STOPAŘI ( V.)

Podali si mezi sebou ruce a usedli k ohni. Debata trvala dlouho do noci. Rozhodli se, že další den ráno prohledají okolí, skrz na skrz. Vraždícího maniaka musí za každou cenu dostat. Noc opět proběhla, a nichž by se něco přihodilo. Další střídání hlídek, tentokrát, zesílených. Hlídali vždy tři muži.

Ráno, už seřazení do rojnice, lovec s dvěma psy, dva od policie a tak na střídačku, lovec, dva policajti, lovec, dva policajti, pomalým krokem pročesávali les. Byli tak rozestavěný, že by přes ně neprošla sebemenší myš. Dopolední slunce skrze stromy příjemně hřálo. Procházeli keře, které si ještě zázrakem držely zelené listí. Místní les se skládal převážně z listnatých stromů, ale na některých místech, se už objevoval sem tam nějaký jehličnan, jako borovice či smrk.

Psi vrčeli a hnali své pány dál dopředu, do hlubokých lesů. Všichni měli u sebe vysílačky a tak se mezi sebou mohli při chůzi domlouvat. Nikdo nemohl tušit, kdy se něco vážného přihodí a tak dotyčný mohl vysílačkou zažádat o případnou pomoc. Pokud to, ale stihne.

DATEL ? ( VI.)

Vidí je.

Vidí je, jak se pomalu k němu blíží. Je přichycený na stromě a je si naprosto jistý, že ho nemůžou zpozorovat. Ještě pár sekund a jsou přímo pod ním. Jsou tak blízko, že by mohl s lehkostí na ně zaútočit. Co je to vede za věc? Ta malá čtyřnohá?

Teď.

Jsou přímo pod stromem, kde nehnutě vyčkává. Zaváhal… Nechal je projít pod sebou a ohlédl se za nimi.

Napodobil hlas datla.

***

Wronsky znervózněl.

„Ať ten zasranej datel, přestane už ťukat!“

„Uklidněte se Wronsky“, odpověděl mu šerif. „To si říkáte policajt?“

„To je snad jedinej datel v těhle lesích, co tady ještě ťuká. Von je podzim a von tady ještě je! Copak neměl letět do teplejch krajin?!“, vmísil se do rozhovoru lovec jménem Lars.

„Asi má zlomený křídlo….cha cháá“, zasmál se Smith svému nepovedenému vtipu.

„Nechte si ty keci! Jenom ztrácíte čas žvaněním! A od kdy datlové odlétají za teplem? To teda nevím“, okřikl je šerif John Morris.

„Nestihl asi letadlo…che chéé“, zkusil to znova Smith.

Šerif ho v momentě chytil pod krkem a přitiskl ke stromu. Táhlo mu už na padesátý první rok, ale stále byl v dobré kondici.

„Nechte si už ty vaše fóry! Kdo vás má pořád poslouchat?!“, vyzvedl ho do výšky. „Zklidněte se! Povídám vám to naposled!“

***

Zmizeli mu v houští. Seskočil na zem a podíval se kolem sebe. Nic zajímavého. Chvíli vyčkával a pak se vydal za nimi.

Byl vysoký kolem dvou a půl metru, možná i trochu víc. Byl nepopsatelného zjevu. Byl z části slizký a šupinatý jako nějaký plaz. Jeho velká hlava měla podobu ležícího, obrovského vejce. Ve předu mu vykukovali dvě malé, bystré oči. Přilba mu byla „ušitá“ akorát na lebku. Nos a ústa se schovávali pod ní. Byl vyzbrojen meziplanetárními zbraněmi od hlavy až k patě. Laser není výjimkou. Přilétl z daleké hvězdy. Není tady poprvé, už tady se svými druhy byl, ale teď je tady sám. Přilétl si zalovit. Přilétl prostě na soukromý lov a rád by si domů odnesl pár cenných trofejí. Čtyři už má.

Byl jim stále na blízku. Udržoval si však určitý odstup, aby ho náhodou nespatřili. To se mu však nestane, pomyslel si.

