Stephen Edwin King, jak zní jeho plné jméno, se narodil 21. září 1947 v americkém městečku Portland ve státě Maine Nellie Ruth Kingové a Donaldu Kingovi. Jeho narození byl zázrak, jelikož podle doktorů matka nemohla otěhotnět. A tak si ještě před S. Kingem pořídili nevlastního syna Davida.

Rané dětství obou chlapců nebylo zrovna růžové. Donald King nebyl zrovna vzorový otec. Jako obchodní cestující s vysavači Elektrolux často mladým paničkám předváděl své “zboží” i do tří hodin ráno. Jednoho krásného dne, kdy byly malému Kingovi dva roky, si jen tak odskočil do krámu pro cigarety a už se nikdy nevrátil. Po několika letech údajně King svého otce spatřil v televizi, a to v Africe z převratu státu Konga. Nellie se rozhodla, že i přes těžké dobové podmínky zařídí, aby měli kluci všeho dostatek, tedy i vzdělání. Nechtěla připustit, aby její synové dřeli od rána do noci, což se této ženě splnilo na sto procent, možná i víc. Začalo období stěhování, kdy rodina nezůstala téměř na jednom místě. Toto období skončilo až v Portlendu, kde se konečně usadili u tety Ethelyn, která jim zajistila bydlení v nuzném bytě bez vodovodu. Tu si museli nosit z blýzké studny. Stephen King na toto období s humorem vzpomíná ve své knize O psaní: memoáry o řemesle, kde popisuje, jak každé léto museli nosit kýble vody do studny, která stejně vždycky vyschla.

Nellie pro oba kluky makala až neskutečných 16 hodin denně, jako číšnice a pomocná pracovnice v prádelně, kde byla jedinou běloškou. Vyplácelo se to. Peníze se sice doma nikdy moc neohřály, ale za to měli pořád co na sebe a hlady také moc netrpěli. V této době přichází na scénu strýc Clayton, který oba kluky bavil svými barevnými, hrůzostrašnými povídkami. Právě pod vlivem strýčkových povídek a levných béčkových hororů v kinech Stephen Edwin King začal psát své první příběhy. Bylo mu v té době kolem dvanácti let. Tyto první povídky vydal spolu se svým bratrem Davidem ve školním časopise, který založili a měli obrovitý úspěch. Stephen se i pokusil jít vlastní nohou. Když viděl v kině Ritzu – kam se dalo vstoupit tuším za 40 centů – film Jáma a kyvadlo, naprosto ho tento film nadchnul tak, že ho okamžitě doma přepsal do spisovné podoby nehledě na to, že neúmyslně tím porušil snad všechna autorská práva a vytiskl asi čtyřicet kopií. První svazek z produkce V.D.K.: Jáma a kyvadlo od Stephena Kinga, se začal prodávat za čtvrťák.

“Z Jámy a Kyvadlo se nakonec stal můj první bestseller. Odnesl jsem v tašce do školy celý náklad a kolem poledne už jsem měl prodáno přes dvacet kusů. Ke konci polední přestávky, když se roznesla zvěst o té ženě pohřbené ve zdi, jsem měl prodáno přes třicet. Dno školní tašky mi tížilo celých devět dolarů v drobných a chodil jsem jako ve snách. Nechtělo se mi uvěřit, že jsem se zničeho nic vznesl do takových výšin dříve netušeného bohatství. Všechno mi to přišlo příliš krásné, než aby to mohla být pravda,” popisuje autor ve své knize. Ovšem oněch devíti dolarů si Stephen moc neužil. Po tom, co si ho odchytli učitelé, mu přikázali všechny peníze vrátit, což udělal i přesto, že někteří žáci trvali na tom, že si povídku ponechají.

