ÚVOD

Daleký vesmír. Vzdálené hvězdy blikavě svítí. Malý vůz jde dnes obzvlášť dobře vidět. Na severní obloze svítí dvě večernice.

Kde se ta druhá vzala?

Její záře se začala zvětšovat. Zvětšovala se i ona sama o sobě.

Žádná hvězda, je to vesmírná loď. Její tichý zvuk se line nekonečným vesmírem. Míří k zemi. Planetě Zemi.

OREL (I.) DVA DNY POTÉ

Přitiskl se ke stromu, který ovíjel místo na kterém čekal.

Vteřina.

Vyrazil jak střela. Oběť dopadla na bok. Poslední škubání nervů.

Ticho.

Sehnul se nad úlovkem a začal kořist trhat na kusy. Vypracované šlachy vytvářely jeho pevné tělo. Lesk peří zdokonaloval siluetu k nepoznání.

Slunce se vyhouplo nad obzor.

Svítá.

LOV (II.)

Ozýval se ranní koncert lučních ptáků, ještě sem tam, prolétl kolem motýl. V dáli se ozval vlk, svým, až drásajícím vitím.

Uchopil list orosené trávy a vložil si ho do své malé tlamy. Zazněl výstřel. Svou ranní stravu už nedojedl. Kulka mu prolétla skrz oko do mozku.

Kroky se čím dál víc přibližovaly k nehybnému tělu zajíce. Zastavily se asi pět metrů od něj. Pokyn a už pes drží oběť v zubech. Položil jí vedle svého dvojnohého pána. Dostal pochvalu. Zavrtěl ocasem.

Od té chvíle se ozývaly výstřely v intervalech. Začal podzimní odlov zvěře. Tucet lovců se svými čtyřnohými pomocníky se vydalo k blízkému lesu. Krok za krokem míjeli nažloutlé stromy, kterým se pohupovaly větvě v lehkém podzimním větru.

Pes zavětřil, zastavil se a začal vrčet. Lovec ho popohnal dál dopředu. Dali se do klusu. Brodili se trávou, která byla poseta ranní rosou. Klus se změnil v běh a ten po chvíli v ostrý úprk dál, směrem k lesu. Pustil psa z obojku a ten rychlostí střely zmizel za prvními stromy. Běžel stále dál, hlouběji do lesa. Lovec chvátal za ním. Pes byl však rychlejší než jeho pán. Zmizel z dohledu.

Ticho, jen kroky lovce vydávají tlumené zvuky. Zastavil se a naslouchal lesu. Nic. Nastražil sluch pozorněji. V dáli se ozval štěkot jeho psa. Rozběhl se za ním.

Běžel přes spadlé větve, pařezy. Nohy se mu bořily v načervenalém podzimním listí. Štěkot psa sílil. Ještě malou chvíli a je u něj. Zakopl o spadlou větev, která vyčuhovala nenápadně z listí. Převalil se na záda a udělal dva kotrmelce. Skončil s bolestivou grimasou ležet na břiše. Pes byl hned u něj. Olízl mu jeho tvář. Lovec se na něj vyčítavě podíval. Oči mu jiskřili.

V tom okamžiku To zahlédl. Ležel hned vedle toho. Pes tichounce vrčel. Co to je? Medvěd. Tedy byl to medvěd. Vstal. Kolem něho se linul pach nahnilého masa. Podíval se pozorněji. Medvěd byl roztrhán na kusy. Lebku měl do poloviny rozštípnutou. Byl vidět zbytek jeho zasychající mozkomíšní tekutiny. Kdo to mohl udělat? Nějaké jiné zvíře? Vyloučeno! Nějaká zbraň? Možná.

Poklekl ke zbytku medvěda a ponořil dva prsty do kaluže krve, která se ještě nestačila celá vsáknout do začínající, podzimní, zamrzající půdy. Ucítil na prstech chlad zasychající krve. Ještě tak před dvěma dny běhal po lese, pomyslel si lovec a vstal. Narovnal se a vyhrnul si límec kabátu, až ke krku. Ochladilo se. Mezi tím došli na místo i další lovci. Chvíli mezi sebou debatovali.

Medvěd měl na zbytku své srsti vypálené tři černé, asi dva centimetry velké skvrny. Nechápali. Po chvíli diskuse se vydali po stopách mrtvého medvěda. Odkud asi přišel? Z jaké části lesa?

Stopy vedly po nerovném terénu, proplétajícím se křovím. Čím dál šli hlouběji do lesů, tím se víc šeřilo. Jejich psi je, ale vedli dál na jistotu.