***

Zatím žádná stopa po běsnícím maniakovy. Prodírali se nízkým stromovím a hustými křovisky. Šli stále dál a dál. Najednou v keři něco zarachotilo. Wronsky se zalekl. Zbystřil. Jeho tvář polily kapky potu. Připravil si zbraň. Znova se ozval neznámý zvuk z křoví. Namířil na keř.

Chrr…chrr…, ozvalo se z křoví.

„Vylez ven ty hajzle! Vylez, ať tě vodprásknu! Slyšíš?!“, zahulákal a dvakrát vystřelil do houští.

Z něho vyběhlo malý divoký prase. Bylo víc vystrašený než Wronsky. Ten si setřel kapky z tváře.

„Wronsky?! Co tam střílíš? Stalo se něco?!“, zahulákal Morris.

„Ale néé“, odpověděl Wronsky. „Jenom jsem vyplašil prase!“

„Tady není čas na hraní! Jenom ho takhle upozorníme kde jsme a on se nám zdejchne! Jasný?!“, na to šerif.

Čas ubíhal a skupina stále beze stopy pátrala po neznámém útočníkovy.

Zvuk datla…ťuk…ťuk

Ozvalo se na stromě pod kterým šel zrovna policista London. Ten se otočil ke stromu a zahleděl se do koruny s nažloutlými listy.

„Už tě mám! Ty opožděnej datle. Kde pak jsi? Ukaž se mi!“

Ťuk….Ťuk…., ozvalo se znovu.

„Já tě dostanu ty jeden ťukale!“, řekl si nahlas London a namířil do koruny stromu svou zbraň.

***

Podíval se na Londona. Ten stál nehnutě pod stromem s namířenou devítkou a culil se na strom. „Datel“ odlehčil svou váhu a změnil si svou barvu pokožky jak chameleón. Byl nadlehčován svou silou. Mohl si teď stoupnout i na tu nejlehčí větev na stromě a stejně by ho udržela. Jeho barva těla se podobala barvě podzimního listí. Úplně změnil své pigmenty. Šel by zpozorovat, ale to by se London musel dostatečně soustředit na korunu stromu a to on právě nedělal.

„Datel“ na něj namířil svojí zbraň, která měla světelné zaměřování spojené s počítačem v jeho přilbě. Na Londonově břichu se objevily tři světelné skvrny. Policista je však nezpozoroval.

Teď…

London se rozletěl na kusy.

Ticho.

Zbraň nevydala sebemenší zvuk.

Lovci zpozorovali, že tam, kde má jít policista London, je mezera. Nikdo tam nešel. Lern se blížil k místu, kde leželi na zemi zbytky policisty.

„Kurva, kurva, kurva!!“, udělalo se mu špatně, klekl si a začal blít. Hned se však vzpamatoval a vysílačkou obvolal další muže. Ti po chvíli přišli na místo tragédie a zhrozili se.

„To byl von!! Povraždí nás všechny. Dělejte něco!!“, zařval hystericky Smith.

„Teď máš naděláno v kalhotách. Kde jsou tvoje vtipy?!“, obul se do něho šerif.

Uběhla půl hodina. Mrtvého Londona přikryli listím a debatovali co dál.

***

Hned jak po něm vystřelil, zmizel z toho stromu a zpovzdálí pozoroval co se bude dít. Měl další trofej a ty se mu pěkně rozrůstají. Napočítal jich ještě kolem dvacíti. Má je také zabít? Aby to byl správný lov, nechá jim náskok a pak je bude stíhat.

HON ( VII.)

„Nedá se nic dělat. Musíme po něm pátrat dál. K čertu!! Je někde tady, ale kde?“, ukončil předcházející debatu šerif.

Rozestavěli se do nové rojnice a vydali se na cestu. Pušky měli připravené k výstřelu. Les byl pořád stejný. Po hodině cesty došli ke starému, opuštěnému dolu. Byla již tma. Utábořili se před vchodem do štoly. Dříve se v dole těžil cín. Teď už byl však opuštěn. Rozdělali si oheň a udělali si kávu a jídlo pro sebe a psy. Hlídky byli po třech a střídali se už po půl hodině.

