Žehlička


,,Ty jsi ta nejhodnější máma na světě.“

   Moje osmnáctiletá dcera mě pevně objala kolem krku a políbila mě na obě tváře.

,,Vždyť si zasloužíš jenom samou radost. Bez tebe bych už dávno skočila z Nuseláku.“

   Poté, co jsem to vyslovila, se tvář Alenky zachmuřila. Znáte to, takový ten pocit, když řeknete něco nevhodného. Jako by se zastavil čas a nejraději by jste si nafackovali. Alenka mi pomohla v nejhorším období mého života. Můj muž Robert přes noc ochrnul. Žádní doktoři nebyli schopni vysvětlit, co se mu stalo. Přestal chodit i mluvit. Zírá nepřítomně před sebe, ale není schopný reagovat. Je jako zombie – živá mrtvola. Ne, je něco mnohem horšího. Je jako upír – vysává mou životní energii a pije mi krev.

,,Mami, byl to blbej nápad. Pojedu s váma.“

,,Ne, Alčo. Zůstaneš hezky doma a pořádně si užiješ s kamarádkama a se svým klukem. My pojedeme s tatínkem na chalupu a tím je to pro mě hotová věc.“

   Zavýskala radostí a její oči se rozzářily štěstím. Zahřálo mě to u srdce.

 

   Naše terénní honda se díky okolnostem musela přeměnit v auto pro invalidu. Těžce jsem to nesla, protože zatímco můj manžel si liboval ve sportovních autech, já měla raději pořádný bytelný vůz. Ostatně jsem si na něj taky sama vydělala. Robert se věnoval svému nepříliš výdělečnému podnikání a já tvrdě dřela ve farmaceutické firmě. Šéfovala jsem tam distribuční divizi a práce mě naplňovala. Robert se po pár neúspěšných tendrech a obchodech zadlužil a zahořknul – na svět a na mě. Chodil do těch drahých diskotékových podniků, kde platil drahé panáky mladičkým blondýnkám v upnutých džínách a ,,víc než zdrávo“ odhalených výstřizích. Laskal je po šíji, hladil po medově zlatých vlasech nebo po plochých bříškách. Mě naopak laskat přestal.

,,Podívej se na sebe do zrcadla, ty krávo, jak vypadáš. Ty tvoje vrásky, jak tahací harmoniky! Potřebovala bys je vyžehlit!“

  Sprostě mi nadával a urážel mě. Nikdo se nemohl divit, že jsem mu dala v noci do pití látku vyvinutou v našich laboratořích. Stačilo mu to párkrát přimíchat do panáka tulamorky a přinést až pod nos. Parchantovi jednomu. Když jsem to udělala asi pošesté nebo posedmé, vypadalo to jak ve špatném horroru. Začal chroptět, snažil se nadechnout, ale nešlo to. Vypadalo to, jako by dýchal pod igelitovým pytlíkem, jeho kůže se natahovala a hned svrašťovala jako guma, všimla jsem si, že má úplně suchý jazyk, který dostal najednou  strukturu jako křížaly. Sliny mu vyschly jak chcíplému slimákovi. Začala mu směšně poskakovat prsa, přesně jako feťákům, co to přeženou s heroinem. Jeho bělmo zežloutlo a pak se zalilo krví. Potom upadl do kómatu. Byla to děsivá podívaná. Uvědomovala jsem si, že jsem mu asi odpálila mozek, ale bylo mi jasné, že znova naběhne. Zase té látky nebylo tolik. Prostě jsem ho restartovala. Netušila jsem, že všechny jeho systémy nenaběhnou správně. Chtěla jsem ho vlastně jen postrašit, aby si mě trochu víc vážil, ale vymklo se mi to z ruky. Nejvíc mě s odstupem času mrzí právě to, že jsem si mojí hondu musela nechat upravit. Přestala jsem jezdit do kanceláře a musela dělat práci z domova, abych se mohla starat o Roberta. A starala jsem se o něj pořádně, přesně jak by se staral on. Krmila jsem ho přesolenými míchanými vejci a dávala mu k žrádlu kočičí konzervy. Plíny jsem mu měnila jednou za tři dny a vždy před Alenkou, aby viděla, jak to mám těžký.

   Zaparkovala jsem hondu před naší horskou chatou v Českosaském Švýcarsku. Díky posilovně, která mi pomohla zformovat kancelářskou prací ochablé svalstvo, se mi také podařilo jeho slabé tělo naložit z auta do vozíku. Kdyby byl v plné síle, tak bych si udělala kýlu a nebo hexenšus. Venku pořádně mrzlo. Zahrada byla pokrytá tlustou sněhovou peřinou a řada stromů měla polámané větve od silného větru a mokrého těžkého sněhu.

