RSS
Vyhledávání
Náhodné články

Znovuzrození

25. 02. 2012 / autor: Pavel / kategorie: Hororové povídky

Pouze pro starší 18 let
tisknout článek

Honzík byl prvňáček. I když jeho tatínek říkal, že už je poloviční druhák. Nebo taky tvrdil , že už je velkej chlap. Ráno mu slíbil, že až začnou prázdniny, pojedou všichni na pouť a tak úplně hodil za hlavu dnešní hodinu počítání. Radostí se nemohl dočkat. Zrovna teď ve své fantazii jezdil na bouracích autíčkách a ujídal veliký chuchvalec cukrové vaty. Jenom aby tam taky měli horskou dráhu, kolotoč a skákací hrad se sjezdovkou...

Paní učitelka stála u tabule a vyprávěla něco o... Vlastně ani nevěděl co. Jen si všiml, že se stále usmívá a mává ukazovátkem jako dirigent taktovkou. Kdyby tak ještě měla na hlavě pořádnou paruku a u krku motýlka. Pomyslil si a přiložil si ruku na ústa aby nebylo vidět, že se směje. To by mu taky mohla paní učitelka dát do notýsku prase. A tatínek by mu doma vyhuboval a určitě by na žádnou pouť nešli. Určitě tam půjdou všichni. Jen on by za trest musel zůstat doma. ,, To ne!!!" Problesklo mu hlavou.

Raději se otočil z okna a sledoval, jak venku po silnici jezdí auta. Byla různá. Některá byla velká, jiná zase malá. Jiná velká za sebou tahala dlouhé návěsy. Vypadala přesně jako ta auta, která sbíral jeho bratr. Měl jich doma plnou poličku. Honzík mu je občas pomáhal lepit a taky barvit.

Na okraji silnice, stála početná skupina dělníků a opravovali silnici. Měli na sobě zelené vesty a svítili jako fosforový strašidýlka. Ulice byla téměř vylidněná. Jen u popelnice postával bezdomovec a popíjel krabici vína.

Už se opravdu nemohl dočkat prázdnin. Podíval se na hodinky. Byli to dětské hodinky s obrázkem Micky Mause. Ostatní děti to ještě neuměli. Vlastně neuměli spousty věcí. Počítat do stovky ani pořádně číst. Tohle všechno on dávno uměl. Už od školky. Učení ho bavilo. Vždycky nosil samé jedničky. Jen z tělocviku měl dvojku, protože neuměl kotrmelec a ostatní děti se mu za to často smáli. Ale tatínek říkal, že kotrmelce ho v životě živit nebudou. Sice tomu moc nerozumněl, ale když to říkal tatínek, tak to musí být pravda.

Do konce vyučování, zbývalo asi půl hodiny. Vlastně půl hodiny bylo ještě dost. Nebo ne? I když to bylo jedno. Paní učitelka uměla opravdu hezky vyprávět a on jí rád poslouchal. Byla moc hodná. Ale jen když jí nezlobili. Nejvíc jí zlobil Bicánek. Trouba. Už jednou propadnul a strašně smrděl. Neuměl pořádně číst a nikdo s ním nechtěl sedět, proto ho paní učitelka posadila do zadní lavice. Jednou mu říkala, že bude muset do zvláštní školy. Honzík vždycky přemýšlel, proč se jí říká zvláštní? Asi proto, že tam chodí zvláštní děti, jako byl Bicánek.

Bude se na to muset optat tatínka, protože tatínek ví všechno. Nosí kravatu, kufr a jezdí novým autem a v práci půjčuje lidem peníze, aby si mohly koupit taky takové auto, jako má on. Takhle mu to maminka vysvětlovala. Ona sama nepracovala. Byla pořád doma a vařila a taky uklízela, protože pracovat nemusela. Často spolu chodívali do nákupních center. A když se jí jednou zeptal, proč nechodí jako ostatní maminky na tržnici, tak mu řekla, že tam chodí lidé, kteří nemají peníze. Třeba jako Bicánek. Děti, co mají líné rodiče jsou chudé.

,, Kdo je líný, tak je chudý. " To říkával tatínek.