Kolem půl druhé hodiny ranní se ozval z blízkosti, z lesa, hlasitý řev. Všichni vstali. Psi štěkali na místo odkud se řev ozýval. Vybrali pět mužů a dva psy, aby šli prozkoumat co se tam v lese děje. Vydali se do temného, spícího lesa. V rukách nesli pušky a halogenové svítilny. Domluvili se, že každou půl hodinu se budou hlásit vysílačkou. Zmizeli z dohledu tábořících mužů. Černý les je pohltil do své temnoty.

***

Ztichnul. Jeho řev musel být slyšet až k nim. Jestli přijdou, jeho plán se vydaří.

Byl schovaný na zemi. Jako chameleón si dal barvu spadlého listí, kombinovanou se žlutou podzimní travou.

Vyčkával.

Uběhla hodina.

Z dálky uslyšel jejich tiché hlasy. Bylo jich pět a pomalu se blížili k jeho místu úkrytu. Nechal projít všechny až na posledního.

Vystřelil.

Zásah.

Lovec se zhroutil k zemi. Ostatní se otočili. Už mu však nepomohli.

Druhý výstřel…setina….třetí.

Snažili se schovat. Marně. Lovec pustil psa.

Čtvrtý výstřel.

Další zásah.

Ticho…..

Poslední muž z pětice ani nedutal. Odplížil se do houští. Vyčkával co bude dál. Strachy byl celý bez sebe.

Mimozemšťan vstal ze země. Barvu listí si však ponechal. Rozhlížel se kolem a hledal posledního lovce.

***

Krčil se a ani nedutal. Nesměl se prozradit. To by byl jeho konec. Viděl toho tvora co po nich střílel. Tedy viděl spíše jeho obrysy a tělo, které mělo barvu podzimního listí. Užasl… Co to je za bytost? Byl k smrti vyděšený.

Mimozemský lovec si změnil barvu těla na původní. Muž v křoví to dál pozoroval. Ve zmatku strčil do malé větvičky, která se mírně pohnula. Přikrčil se k zemi. „Datel“ to zpozoroval. Jeho zaměřovací zařízení lokalizovalo houští, kde byl schovaný vystrašený lovec. Tři zaměřovací body zacílily na keř.

Výstřel.

Minul…..

Minul???

Ustřelil horní část keře. Vystrašený muž z něho vyběhl a utíkal pryč. Lovec „trofejí“ se rozběhl za ním. Běželi mezi keři a kličkovali mezi stromy.

Byla temná noc.

***

Oheň plápolal žlutavým nádechem. Zbylí lovci a policisté seděli kolem něho. Psi byli v hloučku a jejich zraky pozorovaly okolí. V tom se ozvala vysílačka.

„Tady Nils! Slyšíte?! Dostal nás….nemám čas! Pomoc te mi! Honí mě…..prosím…rychle!!!“

Ve vysílačce to zapraskalo.

„Dostal mě….ku…r..váá…“

Potom vysílačka ztichla.

„Kdo ho dostal? Ten maniak?! Co se s ním stalo?!“, hystericky skučel Smith.

„Chce nás určitě dostat všechny. My si ho najdem!“, řekl šerif a vstal od ohně.

Uhasili ho.

Dohadovali se mezi sebou. Co teď? Jak dál pokračovat? Kdo koho loví??

Vydali se dál pátrat v lesích. Psi je vedli po stopách.

***

Nils měl smůlu. Při předem prohraném běhu lesem, před lovcem „trofejí“, zakopl o pařez. Podlomil si kotník a to znamenalo jeho strašný konec, konec nadějím na přežití. Mimozemšťan si ho podal vlastnoručně.

Rozednívalo se. Klečel na zemi svého úkrytu a prohlížel si své ulovené trofeje. Je čas, vrátit se na svojí hvězdu. Ještě, ale musí tady dokončit svojí práci. Svůj lov. Má toho dost, co by ještě mohl ulovit. A co ty jejich čtyřnohé bytosti? Na těch mu ani tak nezáleží.

Za malou chvilku si je půjde najít. Na návrat má ještě čas.

***

Bylo už vidět. Tma dočista zmizela. Touhle částí lesa ještě nešli. Les přešel jen na jehličnany. Listí nebylo na zemi žádné a tak se šlo rychleji. Les nebyl ani tak hustý.

