Alien: Resurrection (John Frizzell)


Úvod

Alien: Resurrection (1997) je v pořadí čtvrtým dílem ságy, o jejímž námětu snad ani nemusím nic dodávat. Film jako takový je zcela jiného zaměření než ostatní díly. Je především směsí několika žánrů, čímž tvoří celkem vkusnou a hlavně záživnou podívanou. Jak je na tom soundtrack k filmu, který ve stejném roce vydalo RCA Victor a jehož autorem je John Frizzell?

Rozbor

Úvodní motiv začíná zostra. Již první doprovodné zvuky rozehrávají tklivý doprovod, který spolu s dunivým pozadím dodává nosné melodii, která chvílemi nabývá na dramatičnosti, tu správnou razanci a pompu na jedné straně, na druhé zadní vrátka pro napínavé skřípání. Dramatické stoupání je charakteristické rovněž pro třetí „Docking the Betty”, která poté doznívá rezonujícími houslemi a náznaky neklidu.

O to větším překvapením je čtvrtá skladba, která jakoby z opery vypadla. Podobným zpestřením se vyznačuje již soundtrack filmu Alien 3. Přestože v tomto případě je píseň daleko chytlavější a smutnější, do celku jaksi nezapadá. Zvláště, jmenuje-li se hned následující skladba „Face Huggers”. Již název napovídá, že půjde o kombinaci nervy rozechvívajících zvuků. Frizzell dokonale splňuje očekávání, k tomu přidává výraznou smyčcovou linku a postupně sílící vyvrcholení.

„Call Finds Ripley” je hlavním motivem, vojenskou rytmikou a rezonujícím zakončením okořeněný předkrm před „The Aliens Escape”. Jím začíná podstatně zajímavější část díla. Posluchač je nejprve rozleptán elektronickou kyselinou, stejně jako podlaha ve filmu, aby mohl být dále válcován masivní pěstí, jež mezi prsty svírá dramatické momenty a zvraty, které takřka nahánějí hrůzu. Uklidní-li se na chvíli, dává neustálý důraz všemožných nástrojů tušit, že se bude v úderech pokračovat. Pravidelný rytmus se střídá s melodií, jež může připomenout Hornerovy Aliens. Frizzell ale nekopíruje. Svým osobitým způsobem převaluje skladbu z několika stran a udržuje potřebu pozornosti a napětí. Skutečně se nedá předvídat, jak budou jednotlivé části skladby pokračovat.

Osmý track „Ripley Meets Her Clones” sice zavání úvodním motivem, nicméně se úspěšně snaží o jeho transformaci do dramatického vygradování. Podobně, i když ne s takovou razancí a zaměřením na nosnou melodii, zní další skladba. Ta končí předzvěstí něčeho, co se dá nazvat jedině „They Swim…”. Jak již Frizzell ukázal v sedmé skladbě, umí dokonale rozehrát divadlo plné akce, napětí a strachu v jednom. Zde předvádí, jak se dá zmíněný koláč upéct ještě rychleji, když na troubě otočíte knoflíkem na nejvyšší teplotu. Občas se sice trouba otevře, čímž se teplota uvnitř zákonitě sníží, ale při zavření dvířek se peklo vrací. A je tím dusnější, čím víc tvrdne a zlataví povrch těsta. Skladba je vskutku nevšední jízdou a smrští, jež hrozí nebezpečím zadušení z překvapení, kterým je síla protivětru. Závěr skladby je pak jen pro extra silné povahy a vyznavače nejdrsnějších pasáží Hornerova příspěvku do přihrádky zvané Vetřelci.

Máte toho dost? Chcete odpočinek? Jedenáctá „The Chapel” vás sice nechá vydechnout, ale akční vsuvku si neodpustí, stejně jako dvanáctá. V ní to v pozadí podivně elektronicky vrže. Již to je varovný prst, protože rozjezd je nablízku. Ne však takový, jaký číhá v předposlední bitvě „The Battle…”. Není to sice takový nářez jako v případě plavajících vetřelců, ale pořád to ujde. Po rychlém útoku přichází odpočinek a snahy o drama v podobě úvodních sekvencí. Poslední třetina zrychluje a završuje souboj smýkajícími skřípoty, rytmickým bušením i melodickými zvraty, za které by se nemusel stydět ani ten nejděsivější horor.