V následujících letech – letech předchozích – psal úspěšně Stephen do školních novin, což mu nedělalo moc velkou radost. Ale nemohl se toho zbavit. Přesto si dokázal najít čas i na vlastní tvorbu. To vadilo hlavně učitelům, kteří se snažili nasměrovat jeho “neposedné pero” tím pro ně nejlepším směrem. A tak se jednoho dne po školní poradě dostal Stephen King do rukou Johna Goulda, šéfredaktora lisbonského týdeníku Weekly Enterprise. Ten vzal Kinga jako sportovního reportéra. Bylo to štěstí, neboť podle budoucího krále hororu ho naučil za deset minut víc, než celý anglický jazyk za dlouhé roky.

Kingovy snahy prodat některé své povídky končily zamítavými dopisi typu: “Dobré, ale zrovna toto nepotřebujem,” ale jak sám říká, někdy se objevila rada na místě, kde jí vůbec nečekal. Jedna z těch zlomových, podle které se řídí i jeho kariéra, je obyčejný vzorec, který dokáže s příběhy dělat divy. Je to: Verze1 = Verze 2 – 10%. Prakticky se jedná o to, že první hotová a neupravená verze příběhu by se měla ještě o nejméně 10 procent zkrátit, než bude vydána na veřejnost. Další z oněch kouzelných rad byly, že po napsání první verze by se měl příběh alespoň dva měsíce odležet – vykvasit, než se začne upravovat do finální podoby.

Svůj první příběh prodal Stephen King do časopisu ve svých 18 letech, šlo o povídku “Skleněné dveře.”

V posledním ročníku školy začal King pracovat v přádelně. Byla to práce těžká a nudná. Prádelna byla zašlá barabizna nad znečištěnou řekou Androscoggin a připomínala Kingovi chudobince z románů Charlese Dickense. Ale nutně potřeboval peníze. Jeho máma brala malé částky jako uklízečka pro duševně choré, přesto trvala na tom, že Stephen King půjde na vysokou, jako jeho starší bratr David. Tam se nakonec dostal.

V létě roku 1969 dostal King místo v knihovně.

“Jednoho dne koncem června jsem obědval s partičkou lidí z knihovny na trávníku za univerzitním knihkupenstvím. Mezi Paolem Silvou a Eddiem Marshem seděla štíhlá dívka s nespoutaným smíchem, lehce dočervena obarvenými vlasy a nejkrásnějšíma nohama, jaké jsem kdy viděl,vystavenýma pohledu pod krátkou žlutou sukní. Měla u sebe duši na ledu od Eldridge Cleavera. V knihovně jsem na ni zatím nenarazil a nezdálo se mi, že by se takhle nádherně nebojácně mohla smát nějaká studentka. Krom toho, ať četla jakkoli náročnou literaturu, mluvila spíš jako dlaždič, než jako vysokoškolačka. Jmenovala se Tabitha Spruceová. O rok a půl později jsme se vzali. Svoji jsme dodnes a ona mi nikdy nedovolí zapomenout na to, že když jsem ji viděl prvně, myslel jsem si, že chodí s Eddiem Marshem. Snad nějaká sečtělá servírka z Pizzerie ve městě, která má to odpoledne volno.”

Pár měsíců po svatbě se novomanželům narodila dcera Naomi. Po státnicích ale nemohl najít práci učitele, tak vykonával opět podřadné práce kdekoli se dalo. Musel prostě živit rodinu. Do této situace se mu narodil syn Joe. Žili v karavanu a jejich chudoba byla taková, že neměli ani na telefon. Nejméně jednou se také stalo, že oba rodiče, totálně na švorc, neměli na léky pro své nemocné děti. V roce 1972 dostal Stephen King místo učitele na Hampdenské střední škole, ale i tak si finančně moc nepomohl a začal trpět depresemi. Řešil to alkoholem, kdy pak opilý seděl doma v koupelně u psacího stroje. Tam napsal pár povídek, které se mu podařilo prodat do několika časopisů, ale i čtyři romány, které ovšem nikdy nevydal. Dodnes je má schované u sebe v trezoru. Zároveň se však v malé koupelnové místnosti začal rodit román, který ho měl vyšoupnout raketově vzhůru. Ano, šlo o Carrie.