Honzík se na něho otočil. Seděl rozvalenej jako prase. A zrovna teď byl na návštěvě v holubníku ( babička tomu tak říkala). A brácha tomu říkal šťourat se v rypáku. Návštěva holubníku se mu líbila víc. Bicánek se na něho lišácky usmál. Fuj. Zašklebil se Honzík. Bicánek měl plesnivé zuby. Strašně mu smrděly. A taky měl starej mobil. Takovej se už dneska nevyrábí a nikdy neměl kredit. K svačině nosil jen chleba s máslem a tak kradl svačiny ostatním dětem. Maminka mu zakázala se s ním bavit. Říkala, že je to socka a mohl by od něho chytit vši nebo srab. Ne. Svrab. Nebo tak nějak. Už si nevzpomínal.

Raději se otočil na Kristýnku. Seděla hned naproti přes uličku. Měla na sobě bílé šatičky a vlásky měla spletené do dvou dlouhých copánků. Kristýnka byla jeho kamarádka. Bydleli vedle sebe. Honzík v zeleném paneláku a ona ve žlutém. S Kristýnkou si chodil hrát na prolejzačky. Honzíkovi jí bylo líto, protože Kristýnka neměla tatínka. Jen maminku. A ta věčně nebyla doma. Hlídala jí babíčka s dědou. On její maminku neměl moc rád. Pořád kouřila a taky jí neustále nadávala. Sprostě. Nosila vysoké boty a strašně krátký sukýnky. Vždycky chodila zmalovaná jako klaun.

Jak tak přemýšlel ani si nevšiml, že už má delší dobu plný měchýřek. Najednou to začalo strašně bolet. Kouknul se znovu na hodinky. Ještě dvacet minut. Dvacet minut do přestávky. Neuměl si moc dobře představit, jestli to vydrží. Ale tohle byla hodná paní učitelka a všechny děti na záchod pouštěla samotné. Chodívala jen s Bicánkem, protože tam byl vždycky hodně dlouho a pak se ještě loudal po chodbách a prohlížel si obrázky.

Zkusil to ještě chvilku vydržet. Nepomáhalo to. Ani když překřížil nohy. Chtěl to vydržet jako velkej kluk, ale taky se nechtěl počůrat. To by byla obrovská ostuda. Bicánek se taky jednou při hodině počůral. A pořád se mu za to děti smějí. Dokonce i paní učitelka se smála. Takhle on dopadnout nechtěl. Zvedl ruku a začal s ní mávat, aby ho paní učitelka lépe viděla. Hlásil se dlouho, protože ona zrovna psala na tabuli.

,,Paní učitelko!"

,, Copak Honzíku?"

,, Potřebuju čůrat. " Vyhrkl ze sebe.

,, Honzíku..." Založila si ruce v bok. ,, Takhle se to přeci neříká!"

Honzík na moment zapomněl mluvit. Určitě ho nepustí na záchod a on se tady počůrá. Jako Bicánek. Celý sbělal. Začal usilovně přemýšlet, jak se to tedy říká správně? On to věděl. Říkal to už nejmíň tisíkrát, ale teď si nemohl vzpomenout. Ruka mu bezvládně spadla na lavici. Paní učitelka na něho stále upřeně hleděla tázavým pohledem. Ve třídě bylo ticho jako v hrobě. Jen Bicánek se nahlas pochechtával.

,, On se počůrá. Už to nevydrží. Cheche."

Jak to má kruci písek říct?

,, Mohl bych si prosím dojít na záchod, paní učitelko?"

,, Ano. Takto je to správně. Můžeš."

,, Děkuju."

Učitelka se otočila zpět k tabuli a on vystřelil z lavice jako torpédo. Když za sebou zavřel dveře, tak se rozeběhl tmavou chodbou bez oken. Klučičí záchody byly o patro níže. Tady nahoře měly záchod jen holky. Byl tu taky kabinet přírodovědy a uklízečka si sem schovávala kbelíky a košťata. Byla to stará ježibaba. Pořád na ně kříčela a žalovala na všechny řediteli.

Kluci z devátý třídy jí jednou natřeli kliku u dveří. Zubní pastou. Dobře jí tak. Nic jinýho si nezasloužila a osmáci z oken plivali na čelní sklo jejího auta. On byl rád, že jí nepotkal, protože by mu začala nadávat, že utíká po mokrý podlaze a nejspíš by se počůral. Babizna stará.

Seběhl dolů po širokém, točeném schodišti se starodávným kováním. Ocitl se v další dlouhé chodbě na konci lomené do pravého úhle. Všude bylo naprosté ticho, které narušovalo jen stacato jeho bot, když utíkal. Za rohem už byli dveře s cedulkou WC- Chlapci. Dveře šli otevírat dost tuze, musel pořádně zabrat.

