RSS
Vyhledávání
Náhodné články
Nové komentáře
Puppet Master X: Axis Rising (2012) TheSpake, zobrazit » Wrong Turn 4: Bloody Beginnings (2011) TheSpake, zobrazit » Human Centipede II (Full Sequence), The (2011) Baunka, zobrazit » Carrie (2013) Baunka, zobrazit » Alyce Kills (2011) Baunka, zobrazit » Dark Skies (2013) Baunka, zobrazit »
Statistiky

Wish You Were Here

08. 03. 2012 / autor: 47hitmanX / kategorie: Hororové povídky

Pět let po katastrofě, pár vyhaslých nadějí a ten samej stereotyp.
tisknout článek
Donutí tě vyměnit hrdiny za duchy? Žhavý popel za stromy? Horký vzduch za studený vánek? Stereotyp za změnu? Vyměnil jsi procházku za povolák do války, za hlavní roli v kleci?“ David Gilmour (*1946), Pink Floyd

Rok 2014 byl pro všechny obyvatele bývalé České republiky zlomovým rokem, protože to byl první rok, kdy se dostala situace plně pod kontrolu, kdy rok 2009 vypadal jako zlý sen a lidi si začali zvykat na to, že to co se dělo v minulých letech byla jenom noční můra, která skončila. Poslední těla infikovaná těla byla spálena, poslední vlny nemrtvých byly jednotkami NATO potlačeny. Poslední pokusy o odpor byly zlomeny a všechno směřovalo k nádherným světlýmm zítřkům. Infrastruktura byla pomalu opravena, elektřina v síti proudila, problém byl stále s kanalizací, jejíž prostory někdy ukrývaly nějakou zbloudilou mrtvolu.

Mezi tímhle vším se potloukal devatenáctiletý Denis Larov, student střední postavy, ničím nezajímavý na první pohled, který právě nastupoval do druhého ročníku na střední škole. Trochu starý na střední školu si říkáte? Když se čtyři roky schováváte po stodolách v severních Čechách, kde se den ode dne víc a víc modlíte, aby vás někdo nezabil a nesežral, tak je vám jedno, že ztratíte pár let života. Jednoho deštivého dne ho našlo americký mužstvo, které ho v pořádku doručilo do utečeneckého tábora. Ale abych nezabíhal jenom do detailů. Denis vstával jako každý den v sedm třicet ráno, oblékl se, na chvilku se podíval do zrcadla, kde zkontroloval, jestli vypadá jako člověk a vydal se na autobus, který ho poté zavezl do školy. Září bylo neobvykle chladné, zdálo se spíš, že je prosinec, ne září, stromy v alejích už byly dávno opadaná, jenom jehličnaté stromy dokázaly statečně vzdorovat tomu šílenému mrazu. Z autobusu sledoval, jak vojáci řídí každý kontrolní bod, který vedl z města do území nikoho. Území nikoho byla zóna, kde se ještě mohli pohybovat nakažení, takže autobus nikde nezastavoval. Jeli s nimi dva vojáci, oba dva vypadali jako tvrdí hoši. Takový typ vojáka, který je schopný s nožem vyvraždit nepřátelský tábor a k tomu způsobit státní převrat. Přes pancéřovaná okna viděl, jak v zóně nikoho dva vojáci naháněli infikovaného. Byl to zvláštní pohled. Lovená kořist si vyměnila roli s lovci. Voják u prvního nástupních dveří otevřel malé posuvné okno. „Hej, jen mu dejte hoši, hajzlovi!“ Najednou slyšeli střelbu. Zvuk křiku prostupoval i autobusem. „Zastavte!“ nařídil voják u nástupních dveří řidiči. Autobus zastavil.

