Prolog:

Smrt, představa na Ni nás naplňuje nejistotou a strachem. Pro některé se stává symbolem něčeho hrozného a zlověstného, ale někteří lidé se na ni dívají jako na svobodu, odměnu za život, který vedeme. Ovšem pomyšlení na to, co se stane po smrti, nepřestane děsit nikoho z nás, dokud sami neokusíme její tajemné polibky.

1.

Henri Pixton se nakonec rozhodl, že dnes večer dá přednost menší zkratce, než dlouhé cestě po silnici vedoucí do předměstí. Byl to stinný park, který kdysi sloužil jako centrální hřbitov tomuto městečku. Henri si na ten den pamatuje dobře, kdy hřbitov stěhovali i s jeho mrtvými nájemníky. Jako malý chlapec jsem chodíval i se svými kamarády na strašidelné toulky, což zrovna nevonělo tehdy ještě stálému správcovi hřbitova. Právě v těch mladších letech se stal svědkem daného přesunutí hřbitova. Na kraji parku tehdy stálo velké auto s nákladním prostorem, do kterého muži v šedých kombinézách házely podezřelé černé pytle. Samozřejmě si nemyslel, že v nich jsou těla mrtvých lidí. Tedy až do doby, kdy se jeden z pytlů při přenosu roztrhl. Pohled, který se mu dostavil, se mu navždy vpálil do paměti. Z vlhkého pytle vypadlo cosi, co na první pohled připomínalo hadrového panáka v lidské velikosti. Bezvládně to spadlo na zem, jakoby to důrazně dávalo najevo, že tělo chce zůstat zde. Muži potom tělo znechuceně vzali a šupli jej zpět do pytle. Podle Henriho to byl způsob nemorální vůči těm mrtvým. Od té doby ne že by se tohohle místa bál, ale vždy, když tudy jde, zmocní se ho nepříjemný pocit. Zvláště ve chvílích, jako je tato. Když všude kolem vládne tma, vzduch je mrtvolně ledový a obloha se kupí tmavými mračny.

Obvykle nechodí zkratkou přes tenhle starý hřbitov, který předělali na park. Dnešek se stal výjimkou hlavně pro to, že Henriho cadilac se při cestě do práce porouchal. Taky už měl pár mil najeto a stal se z něj laciný krám. Proto tedy musel podniknout tuto cestu.

Slyšel, jak jeho boty klapou na betonovém chodníku. Kam jeho zrak směřoval, tam ani živáčka. Podzimní chladno o sobě dávala razantně vědět, až Henrimu naskočila husí kůže. Vše kolem jakoby spalo hlubokým spánkem. Shodou okolností tomu bylo i u lamp, které měly cestu osvětlovat. Z dálky jakoby zaslechl štěkot psa, který utichl stejně rychle, jako se objevil. S každým krokem cítil, jak mu srdce bije rychleji. Cítil divný pocit plný očekávání a napětí. Jakoby jeho mysl tušila, že se v několika málo okamžicích něco stane. Jeho kroky se metr od metru zrychlovaly. Tušil, že se musí nacházet někde uprostřed parku. Teď právě v místě, kde se napravo od něj naházel menší palouček s prolézačkami. Nic netušící strnul na místě jako přimrznutý. Zbystřil, když se z tmavých koutů mezi prolézačkami ozval pronikavý pláč. Když si uvědomil, co vlastně uslyšel, málem na místě zkolaboval. Opravdu slyšel pláč. Náhle se cítil, jakoby jej někdo udeřil palicí do hlavy. Únava v jeho očích se rázem proměnila do vyděšeného zjevu. Instinktivně pohlédl do míst, odkud se pláč ozýval. Neviděl vůbec nic. Opatrně popošel k paloučku a nedůvěřivě zvolal hluboce halo? Odpovědí se stalo ticho. Osoba jakoby zbystřila Henriho hlas a přestala brečet. Když si tohle Henri uvědomil, chystal se k okamžitému přesunu někam pryč. Potom si ale uvědomil, že třeba ten někdo potřebuje pomoc a nebylo by moc etické prostě zbaběle zdrhnout.

Vkročil na palouček a snažil se vypozorovat ve tmě onu osobu. Halo!? Je tam někdo? Zvolal znovu. Dostal se stejné odpovědi, jako před chvílí, žádné! Pomalu se přibližoval k prolézačkám a náhle to uviděl. Ano, seděla tam malá dívka v bílých šatech. Seděla na houpačce a její ruce se držely řetězů. Neviděl jí do tváře, protože byla natočená do strany. Jediné co se dalo rozpoznat, tak její dlouhé vlasy. I přes Henriho tázavé otázky, nečinně seděla a zírala někam do země.