Nápad na napsání Carrie poprvé Kinga napadl několik let před jeho vydáním, a to v prádelně, kdy si četl článek, že za údajné strašení poltergaista může stát schopnost telekineze z řad dospívajících dívek. Stephena okamžitě zasáhly ony dva nápady, které jsou základnímy kameny pro stavbu příběhu. Holčička, která je šikanována – nápad jedna. A schopnost telekineze – nápad dvě. Několik let si to nechal rozležet v hlavě a poté doma v koupelně napsal tři stránky povídky o holčičce Carrie, kterou její autor vlastně nikdy neměl rád, přesto k ní choval respekt. Proč by ne, když ho vyhoupla tak raketově vzhůru.

Příštího dne nalezla Tabby v odpadkovém koši tři popsané a zamačkané listy s nedodělanou povídkou Carrie, kterou si pečlivě přečetla a očistila od cigaretového tabáku. Poprosila Stepheho, aby onu povídku dokončil, že se jí líbí. Stephen King se tedy pustil do díla na jehož konci měl stát kasovní trhák + námět k filmu.

Záloha za paperbackové vydání Carrie byla pouhých 2500 dolarů, což bylo i na tu dobu velice malá částka. Zároveň však dostal ujíštění, že ona kniha má poměrně velkou šanci na úspěch. Její vydání však bylo naplánované až na jaře roku 1974 (nakladatelství tento román od Kinga přijalo v březnu 1973).

Jednoho dne se Stephenu Kingovi ozval Bill Thompson z nakladatelství Doubledaye. V té chvíli byl Stephen doma sám. V následujícím rozhovoru, ve kterém mu nejdříve Bill přikázal, aby se posadil, mu zdělil, že kniha Carrie vydělala 400 tisíc dolarů. Což byla neuvěřitelně vysoká částka. Z toho 50% náleží autorovi. S manželkou udělali obrovskou oslavu, která se měla stát doslova tečkou za jejich chudobou. Ovšem ne za jejich problémy.

Rodina Kingů se přestěhovala do vlastního domu. V tom období po Carrie zemřela na rakovinu Davidova a Stephenova Matka, Nellie. V letadle začala krvácet z vagíny, což byl začátek jejího konce. Od té doby je Stephen King členem různých spolků boje proti rakovině.

Narodil se mu další syn, Owen. Rok na to vydává svůj druhý román “Sam’s Lot”, který už měl napsaný během prací na Cerrie. Sam’s Lot měl větší úspěch, než jeho předchozí dílo a právě tato doba musela být pro Kingovi nesmírně veselá. Nechal učení a začal se naplno věnovat psaní. U svého třetího románu Osvícení se nadobro u čtenářů usadil jako hororový spisovatel. A právě tento román můžeme také brát jako průlomový, jelikož Kinga asi nejvíce proslavil.

Když King psal, dokázal napsat i více knih najednou. A jelikož jsou čtenáři zvyklý číst od jednoho autora jednu novou knihu ročně, začal Stephen psát pod pseudonymem Richarda Bachmana. Napsal pod ním několik románů, než na onu souvislost mezi ním a Kingem přišel jeden knihovník.

King přesto nepolevoval a s přibývajícím množstvím jeho děl (povídek, knih, scénářů) stoupal i jeho majetek. Odhaduje se, že si svou tvorbou vydělal přes 350 miliónu dolarů a stal se nejbohatším spisovatelem v historii literatury. Sláva mu však do hlavy nestoupla. Neodstěhoval se ani do Beverly Hills, ani do New Yourku, ale do malého města Bangor v milovaném Maine, kde vlastní obří vilu s 24 pokoji, garáží a luxusními auty a několika zaměstnanci. Jediným výstřelkem je jeho vlastní rocková rozhlasová stanice. Rock’n’Roll hraje v jeho životě velkou roli. Nejen že ho poslouchá, když vstává či relaxuje, ale hraje i v rockové skupině The Rock Bottom Remainders.

Stephen King se poprvé opil v roce 1966. Bylo to v posledním ročníku na výletě do Washingtonu. V následujících letech po vydání Carrie se ze Stephena stal ožrala první třídy. Podle jeho slov byl střízlivý asi tak tři hodiny denně. Do toho se časem připletly drogy a drtivá závislost na kouření.

