Zpěv Sirény


Jonathan Moerlaw stál jako kamenná socha, když se z úst Patricka Porloua dozvěděl, že loď je prázdná. Jonathan se tomu mohl divit jak chtěl, ale bylo to tak. Nikde ani vidu ani slechu o posádce. Stopy ale nasvědčovaly, že tuto loď nějaká posádka přeci jen obývala. V pokojích stály rozestlané postele. Také nedopité hrnky s čajem v kapitánově kajutě prozrazovaly své. Posádka prostě zmizela, ale jak to? Nic takového dosud Jonathan od doby, co tu pracuje, nezažil. Podle tvrzení kolegy Patricka Porloua, který měl tehdy směnu, dorazila fregata do přístavu brzy z rána, ale když chtěl zkontrolovat členy posádky, zřel jen prázdnou nezakotvenou loď. Ale když ji nikdo neobýval, jak dorazila sem? Ostatní námořníci kotvící v přístavu pomáhaly s hledáním něčeho, co by napomohlo k rozluštění této záhady. Nikdo prý neviděl nikoho, že by loď opouštěl, když dorazila. Jonathan se vydal do podpalubí do kapitánovi kajuty. Po stole se jen povalovaly chomáče zmačkaných papírů, stará ošuntělá mapa a jiné věci. Nakonec se stalo jeho hledání úspěšné. Našel kapitánův deník, který ležel v jedné ze zásuvek stolu. Deník o velikosti lidské dlaně, dotčený nedávno, nevypadal nijak zvláštně. Jonathan věděl, že v kapitánových zápiscích může být leccos vysvětleno. Sedl si na kapitánovu židli a s napjetím se pustil do čtení. Snad rozuzlí tuhle hádanku, která může ještě zachránit pár životů. Kdoví? Třeba posádka hromadně opustila loď kvůli nějaké nákaze. Ale když opustil loď i samotný kapitán, už to zřejmě hraničilo s něčím hodně velkým. Mělo to svůj význam.

 

 

Kapitánův deník dne 15. srpna 1816 hodin: 21:05

Všude kolem zuřila nekonečná průtrž. Moře kolem lodi převalovalo přes sebe vzduté vlny a zuřivý vítr napínal plachty na stěžních k prasknutí. Posádka lodi Meckenzie vířila pochybnostmi a napětím, spolu s nastávajícími událostmi. Pochybnostmi o správném směru kurzu a také o tom, že tuhle noc přežijí bez větších potíží. Bouře hnala koráb do neznáma a nevypadala, že by měla v nejbližší době přestat nebo se alespoň uklidnit. Vydal jsem tedy rozkaz, stáhnout plachty ze všech tří stěžní, aby nás vítr nevedl mimo kurz. I tak podle Pettyho Rosetera se zdržíme asi o třiasedmdesát hodin mimo plánovaný termín dodávky zboží. Ale tohle je jen maličká starost oproti té hrozné bouři, které kolem nás zuří a podlamuje naši morálku. Nezbývá nám nic jiného než čekat, než se bouře přežene.

 

„Bůh nám pomáhej!"

Kapitán George Search

 

 

Deník obsahoval několik stránek z kapitánových zápisů. Přesně popisovaly den za dnem posádky lodi Meckenzie. Odpovídalo tomu i datum každého dalšího zápisu. Tohle je výborná stopa, jak se celé záhadě dostat na kloub. Všechny jména, které deník obsahoval i včetně kapitánova, mohou dopomoci k pátrání. Jonathan se znovu ponořil do čtení.

 

 

Kapitánův deník dne 16. srpna 1816 hodin 09:36

Můj první pohled zřel modré nebe a zářící slunce, které mé ospalé oči stále oslňovalo. Bouře se přehnala a zůstala daleko za námi. Posádka a já překypujeme nadšením, které ale opadlo s další otázkou:,,Kde to vlastně jsme?" Kolem nás se jen rozlévalo modré moře, které se oproti včerejší noci značně zklidnilo. Ale nikde jsem nespatřil žádnou pevninu. Nic, kolem jen širé moře. Žádný bod, o který by jsme se mohli opřít a začít s návratem na starý kurz. Podle Charlese Ovena se nacházíme dvěstě mil od současného kurzu, ale zdaleka si tím nebyl jist. Mohly to všechno být jen milné domněnky. Podle slunce jsme hned poznali, že náš směr zatím míří na západ, z čehož vyplývá, že fregata pluje opačným směrem, tedy zpět ke koloniím. Nařídil jsem proto otočit loď na východ. Snad už nastanou ty lepší časy a naši plavbu nic už neohrozí. Zásob máma ještě dost, ale nutně bychom se potřebovali setkat s pevninou.

