Zavři oči


Pomalu otevřela oči. Bude to zas v pohodě, opakovala si pořád v hlavě. Zhluboka se nadechla. Znovu, znovu a znovu. Postupně se přestala klepat i pocit ohrožení pomalu odezníval.

Bylo to zvláštní – takhle by se vůbec cítit neměla. Měla by mít pocit síly, nadřazenosti, měla by být vděčná za to, že to konečně může udělat.

Stála uprostřed pokoje s nabitou pistolí v ruce. U jejích nohou klečel muž : upocené ruce semknuté v prosebném gestu, špinavé, potrhané oblečení a pláč.

Znala ho. Až moc dobře – byl to její manžel. Vzali se pře pěti lety. Všechno bylo ideální, jako z filmu. Oba měli dobrou práci, konečně se vzali a miminko bylo na cestě. V té době ale Kathrine nevěděla, jaké zvíře se z její miláčka stane. Nebo jím byl už v té době? Když nad tím přemýšlela, našla náznaky stejného chování, které u něho viděla teď, ale jistá si tím být nemohla.

On si časem našel milenku. Kate nevěděla, jak dlouho spolu byli a nikdy by na to nepřišla, nebýt toho, co ten bastard udělal Monice.

Monika se narodila půl roku po svatbě. Už od malička bylo vidět, že je hodně chytrá. Byla bystrá a docházely jí souvislosti, které ostatní děti stejného věku a někdy i starší nechápaly. Byla podobná Kathrine : měla stejné, velké zelené oči a stejně kudrnaté černé vlasy. Po tátovi měla jenom porcelánově bílou kůži a tvar nosu. Vždycky věděla, co na rodiče zabírá, a tak z nich vždy vymámila to, co zrovna chtěla – většinou to bylo čtení pohádek, sledování animovaných pohádek nebo výlet do zoo. Byla tak milá a bezbranná …

Jednou přistihla tátu jinou ženou a chtěla to říct mamince. Chápala, že není dobře, že je táta s někým jiným, než s maminkou. Táta se ji pokoušel přemluvit, aby mamince nic neříkala, ale ona byla tvrdohlavá – po mámě – a nedala si říct. On ji v záchvatu vzteku uhodil a ona spadla a uhodila se do hlavy o hranu stolu. Jenže on ji tam prostě nechal ležet. Monika tam skoro zemřela. Když ji objevila Kate, zavolala okamžitě záchranku, ale bylo už pozdě. Monika zemřela cestou do nemocnice.

A Kate tu teď stojí s pistolí v ruce a nemůže se rozhodnout, jestli toho hajzla zabije, nebo ho nechá jít.

„Sakra", řekla tiše, jako by jí to snad mohlo pomoct.

„Já…", pokusil se muž něco říct, ale kopnutí do břicha ho zarazilo. Kate sice neměla jasno v tom, co s ním udělá, ale jestli se ji bude pokoušet nějak přemlouvat a obelhat, jenom si to zhorší. On to očividně pochopil a už nic nezkoušel.

Proč to k sakru nemůžu udělat? Hlavou se jí honilo moc věcí najednou a ona se nemohla na nic soustředit. Že by ho ještě pořád milovala? Ne, to pominulo ve chvíli, kdy jí řekl, co se stalo. Kathrine nechápala, kde sebral odvahu, jí to všechno do očí říct. Ale na policii s tím nešla. Chtěla se to s ním vyřídit sama.

Sedla si do dřepu a podívala se mu do očí. Hnus, nic víc při tom pohledu necítila. Bolely ji vzpomínky na dobu, kdy si vychutnávala každý pohled těch očí, ale to už bylo dávno pryč.

Rozmáchla se a uhodila ho pistolí do hlavy. Pomalu se svalil na podlahu. Teď budu mít trochu času, napadlo ji. Odešla do kuchyně, která byla hned vedle obýváku, kde teď ležel její manžel. Dala vařit vodu a sedla si ke stolu. Začala vzpomínat na Moniku.