“Ke konci svého dobrodružného období jsem pil basu půllitrových piváků za noc a u románu Cujo si takřka nevzpomínám, že jsem ho psal. Neříkám to s píchou ani se studem, jen s jistým nejasným pocitem ztráty a lítosti. Mám tu knížku rád. Mrzí mě, že si nepamatuju, jak jsem se sepisováním těch dobrých pasáží bavil.”

Když už situace s návikovými látkami vypadala neúnosně, rozhodla se jeho manželka rázně zakročit. Dala Kingovi na vybranou, jestli alkohol, nebo ona. Šel na léčení a od té doby s drogami, pitím a kouřením nadobro skončil. Rodina a psaní mu byli vždy tím nejdražším.

Devatenáctého května 1999 si celá Kingova rodina, která se podlouhé době sešla už i s prvním Kingovým vnukem řekla, že se vypraví do kina na Generálovu dceru. Ještě předtím si ale vyšel Stephen King na procházku, která se mu stala od dob, co psal román Svědectví, téměř každodením chlebem. Na silnici číslo pět po které King stoupal do kopce se z protisměru po krajnici vyřítila dodávka. Řídil jí jistý Brian Smith, který se už v té době mohl chlubit deseti dopravnímy přestupky. Vezl v autě své psy, které nezvládal a zrovna ve chvíli, kdy nesledoval silnici se jeho Dodge přehoupl ke krajnici, kde nešťastného Kinga srazil. Jeho brýle skončily na předním skle. Trochu zohýbané, jinak bez poškození. Tyto brýle zachránili Stephenovi život (dodnes je nosí), jinak by milý řidič jel dál s tím, že srazil malého jelena. Shodou okolností se tato nehoda až příliš podobala jedné z jeho knih.

“Pomoc je na cestě, myslím si a nejspíš je to dobře, protože ten úraz bude asi sakra vážný. Ležím v příkopu, obličej mám celý od krve a bolí mě pravá noha. Sklopím oči a spatřím něco, co se mi vůbec nelíbí: pánev mi připadá nějak nakřivo, jakoby se celý spodek mého těla zkroutil o pětačtyřicet stupňů do prava.”

V následujících hodinách Stephen King bojoval o svůj život. Ten vyhrál a nastal tak další zlom v jeho kariéře. Začal narychlo dokončovat svou ságu o temné věži. A jeho romány začaly mít trochu odlišný odstín, který se některým jeho fanouškům nelíbí.

Ať je to tak či tak, Stephen King si v současnosti stále uchovává přízvisko krále moderního hororu a vypadá to, že v dohledné době není nikdo, kdo by ho tohoto titulu zbavil. Jeho knihy vychází a prodávají se, natáčí se filmy nejen podle jeho děl, ale i scénářů a sám je i teď po svých šedesáti letech plodný jako jiní v dvaceti.

Víte že:

– Stephen King byl v jednom případě i režisér. Roku 1986 sfilmoval svou povídku “Maximum Overdrive” (Maximální rychlost). Film však vydělal méně peněz, než stály jeho náklady.

– Stephen King si i v několika filmech zahrál. Př.: Prodejce Pizzy v druhém díle Domu v růžích, či faráře v Pet Sematary (Hřbitov zvířátek) nebo kapelníka v Osvícení z roku 1997.

– Stephen King neměl nikdy rád Kubrickovu verzi Osvícení. Napsal tedy vlastní scénář mnohem věrnější knize, který byl roku 1997 zfilmován. Jsou tam i zabijácká zvířata vystříhaná z keře.

– Stephen King údajně napsal do knihy svému největšímu fandovi věnování: “Mému největšímu fanouškovi Marku Champmanovi.” Netušil, že za rok tento člověk z lásky zavraždí Johna Lennona.

Informace a úryvky jsem čerpal z článku na fantasyplanet.cz a z knihy Stephena Kinga “O psaní: memoáry o řemesle”, vydané u nás nakladatelstvím Beta Dobrovsky, jako druhé vydání.