Psi je vedli po stopách pětice lovců, kteří se vydali za neznámým řevem z lesa.

V dálce se ozvalo psí zaštěkání. Lidé i psi zbystřili. Přibližovalo se praskání větví. Lovci se připravili na střelbu. Pak z ničeho nic pušky sklopili. Oddychli si. Proti nim vylezl z keře ustrašený lovecký pes, který šel ráno s tou pěticí. Jediný on zbyl na živu. Radostí začal vrčet a skákat. Jeho psi, kamarádi se přidali.

***

Vydal se je hledat. Zapnul krátkovlnné vyhledávání. Signál se mu vracel až ze dvou mil. Vše vyhodnocoval jeho počítač, který měl zabudován ve své přilbě.

Nic.

Žádný pozitivní signál. V dohledu nejsou. Vyhledávání však nechal zapnuté.

Uběhlo dvacet minut.

Slabé vibrace…

Sílí…

Objevil je. Jsou od něj vzdáleny jeden a půl míle. Vydal se tím směrem.

Byl připravený na lov. Nejdříve začali pronásledovat jeho. A teď? Jim to oplatí.

Zahlédl jednoho z lovců….a další….a tam hle další. Tady taky jeden. Všechny je měl tam, kde je chtěl mít.

Na dostřel.

***

Zastavili se. Konečně mohl udělat psí potřebu. Bobky dopadly do žlutavého listí. Hrábnul zadníma nohama. Protáhl se.

Byl lovecký pes jak má být. Tříletý dobrman, který má už něco za sebou. Pár loveckých ocenění z různých loveckých soutěží.

Někdo mu zaškubal řemenem, který měl připnutý k obojku. Jeho majitel, přítel a lovec v jedné osobě. Muž jménem Bill Bush.

Směšný jméno. Lepší mi dát nemohli, pomyslel si lovec. Přátelé si někdy z něho dělali srandu a říkali mu „dvojvládce“. Měl stejný příjmení jako bývalý prezident USA George Bush a jméno měl zas schodné s nově zvoleným Billem Clintonem. Republikán i demokrat v jedné osobě.

Směšné.

Jak pro koho.

Už si začal na to zvykat a tak ho nevyvedlo z míry, když na něj Smith zahulákal.

„Prejzo!! To si ještě nikdy neviděl srát vlastního psa?“

„Ty máš teda chutě Smithe!“, Bill se na něj podíval. „Teď jsi vtipnej, ale když dojde k věci tak se div neposereš!“

„Vždyť jsem toho zas tolik neřekl, né?! Tady si člověk nemůže ani zažertovat a to je prej svobodná země!!“

***

Lovec „trofeji“ to celé pozoroval z bezpečného úkrytu v korunách stromů. Začalo ho to čím dál víc bavit. Na jeho způsob, ale až moc zdlouhavý. Počká až jich bude víc na jednom místě a pak zaútočí.

Připravil si svůj galaktický granátomet.

***

„Stát!“, šerif zvedl ruku a pokynul, aby k němu přišli Wronsky a ještě další dva policisté.

Opět další debata.

„Šerife. Počkejte. Já chci být taky u toho!“, zahulákal Smith.

„Tak sebou hoďte. Nebudem tady stát věčně“, odvrátil Wronsky.

„Za chvíli jsem u vás“, volal Smith, „jak nejrychleji to půjde.“

„To je radost“, nenechal si ujít poznámku šerif Morris.

Smith byl až na konci celé rojnice a tak mu to chvíli trvalo. Byl od nich už jen pár kroků a připravoval se zas říct něco na adresu šerifa.

Podlomily se mu nohy. Smith dopadl na zem.

Ticho.

Muži zahlédli, jak se Smith skácel k zemi. Utíkali mu pomoct.

Smith ležel na zádech a nedýchal. Ucítili pach spáleného masa. Jeden z lovců ho obrátil na bok. Uviděli na Smithových zádech hluboko vypálenou díru.

V JÁMĚ LVOVÉ ( VIII.)