Vybavila si, jak jí každý večer před spaním četla pohádky, na to, jak jí každé ráno česala vlasy. Vzpomněla si, jak jí její malá princezna přinesla obrázek, na kterém byly ony dvě v zoo. Jak jí zářily oči, když jí máma řekla, že si ten obrázek zarámuje a pověsí na zeď.

A teď tam visel. Kate vstala a došla k němu. Chvíli se na něj dívala, a pak ho sundala za zdi. Rozhodla se vyndat ho z rámečku. Nedopatřením jí ale obrázek vypadl a řítil se k zemi. Tam dopadl a ozvalo se prasknutí. Jemné střepy se rozptýlily po podlaze. Klekla si na podlahu a vyprostila obrázek ze zbytků rámu. Dívala se na něj a cítila, jak jí obličej máčí slzy. Znovu se roztřásla a svalila se na podlahu. Na obličej se jí lepily vlasy, od kůže se jí zabodávaly drobné střípky, ale bylo jí to jedno. Na ničem takovém už nezáleželo. Bože, Monika jí tak moc chyběla. Dala by všechno, jenom aby ji mohla ještě jednou obejmout.

Chvíli prostě ležela a ignorovala okolní svět. Do reality ji vrátilo cvaknutí rychlovarné konvice. Vstala, složila obrázek a dala si ho do zadní kapsy kalhot. Došla se stolu a vzala zbraň. Už věděla, co udělá. Vzala konvici s horkou vodou a vyrazila do obýváku.

Když vešla do pokoje, na moment zastavila a sledovala ho. Pak došla rychlým krokem k němu a vylila mu celý obsahu konvice na hlavu a záda. Probral se a okamžitě zaječel. Když ale všiml jejího sebejistého postoje a pistole, kterou stále svírala v ruce, ztichl.

Kate odhodila konvici. Podívala se mu do tváře. Chtěla, aby viděl její pohrdání a odpor. Už nepotřebovala přemýšlet, co udělá, věděla to moc dobře. Šlo už jen o to, jak. I když to chtěla udělat, chtěla vidět jeho mrtvé tělo, nevěděla jak na to. Jak by jí v tom pořád něco bránilo. Jenže nešlo o to, co ji blokovalo dřív, teď to byla spíš fyzická zábrana, obavy ze zašpinění místnosti krví. Co když se nebude moct těla zbavit a někdo na to přijde? Skončí ve vězení místo toho hajzla …

Pane bože, já přemýšlím, jako vrah. Jako psychopat. Co se to se mnou děje? Napřáhla ruku s pistolí k jeho hlavě. Na tváři cítila další slzy. Bylo to ale jiné. Cítila se, jako by z ní snímaly všechnu tu tíživou vinu. Ještě sice nic neudělala, ale cítila se hrozně.

„Moje malá holčička…" zašeptala, a vystřelila. Cukla sebou, když zazněl výstřel a zavřela oči. Když je otevřela, viděla ležet nehybné tělo muže, kterého ještě před půl rokem milovala v tratolišti krve. Kaluž se stále zvětšovala, až se dotkla podrážky jejích bot. Stála a nebyla schopná sebemenšího pohybu. Najednou všechno působilo příliš groteskně, než aby to mohla být realita. Místnost se s ní motala. Po pár minutách konečně přinutila své tělo opustit místnost.

Šla do prvního patra. Druhé dveře napravo. Pořád na nich vysel plakát s koťaty, který se Monice tolik líbil. Vešla dovnitř a nadechla se. Cítila vůni vanilky, kterou Monika zbožňovala. Všechno tu bylo tak, jak to zůstalo v den, kdy se to stalo. Kate chtěla celý pokoj zachovat co nejdéle, protože když v něm byla, mělo pocit, že s ní Monika stále je.

Došla k posteli obložené plyšáky, a lehla si. Objala velkého medvěda, kterého dala Monice ke druhým narozeninám. Monika ho objímala každý večer, jinak ani usínat neuměla.

