Zrození anděla


„Sedím na posteli. Lokty se opírám o kolena, zpocené ruce pojí propletené prsty. Je mi trochu horko. Díky tomu, co se mi stalo, tu sedím už několik minut a snažím se nehýbat. Pro jistotu – mohl bych totiž zešílet, i když právě teď mám pocit, že mě opouští poslední zbytky zdravého rozumu. Ještě to bolí, ale bylo to horší. Jen nevím, k čemu bych tu bolest přirovnal. Možná. když si představíte, jak se vám uvnitř těla zlomí dvě kosti a projdou skrz napjaté svaly a pokožku protrhnou ostré výrůstky. I sebevětší křik nedokáže odplavit bolest, která mi vystřeluje do zad a připravujeme mě o zbytky příčetnosti – začínáte se bořit do vlastních vnitřností. Chce se mi brečet a zároveň zabíjet, nedokážu se vyznat v tom, co cítím.

Najednou si uvědomíte, že nemáte šanci bojovat, zoufale křičíte, padáte na kolena a doufáte v zázrak, který ale nepřichází a tak z vás prchá poslední naděje na vysvobození. Na zádech cítím podivnou tíhu. Překonám počáteční bolesti, pnutí v páteři a lehce se dotknu toho, co mi způsobilo ty krvavé rány. Prsty sice kloužou po něčem mokrém, ale mám pocit, že jsem nahmatal…perutě? Na podlaze najdu bílé peříčko zamazané krví. Má kovovou chuť. Chvíli ho mnu mezi prsty, ničím jeho nebeský vzhled. Pomačkané ho pouštím apaticky na zem a doufám, že se mi všechno jenom zdá.

Někdo ale zaklepe. Ustrnu, upřu zrak ke dveřím a vyčkávám. Nemůžu se pohnout, pořád to tak nesnesitelně bolí, ale myslím, že to nekrvácí. Stále sedím nějak shrbeně, bolí mě z toho svaly. Pokouším se trochu narovnat, ale při každém pohybu trhaně sykám. To nic. Snažím se  konečně zvednout z matrace a najít něco, o co bych se opřel a našel v sobě sílu podívat se do zrcadla. V místnosti je šero, oknem sem ale proniká trocha sluneční záře a stíny mi částečně naznačují, co se ze mně stalo. Návštěvník už zřejmě ztratil zájem o setkání. Všude je zase ticho, tedy až na mé přihlouplé sykání opakující se při každém kroku. Výborně, došel jsem do koupelny.

Cítím tu vlhko a zrcadlo je zamlžené. Zmoženě se opřu o okraj umyvadla, několikrát se nadechnu a zase vydechnu a napůl smířený s pravdou setřu zamlžené zrcadlo – rychle, aby pravda bolela míň. Tedy alespoň jsem doufal, že to bude bolet míň. Přesto ve mně zbyla trocha naděje ale z obrazu v zrcadle se mi zvedl žaludek. Zvracel jsem dlouho. Ze zad mi vyrostla bílá křídla. Něco tak pitomého vidím poprvé v životě a věta : „Mám křídla!“, je snad to nejhorší, co jsem kdy slyšel a vypustil z úst. Z ničeho nic mě napadne spásná myšlenka. Tím se všechno vyřeší. Odhodlaně doklopýtám k oknu, trochu se nakloním přes římsu a vím, že jsem se právě rozhodnul. Stoupnu si na okraj, zavřu oči a chci upadnout do nekonečné temnoty. Blaženě se usmívám – nechci nic vidět, naposledy vydechnu a jemně přenesu váhu dopředu.

Je konec, je konec, je konec, zní mi neustále v hlavě. Když už skoro cítím ledový dotyk smrti a chladné ostří rytíře temnot, mocné máchnutí mě vynese nahoru. Né! To jsem nechtěl…Já se měl rozsekat o šedivý beton, zanechat na něm krvavé stopy a potěšit kolemjdoucí, kteří tolik milují emocionální výstupy, sebevrahy po smrti nebo zásahy SWAT. Snesu se na střechu 50ti patrového domu a na malý okamžik se zamyslím. Vítr mi tak podivně čechrá peří a vlastně se chci smát; bezdůvodně, jako malé dítě. Po těle se rozbíhá hřejivý pocit a do žil se vlévá euforie. Svět se zastaví, jen já vím, co se děje. Stojím tu úplně sám a hledám slovo, kterým bych se pojmenoval. Zrůda, netvor, šílenec…v úvahu nakonec připadá pouze jedno – anděl.  To teď jsem. Anděl.“

„Po pěti letech si zvyknu. Můj život se změnil, ne tak jak jsem chtěl a ani tak, jak jsem si plánoval, ale tak jak to bylo určené. Když chcete bojovat, musíte si vybrat lepší zbraň než je smrt nebo bláhový únik, který se nestane vaším vysvobozením. Přemýšlet nad svým osudem nemá smysl, vím to. Musíte ho přijmout takový jaký je, hrubý a nezničitelný, bez možnosti změny. Ale když se v posledním okamžiku vzpamatujete a stanete se opravdu tím, čím máte být, možná jednou zjistíte, jaký je to pocit zachránit šestiletou holku z hořícího domu. Možná to bude váš osud.“

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Kyta 2 října 2009 v 22:15

    díky za kritiku, ale já neměla v úmyslu to psát jako delší příběh. tohle bylo čístě o těch několika minutách, které ten muž prožívá…ale jinak dík moc, cením si názoru a příště se to pokusím trochu rozvinout… a k tomu obrázku: on se mi dost špatně hledal nechtěla sem tam gothic holku nebo emo kluka

  2. Profilový obrázek
    Pavel 2 října 2009 v 18:26

    Dovedu si opravdu dobře představit, že tuhle tvojí povídku vyprávý Na konci filmu Nicolas Cage jako dovětek, to by mělo skutečně grády a myslím, že nikomu jinému by to ani nesedlo, ale pokud to budu brát jako obyčejnou povídku, pak musím říct, že mě nějak zvlášť nezaujala. Je tam sice náznak temný a smutný atmosféry, ale na věci to nic nemění. Kdyby to bývalo delší, začátek, vyvrcholení a tuhle pasáš jako konec, možná by to bylo daleko lepší.

Nový komentář