Režie: William Malone
Rok výroby:  2005
Délka:  58 min
Země: USA

Hrají:
Lori Petty … (Judith)
Lindsay Pulsipher … (Tara)
Jesse Haddock … (Johnny)
William Samples … (Anton)
Walter Phelan … (příšera)
… a další

Hrátky s temnou magií nikdy zrovna růže nepřinášely. Věděli to pohané a víme to i my, protože nám to zápaďácká kultura neustále vtlouká do hlavy. A věděl to i Matt Greenberg, který napsal příběh deváté epizody série Masters of Horror pro režiséra Malonea. Ten se dosud máčel pouze v režii průměrných horůrků a také epizod ještě průměrnějších hororových seriálů. A hned zkraje si nalijme čistého vína a prohlasme, že ani tentokrát Malone nevyčaroval žádný zázrak. Nebo stále ještě někdo čeká, že ze tří pytlíčků přestárlého klišé a špetky romantické naivity půjde uvařit instantní delikatesa?

Představte si, že prožíváte vcelku šťastné manželství, živíte se slušně jako hudebníci, a váš nádherný a zdravý syn se právě dožívá patnáctky. Hurá, bude velká oslava. Dospívající klouček a jeho rodiče, dokonalý den plný lásky. Jo, synku, máš celý život před sebou, dnes je tvůj velký den, takže ukuchtíme dortík, pověsíme lampióny, a protože stojí náš dům na břehu krásného jezera, pořídíme ti loďku a pustíme tě samotného na vyjížďku, i když neumíš plavat… Takto nějak by bylo možné charakterizovat myšlení amerických rodičů v pokročilém věku (a že se příběh opravdu odehrává v Americe), ale snad by Greenbergovi nedalo tolik práce vymyslet něco o trochu více logického. Budiž. Loďka, která se za normálních okolností nepřevrátí ani na metrových vlnách, se na klidné vodní hladině najednou otočí i se synáčkem a neštěstí je na světě. Johnny se utopí a našim ubohým rodičům by měly zůstat jen roky nekončícího žalu. Ale rodiče neztrácí naději, v novinách je přece inzerát Vrátíme vám mrtvého člena rodiny, volejte 0609… no dobře, takhle úplně to nebylo. Přesto se podvádění smrti dá provést poměrně jednoduše, jak se zdá. Postačí k tomu jen trocha studia temné literatury a spousta elánu. Stateční rodiče jsou ochotní podstoupit vše, aby Johnnyho, své jediné dítě, přivedli zpátky na svět (co jim zbývá, nový potomek nepřipadá v úvahu – maminka už dávno není sexy a tatínek na stojáka může leda chlastat), a tak si během temného rituálu podají ruku se samotným ďáblem a Johnny se probudí znovu k životu. Nedá se však říct, že by byl docela v pořádku. Vypadá jako ruský voják měsíc zasypaný v troskách Stalingradu a navíc se každou chvilku mění v odpornou bestii, která si pro kousek masíčka nechodí daleko. Ale stále je tu šance, že dítě Antona a Judith, nyní bezpečně zavřené ve sklepě, aby vlastní rodiče nesežralo, ještě bude někdy normální. Temný bůh požaduje každý rok oběť v podobě dítěte, které Anton a Judith musí předhodit té příšeře, v níž se Johnny mění. Jedenáct let se tak děje a jedenáct zabitých dětí (rozuměje těch, kteří ještě neokusili slasti a strasti pohlavního styku) je už zakopáno na zahradě. A brzy se v tomto odlehlém domě probudí poslední dítě v pořadí – dívka jménem Tara (Lindsay Pulsipher), kterou „někdo” srazil autem, a která ještě zdaleka netuší, kde vlastně je a co se s ní má stát.

Veškerý výše popsaný příběh je odvyprávěn po částech prostřednictvím několika flashbackových útržků ve stylovém černobílém hávu. Hlavní část epizody se však odehrává právě ve sklepě, kde ne tak docela hloupá Tara bojuje o přežití, zatímco se za ní plazí Johnnyho démonická podoba, která kupodivu není jen počítačová, nýbrž částečně i hraná a to velmi slušným Walterem Phelanem. Sklepové scény bezpochyby patří k těm nejlepším. Sice ve mně nevyvolaly sugesci, díky níž bych se po shlédnutí bál chodit do sklepa, ale i tak dokáží překvapit svou chladnou atmosférou. Přestože se příšerka povedla, vděčím za své mrazení hlavně agresivní hudbě ve vibratto stylu, která přesně sedne a zažene do kouta jakákoliv pomyšlení na grotesku. A takové požehnané chvíle je třeba si vychutnat. (SPOILER) Groteskní konec se totiž neúprosně blíží, aby zanechal v divákovi nejdříve slzičku v očičku a pak už snad jen hnusný pocit, že ať nebohý rodič udělá pro svého malého haranta cokoliv, jednou se mu ta dřina vrátí i s pěkně odpornými úroky. (KONEC SPOILERU)

Dospělí herci působí vcelku přesvědčivě a nekřečovitě, zato jejich mladší kolegové bohužel hrají na úrovni školní besídky. Taru pro pěkné nohy jakž takž snesu, ale Johnnymu ten zoufalstvím zkřivený obličejíček do podoby Pinnocia opravdu nežeru. Skutečnost, že takhle nějak vypadám já při sobotní kocovině, výslednému dojmu také příliš neprospěje. Takových momentů je zde naštěstí jen pár, takže výsledek nezkazí víc než by bylo únosné.