Zapomenutá

Žiju tady o samotě v horách už pěknou řádku let, někdy mi to připadá jako celá věčnost. Kdyby se tu občas neobjevil nějaký turista, nebyl bych si vůbec jistý, jestli se život tam za těmi zalesněnými vrchy náhodou nezastavil. Mohl bych být klidně posledním člověkem na světě a ani bych se o tom nedozvěděl.

Když už k mým dveřím někdo zavítá a požádá o nocleh, obvykle to dělá spíše z nouze, než že by chtěl zavítat pod můj přístřešek. Lidé se totiž tomuhle údolí instinktivně vyhýbají jako psi, kteří dokážou vycítit nebezpečí na míle daleko, aniž by ho viděli, a jen občas se stane, že nějaká zbloudilá duše neuposlechne varování vnitřního hlasu a vydá se svahem přímo k mým dveřím.

 Po večerech pak takoví lidé vysedávají co nejblíže krbu a vyhřívají se u ohně, jehož žár jim dodává svou silou jakýsi pocit bezpečí, a vyptávají se mně na historii kraje. Většinou chtějí slyšet spíš nějaké pověsti a strašidelné historky než dějepisná fakta a já se jim nedivím. Tyhle kopce plné rozeklaných skal a temných zákoutí jitří lidskou fantazii od pravěku. A já mám díky tomu po ruce vždycky dost příběhů, s nimiž spolehlivě uspokojím jejich zvědavost. Většina z těch příběhů jsou jen legendy, jenž vytvořila bujná lidská mysl na základě představ a vlastního strachu z neznáma. Jeden je ale pravdivý a ten povím dnes večer vám.

 Historie té nešťastné události se začala psát jedné noci na konci podzimu před nějakými sto dvaceti lety. Tehdy to tady v horách vypadalo úplně jinak, než dnes. V tomhle údolí stávala malá osada, Ztracená se jmenovala. Bydleli tady hlavně rodiny dřevorubců, kteří dodávali dřevo z lesa do nedaleké pily. Práce to byla těžká a ne moc výnosná, takže chlapi se občas museli sebrat a s flintou na rameni vyrazit načerno zapytlačit do okolních kopců, aby si chudý jídelníček alespoň občas vylepšili kusem masa ze zvěřiny a zajistili tak svým rodinám dost síly na dlouhé zimy.

Ten večer, kdy všechna ta hrůza přišla, je na lovu přepadla nečekaná sněhová bouře, jakou tady nikdo z nich nezažil. Ty lesy sice znali jako svoje boty, většina z nich tu žila skoro od narození, ale když se v těch kopcích příroda poblázní, nepomůžou vám ani všichni svatí. Tak se stalo, že v té vánici zabloudili mnohem dál, než chodili obvykle. Bloudili v kruhu hodiny a hodiny, nohy jim pomalu vypovídaly službu a ruce tuhly mrazem. A když už se pomalu začínali loučit se životem, našli ji, Annu Záborskou.

Tedy v tom okamžiku, kdy na ni narazili, se tak ještě nejmenovala, to jméno dostala až později v noci, kdy ji přivedli do vesnice. To, co tam našli, byla jen krásná dívka beze jména. Stála na malé mýtině úplně bosá, jen v průhledných bílých šatech a klepala se zimou. Byla krásná, měla ebenovou kůži bez jediného kazu, dlouhé blonďaté vlasy až na záda a oči modré jako nebe. Zkrátka se tam před nimi zjevila jako anděl, který náhodou spadl z oblaku doprostřed té hrozné vichřice.

Když o tom později ve vesnici vyprávěli svým sousedům, všichni do jednoho tvrdili, že v tom okamžiku, kdy na ni promluvili, bouře ustala, a když ji odsud odnášeli v náručí, měli pocit, jakoby se před nimi les sám rozestupoval. Nesli ji zabalenou do kabátů a celou cestu si ji mezi sebou předávali a zahřívali vlastními těly, až konečně spatřili světla stavení ve Ztracené.

Dívku odnesli do hostince, který na vesnici kromě nalévání sloužil jako společenská místnost pro všechno. Tam ji chtěli prohlédnout a ošetřit. Kdyby jim to vyprávěl někdo jiný, nejspíš by mu nevěřili a mysleli si, že se je snaží tahat za nos, ale ta holka, která byla bůhví jak dlouho skoro nahá uprostřed lesa ve strašlivé vánici, byla úplně zdravá. Neměla jedinou omrzlinu nebo náznak prochlazení. Ptali se jí, jestli ji něco nebolí, jestli něco nepotřebuje, ale ona jen tak tiše seděla na stole uprostřed místnosti a všechny je pozorovala těma svýma nevinnýma očima.

