Zrada a pomsta


Nechali mě tady.
Nikdy mě neměli rádi! Jen koukali, jak se mě zbavit. To pořád bylo řečí, že jsme jedna rodina, že se máme rádi, že máme držet pohromadě!
Odkopli mě jak prašivého psa, nechali tady za kamenně pevnými dveřmi s jinými mě podobnými. Jsme pro ně zlé svědomí světa, temně děsivá stránka, kterou nikdo nechce vidět. Všichni o nás, vyděděncích, vědí, a všichni dělají, jako že se jich to netýká. Pokrytci! Věrolomníci!
Zprvu jsem plakal, přemožen žalem z té zrady.
Pak jsem rezignoval. Marnost nad marnost a všechno je marnost! Jenže pak se stalo něco zvláštního.
Našel jsem cestu ven.
Dlouho jsem sbíral sílu. Ale dnes už jí budu mít dost. Vylomím vrata, vydám se po tak známé cestě domů. Až tam dorazím, nejspíš budou sedět u večeře. Přijdu až k nim a řeknu: Vy jste na mě určitě zapomněli. Ale já na vás ne. A dnes se spolu zase setkáme!
A víte, co vám prozradím? Nebudu sám. Půjdeme všichni!
Na krajinu se snáší studený, uplakaný soumrak. Mrazivý vítr žongluje s plamínky svíček a šeptá korunám stromů své tisícileté, temné mantry.
Teď, teď bude ta správná chvíle.
Opřu se do dveří.
Jde to. Jde to!
*
Toho pozdního dušičkového večera už nebylo na hřbitově moc lidí. Nikdo si nevšiml, jak se jeden kamenný náhrobek dal zvolna do pohybu. A pak druhý a další…
Ale i kdyby to někdo z živých zahlédl, stejně už by ničemu nedokázal zabránit.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář