Zabitá


A až budu ráno vstávat, vzpomenu si na tě kotě.

Ze skříně si šál sundávat, a až budu po robotě,
v hlavě pořád jen tu chvíli, kdy jsme v temných nocích byli
pod hvězdami – žádný sál. A někdo stál opodál.
Někdo s tváří zahalenou, mělas pravdu, byl to kat.
Prosila si na kolenou, uměla si naříkat.
Odpusť mi. Ta nevěra! Smrt jí vjela do těla.
Někdo s tváří zahalenou, zaryl do ní ostrý hrot.
Hlavu dívky, zkrvavenou, přibil na ten starý plot.

Havran to je symbol smrti a nyní jich je tu víc.
Zobák lebku jemně drtí. Farář musí něco říct!
Tu poslední zazněl Ámen, slza z oka vytekla,
šutr velkej či snad kámen, lebka vmžiku rozseklá
Drsnej pocit při tom ántré. Drsnej pohled na mou dívku
Tělo radši rychle spalte. Při vzpomínce piji slivku,
Jen ta, paměť moji ničí, když mrtvá v mých uších křičí.

Teď můj pokoj, stěny holé. Jen obrazy – věků hnis.
Svíce hoří už jen dole. Psaní, skvostný rukopis.
Dopis čtu a ajakoby meč mi páteř odmyká.
Rukou sáhnu po pistoli, zabiju ho – zlostníka.
Dopis není krásný psaní, je to dílo satana
Nad tebou se milá skláním. Já tě pomstím do rána.

Nad ulicí šedý mrak se rozplývá – a černý stín
zahaluje domy tak, že strach je plný tvojich vin.
Dopustil ses hříchu milý. Svojí slávou zabils milou.
Rozčtvrtil si jí na díly, teď se stala mrtvou vílou.
Mlč, ty strašný satane, stvůro z mých vin zrozená.
Zabiju tě, zabij mě, oboum padnou kolena,
dívka bude pomstěná…

Sdílejte článek

Nový komentář