Nalezence se ujali manželé Záborští a dali ji jméno Anna jako vzpomínku na dceru, kterou si ještě malou vzal Bůh jen dva roky před tím. Přijali ji jako vlastní, v údolí bylo pořád co dělat a každá ruka se hodila. Obzvláště dvěma stárnoucím lidem na pokraji začínající zimy.

Anna byla hned od začátku zvláštní. Vždycky splnila všechno, co jí kdo řekl. Nedělalo jí problém naučit se jakoukoliv činnost a na dívku měla pozoruhodnou sílu. Ale za celou dobu, od okamžiku, kdy na ní promrzlí lovci narazili tam nahoře v lesích, nepromluvila ani jediné slovo. Rozuměla všemu, jen sama nevydala ani hlásek, takže si brzy všichni začali myslet, že je jednoduše němá.

Byla tady ale ještě jedna zvláštní věc. I když ji nikdy nikdo neslyšel mluvit, zdálo se, že děti a zvířata jí rozumí. Možná s nimi mluvila nějakými posunky nebo výrazem v obličeji, ale spíš to vypadalo, jakoby jim přenášela do hlavy svoje myšlenky. Když se jich někdo zeptal, jak se s ní domlouvají, sami to buď nevěděli, nebo to nechtěli říct. Každopádně to dospělí za chvilku nechali být a časem si na to i zvykli.

Asi tak měsíc poté, co Záborští vzali Annu za vlastní, začalo se v kraji kolem Ztracené šuškat o neznámé bestii. Po nocích se prý plížila kolem usedlostí a cupovala na kusy domácí zvěř, ze které pak vysávala krev a požírala její vnitřnosti. V okolí se okamžitě začaly formovat výpravy, které se ji snažily vystopovat a zabít dřív, než napadne nějakého člověka, ale nikdy ji nenašly. I když už byl všude kolem dávno napadaný sníh, nezůstávaly po ní žádné stopy, po kterých by se mohly vydat. Jakoby se zjevovala z nějakého jiného světa a pak do něho zase tiše mizela.

Netrvalo dlouho a mezi osadami se začaly šířit různé povídačky. Někdo říkal, že viděl, jak se v noci mezi stromy proplétá sám ďábel a baví se trýzněním bezbranných zvířat. Jiní zase říkali, že se po kopcích toulá obrovský vlk, který dokáže běhat tak rychle, že se ani do sněhu nezaboří. V Zapomenuté ale vzbuzovala rozruch jiná verze.

Několik lidí z okolních vesnic bylo ochotných odpřísáhnout před farářem na Bibli, že v noci viděli, jak v měsíčním světle nad střechami domů létá postava ženy v bílých šatech, která se pak snáší na zem, vkrádá se do stavení a vlastníma rukama pára břicha zvířat, z jejichž vnitřností vysává prýštící čerstvou krev.

Samozřejmě, že myšlenky některých sousedů začaly směřovat k Anně, ale Záborští ji bránili, seč mohli a dlouho se jim i dařilo držet emoce vesničanů ve zdánlivém klidu. Možná i proto, že Ztracená zůstávala před řáděním té krvelačné bytosti nějakým zázrakem uchráněna. Na přelomu zimy a jara se ale stalo něco, co prolomilo tuhle tenkou stěnu a údolí i lidi v něm navždy změnilo.

Zatímco se dospělí honili v lesích za krvelačnou příšerou, Anna se stále více sbližovala s místními dětmi. Ty zanedbávaly svoje povinnosti a celé dny se s ní toulaly po okolí. Nebezpečí, o kterém rodiče tak často mluvili, je vůbec nezajímalo a v nejedné rodině se jejich nová přítelkyně stala zdrojem rozepří.

Byl to večer před zimním slunovratem, kdy otci jednoho z nich přetekl pohár trpělivosti, zburcoval několik svých přátel a společně se vydali hledat děti, které se po soumraku nevrátily domů.

Vypravili se ve směru, kam lidé z vesnice vídali Annu s dětmi často chodit a brzy je také našli na louce na vrcholu jednoho z kopců, kde ze země vystupovala špičatá skála, o které jejich prapředci vyprávěli děsivé příběhy. Děti tam tancovaly nahé v kruhu kolem Anny a všechny při tom sborově odříkávaly text nějakého starého pohanského rituálu.

Když to už tak dost rozzuření muži uviděli, zmocnil se jich takový vztek a hrůza, že popadli větve, které v lese našli a na Annu se vrhli. Hnali ji daleko do lesa, skoro až k místu, odkud ji na začátku zimy přivedli, ale tam se jim do krve zmlácená ztratila. Lesní houští se před nimi uzavřelo v neprostupnou zeď a vzalo si zpět dívku, kterou mužům před pár týdny vydalo. Tím to ale neskončilo.