 

   Posadila jsem ho před televizi a zatopila v krbu. Během chvilky byla na chatě krásná pohoda. Zvenčí byla slyšet pořádná fujavice a vevnitř praskal ohníček. Uvařila jsem si svařák a odešla na záchod. Pak jsem si udělala pohodu. Přišlo mi ale, že ten svařák chutná nějak divně, ale pít se dal. V televizi začali dávat pořad o historii žehlení. Podívala jsem se do Robertových skelných očí. Sice se nehýbal, ale vypadal jako by ho to zajímalo. Mě ta blbost zase naopak okamžitě uspala.

 

   Probral mě zvláštní pocit. Ruce jsem měla natažené za sebe a přivázané k pelesti postele. Jednu nohu jsem měla omotanou prádelní šňůrou a také přivázanou, druhá byla volná. Ležela jsem v prvním patře naší chaty. V místnosti byla příšerná zima, protože nahoře topíme jen, když přijede návštěva. V ústech jsem měla roubík z utěrky. Zatraceně, jaktože jsem se nevzbudila? Nebyl ten svařák, co jsem pila nějakej divnej? Otevřeli se dveře do místnosti a dovnitř vstoupil můj manžel v mých bílých teplákách a tričku s nápisem Village People. Díval se na mě, z očí jsem mu četla obrovskou nenávist a jeho rozzuřený výraz vzteklého rotvajlera mi také na klidu nepřidal. Doktor Spoustal mě upozorňoval, že ochrnutí může být dočasné, protože neodhalil příčinu jeho stavu, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven.

 Otevřel ústa, ale odhalil jen jazyk, který vypadal jak usušená stará hadí kůže. Jeho rty se začaly vláčně pohybovat, ale slova z nich nevycházela. Všimla jsem si, že stojí s obrovskou námahou. Chvílemi to vypadalo, že každou chvíli upadne. Nechápala jsem, jak se tam mohl dostat. Jak se zatraceně dostal z toho vozíku a jak to, že jsem svázaná. Musí bejt pod práškama proti bolesti, jinak by to nezvlád. Zatraceně, odpoledne jsem mu dala ten dryják, s kterým jsme chtěli rozdrtit na trhu ibalgin. Asi zabral.

   Všimla jsem si, že v jedné ruce třímá delší kus prádelní šňůry. Snažila jsem se křičet, ale ozýval se jen tlumený sípot. Cítila jsem, jak mi hrubnou hlasivky a nepříjemný pocit v žaludku.

   Rozešel se ke mně. Šel vláčným krokem jak zombie z klasických horrorů George Romera. I když jsem se tomu minulý týden smála, hráli totiž v noci v televizi Noc žijících mrtvých, pak ve skutečnosti mě ta pomalá chůze děsila mnohem víc než kdyby se pohyboval normální rychlostí. Veškerou svou energii jsem soustředila do volné neuvázané nohy, abych tomu parchantovi vyrazila jediným kopem všechny zuby. Blížil se. V hlavě mi hučela krev a najednou jsem do té nohy dostala příšernou křeč.

Jen to ne, pomyslela jsem si. Udělal rychlý pohyb, který jsem nečekala a doslova se zřítil k mojí noze. Vší silou jsem vykopla…

 

A netrefila se.

 

Volnou nohu relativně snadno přivázal. Dal jí do již připravené smyčky a obmotal kolem nohy postele. Rozbrečela jsem se zoufalstvím.

 

Začal se po mě plazit. Cítila jsem jeho tělo páchnoucí zatuchlou močí a třásla jsem se odporem. Věděla jsem, že kdybych se pozvracela, tak bych se ve svém roubíku udusila.

,,Ty hajzle, kéž bych tě tenkrát zardousila.“

 

Přitiskl hlavu na má prsa a schoulil se do klubíčka jako malé dítě. Najednou mi ho bylo trochu líto, ale za to, jak mě urážel a ponižoval jsem mu nemohla odpustit. Jako by to vycítil. Chytil mě za bradavky a začal je drtit mezi prsty. Zařvala jsem bolestí do roubíku. Vysápal se až k mé hlavě a začal se mi dívat zpříma do očí. Jeho pohled byl otřesný, zbavený veškeré lidskosti a inteligence. Otevřel ústa a ovanul mě jeho zkažený dech. Z jeho zubů zůstaly už jen zčernalé zkažené pahýly. Jeho ústní hygieně jsem se příliš nevěnovala.

