Za své činy neseme následky


Otevřela oči a zadívala se do nekonečné tmy. Hlava ji bolela jako střep, přesto se pokoušela vybavit si poslední hodiny, kdy byla při vědomí. Nestihla to, zaslechla hlasy, všechny jí byly povědomé, ale přesto neznámé. Začaly hořet pochodně, registrovala větší kamennou místnost, avšak nedokázala zaostřit, drogy ještě působily. Přišla k ní vůdkyně Elisabeth a vrazila jí facku. Její hlava jen bezvládně spadla na druhou stranu.

„Vzbuď se, ty děvko “ křikla Lis a chrstla na ní vodu z hliníkového kýblu.

Předstírala klid a rovnováhu, celý život žila v předstírání, to byl jeden z mnoha důvodů, proč tu byla…

„Uvědomuješ si, že by tohle někdo mohl považovat za šikanu?“ ušklíbla se

„Vraždu…“ opravila ji Lis s úsměvem na rtech.

Zasmála se svým typickým přidušeným smíchem.

„Prvního stupně“ teď se Lis téměř smála.

„Cože?“ řekla roztřeseným hlasem. Už viděla lépe, v místnosti stálo kolem třiceti lidí, oděných v černé kápi. Dobře věděla, kdo jsou, potkávala je den co den, přes tři roky…Ležela na opracovaném kameni, kdyby byla trochu sečtělá, poznala by, že je to oltář.

Lis se k ní otočila zády a chystala se pronést řeč.

„Všichni jistě víte, proč jsme se zde sešli. Přesto vám to připomenu, a vy se jako důkaz, že jste obeznámeni s následky, krví se podepíšete na pergamen. A nyní zpátky k tématu.“odmlčela se. „Tato slečna se dopustila spousty přestupků, hříchů. Jedním z nich je závist. Jelikož se nikdy nestala jednou z nás, vší silou se snažila rozbít přátelství i lásku…Nestačilo ji varování, ani slabý trest, jen jich využila k výhružkám, znovu a znovu…Dalším z nich je hloupost. Její hloupost, naivita nezná mezí. Všichni jí dali druhou šanci….a další….jenže někteří lidí jsou nenapravitelní, ničí tuhle společnost, proto se musí poučit ze svých činů. A to je na nás, my jí musíme zachránit před její ohavnou budoucností. Musí trpět, uvědomit si své chyby….Můžeme začít….“

Pokynula paží, všichni se dokonale, systematicky seřadili do dlouhé černé nudle. Každý přistoupil a zaříznul žiletku hluboko do bílého masa. Z jejích očí se začaly valit potoky slz, které rozmazávaly tuny make-upu. Její hysterický řev a brek se rozléhal po celé místnosti, což vytvářelo svým způsobem nádhernou atmosféru, každý ji chtěl vidět bezmocnou, bez síly, na pokraji smrti…

Přistoupila Lis, shýbla se nad oltář, a zašeptala jí do ucha:

„Šetři slzy.“

Chytla ji za tmavé mastné vlasy, a počala dýkou velmi pomalu řezat kůži. Vzlyky kombinované s prosbami o život se nesly tmou.

Lis hodila skalp jednomu ze svých věrných. Ten jej uložil do malé keramické nádobky, vedle lahvičky s krví.

Už skoro nevnímala. Bylo to jako by jí operovali zaživa. Někdo jí od sebe oddělil rty…sevřel jazyk něčím chladným, cítila chuť kovu…prudký pohyb…a už necítila nic. Dávila se vlastní krví, a vnímala jen tu bolest…

Lisiny tenké prsty objaly povadlý krk. „Mnohem horší pro tebe bude, když se budeš soustředit pouze na to utrpení, jedině tak se můžeš očistit od hříchu.“Několika svižnými pohyby ruky jí vyškrábala obě oči.

Umdlévala…

Byla si vědoma toho, co udělala…nikdy však nepochopila…

Sdílejte článek

Nový komentář