Závěrečná kompozice je uklidňující záležitostí, která samozřejmě přináší variaci úvodní skladby.

Hodnocení

Čtvrtý vetřelec je v čistě zvukové podobě celkem vydařeným kouskem, i když kvalit prvních dvou dílů nedosahuje. V porovnání se třetím je pak na jedné straně lepší, na jedné horší. Lepší je v tom, že je daleko poslouchatelnější. Frizzell se zaměřuje na nosnou melodii, bohužel nemohu říci melodie, mnoho jich tu totiž není. Celým dílem se v podstatě táhne jasně nadefinovaná zvuková linka, která jej drží pohromadě. Daleko více, než jak v otázce soudržnosti působí třetí Alien. Horší je však v jedné věci. Frizzellovi je často vyčítáno, že v rámci této ságy nepřišel s ničím novým. Zatímco Goldenthal přinesl nové nápady v podobě disharmonických kompozic, Frizzell zůstává u jednoduchého tématu a občasného navázání na své předchůdce, nic víc.

Tomu bych částečně oponoval. Frizzell sice po obsahové stránce nic moc nepředvádí, to je pravda, ale po té formální své dítko zahaluje do oparu dramatiky a pompéznosti. V druhé uvedené skutečnosti navíc až tolik, že by se to opět dalo brát jako zápor. Ale uvědomí-li si posluchač, jak vlastně vypadal samotný film a v jakém kontextu vznikal, zdá se mu vše v pořádku. Společnou má čtyřka s trojkou rušivou zpívanou píseň.

Dílo je de facto rozděleno na dvě části. Začátek je charakteristický klidnějším laděním. Mnohé může několik nenapínavých skladeb po sobě nudit, ale myslím, že ve Frizzellově podání to zase tolik nehrozí. Zlomem je sedmá, která je zároveň jedním z vrcholů alba. Od ní se celé album nese v podstatně rychlejším, dramatičtějším a hlavně již napínavějším duchu. Tím nejlepším je jednoznačně „They Swimm…” a závěr předposlední bitky.

Bez chyb to ale není. Frizzell se evidentně v akčních pasážích inspiruje svým předchůdcem, takže na první poslech vyzní jeho snahy o podkreslení akčních scén stejně jako v případě Goldenthala. Tomu se nevyhne většina skladeb, jež doprovází delší scénu. Protože je ale Frizzell zaměřen na již zmíněné stupňování napětí, nějaká monotónnost zde rovněž nemá místo.

Dostupnost

Tento soundtrack je běžně k dostání. Jeho cena se pohybuje v mezích průměru, co se týče filmové hudby.

Seznam skladeb

  1. Main Title (02:06)
  2. Post-Op (01:20)
  3. Docking The Betty (01:16)
  4. Priva Son D´Ogni Conforto (05:27)
  5. Face Huggers (02:10)
  6. Call Finds Ripley (03:02)
  7. The Aliens Escape (04:12)
  8. Ripley Meets Her Clones (02:19)
  9. What´s Inside Purvis? (02:28)
  10. They Swim… (06:28)
  11. The Chapel (02:35)
  12. The Abduction (03:33)
  13. The Battle With The Newborn (06:03)
  14. Ripley´s Theme (02:14)

Celková doba: 45:13

Hodnocení7
Resurrection je v lecčems jiné, nicméně je dobré. Přestože na první dva vetřelce nemá, dá se poslouchat lépe, než trojka. A to je pro mne nyní z hlediska závěrečného hodnocení rozhodující.
70%

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Frenk 3 dubna 2008 v 21:01

    I čtvrté pokračování vetřelce má důstojnou hudební kompozici, i když pravda, ve filmu není hudba tak zřetelná jako např. v prvních dvou dílech. Nicméně k filmu se to celkem hodí, bohužel některé scény mohly být mnohem dramatičtější. Nabízí se srovnání s prvním Alienem, kde stačilo k nahození super atmosféry jednoduchý zvuk připomínající tlukot srdce (ten byl použit i na začátku dvojky), ressurrection nic takového nepřináší. Ale zato např. skvěle kombinuje hudbu s vynikající vizuální stránkou filmu…

Nový komentář