Díval se na mě. Zkoumal mou pleť, zvědavě po ní přejížděl jazykem, bylo to odporné. Naklonil se k mému pravému uchu a slabým hlasem zašeptal:

,,Potřebuješ vy…žehlit…, ty krávo.“

 

   Netušila jsem, co ten parchant má v úmyslu, ale muselo mu přeskočit. Vjemy z večerního televizního pořadu a dočasná paměť asi udělaly své. Věděla jsem, že si nepamatuje vůbec nic, ale na něco si asi vzpomněl.

 

   Pomalu se ze mě odplazil tím svým příšerným pomalým trhavým pohybem. Klepala jsem se strachy a tušila, co bude následovat. Když se objevil ve dveřích se zapnutou žehličkou, z které se pářilo jak ze zuřícího funícího býka, začala jsem řvát do roubíku. Věděla jsem však, že mi to nebude nic platné.

 

   Sundal mi pletené ponožky. Rozpálená žehlička začala přejíždět přes moje chodidla. Cítila jsem spálenou kůži a v jeho očích viděla nefalšovanou radost a soustředění. Na spálené kůži se začaly objevovat první puchýře, ta bolest nešla vydržet, omdlela jsem.

 

   Probudila mě ohromná přílivová vlna bolesti na krku. To mi tam pomalými pohyby žehlil vrásky. Viděla jsem perfektně vyžehlené oblečení na svém těle a cítila tu nesnesitelnou bolest. Miliony bodů mého těla vysílaly zoufalé signály o bolesti a příšerný zápach byl prostě k nesnesení.

 

   Ve dveřích jsem uviděla svojí stojící dceru Alču se svým přítelem. Naštěstí si holka vzpomněla na mámu. Díkybohu. Alča začala příšerně ječet a její přítel jen nevěřícně zíral na děsivé divadlo. Brzy pochopil, co se děje a vypojil žehličku ze sítě. Pak mučící nástroj opatrně vyjmul z ruky mého manžela, který se vůbec nebránil. Zíral před sebe dál svým nechápavým pohledem.

 

O 2 týdny později

   Sedím na kolečkovém křesle v obývacím pokoji. Mám ovázané dlaně, které mám dokonale vyžehlené. Nemohu mluvit, protože mi vyžehlil i jazyk. Nemohu stát, protože mám dokonale vyžehlená chodidla. Alča nás posadila před sebe, takže se na sebe neustále díváme. Celodenní pohledy do očí ála Leoneovo Tenkrát na západě, je to frustrující a zvrhlé. Hned jak přijela záchranka, tak mého muže opět posadily do křesla, ale mám pocit, že už to jen hraje. Celé dny se na mě usmívá a zírá na mě tím svým skelným tupým pohledem, který znamená jediné:,,Užil jsem si to.“

   Naštěstí je Alča pořád doma, ale když si odskočí třeba jen na chvilku, vidím ho, jak se začne nervózně škubat a začne rozevírat prstíčky, jako malé dítě. Přiznám se, že se modlím za jediné. Až půjde Alča večer s přítelem do kina, aby nebyl v televizi pořad o vrtačkách.   

Sdílejte článek

13 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Sheldon 8 listopadu 2009 v 23:59

    Děkuji za komentáře, kritiky i slova chvály, těší mě, že má někdo chuť přemýšlet a vyjádřit se

    Kapr: Původně jsem tu povídku chtěl udělat o chlup tajemnější, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a rozhodl jsem se nakonec pro takzvaný ,,tah na branku”,  která vyplynula z toho, že původně jsem to chtěl vyprávět z pozice toho chlapa a využít motiv ztráty paměti, ale to bych se mohl opakovat a to já nerad. Každopádně díky   

  2. Profilový obrázek
    Sheldon 7 listopadu 2009 v 15:02

    Strašák: Máma dělala 25 let na krizovém oddělení na Psychiatrii a věř mi, možné to je  a je toho možného dokonce mnohem víc…myslíš, že matka, která upeče svoje dítě v troubě (skutečně se stalo) nedostane za necelé 2 měsíce do péče zpět svoje druhé dítě? Možná bys hodně koukal…Ale ber to pozitivně, ten konec je přeci happy end Žehlička je v prvé řadě emotivní povídka a čistý děs se zvrhle zábavnými prvky, žádná realita. 

Nový komentář