„Kde ses tu proboha vzala?“ optal se Henri s úsměvem, který ovšem ihned sklesnul. Dívka vůbec nereagovala. Zdálo se, že si něco pro sebe mumlá. Henri už se blíže nepřiblížil. Stál pár metrů od ní a hlavou mu proběhlo několik myšlenek. Myslel na to, co dělá dívka, která vypadá na dvanáct let, sama v noci v parku. Navíc v takováhle zimě jenom v bílých šatech.

Henriho šestý smysl k němu promlouval varovným tónem. Tohle vůbec nedávalo smysl. V těchto letech by ne každé dítě dokázalo samo po tmě a v mrazu sedět uprostřed parku, kde může čekat jakýkoliv šílenec a vůbec se nebát. Dokonce i drsňačka ze základky Ryta Harlouová by zde v těchto podmínkách nevydržela jak fyzicky tak psychicky. A to dokázala přeprat jakéhokoli kluka ve městečku. Jestli tato panenka nepatří mezi mrtvé, tak by se měla korunovat na novou Rytu Harlouovou. V duchu se Henri pousmál, ale když si tuto větu zopakoval, tentokrát došel jen ke slovu mrtvé. Zamrazilo jej v zádech. Na chvíli zazmatkoval a znovu se připravil k rychlému úprku odtud.

„Holčičko? Kde máš rodiče?“

Blbá otázka! Kdyby nějaké měla a oni by ji nechali takhle samotnou, tak se osoby daného charakteru za rodiče pojmout nedají. V úvahu by se dala vzít také možnost, že zkrátka a jednoduše jsou mrtvý. Ale už moc dumal nad možnostmi, které zapříčinili tuto událost. Nehodlal tu kvůli nějaké holce zkysnout až do rána.

„HEJ!!! SLYŠÍŠ MĚ SAKRA!!!“

I když nečekal, že se něco stane, náhle uviděl, jak se dívka pohnula. Její hlava se otočila směrem k němu. Henri ani nedutal a už ani nepřemýšlel. Jen s napjetím očekával, jak dívka zareaguje. Její oči jakoby se zablýskly, viděl to. Zlověstně se zblýskly. Potom zaklonila hlavu a nohy vykopla dopředu. Náhle spatřil, jak se hlava té dívky oddělila od krku a dunivě dopadla na zem.

Z Henriho úst se ozval pronikavý křik plný hrůzy. Na nic nečekal a rozběhl se po betonové stezce pryč. Na nic nemyslel a běžel takovou rychlostí, že už necítil kolem sebe žádný chlad. Z míst paloučku, od kterého se pomalu vzdaloval, se ozval šílený nešťastný křik. Byl tak hrozivý, že z něj tuhla krev v žilách.

Henri ucítil únavu a zastavil. Hluboce lapal po dechu. Věděl, že už je dost daleko, aby se nemusel ničeho obávat. Avšak nemohl uvěřit tomu, co viděl. Snažil si vnutit myšlenku, že to všechno se odehrálo jen v jeho fantazii, že to nemohlo být skutečně. Po chvíli si však uvědomil pravdu, strašlivou a hrůzu nahánějící pravdu. Do očí mu vhrkly slzy, které se snažil ihned spolknout. 

Stromy kolem hlasitě zašuměly pod náporem větru, který se vzdul jako mořská vlna. Listí začalo poletovat dokola a Henri Pixton ucítil, jak jej do obličeje štípou malé kapičky deště. Vše nasvědčovalo tomu, že brzy dorazí bouře. Nemělo smysl tu déle otálet. Henri nabral druhý dech a běžel dále po stezce. Scházela mu odvaha k tomu, aby se podíval za sebe. Možná už TO následuje jeho stopy. Cítil za sebou něčí dech. Ve chvilce sebral všechnu odvahu a hbitě se otočil. Jeho mysl jej neklamala. Mezi stromy se pohyboval stín. Jakoby mezi nimi vesele poskakoval.  Nyní už proklínal rozhodnutí, které učinil. To rozhodnutí, že se vydal tímhle prokletým místem, které mu nahánělo hrůzu i v dětství.

Otočil se a běžel dál. Tušil, že už brzy musí dorazit k silnici. Za jeho zády se ozýval zlověstný smích. Nejdříve připomínal smích dětský, ale potom se smísil s několika dalšími hlasy. Ještě jednou se otočil. V temnotě se skrývaly další stíny. Jakoby se hemžily a pronásledovaly jej celou cestu. U některých se daly rozpoznat ruce a nohy, jak se proplétají mezi větvemi.

