Zvědavá Rozinka


Byly tři. Alenka, Adélka a Rozinka.  Alenka nejstarší, Rozinka nejmladší a Adélka mezi nimi. Ač je nespojoval žádný příbuzenský vztah, byly si podobné, jako vejce vejci a chovaly se k sobě, jako sestry k sestrám. Když pršelo, hrály si s panenkami. Vymýšlely pro ně různá jména a dobrodružství. Nejčastěji panenky vařily, tlachaly u čaje nebo se vdávaly.

     Alenka, Adélka i Rozinka rády nosily šaty, nejlépe krajkové. Jejich oblíbená barva byla zelená, žlutá a modrá. Všechny měli dlouhé vlásky, které si vzájemně česaly, vplétaly si do nich různé ozdoby, především mašle, stužky a umělohmotné berušky. Holčičky vedly řeči o tom, který kluk ze školy se jim nejvíc líbí, která holka je trapná, jaký učitel smrdí, nebo kdo je celkově nejhloupější.

„Mně se líbí Petřík,“ řekla Rozinka.

„Kterej?“ chtěla vědět Adélka.                                                                             

„Přece Petřík Felina,“ začervenala se Rozinka.

„Vždyť je mladší než ty,“ řekla Alenka.

„To nevadí, mě se líbí,“ rozhodla Rozinka.

„To já mám radši starší,“ dumala Alenka. Hrála si při tom se spirálkou svých hnědých vlásků. „Nejsou tak hloupí, jako kluci u nás ve třídě.“

„To bych neřekla,“ ozvala se Adélka. „Jarek z osmičky mi vzal včera na chodbě pantofel a hodil jí do koše. To ti nepřipadá hloupé?“

„Jenže Jarek je jinej a vždycky byl.“

„Petřík hlouposti nedělá. Je hodnej,“ řekla Rozinka.

„Počkej, až vyroste. Možná z něj bude druhý Jarek.“

„To teda ne,“ bránila Petříka Rozinka. „Až vyroste, tak se do mě zamiluje a vezmeme se.“

     Nastalo krátké ticho, po němž se dostavil nekontrolovatelný záchvat smíchu. Holčičky pištěly radostí a válely se po koberci. Panenky je sledovaly mrtvýma očima se ztuhlými úsměvy a rukama nataženýma před sebe.

     Tři dívenky žily na velkém sídlišti. Beton a krychlové domy. To byl jejich svět. O tomto sídlišti kolovalo mnoho legend a příšerných historek. Lidé často vyprávěli, jak tu našli hlavu, tam zase patu a občas i hlavu s patou. Nebylo nijak výjimečné, když jste na klice od domovních dveří našli za krk pověšenou, mrtvou kočku s rozpáraným břichem. Rohožku nasáklou krví jste pak mohli rovnou vyhodit. Střeva s kočkou putovaly do mrazáku, aby za nějaký čas, až za vámi přijde návštěva, mohla být bašta. Holčičky říkaly sídlišti slídiště. Často totiž viděly bezdomovce, jak slídí kolem popelnic, nebo do nich sahají a hledají věci, jež by jim mohly být k užitku. Smály se těm lidem v legračních otrhaných šatech, jak sedí opření o kontejner a ohlodávají zašedlé kosti.

     Rodiče většiny dětí pracovali v nedaleké továrně. Vstávali v půl páté ráno a často dělali přesčas a vraceli se až v pozdních večerních hodinách celí utahaní. Na svá robátka neměli čas. Museli vydělávat peníze, aby nemuseli šmejdit v popelnicích. Povídalo se, že toto sídliště je poslední životní zastávkou. Níž už jste klesnout nemohli. Pak následovala pouze sebevražda. Těch bylo v tomto kraji věru požehnaně. Lidé neměli peníze na pohřby, proto byla těla odvážena za město, kde dělníci v bagrech vyhloubili obrovskou jámu, do níž se těla házela. To však také něco stálo. Ti nejchudší své zemřelé balili do igelitových pytlů, načež je strkali do kontejnerů, zhotovených speciálně pro tyto účely.

     Nad sídlištěm se po celý čas vznášel hustý oblak černého dýmu, jenž vycházel z obrovských komínů továrny. Holčičky netušily, co jejich rodiče v továrně dělají. Věděli jen, že tam každé ráno chodí a vracejí se pozdě večer. To jim stačilo. Užívaly si svobody, jelikož jim cosi našeptávalo, že ta nebude trvat věčně.

„Už jste slyšely o Zelňákovi?“ zeptala se Alenka svých družek. Snažila se při tom vypadat tajemně a měla přivřená víčka.