Předem ulovenou zvěř nechali u svých terénních vozů, které měli stát na polní cestě před lesem.

Dorazili k potoku. Voda hučela tichou strání dolů k malému jezírku. Tady se medvěd asi brodil. Na chvíli si odpočinuli, ale zanedlouho vyrazili dál do lesa.

První lovci, už rozsvítili halogenové svítilny. Pro případ nouze, měli u sebe i vysílačky. Drželi se ve skupině, psi na krátko připnuté na vodících řemenech. Čím víc se stmívalo, tím šli stopy hůře vidět. Po chvíli šli sotva vidět protější stromy. Nastala úplná tma.

Utábořili se, každý měl sebou spacák a zásobu nutného jídla a pití, kdyby se vydali na několika denní lov, jako nyní. Dlouho debatovali o předcházejícím dnu lovu a potom si šli lehnout. Hlídky se střídaly po hodině, místní divočina byla plná divoké, dravé zvěře. Oheň se udržoval přes celou noc.

Vstali brzo za svítání, hned jak se dalo zahlédnout stopy, vyrazili. Sledování stop šlo rychleji jak minulý den a tak za necelý půl den urazili patnáct mil těžkým porostem. Útočiště mrtvého medvěda, však bylo stále v nedohlednu. Slunce se vyhouplo na nejvyšší bod oblohy, když tu objevili něco co nedokázali přímo odhadnout. Stopy medvěda vedly přímo to toho. Byl to další zbytek nějakého velkého zvířete. Byl roztrhán stejným způsobem. Po dalším prozkoumání lovci usoudili, že je to zbytek velkého, mohutného severoamerického jelena. Lebku měl do poloviny rozštípnutou a na zadní části zbytku svého těla měl vypáleny tři stejné černé skvrny. Ležel zde nejméně také dva dny.

Další debata mezi lovci. Nastalo chvíli ticho, jen psi na sebe štěkali a skákali na řemenech jak zběsilí.

Lovec se podíval na své hodinky. Čtyři hodiny odpoledne. Co bude? Mají se utábořit, nebo za tmy ještě pátrat dál? Opět hlasitá diskuse.

Zůstanou zde.

STOPY (III.)

Utábořili se. Ještě prohlédli okolí a pak se shlukli kolem ohně. Hovořili o dalším nálezu a o souvislosti s nalezeným medvědem. Probírali tři vypálené, černé skvrny na těle obětí. Jsou od nějaké zbraně?

Rozhodovali se. Mají teď dvoje stopy, medvěda a jelena. Co teď s tím? Usoudili, že se příští ráno rozdělí.

Večer se už dávno změnil v temnou noc. U ohně seděla hlídka, jen někde v dálce zavil vlk. Hned na to se na vití ozval druhý.

Ťukání.

Lehounké ťukání.

Asi datel. Určitě datel.

Hlídka u ohně zbystřila. Jeden z lovců uslyšel nepatrný zvuk. Praskání větví. Praskot se stále blížil, blíž a blíž. Lovec vstal od plápolajícího ohně. Zpozorněl a naslouchal odkud zvuk přichází. Připravil si svojí loveckou pušku. Ostatní muži, dál nerušeně spali. Tu se objevili tři vlci. Zastavili se mezi stromy, pár metrů od tábora. Váhali jestli mají zaútočit na hlídku u ohně.

Teď…

Jeden skočil na hlídkujícího lovce. Další dva se přidali. Do nočního ticha, zazněl výstřel. Jeden vlk se svalil na zem. Přímý zásah. Zbylí dva vlci prchli do tmy lesa. Celý tábor byl v momentě na nohou. Smrtelně zraněnému muži už nemohli pomoci. Než skonal, stačil zabít jednoho z útočících vlků. Přikryli ho jeho vlastní celtou a rozhodovali se co dál.

Do rána se už nic dalšího nestalo.

Hned ráno se rozdělili do dvou skupin. V jedné jich bylo šest a v druhé o jednoho méně. Pět. Jedna skupina se vydala nazpět po stopách k mrtvému medvědovi a zbývající se vydala dál pátrat po neznámém útočníkovi.

***

Pětičlenná skupina se prodírala nazpět, na místo, odkud začali pátrat. Terén se nezměnil, jen na zemi přibylo více opadaného listí a tak se šlo o něco hůře. Výhodou však bylo, že už znali cestu. Všude bylo naprosté ticho, ozýval se jen šustivý zvuk, jak se lovci brodili v tlejícím se listí. Na okamžik přerušil ticho z dálky ozývající se zvuk datla. Ozvěna narážejícího zobáku do stromu se nesla tichým lesem.