 

Kapitán George Search

 

 

Ozvala se rána. Jonathan poskočil na místě úlekem. Ve dveřích do kapitánovy kajuty stál znechucený Porlou: ,,Nic zvláštního jsme neobjevili." Oznámil sklesle a odebral se pryč. Jonathan také neměl důvod, proč by tu zůstával. Zavřel deník a schoval jej do brašny. Potom se vydal domů, aby si na chvíli odpočinul. Avšak záhadná fregata mu spánku nedopřála. Vrtala mu hlavou stála otázka, jak mohla zmizet celá posádka lodi.

Příští den procitnul do sobotního rána, které si zpestřil kávou u ranních novin. Když je tak četl, vzpomněl si na deník, který včera našel v kapitánově kajutě. Noviny ihned položil a ze své černé brašny vyndal deník. Posadil se na židli a začal hltat další poznámky kapitána Searche.

 

 

Kapitánův deník dne 17. srpna 1816 hodin: 14:15

Zdá se, že se štěstí přiklonilo na naši stranu v pravý čas. Vítr vál do plachet a my se znovu vydali na cestu směrem na východ. Tentokrát už nikdo nepochyboval o tom, že se dostaneme domů do Anglie. Já jsem však cítil jisté obavy. Bál jsem se, aby se znovu neobjevila bouře, která by naši cestu znovu zbrzdila. Ale na nebi vládl klid. Konečně jsem začal vířit optimismem…

 

 

Kapitánův deník dne 17. srpna 1816 hodin: 20:03

Muž přes palubu. Zaznělo z úst jednoho z námořníků, když spatřil bezvládné tělo, plovající v moři. Vyhlásil jsem ihned poplach. Muži nasedli do člunu a pluly směrem k tělu. Naše paluba přivítala nového hosta. Byla jím žena. Kupodivu všech stále žila. Její mysl se nacházela někde v říši snů. Obrovské štěstí, že ji ve večerní tmě námořník spatřil a také, že se neutopila, což všem opravdu připadalo podivné. Měli jsme na palubě jedinou ženu mezi námořníky. Ihned jsem ji zajistil lože a pokoj. Dočkáme jejího probuzení, abychom se dozvěděli více. Doufám, že už nás nepostihnou žádné komplikace, ale jak zní staré přísloví,Žena na palubě přináší smůlu. Doufejme, že v našem případě to tak nebude.

 

Kapitán George Search

 

 

Jonathan se podivil. Nejen že zmizela posádka, ale i neznámá žena, kterou tehdy zachránili. Možná loď přepadli piráti, ale to nezapadalo. Kdyby se tak stalo, určitě by si s sebou vzali i zboží, které loď vezla. Nedávalo to prostě žádný smysl. Hodně otázek a tajemství obklopovalo tajemnou fregatu.

 

 

Kapitánův deník dne 18. srpna 1816 hodin: 01:20

Tehdy večer nás vzbudil hrozný křik. Ozýval se z pokoje ony neznámé ženy. Když jsme se podívali dovnitř, spatřili jsme něco hrozného. Na zemi ležel jeden z našich námořníků v kaluži vlastní krve. Jeho hrudník byl rozervaný a jeho vnitřnosti se povalovaly po zemi. Žena klečela nad ním a v ruce svírala utrženou hlavu. S úst ji trčel kousek krvavého masa. Celé její nahé tělo pokrývala krev námořníka. Vypadalo to, že ji to dělá dobře. Nepopisuje se mi to zrovna lehce. Někteří z posádky se na ty hrůzy nevydržely dívat a vyprázdnili tak obsahy svých žaludků na podlahu. Já jsem však s těmi otrlejšími ženu i přes její zuřivé chování, přivázal k její posteli. Pohled na ni mi připomínal rozběsněné zvíře. Chovala se přesně tak. Zamkli jsme ji v pokoji a námořníkovo tělo pohřbili do hlubin moře. Nikdo z nás nemohl celou noc usnout. Křik neznámého hosta nás doprovázel celou noční poutí. Debatovali jsme o tom, co s tou mrchou provést, ale neshodli jsme se na jednotném řešení. Na tuhle noc snad nikdo z nás nezapomene.