„Bastard! Pobije nás všechny do jednoho!!“, řekl Morris. „Zahrabte ho! Rychle!“

„Šerife, tak se mi zdá, že my nehoníme jeho, ale on nás. Strašná představa. Musíme něco udělat, nebo všichni chcípneme!“

John Morris se na lovce podíval.

„Já vím co!!“

***

Teď je měl pohromadě.

Zamířil.

Teď…nic!

Znova…nic!!

V nejneočekávanější okamžik se mu porouchala jeho zbraň. Zrovna teď. Všichni jsou pohromadě a tak blízko.

Zmizel do korun stromů. Jeho první nezdar.

Uplynula hodina.

***

„Na tohle se musí chytit. Je to naše poslední šance.“

Lovci se podívali na velkou zamaskovanou jámu.

„Určitě to vyjde!“

Na dně jámy se tyčily zamaskované, do špičky odřezané kůly a několik balíků dynamitu.

Musí to vyjít.

Musí…

Nastala noc. Lovci byli po celodenní akci unavení a tak všichni až na hlídku u ohně spali. Psi leželi opodál a odpočívali. Tříčlenná hlídka seděla mlčky u ohně a hleděla do nitra hustého lesa. Muži věděli, že je tam čeká ten, který napodobuje zvuk datla.

„Nemůžem tady jen tak posedávat. Tak ho do tý pasti nepřilákáme! Půjdu se porozhlídnout kolem“, řekl zbývajícím dvěma mužům na hlídce Lern.

Davis s Novakem se na něj podívali.

„Neblázni!! Chceš aby tě taky ztáhnul z kůže jak králíka?“, zajekl Davis.

„Seď tady“, na to druhý z lovců Novak.

„Co by jako měl stahovat? Jste pěkný srágory….jako všichni ostatní. Nebo snad půjdete se mnou?“

„Já tedy jdu“, přidal se Davis, „stejně tady jenom sedíme a hovno!“

„A kdo bude hlídat ostatní?“, zamrkal vyplašeně Novak.

„Ty na to nestačíš, nebo co?! Tak řekni jestli máš naděláno v kalhotách.“, zarejpal Lern.

Co měl Novak dělat? Přeci neřekne, že má strach.

„Dobrá. Vraťte se, ale před střídáním. Nechci žádnej malér. Jasný?!“

„Neboj. Daleko nepůjdeme. Jen se tu trošku porozhlídneme a pokusíme se ho nějak přilákat, ať tu zasranou akci máme už z krku.“

Lern domluvil a zmizel s Davisem v lese. Pohltila je tma.

Tohle nedopadne dobře, zabručel si pro sebe Novak a přiložil do ohně.

***

Další trofej. Další srdce a lebka. Už jich má dost. Smithovo srdce s dalšíma, měl uložené v hustém roztoku.

Odpočíval a opravoval si svou galaktickou zbraň.

Ještě chvíli a může být s lovem u konce.

***

„Myslíš, že jsme udělali dobře, že jsme tam nechali Novaka samotného? Co když se něco stane?!“

„Nesejčkuj Davisi. Co by se jako mělo kurva stát?“

„No nevim.“

„Jestli máš strach, tak jsi nemusel se mnou vůbec chodit a mohl jsi zůstat s Novakem u toho zatracenýho ohně!“, vyjel na něj Lern.

„To nechci“, pokračoval Davis, „ale zajímalo by mě, jak chceš toho hajzla do tý pasti nalákat. To teda nechápu!“

„Nech to na mě. Za chvíli uvidíš.“

***

Už jsou pryč přes tři čtvrtě hodiny a ještě se neukázali, pomyslel si Novak. Za pár minut se bude střídat hlídka. Co jestli se do té doby nevrátí? To by byl pěknej průser. Na to dá krk.

Zamyslel se. Co když se ….zbystřil. Uslyšel praskání větví pod něčíma nohama. Někdo přicházel z lesa.

Konečně jsou tady, oddychnul si Novak a dělal, že nemá o ně zájem. Přiložil do ohně a v sobě potlačoval zvědavost co v lese objevili.

Měl pocit, že stojí za ním. Neotočil se.