Záchody byli rozdělené na dvě části. V té hned za dveřmi byla dvě umyvadla s počmáraným zrcadlem. Ve druhé, o něco větší části byli tři mušle a čtyři kabinky. Všechno kolem zářilo bělobou a působilo to jakousi nemocniční sterilitou. Honzíka zaštípal v nosu silný zápach sava. Přistoupil k mušli. Na poslední chvilku rozepnul zip a... Božská úleva... Nepočůrá se! Zaradoval se. A když bylo vše hotovo a pindík byl zpět v kalhotech, uslyšel nějaké šramocení. Otočil se po směru.

Dveře u kabinek byli zavřené. Až na ty poslední, které byli do poloviny pootevřené. A teď už si byl jistý, že tam není sám.

"Ani neumí zavírat dveře. Nevychovanec." Pomyslil si. Pokrčil nechápavě rameny a chystal se k odchodu.

Umyvadlo bylo zavěšeno trochu vysoko. Kdyby kohoutek nebyl na fotobuňku, nejspíš by na něho ani nedosáhnul. Poctivě si omyl ručičky. Několikrát. Maminka říkala, že lidi, co si nemyjí ruce mají ošklivé nemoce. Dokonce i děti. A on nechtěl být nemocný. To by třeba už nikdy nemohl mezi děti nebo na pouť. Jenomže zásobník na ubrousky byl prázdný. A on si musel nějak otřít z rukou bacily, protože kdyby si je býval utřel do trička nebo kalhot, ty bacily by se tam držely třeba tisíc milionů let. A nakonec by přeskočily na něho a on by onemocněl. Takhle si to sám pro sebe zdůvodnil.

Sice nechtěl toho neznámého otravovat, ale musel si otřít mokré ruce. Aby byl zdravý. Vzpomněl si, že si jeho bratr občas utíral ruce toaletním papírem. A proč ne? Vždyť je to vlastně srolovaný ubrousek. Honzík se otočil a vydal se zpět k otevřené kabince.

Normálně bývali zamčené, protože do záchodu děti házeli všechno možný a klíče od nich měli pouze učitelé a ta stará ježibaba. A tam si rozhodně pro klíč nepůjde. Tím pádem si z jiné kabinky utrhnout papír nemohl. Mokré ruce měl daleko od těla. Kráčel jako ti svalovci ve filmech. Úplně stejně a zamířil si to rovnou k té poslední.

Konečky prstů se dotkl dveří, aby je odstrčil. Dveře zavrzali a odhalili kluka sedícího na záchodové míse. Kalhoty měl natažené a prkénko bylo dole. Jejich pohledy se setkaly. Honzík dostal strach, že mu vynadá nebo ho zmlátí. Ale on se jen nervózně pousmál a tiše zaklel. To bylo vše, co udělal. Vůbec se nijak neobtěžoval.

Poprosil ho, zda by mu neutrhnul trochu papíru na ruce? Ale ten kluk nic takového neudělal. Nevzrušeně sklopil zrak zpět ke kufříku, který měl položený na nohou. Honzík ten kufřík znal. V podobném měl uložené vojáčky. Ale tenhle byl starý. Celý oprýskaný a vrzal. Od pohledu bylo vidět, že už je hodně starý. Možná byl starší, než ten klučina na záchodové míse.

Dokonce i toho kluka znal. Vlastně, nikdy ho ještě nepotkal, ale v přízemí vysela obrovská nástěnka, na které byli fotografie nejchytřejších žáků ze všech ročníků. Ano. Tam ho viděl.

Honzík tam měl také svojí fotku. Byl nejchytřejší z první B a tenhle kluk ještě s jednou dívkou byli nejchytřejší z deváté třídy. Všichni nejchytřejší žáci vždycky dostávali na konci roku nějakou odměnu. Honzík dostal jednou obrovskou bonbonieru. Nugátovou. A ze všemi dětmi se o ní podělil. I s hlupáčkem Bicánkem.

Takže teď už věděl, že ho určitě zná.