Muži pokračovali dál k místu, kde ležel mrtvý medvěd. Na večer se utábořili na stejném místě jako před minulou nocí.

Opět rozdělali ohniště a postavili, po hodině se střídající hlídku. Oheň plápolal a jakoby radostí vyšlehával své plameny co do největší výšky.

Střídání.

Hodina a zase střídání.

Někde v blízkosti se opět ozval ťukot datla.

Teď v noci?

Hodina.

Střídání.

Tak to šlo, až do brzkého rána, kdy se opět vydali na cestu zpět.

Jeden z lovců namačkal předem stanovený signál do své vysílačky. Zní se ozvalo mírné zapraskání a pak hlas jednoho z mužů z druhé skupiny.

Předali si své aktuální informace a plán jak dál jednat.

Konec. Vysílačka ztichla a lovec si ji připnul nazpět na opasek. Nakrmili psy a vydali se dál ke zbytku medvěda.

***

Druhá skupina zatím také ušla velký kus cesty, ale opačným směrem. Dál za neznámým vetřelcem, který brutálně odpravil dva kusy divoké zvěře. Cesta probíhala bez větších potíží. Psy vedly své pány stále dopředu. Tvář lesa, kterým teď lovci šli se změnila. Les byl stále řidší. Po chvíli došli na kraj skály. Byla vysoká kolem padesáti stop. Psi očmuchávali okraj skály. Dole pod skalou protékal potok. Voda v něm byla průzračně čistá. Na hladině se odráželo podzimní slunce.

Není čas na váhání. Rozhodli se skalní stěnu obejít. Zdrželo je to necelé dvě hodiny. Šli stezkou, která vedla dolů, až k zmíněnému potoku. Cesta byla velmi úzká a proto museli jít po jednom za sebou. Psi se drželi u svých pánů.

Konečně dorazili dolů, k potoku. Muži i jejich čtyřnohý stopaři se v něm hned osvěžili a hned pokračovali podél břehu dál. Lovci teď byli závislý jen na čichu svých psů, kteří šli stále dál, po stopách medvěda k jeho brlohu. Břeh byl mírně kamenitý a tak se šlo místy lépe, než před tím v hustém lese.

Z nenadání psi ztratili stopu. Zřejmě, zde medvěd přebrodil potok na druhou stranu. Skupina lovců tedy přebrodila potok a po chvíli psi opět našli ztracenou stopu. Vedla dál podél břehu a pak zahnula do lesa. Ten byl zas o něco víc hustší.

***

Byl už další den k večeru, když první skupina dorazila na místo, kde ležel mrtvý medvěd. Jeho tělo už silně zahnívalo a tak se lovci u něj dlouho nezdrželi a vydali se už popaměti ven z lesa.

Nyní šli loukou, kterou se vydali na začátku lovu. Dorazili ke svým terénním vozům. Auta stály nehnuté na polní cestě, která vedla k nedalekému mostu přes řeku. Ta vtékala dál, asi do dvacet mil vzdáleného městečka odkud lovci pocházeli.

Jeden z lovců otevřel kufr u svého auta. Zděsil se. V autě našel zbytky roztrhané zvěře, kterou ulovil. Zvěř měla na zbytku své srsti vypálené tři černé skvrny. Ostatní lovci nalezli v autech totéž.

Ozvala se vysílačka. Druhá skupina hlásila, že našla něco divného.

***

Viselo to na stromě. Bylo to červené a podobalo se to…

Zděsili se, vždyť to jsou zbytky lidí, kteří jsou stáhnutý z kůže. Odporná podívaná. Maso bylo ještě čerstvé a kapala z něj krev. Neviseli tady, ani jeden den. Podle zbytků těl se jednalo o jednu dospělou osobu a jedno dítě. Zřejmě otec a syn, kteří si vyšli na lov. Zatím byli úlovkem oni. Na lebkách měli tři černé, vypálené skvrny.

Někde v blízkosti zaťukal datel.

Odřízli zbytky zohavených těl. Ta dopadla s čvachtajícím zvukem na zem. Náraz zlomil nějaké z kostí.

Lovci vyhloubili jámu a těla v ní pohřbili. Slunce už zapadlo za obzor. Vydali se dál po stopách dokud bylo ještě trochu světla. Rozhodli se, že se budou snažit jít dál, dokud nebudou psi unavení.

Noční les naháněl husí kůži a to ještě po takové události co zažili. Před půlnocí se však již utábořili. Kupodivu noc proběhla, a nichž by se něco stalo.