„Tak jaký byl lov? Vy lovci příšer?“

„Ty jsi příšera!!!“, ozvalo se mu za zády.

To nebyl hlas Lerna ani Davise. Po tváři se mu začal linout pot. Měl takový divný pocit. Odhodlal se otočit.

Ticho.

***

„Pozor ať tou pochodní něco nezapálíš“, řekl Lern a připálil si od své pochodně cigaretu. „Ten záblesk pochodní ho musí přilákat. Za to ručím. Chvíli tady budem pobíhat sem tam a pak se rychle vrátíme. Určitě půjde za náma a chytne se do léčky.“, maloval si to krásně Lern.

„Měli jsme už přijít před necelou hodinou. Teď už nás určitě hledají. Novak má určitě vztek, že tam zůstal a nešel s náma. Ten si vyslechl od šerifa svoje. A nejen od něho“, prohodil Davis.

PRACH JSI A V PRACH SE OBRÁTÍŠ ( IX.)

Dobrý úlovek. Dvanáct trofejí za jeden zátah. Tak si to představoval. Ty čtyřnohé bytosti se rozutekli. Jaký oni vydávali drásající zvuky. Bylo mu jich až líto.

Znova spočítal své úlovky. Počkat….nemá ještě všechny. Lov ještě pro něj neskončil.

Dostal nápad.

***

Rozednívalo se. Podzimní slunce prosvěcovalo koruny stromů. Byl příjemní podzimní den.

„Už by jsme měli zahlýdnout záblesk ohně.“

„Nezapomeň, že už jde skoro vidět. Třeba ho uhasili. Ty nám daj, až se vrátíme. Nic jsme nezjistili a hovno z toho.“

„Doufám, že nás nešli hledat a že toho parchanta chytili do tý jámy. No pochybuju o tom.“ odpověděl Davisovi Lern.

„Včera jsi mluvil jinak. Kde jsou ty tvoje hrdinské řeči?“

„Hele nech si toho! Já jenom říkám, jestli vůbec tahle celá akce byla vůbec k věci! Měli jsme přivolat FBI a bylo to. Né se tady handrkovat s městkýma šerifama. To je k hovnu.“

„To se mělo udělat dřív. Teď už je pozdě.“

„Cítím tábořiště. Už tam budem.“

Za pár chvil….

„Davisi koukej. Nezdá se ti to tu nějaký jiný? Ty poražený stromy! Nikdo tady není…!!“

„Přece nás tady nenechali. To by snad neudělali!“

„Spíš to vypadá, že je navštívil ten „datel“.

„A do pasti se rozhodně nechytil. Odnesli to naši!“

Celý tábor byl k nepoznání. Všechny věci rozházené a nikde ani živá duše. Lern s Davisem hledali známky nějakého zápasu. Nic. Jen prázdno.

„Koukej. To vypadá na ohořelého psa!“

„Ten bastard! Všechny je dostal. Teď jsme na řadě my!!“

Vyhrabali jámu, která měla původně sloužit jako nastražená past. Postupně narazili na zohavené zbytky svých druhů.

Zpanikařili.

***

Přeci se sem vrátili. Má je jak na dlani. Zbývají mu už jen dvě trofeje. Seskočil z blízkého stromu. Vydal ze sebe vítězný pokřik.

Lern s Davisem se otočili. Vyjeveně koukali na nestvůru z jiné planety.

„K čertu, kdo jsi?!“, odvážil se Lern.

„Kdo jsi ty k čertu?!!“, odpověděl lovec „trofejí“.

Davis se rozbrečel.

„Maminko pomoc mi!! Maminko….“

Z paže mimozemšťana vyjely dva ostré hroty. Podíval se na ustrašené lovce, kteří stáli jak přikovaní.

Dal se do pohybu.

Do pohybu, který směřoval pomalu k nim.

EPILOG – OREL II. ( X.)

Přitiskl se ke kmenu stromu, který ovíjel podzimní vánek. Zahlédl svojí oběť. Připravil se k útoku.

Z nitra lesů se ozval smrtelný řev. Vyplašený zajíc zmizel v houští.

Orel se vznesl k oblakům. Příště.

Příště!

KONEC 1992 – 1993