A taky věděl, že si sem na záchody chodí kluci z devítky balit marihuanu a kouřit. Takže ho to zas až tak moc nepřekvapilo. Spíše se ho zmocnila zvědavost. Chtěl vědět, co má v tom kufříku? Co to tam může mít tak zajímavého, že do něho tak upřeně hledí? Vojáčky určitě ne. Třeba tam má křečka nebo sprostý obrázky. Napadlo ho.

Kdyby ho tak nechal podívat, to by bylo prima. A tak tam jen tak nehybně stál a prohlížel si toho kluka s oprýskaným kufříkem.

,, Já tě znám. Ty jsi Gabriel. Z devítky. " Vyhrkl ze sebe Honzík, hypnotizující kufřík.

,, Mám taky takovej kufřík. Ukládám si do něj vojáčky."

,, Jasně." Odseknul, aniž by se na něho podíval.

,, Fakticky. Mám jich tam... Hafec." Nejdřív chtěl říct moc, ale vzpomněl si, že velký kluci říkají hafec. Nebo ranec. Nechtěl vypadat jako malý mimino.

Gabriel se na něho podíval jasně zeleným okem, přes které mu vzápětí spadla upocená patka a začal v tom kufříku štrachat. Dovnitř nebylo vidět. Měl otevřené víko a na tom víku byl černým fixem nápis: DEVIL IS ALIVE!

Tohle mu nic neříkalo. Jen věděl, že je to anglicky. Nejspíš to musela být nějaká vyšší lekce. Oni se teprve učili pozdravit. Časem se k tomu určitě taky dopracuje. Vždyť je ve škole teprve prvním rokem.

,, Co máš v tom kufříku?"

,, Řešení." Odvětil nevrle.

,, Tomu nerozumím. Jaký?"

,, Konečný. "

Honzík chvilku přemýšlel. Ale ani teď tomu nerozumněl. Mluvil v nějakých tajných šifrách. Jako ve filmech, na který se nesměl koukat, ale když rodiče usnuli, tak si je tajně pouštěl. Táta jich měl plný stojan. Dokonce i těch sprostých. Ty jsou nejvíc nechutný. Jsou tam všichni nahý. Mluví sprostě a cicmají se všude. Je to odporný.

,, Jaký konečný řešení? Čeho?"

,, Úplně všeho."

,, Hm." Pokrčil rameny.

,, Nebojíš se, že tě tady nachytá uklízečka?"

,, Nebojím se ničeho." Znělo to dost přesvědčivě.

,, Ani ředitele?"

,, To ani omylem. "

Nastala dlouhá minuta ticha. Honzík zaujatě sledoval Gabriela.

,, Která holka se ti líbí?" Tentokrát chtěl taky vypadat trochu chlapsky.

Gabriel se dlouze zamyslel...

,, Beretta dvaadvacet."

Žádnou Berettu dvaadvacet taky neznal. Tenhle ten chlapec byl ale podivín. Proč nemluví normálně. Jako všichni? Žádná dvacetdvojka na školu nechodí. To by si o ní velký kluci povídali. Jenomže pak zapřemýšlel. Možná mu to nechce říct, protože se třeba stydí. Ale může to být jen její přezdívka. Na facebooku má hodně holek přezdívky. Třeba jako jedna se tam jmenovala Nikolka Šmoulinka Vysmátá nebo Martinka Tyčinka Jandová. Určitě je to přezdívka z facebooku.

,, Proč nejsi ve třídě, když nepotřebuješ na záchod?"

,, Mám tu práci."

,, A jakou?"

Neodpověděl. Něco tam skládal a byl do toho hodně zapálený. Dost nad tím přemýšlel, jako nad nějakou složitou skládačkou. Rozhodně si dával na čas. Honzík chtěl chňapnout po ruli toaletního papíru, ale v zápětí si to rozmyslel a dal ruku zpět do kapsy. Nechtěl ho od toho skládání vyrušovat. To by ho mohlo taky rozzuřit. Konec konců, nikdo nemá rád, když ho někdo vyrušuje od rozdělané práce.

,, Máš hodnou paní učitelku?"

Gabriel zhluboka vydechl. A potom po delší době odlepil svůj zrak od útrob kufříku. Podíval se na Honzíka dost pohoršeným pohledem. Takovým, jakým se na něho koukájí rodiče, když něco provede. Honzík udělal krok zpět. A už už čekal, že se naštval a teď ho skutečně praští. Dostal z něho strach. On si Honzu změřil od hlavy až k patě, ruce měl přitom stále v kufříku a skládal. Zpaměti.