„Zavři očka a jdi spát, moje malá princezno…", začal zpívat roztřeseným hlasem písničku, kterou jí zpívala máma, když byla malá a kterou i ona zpívala své dcerce.

„… tak už zavři oči, holčičko moje milovaná", nepřestávala zpívat i přes slzy. Vytáhla z kapsy obrázek a prohlížela si ho. Dál zpívala a pak jí to došlo.

Lehla si do klubíčka a sebrala z podlahy zbraň, kterou tam předtím položila. Přitiskla si hlaveň ke spánku. Svírala zbraň a ruka se jí třásla. Věděla, že už dál nemůže. Už ji tu nic nedrželo, neměla proč zůstávat a tvářit se, že je všechno v pořádku.

„Spinkej broučku, zavři očka …"

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    zombitko 3 října 2012 v 08:55

    Celkem dobrá povídka…až na ty překlepy se dala dobře a svižně číst… téma je dnes hodně rozebíráno ve zprávách (nebo novinkách) ale to nejpodstatnější si zachytila…dokonce mi připadá, tou osekaností, že jsi se s něčím podobným setkala…. ale tak můj názor: T-UP , páč nemám moc času číst ty sáhodlouhé romány co jiní píší, tak velice příjemná změna T-UP

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 26 června 2012 v 14:48

    Tákže… dobré reference nevím, od koho máš, já ti k tomu samozřejmě povím svý. Povídka je celkem slušně napsaná, i když by si zasloužila citlivější přístup k formě i tématu. Je ale tak strašlivě prvoplánová a předvídatelná, že jsem ji sotva dočetl. To, co se stalo, neodkrýváš postupně (Monika je lacině idealizovaná, smrt roztomilých děťátek už dneska nikoho na zadek neposadí), psychologie ženy je hodně osekaná a celkově ne zrovna dobře funguje. Závěr už je prostě klasika… chtěl bych samozřejmě dodat, že postavy, které se chovají takto, jsou velmi nebezpeční zbabělci a stavět doják na jejich masochistických činech není asi nejlepší způsob, jak pracovat se čtenářem. Časem si vybrousíš styl, tematicky se snaž o něco originálnějšího. A bacha na překlepy.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 24 června 2012 v 21:42

    Měla jsi pravdu. Není to nejlepší povídka, jakou jsem kdy četl:-) Ale zároveň ani nejhorší. A budiž ti připsáno ke cti, že máš na svá díla skvělé reference. Což já osobně o své tvorbě říci nemůžu. Čili, tiše závidím… Vždycky se totiž najde někdo, kdo mi řekne, že moje povídky stojí za velký kulový… Opravdu závidím.
    PS: Co nového v České Lípě?

  4. Profilový obrázek
    Pavel 24 června 2012 v 21:35

    To bylo fakticky dojemný… Naposledy mě takhle dokázal rozplakat pohled na potápějící se Titanic. Opravdu. Tohle mělo silný emotivní náboj. Co na tom, že podobných céčkových dojáků běhá po světě požehnaně, když to čtenáře udeří rovnou do srdíčka. A to je moc dobře. Ostatně, kdo z nás si rád čas od času rád nepopláče, že? Jen tak dál. A teď bych chtěl vyzdvyhnout několik okamžiků, při kterých mě bylo nejvíce úzko

    Při scénce, kdy otec zabil svoji dceru místo toho, aby ji za její mlčenlivost koupil poníka nebo Malibu Barbie mi běhal mráz po zádech. Ten chlap byl opravdu strašnej magor. ,, Moje malá holčička!", stiskla spoušť. Ano. Chvilka odplaty je k nezaplacení. Schoulila se do klubíčka s plyšákem, kterému zpívala ukolébavku a pak si provedla lobotomii… Tak dech beroucí konec mě ovšem slusně usadil na zadek a ještě dlouho si budu tuto scénku promítat před spaním…

Nový komentář