„Ne, neslyšely,“ kroutily dívenky hlavičkami. „Kdo to je?“

„Spíš, CO to je.“ Teď byly Alenčiny oči doširoka otevřené. Dívenky napjatě očekávaly, co jim jejich kamarádka řekne.

„Znáte pana Lodyhu? Toho, co sedává u školy?“

„Známe.“

„Tak ten mi o něm vyprávěl. Říká se mu Zelňák. Má prej hrozně dlouhý a kostnatý nohy. Prodělal nějakou strašlivou nemoc, takže se z něj loupe kůže v obrovských cárech a pak jí za sebou tahá po silnici. Nestříhá si nehty, takže je má dlouhý a zahnutý a hrabe se s nima v lidech a tahá z nich vnitřnosti. Dělá to hlavně malým dětem, který jsou venku, když už je tma a maj bejt doma.“

     Adélka s Rozinkou se při té představě, že z nich někdo tahá vnitřnosti, otřásly a chytily se za ruce. Alenka pokračovala ve vyprávění.

„Nikdo neví, kde se tu vzal. Ani jestli je to člověk, nebo nějaký strašidlo.“

„Říkala jsi, že prodělal nějakou strašlivou nemoc,“ špitla Rozinka. „Myslíš, že strašidla můžou onemocnět?“

„Ticho!“ okřikla ji Alenka. „Určitě můžou bejt nemocný. Jsou pak ještě strašidelnější.“

„To je strašný,“ zašeptala Adélka.

„Žije v poli za městem, kde se pěstuje zelí a je jím načichlej. Nespí, protože nemá oči, jen dvě jamky vedle sebe. Celej den se krmí zelím, a když už ho má plný zuby, vyrazí k nám na slídiště a čeká na další oběť.“

„Já tomu nevěřím,“ řekla Rozinka. „Proč by zabíjel malý děti? Vím, že se jich tu hodně ztrácí, ale jestli to opravdu dělá, nešlo by mu to nějak rozmluvit?“

„Zelňák je šílenej! Nedá se s ním mluvit. Kdo ho potká, s tím je ámen.“

„Kdybych ho potkala já,“ řekla Rozinka. „Přemluvila bych ho, ať toho nechá a jde dělat něco lepšího.“

„Jestli někdy Zelňáka potkám, budu utíkat,“ řekla Adélka.

„Zelňákovi neutečeš.“

 

    Sídliště bylo rozlehlé a pomalu jej halila tma. Přes silnici přeběhl ošklivý, vychrtlý pes. Jeho žebra se drala napjatou kůží. V zubech držel botu s utrženým chodidlem. Psa v těsném závěsu pronásledoval hladový otec dvou dětí. Hubené prsty se mu zkroutily do ohyzdných pařátů.

     Vysoko na střeše jednoho z paneláků seděl blázen. Jeho bosé nohy se klátily ve vzduchu. Trhal si vlasy, jeden za druhým a pouštěl je do hloubky pod sebou. Prameny pomalu klesaly k zemi a blázen se je chystal následovat.

„Zelňák už jde, Zelňák už jde,“ zpíval. „Za střeva tě veme a roztočí. Zelňák už jde, Zelňák už jde, nemá oči, jen dvě jamky vedle sebe. Zelňák čeká, Zelňák čeká, živého po sobě nezanechá…“

     Blázen se odrazil a plachtil dvacet pater dolů, než se rozstříkl po chodníku.

 

     Do pokoje vběhla Alenčina divá matka. Byla celá zmotaná, střídavě se kácela a opět vstávala vydávajíc nechutné skřípavé zvuky. Na sobě měla pouze černé silonky s růžovou minisukní, jež byla na zadnici děravá. Na chodbě se vyprovázel snědý, vychrtlý muž. Křikl nadávku směrem k Alenčinu pokoji, určenou však její matce a prásknul dveřmi, až se otřásly okenní tabule.

„Hnusák jeden hnusná!“ odplivla si žena.

     Alenčina matka, ne jenom, že pracovala v továrně, ale měla i druhé, tajné zaměstnání. Kunčaft za kunčaftem, kromě jednoho týdne v měsíci. Žila rachotou. Svěšená, žilnatá ňadra se jí vzteky třásla. Zkřivila ústa ve své, tak typické grimase. Se šklebem žít, se šklebem pojít.

„Héléé holkýýý,“ hulákala. „Holkýýý, děte spát!“

„Mami, nech toho. Ty běž spát.“

„Drž hubu, couro. Si celej fotr.“

„Mami!“

„Ať chcípne! Ať chcípnou všichni fotrové!“

     Holčičky seděly na zemi, jako tři smutné houby. Adélka s Rozinkou si prohlížely ruce. Alenka se styděla. Bodala ji hanba.