,, Ne! Je to kunda vydechlá." Zachychotal se.

,, Vlastně ještě není... Ale co nevidět bude vydechlá. Úplně." Luskl prsty.

Honzík byl na rozpacích. Nevěděl, jestli se má smát nebo zrudnout hanbou. Tohle bylo to nejsprostější slovo, jaký znal. To se přeci neříká! Takhle sprostě nemluví ani Bicánek. Nejspíš takhle smějí mluvit jen dospěláci. Ale rodiče taková slova taky neříkají. I když je určitě znají. A on taky. Ale nesmí je říkat. Občas řekne prdel, ale tohle? Na druhou stranu mu to přišlo legrační. Kdo mluví sprostě, tak je oblíbenej. U nich ve třídě to tedy takhle fungovalo.

,, Ty jo. To bylo dobrý! Já takhle mluvit nesmím."

,, Hele, prcku. Jak se jmenuješ?"

,, Honzík...Honza Šindelka." Velký kluci neříkají Honzík. To říkají jen rodiče a babičky.

,, To zůstane mezi námi. Jasný?" Zamířil na něho ukazováčkem.

,, Jasně kámo. Nikomu to neřeknu. Fakticky. "

,, To bych ti radil Gringo."

,, Co je to Gringo?"

,, Cizinec."

,, Aha."

,, Tak co máš teda v tom kufru?"

,, Lék." Přikývl několikrát svému tvrzení. Něco jako" To je to pravý slovo."

,, A na co?"

,, Na takový zasraný chcípaky, jako jsi ty."

Tak teď vůbec nevěděl, proč mu nadává? Chtělo se mu brečet, ale taky věděl, že velký kluci mezi sebou takhle mluví. Takže lítostivou nechal za dveřmi a snažil se to brát jako klučičí věc. Musel být asi velkej frajer, když takhle mluvil. A frajerů se všichni bojí. Taky by jednou chtěl být frajer.

,, Budeme kamarádi? Zeptal se nesměle. Dospělé kamarády ještě neměl.

,, A je to. Překrásná." odpovědel . Teda spíš si to zašeptal sám pro sebe a dlouze popotáhnul nosem, po jehož špičce mu zklouzla kapička potu.

Honzík si ho začal detailně prohlížet. Byl to úplně normální kluk. Normální deváťák( na první pohled) jinak byl trochu...divnej? Rozhodně nevypadal moc dobře.

Měl sepraný džíny , kecky z tržnice a na bledé tváři mu začínalo rašit strniště. Byl strašně hubenej a v uchu mu zářila zlatá pecka. Na předloktí levé ruky měl vytetovaného ptáka se zlatavým peřím, kterého kolem dokola lemovaly plápolající plameny.

Tak je to tutovka. Musel být opravdový machr. Tetování mu přišlo drsný a kufřík zase roztomilej. Jenomože daleko víc byl zvědavý na obsah toho kufru. Proč mu to nechce ukázat?

Gabriel konečně zavřel popraskané víko kufru a odložil jej vedle toaletní mísy. Honzík se málem zblázdnil z toho, co svíral v ruce.

Byla to pistole. Černě matná léčitelka. Byla to nejlepší kamarádka v boji proti zasraným chcípákům. Ocelově chladná milenka. Moderní řešení všedních starostí jednoho školáka. Držel jí na úrovni očí a zkoumavě si ji prohlížel.

,, Víš, kdo je to Fénix?" Zeptal se Honzíka.

,, Nevím." Pokrčil rameny.

,, Fénix je bájný pták, který zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. On je symbolem znovuzrození."

Nevěděl, co na to říct a tak souhlasně přikývnul.

Na pánských záchodcích to dvakrát hlasitě cvaklo. Zásobník zmizel v rukojeti a natažený závěr drcnul do komory patronu.

Dokonáno jest...

,, Ty jo... Ty to fakticky umíš." Pronesl obdivuhodně a v očích mu explodovaly malé jiskřičky.

Gabriel si vykasal triko. Za opaskem měl zastrčený druhý zásobník s tlumičem. Zrovna teď ho začal šroubovat na hlaveň. Honzík ho zvědavě pozoroval. Dokonce se přistihl, že má pootevřenou pusu. Ta pistole s ním byla daleko lepší. Budila dojem obrovského respektu. Taky chtěl takovou. Doma měl jednu na kuličky, ale ta nebyla tak hezká jako ta jeho. Možná by mu jí mohl přinést Ježíšek.