 

 

Kapitánův deník dne 18. srpna 1816 hodin: 9:00

Dnešní den jsme započaly uctěním památky zesnulého námořníka Baronese. Proběhla mimořádná diskuze o včerejším incidentu. Celá posádka dostala tehdy přísný zákaz se tu noc přibližovat k neznámé osobě, ale Barones to porušil. Proč? Tato otázka se vyřešila záhy. Jednoho ze členů posádky, Marka Soula, v noci vzbudil podivný rámus. Viděl Baronese, jak vychází ze svého pokoje. Mark procitl a pořádně se podíval, co se děje. Barones vypadal, jako omámený. Měl bledou tvář a vystrašené oči. Pomalu prý odešel z pokoje. Dále vypověděl, že nehodlal nešťastného námořníka sledovat, protože byl moc ospalý. Myslel si, že si dělá srandu nebo že je na mol. Později se podle tvrzení všech ozval ten hrozný křik, který probudil celou posádku. Po skončení schůze jsem znovu dbal na to, aby se žádný námořník nepotuloval u pokoje té běsnící bestie. Dnes jsme se dohodli, že ženu přepravíme do Anglie. Nemohli jsme ji jen tak zabít. Možná prodělala psychický stres. Kdoví?

S každým dnem jsme se stále blíže dostávaly k břehům Anglie.

Kapitán George Search

 

 

Pozoruhodné, pomyslel si Jonathan, který ještě vydýchával tu část, kdy četl o tragickém masakru námořníka Baronese. Musí to do sebe nějak zapadnout. Určitě to má něco společného s tou ženou. Jonathan se podíval na své řetízkové hodinky. Ukazovaly něco kolem tří hodin odpoledne. Zavřel deník a položil jej na stůl. Přemýšlel nad tou událostí pár minut. Potom jej z něj vytrhlo klepání na dveře. Jonathan k nim doběhl a otevřel. V nich stál uřícený a bledý Patrick Porlou.

,,Co se stalo?!" vyhrkl Jonathan udiveně.

 


 

,,Bože!!!" vykřikl Jonathan, když před sebou spatřil hromadu povalujících se těl.

Kolem nich jen krev a kusy masa. Patrick se znechuceně podíval na svého společníka.

,,Co to sakra je? Co se stalo?!" optal se Jonathan, který se nyní cítil, jako by jej někdo silně udeřil do hlavy. Celým podpalubím se šířil nesnesitelný zápach hniloby.

,,Nevím. Slyšel jsem jen křik a pak jsem uviděl tuhleto. Vypadá to na dělníky, kteří vykládali ty bedny z podpalubí." Odpověděl potichu Patrick.

Oba potom rychle opustili fregatu. To co teď Jonathan viděl, mu nahánělo neuvěřitelný strach. Patrick jen stál vedle něj a zíral na zem.

,,Co teď?" optal se Patrick a pohlédl na bledého Jonathan. Ten však nevydal ani hlásku. Začínal si tuhle situaci spojovat s tím, co popisoval kapitán Search ve svém deníku. Něco podobného se přeci stalo na lodi, ještě když posádka obývala fregatu.

,,Zavolej konstábla, ať se na to podívá, já… musím si něco zařídit." Odtrhl Jonathan a rozběhl se zpět domů. V hlavě mu znělo tisíce otázek. Otevřel dveře svého bytu, kabát hodil na zem a zasednul znovu k zápisníku. Listoval stránkami a prodíral se jejími řádky. Hledal něco, čeho by se mohl chytnout. Něco, co by konečně popisovalo poslední události.

 

Kapitánův deník dne 20. srpna 1816 hodin: 22:05

Nikdo z nás nedokáže objasnit to, že už nekotvíme v Anglii. Cesta už trvá nekonečných čtrnáct dní a pevnina stále nikde. Někteří z nás propukají panice. Ti kteří si zachovávají chladnou hlavu jsou na dně psychických a fyzických sil. Ani já sám nevím, kdy tato pekelná cesta skončí. Zásoby jídla se tenčí. Nechť bůh stojí při nás. Ach bože, pomoz nám!!!