„Týýý Róóózinko,“ skřípala žena zuby. „Mazej domu! Nesnášim tvojí schizoidní matku! Neslyšíš? Říkám, padej!“

     Rozinka vyskočila na nohy a rychle se chystala odejít.

„Nech jí bejt, matko!“

„Couro!“

     Žena hrubě vystrčila Rozinku z dětského pokoje a dvě zbylé dívky v něm zamkla. Rozinka si nazouvala malé botičky.

„Ták, Róóózinečko moje milá.“

„Ano paní?“

     Žena se k ní naklonila. Její skelné oči klouzaly po Rozince. Přiložila si dlaň k ústům, tak, aby ji slyšela pouze holčička.

„Musím ti něco říct,“ šeptala. „Já nesnášim Araby. Táhnou se, jak smrad. Nikdy se nezapleť s Arabem. Navleče tě do hávu a pak tě uškrtí.“

     Rozinka otevřela dveře a vrhla se do tmavé chodby. Když sbíhala schody, slyšela ještě, jak žena za ní kvílí.

 

     Šedivé paneláky, betonové chodníky. Sídliště. Z pootevřeného kontejnerového víka tě sledují kulaté, zelené oči. Svítí tam, v té temné škvíře. Slídiště.

     Co se to sune, v tom poli za městem? Potichu to chrčí a vleče za sebou cáry kůže.

Podřízne ti krk

Urve hnáty

Vypije tvou krev

Nevrátíš se zpátky

Nevrátíš se zpátky

A ať se snažíš

Řveš, jak chceš

Zelňákovi neutečeš.

 

     Rozinka se snažila jít co nejrychleji, avšak potichu. Sundala si své malé střevíčky, aby neklapaly o beton. Některá okna byla temná. Jiná svítila, jako brány do pekla. Míhaly se v nich stíny lidí. Lidí, kteří přišli z továrny. V jednom okně hrála televize, takže svítilo různými barvami, ale Rozinka cítila, že ta tvář, kterou viděla, nesleduje televizi, nýbrž ji. Shlížel na ni rozcuchaný obrys hlavy té čarodějnice, která vybírá nehty z popelnic a vaří z nich jedovaté lektvary. Potají je potom přilévá do lahví od limonád v supermarketu. Alenka Rozinku s Adélkou varovala, ať tamní limonády nepijí, jinak v nich budou rozmělněné nehty růst, budou z nich čouhat, jako ostré mačety, až je přeříznou vejpůl.

     Rozinky bosá chodidla pleskala o zem. Ještě více zrychlila. Neutíkala však. Bylo by to nebezpečné. Když vás tady někdo vidí utíkat, mohl by vás začít honit. Pozná totiž, že máte strach. Zvláště pak samotné malé dítě na noční ulici, může v některých lidech probudit ty nejhorší pudy. Hlad, zuřivost. Takovému šílenému monstru neuniknete. Ne každý pracuje v továrně. Ne každý je hodný. Většina z nich jsou šílenci.

     Blížila se k domovu. Zbývalo jí pár metrů, když to ucítila. Chvíli trvalo, než poznala vůni zelí. Zastavila se. Je to támhle, za tím rohem. Určitě. Naklonila hlavu do strany a snažila se něco zahlédnout. Udělala malý krůček vpřed. Věděla, že by měla utíkat. Věděla, že legendy nelžou a že příšery existují. Zdálo se jí, jako by to slyšela dýchat. Rozince už bylo špatně z toho, co se na sídlišti děje. Ze všeho toho strachu a věčného křiku. Pořád se tu někdo ztrácí. Od nového školního roku přišla o pět svých spolužáků. Začínal podzim a platil zákaz vycházení.

„Kdo mi může zakázat, abych tě viděla?“ šeptala. „Zastavila tě.“

     Nikdo jí neodpověděl. Zhluboka dýchala. Byla napjatá, ale nebála se. Vykročila tedy, aby objevila to, co se skrývá za rohem. Je to tam. Ve tmě. Šla za ten roh, aby se už nikdy nevrátila.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Zapomenutý 22 září 2010 v 01:32

    Dokonale si vystihl to, co sem si potřeboval přečíst…tahle pohádka pro dospělé mě velice pobavila. Vyčítal bych jí jen useknutý konec, zasloužilo by si to něco lepšího než jen takové neurčité artové střihnutí. Jako největší plus vidím bizarní skloubení dětského světa (zdrobněliny, naivita) s až předapokalyptickým vzezřením světa plného výjevů s kterými se nedá žít. Také drobné veršovačky (na způsob Noční můry z Jilmové ulice – jedna dvě, Fredy už de…) vdechli povídce ještě více života, než by jinak měla. Od Strašáak za strašáckej kraťas….. 8/10.

Nový komentář