Ještě ten večer se údolím prohnala vichřice, která pokácela spoustu stromů a poničila velkou část domů ve Ztracené. Lidé prý tehdy v tom vichru slyšeli nelidský hlas, který mluvil dávno zapomenutým jazykem, z jehož zvuku padal každý s hrůzou na kolena a prosil o slitování. I když nikdo nerozuměl slovům, která se nad údolím vznášela, v hloubi duše všichni věděli, že to byla kletba. Kletba, kterou nad údolím vyslovila Anna za to, že ji od sebe odehnali jako prašivého psa.

Den na to zmizely z vesnice všechny děti. Když je rodiče přišli ráno popohnat ven z postelí, nenašli je v nich. Samozřejmě se je okamžitě rozběhli hledat na místo, kde předešlý den prováděly s Annou tu podivnou mši a také je tam nalezli. Jejich mrtvá těla tam ležela zkrvavená na hromadě. V nějakém podivném vytržení se navzájem roztrhaly jako zvířata.

Když večer zapadalo slunce, nebyl už v údolí kdysi plném života ani jeden člověk. Nikdo nechtěl žít v místě, kde se stalo něco tak strašlivého. Obyvatelé Zapomenuté zmizeli ve světě a o tom, co se tady stalo, nikdy nikomu nevyprávěli. Vesnici ponechali jejímu osudu. Ta pomalu chátrala, až po ní zůstaly jen těžko rozeznatelné základy zarostlé lesem. Vlastně tak doslova naplnila osud, který jí byl určen jejím jménem. Stala se zapomenutou.

Možná se mě teď chcete zeptat, jak je možné, že ten příběh znám, když obyvatelé ztracené odešli pryč a nikomu o něm nevyprávěli. Rád vám to povím. Znám ho proto, že jsem ve Ztracené sám žil. Byl jsem u toho, když se Anna objevila a byl jsem i svědkem jejího nešťastného odchodu. I mně zasáhlo její prokletí. Po odchodu z hor jsme si všichni mysleli, že její slova patřila jen dětem, ale ta kletba měla ještě jeden účinek, na který jsme přišli až během následujících let.

Za ty léta, co tu žiju, jsem měl hodně času přemýšlet, co byla Anna zač a odkud se vzala a myslím, že jsem na to přišel. Víte, kdysi dávno, ještě za dob prvních lidí, co přicházeli do těchto hvozdů, byla většina lesů považovaná za svaté. Každý kopec, každá skála i každé údolí mělo nějakého svého boha nebo minimálně bytost, jenž lidé uctívali a báli se jí. Ale s tím, jak se osídlení šířilo, mizely postupně i posvátné háje a zmínky o stvořeních v nich žijících. A co když Anna byla právě jednou z nich? Osamocená a lidmi odříznutá od dalších jí podobných. Stovky let bez jediného kontaktu. No řekněte sami, netoužili byste v takové situaci po jakémkoliv kontaktu s někým živým?

 Já si prostě myslím, že jednoho dne už tu samotu nesnesla, a tak na sebe vzala podobu, v níž si myslela, že ji lidé nejlépe přijmou - křehké a bezbranné lidské mládě. Jenže přijít mezi lidi byla chyba. Oni žili podle úplně jiných zákonů, než byla zvyklá a skončilo to tak, jak jsem vám vyprávěl.

A tak nás v záchvatu zuřivosti proklela. Vzala nám děti a nás dospělé odsoudila ke stejnému údělu, jako byl ten její. Proklela nás nesmrtelností. Odsoudila nás k tomu, abychom bloudili světem bez přátel a blízkých tak jako ona. Nevím, co se stalo s ostatními, ale já se po nějakém čase vrátil zpátky do údolí a rozhodl se, že ho budu ochraňovat před přílišnou pozorností okolního světa.

Doslechl jsem se totiž o přízraku dívky oděné v bílých šatech, která se za měsíčních nocí vznáší mezi zbytky jakési zapomenuté vesnice a smutně vzdychá. Místní vyprávějí, že je to duch dívky zavražděné z nešťastné lásky, která prochází lesem, hledá svého vraha a touží po pomstě. Ale já vím, že je to Anna.

 Od těch událostí uplynula už dlouhá doba a já bych se nedivil, kdyby za tu dobu začala litovat, že od sebe odehnala jedinou společnost, kterou tady v horách mohla získat. A tak tu bloudí a doufá, že narazí na někoho, kdo se jí opět ujme. Ale to by nebylo dobře. Lidé a tyhle bytosti k sobě prostě nepatří a dopadlo by to stejně jako tehdy a dost možná, že ještě hůř.