Masters of Horror: Imprint (2006)


Režie: Takashi Miike
Rok výroby: 2006
Délka: 58 min
Země: USA

Hrají:
Youki Kudoh … (prostitutka)
Michie Itô … (Komomo)
Toshie Negishi … (bordelmama)
Billy Drago … (Christopher)
…a další

 

Třináctá epizoda televizního projektu MoH uzavírá první sérii a přináší nám něco, co jsme opravdu ještě nikdy neviděli. Někdo tam nahoře se zase jednou chtěl držet staré dobré tradice „to nejlepší nakonec” a jako režiséra poslední epizody zvolil japonského tygra jménem Takashi Miike. Tento člověk se s nadšením pustil do práce a výsledkem je něco, co placené televizní kanály odmítly pustit do éteru. Imprint musel být vydán samostatně na DVD, čímž si vysloužil nemalou popularitu, protože když nemůže být odvysílán, musí v něm přece být něco speciálního, něco extrémního, něco brutálního. Ano, skutečně je to tak – Imprint je přehlídkou těch nejbrutálnějších a nejnechutnějších scén, jaké jste kdy v seriálu viděli. Co je Imprint ještě? Nic jiného. A v tom je právě jeho největší problém.

Miike jako by se snažil diváka už v prvních minutách donutit k pomýšlení na sebevraždu. Posadí jej do vratké loďky, která pluje mrtvou vodou, v níž občas pluje mrtvé tělo (třeba žena… chcete něco horšího? Dobře… těhotná žena!). Pluje a pluje na to nejbohapustší místo na světě, kde není nic jiného smrt, hnus a kurvy. Veze amerického novináře Christophera, který přijel za svou vyvolenou Komomo, aby ji vysvobodil ze spárů kruté bordelmamá. Nešťastný novinář se zanedlouho od jedné prostitutky dozvídá, že Komomo je mrtvá. Prý se oběsila, protože už nemohla déle čekat. Podivná prostitutka, která vypadá poněkud jinak než ty ostatní, pak Chrisovi odkrývá svůj vlastní příběh a právě ten je jádrem Imprintu.

Je diskutabilní, proč se příběh začne zabývat úplně jinými věcmi, než se zpočátku zdá, a proč se tím vším zabývá tak neskutečně zmateně. Ti, kteří už Imprint viděli, jistojistě ví, že se podivná prostitutka svůj příběh několikrát zreprodukuje a pokaždé úplně jinak. Ta záhadná flundra s divným obličejem dokončí vyprávění, upozorní Chrise, že to nebyla tak úplně pravda, a protože Chris je zvědavý stejně jako my, absolvujeme celý příběh ještě jednou nanovo. Počet nechutných scén se zvýší a kostra zápletky se stane bizardnější. Když se tak stane poprvé, dá se to ještě přežít. Pro každý film je ta špetka kontroverze naopak velkým plusem a každý scénárista má samozřejmě právo na vlastní líčení příběhu. Jenže když jsem se tu „pravdu” dozvídal již počtvrté, bylo mi v tu chvíli už šuma fuk, jak to vlastně celé bylo. Proto podezřívám právě Miikea, že se během onanie nad těmi svými brutalitkami úplně vykašlal na základní pravidla vyprávění příběhu.

Že se Imprint až příliš vyžívá ve své vlastní drsnosti, dostatečně svědčí už samotný výběr nechutných scén, které by snad někdo označil za hororové, mně přijdou pořád jen jako nechutné. Místy se mi dělalo naprosto zle z toho, kam až byl Miike ochoten zajít, aby svůj milovaný Imprint pokřtil dostatečnou dávkou zvrhlosti. Kdyby mě to vyděsilo, bylo by to samozřejmě v pořádku, ale Imprintu se za tu hodinu nepovedlo nic jiného, než nasadit mi naprosto dokonalou depku. Jestli se o to Miike snažil, to je mi docela jedno, protože Imprint není Requiem za sen. Imprint vystupuje jako horor a jako takový ho označuji za nefunkční. Jinak by se mi během sledování zas a znovu nevracela na mysl otázka, jestli režiséra náhodou neuplatily asijské výchovné ústavy. Imprint na mě nepůsobil jako horor, ale jako značně ujetý výchovný pořad pro mladé problémové dívky. Drtivá většina scén jako by hulákala: „Když nebudeš hodná holka, stane se z tebe děvka! Budeš jako otrokyně. Ocitneš se na hnusném ostrově plném krutosti a násilí. Tvoje zaměstnavatelka tě bude mučit po asijsku, těš se na bodání jehel pod nehty a na kroucení těla do nepředstavitelných poloh. To bude bolet. Pak si jednou nedáš majzla, otěhotníš a budeš muset absolvovat umělý potrat podomácku, a to bude taky hodně bolet. Nakonec se z toho buď zblázníš a zabiješ se, nebo tě zamorduje někdo jiný…” Právě v takových tématických rovinách si Imprint libuje a sadisté mu za to určitě zatleskají, když budou sledovat to kopání do manželky, házení mrtvého plodu do řeky, nebo vytahování mozku z vlastní hlavy. I když se na úplném konci konečně dočkáme něčeho, co se nás alespoň pokusí vyděsit, z toho příšerného bahna nechutnosti, ve kterém se Imprint rochní, už jej nevytáhne zhola nic. A Miike na tohle stejně házel bobek, protože vytvořil – alespoň podle sebe – něco, co tady ještě nebylo.

Možná jsem Imprint nepochopil, možná jsem jen tak slepý, že jsem si nevšiml té geniálnosti v asijském mučení, možná jsem jenom měkkota, která by se měla písemně omluvit těm, kterým se Imprint líbil, ale nemohu jinak, než strčit tuhle epizodu pouze do lehoučkého nadprůměru, což je pětapadesát procent, a tečka. Jestli měl Miike v úmyslu natočit extrémní film, pak by se měl podíval k sousedům a poprosit mistra Carpentera o radu, jak postupovat, aby se jeho dílo alespoň částečně vyrovnalo Cigarette Burns.

Hodnocení6
Nabubřelost se někdy zkrátka nevyplácí, a tak Takashi Miike zabodoval pouze depresivním prostředím a bezútěšnou atmosférou asijského bordelu, ale tu hlavní část své epizody neskutečně odflákl, protože ho zajímalo jediné - aby vyděsil diváka umělým potratem!
60%

Sdílejte článek

Profilový obrázek

see-sawandrew ( profil autora )

Jsem třiadvacetiletý ignorant, milovník šachu, prózy, výtvarného umění, hororů, tenisu, brambůrků, krve, žen, metalu, jazzu a spánku. **UPOZORNĚNÍ** Pokud mě chcete kontaktovat, zeptat se na něco, nebo si prostě jen pokecat, nezkoušejte to na ICQ, použijte vzkazník. Už tak mám kontaktů až příliš mnoho a den má stále pouze 24 hodin. Děkuji za pochopení.

Nový komentář