Zvu tě na víno


Cestou na tramvaj, právě když jsem přecházela cestu kousek za domem, mě zastavil muž. Připojil se ke mně, trochu mi tím zatarasil cestu a potom mě oslovil.

   ,,Ahoj, nechceš jít na víno? Jsem doma sám,“ řekl. Zahýbal přitom rukou, v níž držel velkou obchodní tašku, a já jsem slyšela, jak v ní zacinkaly lahve vína.

   Udělalo se mi mdlo. Pohlédla jsem na něj a spatřila jsem postaršího, i když ne úplně starého, ochlastu s oteklými tvářemi a rudým napuchlým nosem. Pod očima měl hluboké kruhy a kousek nad horním rtem mu rašily tři obrovské bradavice s dlouhými chlupy. V očích se mu zablesklo, když zachytil můj vyděšený pohled.

   ,,Ne, děkuji,“ odpověděla jsem a pokusila jsem se od něj odstoupit, co nejdál to šlo. Varovný signál v mé hlavě mi říkal, abych se dala na útěk, ale moje nohy ne a ne poslechnout. ,,Jste milý, ale já hrozně spěchám.“

   Zrychlila jsem krok a podařilo se mi zvětšit vzdálenost mezi sebou a tím mužem.

   ,,Já mám hodně vína,“ ujišťoval mě ještě z dálky, ,,mohl bych tě pozvat k sobě domů.“

   To už jsem téměř běžela a snažila se nevnímat jeho naléhavé volání a cinkání sklenic v jeho tašce.

 

   O dva dny později jsem šla úplně stejnou cestou. Byla jsem napjatá, protože jsem ještě zcela nezapomněla na své setkání s opilcem. Ale říkala jsem si, že potkat někoho takového dvakrát za sebou na stejném místě, navíc někoho, koho jsem předtím nikdy neviděla, by byla až moc velká náhoda. Takže jsem se trochu uklidnila.

   Zahnula jsem za blok panelových domů na silnici, jež vedla k tramvajové zastávce. Když jsem tudy šla kdykoli předtím, nikdy jsem se neohlížela kolem sebe a nesledovala, co se děje u vchodů do paneláků, nebo nedej bože na balkonech. Ale dnes mě něco donutilo zvednout hlavu a podívat se na jeden z přízemních balkonů, jen malý kousek ode mě. Srdce se mi rozbušilo.

   Stál tam. Na balkoně, špinavém, důkladně znečistěném ptačími výkaly a popelem z cigaret. Byl ještě odpornější, než když jsem ho viděla poprvé. Docela se hodil k tomu hnusnému balkonu.

   ,,Nechceš jít ke mně na víno?“ říkaly jeho rty. Mým směrem natahoval ruku s otevřeným krabicákem.

   Tentokrát jsem se nezmohla na jediné slovo a jenom jsem se dala na zběsilý úprk.

   ,,Doufám, že se ještě někdy uvidíme!“ volal za mnou oplzlý hlas.

 

   Když jsem se toho dne dostala domů, měla jsem divné tušení. Bylo to nutkání udělat něco, co jsem už dlouho neudělala, zopakovat nějakou svou neřest, o které jsem si myslela, že jsem s ní nadobro skoncovala. Měla jsem najednou pocit, že mi v životě chybí něco zásadního. Byla jsem doma sama, už několikátý den a cítila jsem se opuštěná a nechtěná.

   Ten skličující pocit mě přivedl do kuchyně. Přišla jsem tam a klekla jsem si pod velkou rohovou sedačku, jako kdyby na mě odtamtud něco volalo. Sáhla jsem rukou pod sedačku a nahmatala několik krabic. Přesněji řečeno, mnoho krabic. Deset, patnáct, dvacet. To bylo konečné číslo. Chvíli jsem po nich slastně přejížděla prsty a potom mou šmejdící ruku stiskla jiná ruka.

   Hrklo ve mně a sklonila jsem obličej k zemi, abych viděla, co mě uchopilo tím pevným stiskem.

   Dívala jsem se do opuchlého obličeje podnapilého člověka. Jeho tři bradavice jaksi podivně naběhly, nebo to možná způsobilo matné světlo, které se téměř nemohlo dostat pod sedačku, kde muž skrčený ležel.

   ,,Nechceš víno?“ zeptal se. Jeho hlas už nebyl slizký. Naopak, byl skutečně milý. A jeho stisk byl skoro láskyplný. ,,Je ho tady hodně.“

   Moje samota mě přemohla. Ve snaze zahnat ji, jsem mírně přikývla a podala ze stolu nůžky, abychom spolu se mým milým společníkem mohli odstřihnout rožek prvního krabicáku. To byla otázka necelé vteřiny, poté už mi krk zavlažila příjemná chuť levného vína.

   ,,Říkal jsem ti, že mám doma hodně vína,“ poznamenal ten šarmantní pán a připil mi na zdraví. ,,Tohle všechno musíme za dnešní noc zvládnout.“

   Lehce jsem se usmála. To nebude žádný problém.

   ,,Myslím, že zase nacházím své staré já,“ řekla jsem mu. ,,A hlavně, že už nejsem sama.“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    PETRS 4 března 2013 v 21:42

    Zdravím,
    tahle povídka je krátká a svižná. To se mi na ní líbí. Je to spíše taková momentka. Čtení mi ale kazilo časté opakování slov a konkrétně "víno" bylo použito mnohokrát za sebou, až má pozornost ulpnula jen na tomto elementu, tudíž odpoutala pozornost od děje. I přes tuto chybku to považuji za slušnou prácičku 🙂

  2. Profilový obrázek
    Pavel 2 března 2013 v 21:59

    Krátký, originální, úderný, psycho… Začíná mi tady kvést slušná konkurence, pokud tohle ovšem není jen ono ,, pověstné štěstí začátečníka ,, . Rozhodně si vyčkám na další příběhy. Pokud něco takového ovšem plánuješ. Napsat takhle krátkou povídku, která má všech pět P, to už jsem tady hodně dlouho nečetl.

Nový komentář