***

Svítá. Psi z první skupiny jsou už vzhůru a čenichají kolem sebe. Otevřely se dveře vozu a vystoupil jeden z mužů. Zazíval a protáhl se. Ostatní ještě spali v autech. Ty jim dávaly falešnou představu o tom, že je ochrání před divou zvěří a před oním vetřelcem. Hlídky neměli přes noc žádné, byli přesvědčeni o svém bezpečí.

Po tom co se lovec spojil se skupinou co pobývala v lesích vzbudil ostatní. Rozdělali malý ohýnek a udělali si na něm čaj pro zahřátí. Nakrmili psy a pak se vysílačkou spojili s místní policejní stanicí a zdělili co se jim za poslední tři dny, co byli v hluboko v lesích přihodilo. Z alarmovali posily na hledání "Věci" co zabila zvěř a ty dva civilisty.

POSILA (IV.)

Zadrnčel telefon.

Crr … crr…

Zvedl ho mladý poručík Smith. Hlas v telefonu si žádal šerifa.

"Šerife!! Máte hovor, přepínám vám to do kanceláře. Volá manželka"

"Kdy půjdeš domů Johne? Jsi na tý stanici věčně", naléhala.

Šerif John Morris se nadýchl.

"Nevím Eileen. Volali zdejší lovci, že nahoře v lesích narazili na nějakýho maniaka. Nezlob se, ale nevím jestli dneska vůbec přijdu domů. Večeři mi radši nedělej."

Dalších pár vět.

Hádka…..zaklapl.

Šoural se ke skříni se zbraněmi. Zaklel.

"Zasraná práce!", ulevil si.

Za hodinu, už byl na polní cestě s deseti policajty. Lovci jim ukázali roztrhaná zvířata, která našli ve vozech.

Zahučela vysílačka. Spojili se ze skupinou v lesích. Žádné nové zprávy však nebyly. Dohodli se ať na ně počkají na místě a nic sami nepodnikají.

Vydali se za nimi. Šerif, deset policistů a první skupina lovců. Šli stejnou cestou kudy šli před tím samotní lovci. Postupovali rychlejším tempem. Čas hrál proti nim. Druhá skupina lovců byla jistě v nebezpečí.

***

Seděli mlčky kolem ohně. Psi leželi vedle nich. Naslouchali tichu lesa. Oheň stále silně plápolal. Občas některý z lovců přiložil kus dřeva.

Kdy sem dorazí jejich parťáci s posilou? Za den, dva? Je to dlouhá doba a oni musí vyčkat na místě a nikam se nevzdalovat. Co jiného jim také zbývá? Bůh ví co je to za maniaka a jestli jich náhodou není víc.

Čas plynul pomalu.

***

Bylo už pozdní odpoledne. Minuli už mrtvého medvěda a dorazili k prvnímu potoku, který tekl strání k malému jezírku. Nezastavovali se, šli dál, aby dohnali ztracený čas. Les byl hustý a listí na zemi zpomaloval cestu. Za tmy dorazili ke starému tábořišti. Tady si odpočinuli a rozdělali oheň. Ohřáli konzervy pro sebe a své psy. Hned potom se uložili ke spánku. Opět hlídali, ale už po dvou. Psi odfrkávali, z dlouhé cesty byli unavení.

Ozvalo se ťukání lesního datla, jinak byl naprostý klid.

Hned za rozbřesku, už byli dál na pochodu. V poledne dorazili k zbytku mrtvého jelena. Za další tři hodiny na místo, kde byl vlky zabit jeden z lovců.

Minuli tábořiště, a nichž by se zastavili a dál pokračovali za druhou skupinou co na ně netrpělivě čekala v lesích.

Na kraj skály došli, když už byla zas tma. Zde se opět utábořili. Noc proběhla jak ta předchozí. Nic se nedělo.

Další den už museli zpomalit, protože tady skupina lovců byla poprvé. Tudy už šla jen skupina co pátrala po té "Věci".

Psi větřili stopy. Skupina přebrodila potok a zahnula na pravou stranu.

Čas plynul.

Kolem páté odpolední došli na místo, kde byli pohřbeni ty dva civilisté. Šerif byl v úděsu. Nikdy nic takového neviděl.

Vydali se dál. Ráz lesa se neměnil. Byl pořád stejný.

Setmělo se, ale pokračovali stále dál.

Až v pozdní noci v dáli mezi stromy zahlédli oheň z tábořiště čekajících lovců. Konečně.

"Tamhle jsou", volal poručík Smith. "Zaplať pán bůh!"

Smith ukázal na oheň a na postavy kolem. Psi začali štěkat radostí.