Běžel, seč mohl. Hlasy a smích se přibližovaly a ztemňovaly Henrimu mysl. Ohlušují ho a mučí. Z nebe se snesly krůpěje deště. Hlasitý hrom ruku v ruce s oslepujícími blesky ztemňovaly atmosféru okolo více, než doopravdy byla. A silnice stále v nedohledu.

Henri si křečovitě přiložil dlaně na uši a zavřel oči. Přitom stále běžel. Snažil se zbavit těch drásavých hlasů v jeho hlavě. Oslabovali jej, aby ho ty bytosti stačily dohnat.

„Bože! Co se to děje!“ rozkřikl se zběsile. Náhle vše utichlo.

2.

Klid, který vládl kolem, donutil Henriho otevřít oči. Rozhlédl se kolem sebe. Stál na silnici, kterou prosvětlovaly zářivé lampy. Pohled do nich dráždil zrak, ale přitom uklidňoval. Hlasy těch věci ustaly. Žádné stíny neviděl. Ucítil neuvěřitelnou úlevu. Napjetí z něj spadlo a dostavila se únava. Jak krásně se to ticho poslouchalo. I vítr se zklidnil, stejně i déšť přestal. Ucítil pocit, jako by se právě probudil z hrozného snu, i když věděl, že to sen nebyl ani omylem. Ať to bylo cokoliv, už to snad zmizelo.

Pomalu si protřel zpocené čelo a promnul si oči. Když v tom zaslechl podivný třeštivý zvuk. Ten se náhle změnil v nesnesitelný pískot. Henri úlekem poskočil na místě. Proti němu se řítily dvě bíle zářící oči. Když už byly přímo u něj, ucítil tupou bolest v pravém boku. Nějaká temná sila jej vymrštila do vzduchu. Na okamžik ještě uviděl světlo lampy. Dopadl zpět bolestivě na zem.

Syčivý zvuk se ozval znovu. Sebral všechnu sílu, která mu zbývala, aby se podíval, co se stalo. V dáli hlasitě zabrzdilo auto, ze kterého vyšlo několik osob. Henri už ale neviděl, jak vypadaly. Jeho zrak se pomalu ponořoval do hlubin temnoty.

3.

Ostré světlo mu vniklo do očí. Chvíli nevěděl, čí je. Snažil se rychle posadit. Jeho zrak si brzy zvyknul na to jasné světlo. Jeho zmatená mysl se snažila seřadit rozházené myšlenky a vzpomínky. Cítil se neuvěřitelně uvolněně. Vzpomněl si na poslední okamžiky, které se mu přihodily, ale kupodivu mu to nedělalo žádné starosti. Porozhlédnul se po okolí. Seděl na tom malém paloučku u prolézaček. Jak jsem se tu ocitnul? Na nebi krásně hrálo slunce. To pochmurné sychravé počasí podzimu se prostě vytratilo. S námahou se postavil na nohy, které jej lechtavě brněly. Potom zavřel oči a s úsměvem nasával ten letní vzdoušek. Stromy kolem hrály letními barvami. Vypadalo to tu, jako v nějakém překrásném obraze. Obraze snů.

Henri se otočil, když uslyšel dětský smích. Na houpačce seděla dívka v bílých šatech. Její úsměv hřál více, než samo slunce. Vyzařoval z ní klid a štěstí. Za ní na lavičce seděl pár, který s úsměvem dívku pozoroval. Až po chvíli se dokázal odtrhnout zrakem od nich a zpozorovat dalších několik lidí, jak se tu procházejí po stezce nebo si vesele povídají na lavičkách. Henrimu se vloudil úsměv do tváře. Nechápal to, co se stalo. Snad to ani chápat nechtěl. Sedl si na nejbližší lavičku a pozoroval dívku na houpačce, jak se vesele směje. Snad poprvé ve svém životě se cítil… jednoduše šťastný.

Epilog:

„Nějaký ten čas už uplynul a já stále nevím, co se to stalo. Kde to jsem? Nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Tohle místo přímo bují životem. A ten krásný pocit, že jsem součástí života zde, mě hřeje u srdce. Netíží mě žádné vzpomínky ani starosti, jakoby na ně zde v mé mysli nezbylo místo. Nejsem si jistý, jak dlouho tu už žiji. Zatím nenastala žádná noc. Existuje tu snad čas? Někteří lidé mi zde říkají, že čas je jen starost, pro kterou nestojí si lámat hlavu.

Svět mimo tohoto místa není. Nedá se to popsat slovy. S těmi lidmi se nikdy necítím osamělý, i když někteří osaměle vypadají. Avšak úsměv ve tváři jim nikdy nepřestane hrát…“