Za Posmrtnou hranicí


Před dvěma týdny, připravila strašlivá autonehoda Pavla o milovanou ženu a dceru. Ty se právě vracely z víkendu stráveného na jejich rodinné chatě v horách, když řidič kamionu na dálnici D1 usnul za volantem a smetl je do svodidel. Pavel tou dobou pracoval na nové knize pro děti a když se tu otřesnou zprávu dozvěděl, ztratil vůli žít. Vzal si kus konopného provazu z garáže, na jednom konci udělal smyčku, druhý přivázal na nejnižší větev stromu rostoucího za jejich domem. Pak se postavil na kuchyňskou židli, kterou sem přinesl, uvázal si smyčku okolo krku, zavřel oči a židli odkopl. Škublo to. Pavel na moment ucítil, jak se mu provaz zařezává do kůže a znemožňuje mu dýchání. Pohltila ho panika. To nebyl ten nejlepší nápad, pomyslel si zmateně. Pokusil se prsty odtáhnout smyčku od krku, ale marně. Začal sebou na té větvi bezmocně házet. Ale čím víc se škubal, tím pevněji se utahoval uzel na jeho zátylku. Pavel se snažil křičet, jenomže místo volání o pomoc z něj vycházelo pouze dusivé chrčení. Přesto ale to nejhorší na tom všem bylo, že přestával cítit svoje vlastní tělo. Před očima mu vykvetly černé růže. Svět kolem pomalu ztrácel barvy. Ještě pár posledních zachroptění a Pavel sklouzl do neznámých a tajuplných míst, o jejichž existenci doposud neměl ani tušení.

Pavel se rozhlédl.Všude kolem se povalovali obláčky modrého kouře. Ze země, tam, kde zrovna netryskala žhavá láva, tyčili se k nebi žulové totemy, představující nahé muže a ženy, propletené v bizarních polohách, znázorňujících naprosto zřejmou kopulaci. Kolem cest stálo mnoho opuštěných domů, většinou zachvácených mohutnými, nikdy nehasnoucími požáry. Z nebe se sypal jemný černý popílek. Na četných polích, za těmito prázdnými usedlostmi, postávali supi spolu s krkavci a ohlodávali maso z tlejících mrtvol. Byla tam i rozpadlá a vypálená města. Kolem nich pluly řeky krys. Všechy si Pavla prohlížely malíma žlutýma očkama. Na obzoru se rýsovaly majestátní hory, jako obrovské ostré zuby, zahalené až po vrcholy fialovými mračny. Pavel k nim vykročil, když pár kroků za sebou zaslehl dunění bubnů. Ohlédl se. Po cestě pochodoval zástup několika lidí, spoře oděných do roztrhaných hadrů, spoutaných k sobě tlustými řetězy. Všichni bezmocně sténali a usedavě plakali. K rychlejší chůzi je kromě bubnů pobízeli i jacísi podivní tvorové s tělem člověka a hlavou havrana. Bičovali ty ubohé duše dlouhými biči, zakončenými ostrými důtkami. Z ran těch nebožáků tryskala černá krev. Pavel zaúpěl a odvrátil od té hrůzné podívané zrak. Náhle mu s děsivou jistotou došlo, že i on se stal článkem tohoto bizarního cirkusu, že neexistuje žádné spasení a na pažích mu naskákala husí kůže.

Pavla našli jeho sousedé až o hodinu později, kdy už pomalu padal soumrak a jeho bezvládné tělo se kývalo na větvi stromu, jako pekelné kyvadlo. Okamžitě ho odřízli a zavolali záchranku. Za dvacet minut se ulicí konečně rozblikala modrá světla sanitky. „ Dali jste mu umělé dýchání a masáž srdce?“ zeptal se zdravotník. „ Ano, ale neúspěšně,“ odpověděl mu soused, se zřetelným znepokojením v hlase. Po dalším neúspěšném oživování, tentokrát ze strany zdravotníků, byl Pavel v sedm hodin a pět minut prohlášen za mrtvého. Na to dorazila pohřební služba, zabalila jeho tělo do černého pytle a odvezla ho pryč. Celá vesnice byla touhle tragédií příšerně otřesená a když měl Pavel o dva týdny později pohřeb v místním kostelíku, přišli se s ním rozloučit všichni její obyvatelé. Někteří plakali. Po obřadu pak vyrazil smuteční průvod na hřbitůvek, kde byl Pavel uložen ve své zdobené rakvi do hrobu, kde už na něj čekala milovaná žena s dcerkou. „ Popel popelu, prach prachu. Pokoj jejich duším,“ pravil kněz. A třebaže zbytek jeho rodiny došel klidu, Pavel nikoli. Dál bloumal v tom přízračném světě, hledajíc ty, jež stratil a pomalu propadal šílenství…

Sdílejte článek

  1. voodoo 2 října 2011 v 14:51

    Výlety na druhý břeh patří čtenářsky k mým oblíbeným tématům. Jen uvaž ty možnosti, které toto téma poskytuje. Stačí mít jen pořádnou dávku zvrhlé fantazie a nějakou tu slovní zásobu a mohla by vzniknout alepoň trochu zábavná exkurze. Pak by ani nevadilo, že celá historka je až k uzoufání neoriginální, protože by to bylo přebito formou a tvůrčími nápady. Jenže v tvém případě to chybí – banální příběh, strohé popisy, žádné nové nápady, málo slov… NUDA!

  2. Pavel 30 září 2011 v 07:28

    Další sonda do hlubin záhrobí pro ty, kteří dobrovolně opustili tento svět… Podobných věcí je tu spousty. A jsem strašně rád, že a to na první pohled  vypadalo jako další nepromyšlený a za hodinu sepsaný příběh, třináctilété emo holčičiky, mělo to alespoň nějakou slohovou úroveň. O klišé žánru mluvit nebudu, délka je opravdu nedostačující… Vím, že každý z nás si druhou stranu pro sebevrahy představuje jinak, ale zatím nepřekonaný trest pro lidi, kteří si nevážili života měl Jigsaw, byť to byla fikce:-) Pokud bych tohle chtěl hodnotit v  rámci měřítka horroru, pak by jsi v mých očích neprospěl, ale pokud to srovnám s podobně zaměřenými povídkami, co do délky textu a taky příběhu, pak je to to lepší, co jsem tu četl. Ale spokojenost teda rozhodně nebyla.

Nový komentář