 

 

Kapitánův deník dne 21. srpna 1816 hodin: 21:56

Noc se dnes prohloubila. Jeden muž z posádky vyhlásil poplach. Tentokrát se nejednalo o žádného člověka přes palubu, ale o něco úplně jiného. Naše fregata se blížila ke skalním útesům, kterým jsme se museli za každou cenu vyhnout. Ale když jsme projížděli kolem, zpozorovali jsme podivnou postavu, stojící na vrcholku jednoho z útesů. Ve tmě nebylo mnoho vidět, ale ta postava mi naháněla hrůzu. Věděl jsem, že nás pozoruje a to mě naplňovalo strachem. Tentokrát už jsem se nestaral o to, kdo to je. Ať to byl kdokoliv, vydal jsem rozkaz plout dál. Ale ta postava jen tak stála a pozorovala náš směr. Náš nevítaný host z podpalubí vydával drásavé skřeky, které naháněly husí kůži. Na tváři námořníků vidím strach a beznaděj. Když jsme se ztratili z dozoru té osoby, která zůstala za námi, žena v podpalubí utichla. Měl jsem z toho všeho podivný pocit. To co posádku ještě drželo při životě byla má důvěra ve šťastný konec, ale začínal jsem pochybovat. A když jsem pochyboval i já, nemohlo to všechno dopadnout dobře. Tu noc šla posádka brzy spát, ale já jsem nemohl. Poprvé můžu přiznat, že jsem se opravdu bál. Tak jako nikdy jindy.

 

 

Kapitánův deník dne 22. srpna 1816 hodin: 23:25

Posádka nalézá další mrtvé. Tentokrát jimi jsou dva námořníci, Bormann a Freud. Jejich zohavená těla ležela u toho ďábelského pokoje, povalující se ve vlastní krvi. Jejich napuchlé a bledé tělesné schránky jsme hodili do moře. Za čtyři dny už pohřbíváme do hlubin moře čtyři těla. Každý den si bere další oběť. Jsme si jisti, že má v tom prsty náš host. Někteří tvrdí, že je to samotný ďábel. Dokonce tomu začínám věřit i já. Třeba už jsme dávno v pekle. A spasení jsme se zatím nedočkali. Mohli jsme jen proklínat den, kdy jsme tu zrůdu nalodili. Pozoruhodné je, že dokázala zabít tři námořníky a přitom stále ležela pevně svázaná na své posteli. Jsme snad prokletí?

 

Kapitán George Search

 

 

Jonathan celý upocený zbrkle zalistoval deníkem. Všechno mu to připadalo, jako nějaký povedený bestseller. To nejhorší na tom je, že deník popisuje pravdu, hrůznou pravdu. Náhle narazil na poslední zápis. Dále už jen zbývali nepopsané nažloutlé stránky. Ihned začal číst. Snad konečně přijde, co se to kolem záhadné fregaty děje.

 

 

Kapitánův deník dne 26. srpna 1816 hodin: 23:01

Bože buď mi milostiv. Za tři dny zemřelo dalších pět mužů. Jejich zohavená těla jsme poslali do bouřlivých vln. Bouře se vrátila. Cítím, jak se fregata pod náporem vln kýve ze strany na stranu. Dnešek mi připadá spíše jako noční můra. Zbytek posádky opustil loď a riskoval svoje životy, které vydali na milost oceánu. Já však svoji loď neopustím. Jestli mám umřít, tak zde. Chci zpět domů, ale to už nebude možné. Posádka opustila palubu včera, od té doby jsem jediným obývajícím členem této fregaty společně s tou bestií ve spodním pokoji. Avšak dnes jsem zjistil, že v pokoji už není. Dostala se pryč a je někde zde. Chodí tu a číhá. Mám neuvěřitelný strach. Sedím zamčen ve svém pokoji a píši, snad ne svoje poslední zápisky. Občas slyším její zpěv. Ten zpěv je tak… tak nepopsatelně omamující. Když jej slyším, vábí mě, mate mi smysly, ovládá mě. A slyším jej stále. Proniká mi myslí. Cítím slabost a úzkost. Láká mě k ní. Slyším její kroky. Je blízko a já… já už sotva cítím ruce. Ten zpěv je… je tak… Jsem slabý. Ovládá moji vůli a já…. Já. Ta stvůra se živí naším strachem. Bože! Už slyším její kroky u mích dveří. Nedovelte jim, aby se dostali mezi nás. Nedovolte to! Neposlouchejte jejich zpěv… Je tady! Už mi nezbývá…. Neposlouchejte…

 

 

Poslední věta zůstala nedopsána. Zahalená tajemstvím. Místo nedopsaných slov už jen kapitán stačil ve spěchu udělat tenkou čáru. Něco mu zabránilo dopsat poslední řádky. Něco, co se dostalo do jeho kajuty. Jonathana polil studený pot. Cítil jak mu naskakuje husí kůže. Zamrazilo ho v zádech. Tak přeci se jen dopátral pravdy.Ale počkat. Píše tam o tom, aby se nedostali mezi nás. Rázem si vzpomněl na tu hromadu mrtvých, co mu ukazoval Patrick. Je tady.

