"Vydrž Kamile, jsme s tebou!"
"Dělejte! Ne, je pozdě, nedýchá, je mi líto."
Co se to se mnou stalo? Ocitám se v práznotou zejícím operačním sále. Lůžko, ze kterého vstávám je potřísněné krví, všudě kolem šero. Jdu dál a vidím postavy, děti, ženy, starce ubírající se kamsi do neznáma. Volám na ně, utíkám za nimi, ale jakoby mne neslyšeli.
Vycházím z hlavních dveří nemocnice, celé mé tělo pohltí chlad. Procházím se po liduprázdném městě, až tísnivou prázdnotu dokresluje pochmurné, šedavé nebe. Procházím kolem oprýskané policejní stanice, před kterou vidím kaluž čerstvé krve. Z té se zvedá jednoruký muž , jeho němé oči mi nahání hrůzu. Vydává se pryč, volám na něj, nepřekvapuje mě, že se ani neotočí. Co se to tu u všech všudy děje? Proč mě nikdo neslyší? Kdesi v dálce zaduněl hrom. Netrvalo dlouho a následoval blesk, který zasáhl jeden prohnutý strom, hledím na doutnající plameny a připadám si téměř jako v samém pekle. Raději odvracím zrak a mé kroky vedou do temných uliček. Tam spatřím nahou krásku s podříznutým hrdlem, jakoby se mi podívala do očí, ale ať či onak, byla to záležitost několika málo vteřin, poté se odvrací a mizí někde v dáli. Někde uvnitř cítím enormní prázdnotu. Víc než prázdnotu, beznaděj. Nechápu, kam jsem se to dostal. Vždyť jsem se ještě před chvílí procházel po nočním parku s mou přítelkyní Luckou. Nebe bylo poseté tisíci hvězd, vzduch byl nasáklý nezastavitelně se blížícím létem. Její rty byly tak plné, její pohled tak upřímný, její postava tak lákavá, její přítomnost tak naplňující. Jen s ní jsem si připadal jako pořádný člověk. Ale co jsem teď? Vycházím z města, procházím po kopcích kde se ještě nedávno skvěl svěží, zelený trávník. Cítim to, už je čas. Mé tělo se vznáší pořád výš a výš. Lucie, miluji...miloval jsem tě. Odplouvám a mizím.