,, Ta je jako opravdická! Co s ní budeš dělat?"

,, Zhasnu s ni pár bezvěrců." Znělo to dost přesvědčivě.

,, A proč? "

Zvedl se z mísy.

Honzík ještě přemítal o tom, co ve skutečnosti znamená " Zhasnout pár bezvěrců."

Ne. Tohle nechápal a když se znovu na něho podíval, tak civěl do ústí pistole.

,, Tak ty chceš být kamarád?"

,, Jo."

,, Tak to ti nebude vadit, když ti upálím kejhák?"

,, Ne! Já nechci!"

,, Žádný strachy Gringo. Ďábel tě přivítá s otevřenou náručí."

***

Paní učitelka se podívala na hodinky a pak na Honzíkovo prázdné místo. Za osm minut by se mělo ozvat zvonění na přestávku a on nikde. Ve třídě už začínalo být rušno.

Kristýnka si pohrávala s copánky a přememítala nad tím, jak bude jezdit na horské dráze. Bicánek se ukájel pocitem, že se Honzík pomočil a strachy přešlapuje za dveřmi. Dělníci dál nerušeně frézovali vozovku a po bezdomovci zůstala jen rozšláplá krabice muškátu.

Byla odhodlaná dát tomu rozmazlenému hošánkovi pořádně za vyučenou. Měla pocit, že ty děti jsou rok od roku horší. Dojde si pro něj a hezky si ho vychutná. A tak se sebrala a šla.

,, Bude tady ticho! Hned se vrátím."

Vydala se rychlým krokem po šeré chodbě, pronásledována vlastním stínem. V hlavě si představovala, co s tím klukem provede. Zatracený parchanti. Zatracená rodiná tradice. Její matka byla učitelka, babička byla učitelka a ona musela být pochopitelně taky učitelkou. Jeden si myslí, že prvňáci jsou jen tlupa vyjukaných neviňátek, ale opak je pravdou. Je to verbeš, která dokonale klame svým tělem.

Zabočila v pravo a začala cupitat po schodišti.

Silně klopýtla a nahlas zaklela. Málem si ulomila podpatek na kozačkách. Kdyby bývala šla na obchodku, mohla dneska dělat osobní asistentku nebo tuctovou účetní, ale nemusela by se nervovat s těma hajzlíkama. Čím menší, tím horší. Nejraději by toho mazánka ohla přes koleno a...

Zrovna se vyřítila z točeného schodiště, když jí zkřížil cestu další flákač.

Kráčel jí naproti sebevědomím krokem jako vládce celého světa. Tohle nebyl její žák. Nebude si s ním plácat játra. Jako kdyby toho už dneska neměla až nad hlavu. Ať si tohle vyřídí jeho třídní. Beztak tyhle pubertální floutkové z ni měli jen srandu.

Mířili přímo naproti sobě, když najednou zůstala stát jako přikovaná.

Doufala, že ten předmět, co spatřila v jeho ruce, byl jen výplod její fantazie. Možná se jen špatně podívala a tak sklopila svůj zrak k jeho pravé ruce, kterou pohupoval v rytmu chůze.

Ne... Oči měla v naprostém pořádku.

Byla to skutečně pistole. A co víc, hlaveň byla potřísněná.... ani na to slovo nechtěla pomyslet.

Jejich pohledy se setkaly.

Gabriel měl tvář pomalovanou krví, jako indiánský válečník.

Civěla na něho jako na přízrak.

On na ni hleděl jako na hmyz, který se musí zašlapat do země.

,, Co- co to děláš?"

,, Nic moc... Jenom zabijím lidi."

Zamířil na její tvář.

Mladá učitelka si přikryla pusu dlaní. A přes tu dlaň zaječela.

Pak začal střílet...


 

Komentáře

Komentáře můžou vkládat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé
Veľmi dobré! Páči sa mi ten kontrast, ako to nevinne začína a desivo končí...
23. 01. 2013, 13:22:09, DyingAngel
arcs: Přístě označ celou větu jako spoiler! Jinak s tou délkou máš možná pravdu...
04. 03. 2012, 18:35:44, Pavel
Fakt dost dobrý. Možná skončit o trochu dřív. Bereta dvaadvacet, uviděl pistoli a hotovo.
04. 03. 2012, 16:02:24, arcs