Jonathan zavřel deník. Hodil na sebe kabát a uháněl do přístavu k fregatě. Modlil se, aby byl Patrick ještě mezi živými.

Už viděl tu prokletou loď. Od oceánu se valila mlha, která dělala tuto noc ještě temnější. Doběhl k místu, kde naposledy Patricka viděl, ale ten už tam nestál. Možná šel ke konstáblovi, jak mu sám poručil. Jonathan chvíli čekal, co se stane. Temnou loď už obklopovala mlha.

,,Halo!" zvolal do okolí Jonathan, ale odpovědí se nedostal.

Rozhodl se tedy jít dovnitř. Měl neuvěřitelný strach, ale musel tam jít. Co když se ta věc dostala z lodi. Nebo se uvnitř stále ukrývá?

Jonathan tedy vstoupil na palubu. Jeho kroky hlasitě duněly na prknech. Nikoho neviděl. Vydal se tedy do podpalubí, tam kde to všechno začalo. Neviděl si ani na špičku nosu. Nebylo vidět vůbec nic. Kolem hrálo ticho tak hluboké, že Jonathan slyšel, jak napětím vydechuje.Halo! Ozval se znovu. Dřevěná loď hlasitě zaskřípala. V téhle tmě zřejmě nic neuvidí. Nemělo to smysl. Když se rozhodl odejít z temného podpalubí, uslyšel podivný chrapot ozývající se ve tmě. Nehodlal se tu déle zdržovat. Rychlými kroky se vrátil zpět na palubu. Za sebou slyšel podivné zapraskání. Najednou jej cosi pohltilo. Ten zpěv. Jonathan ztratil koncentraci a vládu na tělem. Uklidňující zpěv, který jej lákal a hypnotizoval. Aniž by chtěl, vydal se zpátky do podpalubí odkud se zpěv ozýval. Jonathan se nemohl z té hypnózy vyprostit. Vedlo jej to tam, kam chtělo. Daleko do podpalubí, kde na něj čekala. V tom pokoji, ve kterém ji kapitán zavřel. Zde uviděl už světlo od lampy. Po chvíli stanul před ní. Pokoj pokrývaly fleky krve na stěnách a na podlaze se povalovalo hnilobné maso. Jonathan uviděl před sebou nahou ženu s dlouhými rezavými vlasy. Její obličej byl mrtvolně bledý. Dívala se na něj skrz kalnýma očima. Přesto její zpěv mu dodal blud nejkrásnější ženy, kterou kdy viděl. Úplně ho oslnila svojí krásou. Pomalu se k ní přibližoval. Položil jí ruce na ledová ramena a jeho rty přitiskli na její. Jonathan ji přitiskl více k sobě a líbal ji. Její vnady Jonathana oslňovaly. Byl jí úplně posedlý. Líbal jí na krku a rukama svíral její boky. Zpěv jej uváděl do stavu uvolnění a bezstarostnosti.

Jak krásný zpěv.

V jejích očích se zablýsklo. Rozevřela své rty a poodhalila několik ostrých špičáků, které prozatím skrývala. Potom je zanořila do jeho krku a vytrhla kus masa. Jonathan sebou trhl a s bolestnou grimasou dopadnul na zem. Z jeho krku tryskala krev. Dlaní se snažil zakrýt ránu, aby nevykrvácel. Nyní už před sebou viděl odpornou mrtvolnou osobu se zkrabatělým obličejem. Místo krásných modrých očí se na něj díval pár propadlých bílých kuliček. Prohnilá postava se po něm začala sápat jak divá. Jonathan kolem sebe kopal nohama, aby ji odstrčil. Rukama mu sevřela nohy v dlaních a sápala se na něj. Když v tom se ozval výstřel. Její hlavou proletěla kulka a její tělo se skutálelo na zem.

