Režie: Tobe Hooper
Rok výroby:  2006
Délka:  58 min
Země: USA

Hrají:
Sean Patrick Flanery … (šerif Kevin Reddle)
Marisa Coughlan … (Dina)
Brendan Fletcher … (Strauss)
Alex Ferris … (Mikey Reddle)
Ted Raimi … (Otec Tully)
… a další

Je to skoro pět let, co se pozornost fanoušků hororu zaměřila na první díly série Masters of Horror. Tento projekt režisérů byl některými konzumenty hrůzostrašných příběhů okamžitě označen za nejlepší hororový seriál všech dob, jiní jej přijali se značnou skepsí. Projekt se sice mohl chlubit kolektivem výborných režisérů, kteří měli s hororem už patřičné zkušenosti, ale nakonec se z produkce vyloupnul nemilý počet průměrných epizod. I když někteří fanoušci nespokojeně bručeli, s přibýváním dílů také čím dál častěji spekulovali o druhé řadě. Ta naštěstí přišla velmi brzy. Režisérskou sestavou se prohnal vítr, který ty méně úspěšné vyhnal a přivál na jejich místo nováčky. Ti úspěšnější z první série zůstali, takže se nedočkaví diváci třásli zvědavostí, co pro ně tentokrát Carpenter nebo Argento připraví. Úvodní epizodu druhé série zrežíroval Tobe Hooper, který v první sérii překvapil kontroverzním sci-fi Dance of the Dead.

V Texasu je mnoho malých měst. Jedno z nich se jmenuje Cloverdale, je to velmi klidné místo, kde jsou na sebe lidé hodní a vedou spokojený život. Jsou zde proto jen dva policisté – šerif a zástupce. Hlavní postavou a zároveň vypravěčem příběhu je šerif Kevin (Sean Patrick Flanery). Na první pohled vypadá Kevin normálně, ale v hloubi duše má zakousnutého pěkně velkého červa strachu. Proč, to příběh prozradí už samotným začátkem: Když byl Kevin ještě malý, vše nasvědčovalo tomu, že ho čeká krásné a dlouhé dětství s milujícími rodiči po boku. Jednoho večera však jeho otec náhle zešílí, zastřelí manželku a pokusí se zabít také jeho. Kevin se naštěstí uteče a zatímco pozoruje svého šíleného otce ze stromu, je svědkem, jak se jeho tatínek z ničeho nic zvedne do vzduchu, něco ho obrátí hlavou dolů a velmi brutálním způsobem ho zabije. Od té doby je Kevin značně traumatizovaný a dokonce odmítá život s přítelkyní, s níž má dítě, protože se stále bojí, že by se jednou „ta zatracená věc”, která mění lidi na agresivní šílence, mohla vrátit.

Konvence amerických hororů je zasazovat příběhy do maloměst, protože je jich ve Státech obrovské množství a místo děje tak neztrácí anonymitu. Je zajímavé, že pro ztvárnění mírumilovného městečka, kde se mají všichni rádi, bylo zvoleno právě Texaské maloměsto. Právě Texas je totiž stát s největším počtem násilných činů v USA a policisté v těchto městech rozhodně nejsou jenom konzumenti rychlého občerstvení, jako je tomu v této epizodě. S nástupem šílenství a nenávisti, kterou „ta zatracená věc” způsobuje, se městečko Cloverdale paradoxně stává mnohem uvěřitelnějším texaským maloměstem než předtím. Tím samozřejmě nechci říci, že by obyvatelé Texasu běžně stříleli po manželkách nebo dětech, ale ve srovnání s dnešní realitou působí městečko Cloverdale až příliš normativně. Na druhou stranu, kdyby bylo město od samého začátku ztvárněno realisticky, nemělo by nastupující násilí s čím kontrastovat a divák by mohl mít dojem, že se „ta zatracená věc” ani nemusí namáhat a obyvatelé města se časem stejně pozabíjí, anebo spáchají sebevraždu sami. Ostatně jejich charaktery nejsou zrovna nejživotaschopnější: Novinář, který se v celé podivné situaci nimrá, by klidně vešel do cesty jedoucímu náklaďáku, protože by byl přesvědčen, že se to auto rozrazí o jeho sebevědomí, zástupce Strauss trpí frustracemi takovým způsobem, že si nejraději ze všeho kreslí komiksového myšáčka, který všechny přepere, a když se na scéně objeví slaďoučký Otec Tully, rodiče všech zbožných chlapců se musí nervózně otřást. Kvarteto nenormálních postav uzavírá věčně paranoidní šerif Kevin a každý divák si může položit otázku, jestli by takovou partičku chtěl mít v jednom městě. Musím však připomenout, že charaktery podivných postav vyniknou jedině tak, že je herci skutečně umí zahrát (a to nejen expresivně, ale převážně mimicky) a že se montáž zaměřuje na ty situace, kde vlastnosti postav lépe vynikají. Tahle věc se na epizodě The Damned Thing povedla. Už od prvních záběrů na dospělého Kevina by žádný divák neměl mít problém odhalit jeho skryté trauma.

Hlavní náplní celé epizody je násilí a ať už se to někomu líbí, nebo ne, střihač se rozhodně neobtěžoval utínat záběry ve chvílích, kdy mají nejvíce co říci. Už první sekvence je jasnou předpovědí, že dominující barva v The Damned Thing bude červená. Hooper tentokrát nezkouší vyděsit diváka nočním klubem s mrtvými tanečnicemi, jak tomu bylo v Dance of the Dead, ale přináší na plátno poctivý masakr, ve kterém krev stříká z plátna jako ze zahradního zavlažovače. Naturalistické záběry vražd i sebevražd sice neuspokojí milovníky drsných gore efektů, ale méně ostřílení diváci si při nich rozhodně oči zakryjí. Plus si rozhodně zaslouží skutečnost, že atraktivnost scén nemá na svědomí ani tak jejich brutálnost, jako spíše věrohodný smysl pro bolestivost.

Po několikátém zhlédnutí zůstává mé hodnocení stále někde v nadprůměru. Ani tato epizoda není prosta nelogičností a slabších míst, kdy ti nedočkavější začnou šilhat po časomíře. Scén, kde je skutečně na co se dívat, by mohlo být mnohem více. Přesto jde o příjemné oživení seriálu a ve srovnání s některými uspávačkami první série jej musím vyzdvihnout ještě vehementněji.