Ze školní jídelny


Páteční plískanice za okenními skly a únava z náročného týdne spolu dokonale koketovaly a ještě více pomáhaly prohlubovat mrzutou náladu křehké dámy, jež sklíčeně seděla na své stráži. Její na červeno obarvené vlasy už zdaleka nedržely tvar, v unavené tváři se prohlubovaly vrásky a kruhy pod očima pomalu, ale jistě tmavly. Těšila se domů na horkou vanu a šálek dobrého čaje, který tak ráda usrkávala při studiu mikroorganismů. Nejvyšší velitelé jí však nepřáli – rozhodli se, že ji posadí do kulometného hnízda, aby držela pod kontrolou zvěrstvo, které mělo každým okamžikem přijít. Sklíčeně seděla s prstem na spoušti. Proč zde musela trčet zrovna ona – expert přes biologii v profesionální armádě? Všichni věděli, že takovou nebezpečnou práci nikdy úplně nezvládala, a přesto ji sem strčili, aby trpěla. Považovala jejich rozhodnutí za způsob trestu za nešikovné zapisování nepřítomnosti frekventantů. Nebo šlo jen o hloupý omyl, jehož se dopustil zase nějaký papaláš rozhodující o věcech, kterým nerozumí. Zatracený rozpis služeb, zatracená armáda, zatracené nastolování pořádku, potlačování vzpour a nahánění zvířat ke krmnicím.

Z jejího nenávistného uvažování ji vytrhl zvuk, který očekávala a ze srdce nenáviděla – hlasitý poplach předvídající příchod toho všeho zla. Následně už nebylo pochyb o tom, že brzy nastane peklo. Příšerný hukot a dusání nohou, neustále sílící a přibližující se. Už byli blízko. Nastal čas plnění povinností, nebo spíše práce za mizerný plat.

Natáhla záběr kulometu a cítila, jak jí po čele stéká pot. Skoro se třásla.

Objevila se první stvůra, pak další. A poté už je nebylo možné spočítat. Masa ošklivých kreatur, přesvědčených o své dokonalosti, se valila k dámě a jejich touha po mase byla nezadržitelná.

„Stůjte!" zakřičela výhrůžně tak, jak nejlépe uměla, avšak stále šlo jen o slaboučké pípnutí, jež se ztrácelo v hukotu té strašlivé armády rozběsněné hladem. „Já umím i křičet!" dodala zoufale. Její zbytečné snahy vyvolaly mezi ohavnými vojáčky pouze páchnoucí smích. Proklínala tyhle zrůdy.

„Teď tu máme být my!" štěkl jeden obrovský slizák v širokých kalhotách. Výhružně přitom zachrastil klíčenkou. Ostatní obludy z jeho tlupy se nahrnuly ještě blíž.

„Ustupte!" zaječela. „Není tu místo! A musíte mi ukázat příslušná oprávnění!" hrubě ty nesvaté potvory požádala o věc, která jim bohužel dávala právo se sem nahrnout.

Několik příšer neochotně ukázalo nějaké papírové chuchvalce, z nichž se jen několik pyšnilo razítkem.

„To neplatí!" protestovala, ale byla nucena ustoupit zpět za připravenou zbraň, neboť se stále početnější armáda začala valit kupředu ještě rychleji. Někteří nepřátelští vojáci už se dokonce chopili mečů, lopat a vidlí – vražedného sortimentu, který jim musel být podán, jinak by byli ještě nepříčetnější.

„Okamžitě jděte pryč!" zaskučela a skoro plakala pod lavinou bezmoci.

Došla jí trpělivost a spustila palbu.

Několik kreatur polekaně ustoupilo a schovalo se za ostatní. Mnohem více jich však ještě rozzuřeněji postoupilo ke svému cíli – maličkému okénku, z něhož v pravidelných intervalech vyskakovaly blafy, po nichž toužili, ale stejně je nikdy s chutí jíst nebudou. K zemi nepadl nikdo. Všechny stvůry jako zázrakem odolávaly palbě a nezáleželo na tom, kolik olova dostaly do těl. Dáma skučela při vzpomínce, že na její druhy kdysi olovo účinkovalo téměř smrtelně. A nyní se pod dohledem pitomé zákonodárné moci musely vyrábět takové neúčinné střely.

„Zpátky! Zpátky!" křičela zoufale a nepřestávala střílet, dokud poslední projektil neopustil znuděnou hlaveň.

Zbytečnost jejího počínání byla odzbrojující. Všichni nepřátelé se zuřivě tlačili ke krmítku a vztekle se oháněli vidlemi a meči. Někteří už pronikli do prostoru mimo zorný úhel kulometného hnízda, kde při nechutném požírání své dávky dělali ještě větší kravál než jejich druhové, kteří ještě svou potravu nedostali.

Veškerá munice byla pryč a dáma se bezmocně zhroutila na židli. Byla si vědoma své prohry. Stvůr bylo příliš mnoho. Tlačily se jedna přes druhou, hulákaly a naprosto ignorovaly veškeré mravní a etické zásady.
Hluk všude kolem jí v hlavě mučil jako dusot koňských kopyt. Nasupeně pozorovala vojáky stejné hodnosti, kteří zrovna neměli službu, jak sedí opodál, cpou si plná břicha šlichty a vesele diskutují o nejrůznějších zbytečnostech. Začínala je nenávidět. Nenáviděla už celý svět. Jedinou její útěchou byla jistota, že pátou vyučovací hodinu se karta obrátí, až odpoví protiútokem prostřednictvím svých oblíbených biologických zbraní.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

see-sawandrew ( profil autora )

Jsem třiadvacetiletý ignorant, milovník šachu, prózy, výtvarného umění, hororů, tenisu, brambůrků, krve, žen, metalu, jazzu a spánku. **UPOZORNĚNÍ** Pokud mě chcete kontaktovat, zeptat se na něco, nebo si prostě jen pokecat, nezkoušejte to na ICQ, použijte vzkazník. Už tak mám kontaktů až příliš mnoho a den má stále pouze 24 hodin. Děkuji za pochopení.

  1. Profilový obrázek
    Eraserhead 17 května 2009 v 11:43

     Muhehe, tohle je naprosto parádní alegorie. Živě mi při čtení vyskakovaly vzpomínky na školní léta. Školní jídelna, to je horor sám o sobě – z řetězu utržené žactvo, po celém dni nasranej a vynervovanej učitelskej sbor a k tomu často zběsilý jídlo. Super povídka. Možná se nezdá jako hororová, ale to tak nepřipadá. Tou formou, jskou si to podal, to má k hororou dost blízko. Asi to nejlepší, co jsem tady zatím četl. Jako druhou část bys mohl napsat školní návštěvu zubaře nebo divadelního představení he, he(dělá se to ještě dneska?).

    Strašák: Po nás na základce v jídelně soudružka ředitelka příborem házela, takže i ty kulomety (budeme-li létající příbory považovat za kulky), by alespoň v mý představivosti seděli….

Nový komentář