,,Co to sakra je?" zasýpal konstábl, který ve své ruce svíral revolver.

Patrick se vrhl k Jonathanovi a pomohl mu postavit se. Konstábl nevěřícně zíral na postavu, která se s prostřelenou hlavou opět sbírala na nohy. Ozval se další výstřel a postava se opět skácela k zemi. Teď se všichni tři vydali na útěk z fregaty. Konstábl a Patrick podpírali raněného Jonathana a vedli jej pryč z lodě. Za nimi se ozval hlasitý řev a potom kroky. Postupovali po schodech na palubu. Konstábl se ale zastavil a pokynul jim, aby šli dál. Patrick a Jonathan odklopýtali pryč z lodi. Za nimi se ozvaly další výstřely a potom konstáblův bolestný křik.

Jonathan dopadnul na zem a začal vyplivovat chuchvalce krve. Patrick se ho snažil znovu dostat na nohy. Potom Jonathan zachroptěl: ,,Nesmí se dostat pryč!"

Patrick zřel jak se na palubě pohybuje ona postava. Z pochvy vytáhnul revolver a vydal se směrem k ní. Šel opatrně, aby si jej nevšimnula. Potom namířil a z revolveru se ozvaly výstřely. Ale postava se ani nehnula. Potom se otočila a spustila líbezný zpěv. Patrick ucítil, jak mu podivná síla omamuje smysly a zatemňuje mozek. Jeho ruka s revolverem se pomalu obracela k jeho hlavě. Snažil se s vypjetím sil pistoli odvrátit, ale nešlo to. Když revolver mířil na jeho hlavu temná síla jej donutila zmáčknout kohoutek. Ozvala se rána a jeho hlavou proletěla kulka. Její zpěv ustal.

Potom se otočila směrem k městu. Její pohled stanul na obydlených domech. Na tváři ji hrál úsměv. Teď už ji nic nebránilo, aby vstoupila.

A zpěv bude znít dál. Kolik lidí jej uslyší? A kolik zahubí?

 

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Allegor 18 listopadu 2009 v 00:56

     Ze slibného námětu se dalo dle mého soudu vytěžit víc. Už nadpis trochu bourá napětí, protože povídka svým názvem prozrazuje, jaká přibližně bude pointa. To neprospívá napětí, které se celkově v průběhu děje nijak nestupňuje, spíše klesá a utápí se v kompozičně i výrazově slabší druhé polovině. Dělá to na mě takový dojem, že se autor snažil nasoukat děj do značně omezené rozsahové škatule a to osekávání popisovaných scén na kost, stejně jako často banální a nenápaditá souvětí, opravdu temnou, dusnou atmosféru nenavodí a neutvoří bohužel ani naléhavý apel, jehož je jinak možno dosáhnout překotným, zmateným zrychlením děje a zkrácením vět.

    Nápad s deníkem sliboval hodně chutné čtení, bohužel výsledný dojem = slabší průměr.

  2. Profilový obrázek
    Isaac 12 května 2009 v 21:16

    Děkuji za komentáře. Myslel jsem, že to bude propadák, ale není to tak hrozná, soudím dle vašich komentářů, které jsou kladné. No a ktomu vysvětlení nejasností: ,,Její zpěv nejen vábí nebohé oběti, ale také jim poroučí. Ti dva před tím jejím pokojem se mohli pozabíjet sami. Ale i když jsem to psal, je to pro mě stejné tajemství, jako pro kapitána…”   A k tomu druhému. ,,Slabé povahy si její zpěv ihned oblíbí a zamilují si jej. Tudíž jsou snadnou kořistí. Ale ti silnější se mohou s vypětím všech sil bránit, i když jim to většinou není co platné. Proto možná byl námořník vyděšený, protože se snažil vymanit, ale nějak se mu to nepodařilo.”  Ale nechci zase říkat, že jsem bezchybný. Tyto věci jsem neměl jak do povídky vsoukat.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 12 května 2009 v 21:10

    Pěkná práce  akorát mám pocit, že poslední 3 odstavce byli napsány jaksi ve spěchu. vyšetřování nevysvětlitelných záhad dle deníku kapitáná mě nikdy nepřestane bavit a to jak ve filmové podobě, tak v té psané, která je zaručeně vždycky lepší, jelikož si čtenář vše buduje na základě své fantazie.

Nový komentář