 V dáli byl vidět umírající voják, ten který přežil, utíkal k autobusu, za ním byla tlupa infikovaných. „Dvojko, vypadá to, že máme jednoho přeživšího.“ Vojáci zaujali naučené postoje. „Palte dle libosti.“ Jejich zbraně řvaly tichou krajinou. Profesionální střelba jednotlivými ranami, smrtící efektivita, až z toho šel strach. I přes strojovou efektivitu se jim nepodařilo utíkajícího vojáka zachránit. Infikovaní ho roztrhali na kusy. Vojáci u autobusu ještě chvíli stříleli do infikovaných, ale oba věděli, že mu tím život nevrátí. „Čas vypadnout.“ Zavelel jeden z nich. Vrátili se zpět do autobusu, vyštěkli rozkaz řidiči a kolos se rozjel. Oba se přesunuli do zadních střílen a s rozvahou německého stroje začali střílet do infikovaných, kteří běželi za autobusem. „To byla určitě ta patrola Američanů, nikdy si nedaj pozor, pořád si myslej, že jsou v Texasu.“ Denis se ohlédl z okna. Je to přeci už nějaká doba a stejně to vypadá, že se nic neděje, že se nic nezlepší. Noční můra, která se vždycky vrátí, když to nejmíň čekáte. Otevřel školní tašku, měl napsat svému poručíkovi, kdyby se cokoliv stalo. Nechápal, proč se v tom ten člověk tak babral, ale možná si dělal jenom statistiku. Statistiku toho, kolik vojáku už položilo svůj život za boj. Boj, který ať se zdál ne nepodobný bojem s větrnými mlýny, tak postupně čistil okolí měst. Autobus projel kontrolním stanovištěm před městem, kde Denis chodil do školy. Dovezl je na místo vyhrazené pro opancéřované autobusy a tam vysadil veškeré osazenstvo, které dojíždělo do škol. Cesta do školy mu trvala obvykle mezi deseti až patnácti minutami, povšiml si, že stojí vedle bývalého nádraží, které už dávno není v provozu, protože cesty po kolejích stále nejsou bezpečné.

Z kapsy vytáhl zmačkanou krabičku s podomácku vyrobenými cigaretami, vzal z balíčku jednu a vložil si ji do pusy. Prohmatal si kapsy, hledal zapalovač. Konečně tu malou mrchu našel. Kouř od cigarety pomalu stoupal do oblak. Jeho oči si prohlížely kdysi slavné město. Město, jehož sláva zmizela tak rychle, jako zemřeli jeho obyvatelé v marném boji. Pomalu mu mizela cigareta, popel bylo to jediné, co zbylo. Jeho škola už byla na dohled. Odhodil cigaretového špačka do koše a nahodil svůj veselý výraz. Pokud jste se ve škole nepřetvařovali, hrozilo vám, že budete umístěni do vypolstrované cely, protože vědci si v poslední době mysleli, že černé myšlenky mohou patřit k průvodním jevům infikovaných. Ale co na depresi může být zkázonosného? Vysvětlujte to lidem, kteří řídí tuhle zemi. Do školy chodilo asi tak okolo padesáti žáků, takže na rozdíl od dnů před únikem toho plynu, kdy bylo ve škole průměrně přes šest stovek lidí, se tady člověk dokázal pohybovat bez toho, aby musel rozrážet davy na chodbách. Připadalo mu to trochu opuštěné, ve třídě byl s pěti spolužáky. To bylo všechno. Veškeří přeživší z původního počtu třiceti žáků. Na všech to zanechalo trvalé následky, i když vypadali normálně, snažili se bavit jako každý pubertální člověk svého věku, tak na jejich chování bylo cosi zvláštního. Nezávislý pozorovatel by mohl říct, že žáci byli roztěkaní, vždy se soustředící na více věcí. Tato ostražitost byla dvousečnou zbraní, měli problémy s koncentrací na učivo, ale na druhou stranu jim tato charakterová vada poskytovala minimální naději v případě, že by se něco podobného přihodilo v budoucnosti. Děčín vypadal jako bezpečné město, ale zvláštní nehoda z dnešního rána ho neustále utvrzovala v tom, že se situace může změnit z minuty na minutu.

 Uběhlo pár hodin a šel domů. Školní předměty ho unavovaly, připadal si příliš starý na tu nezáživnou ekonomickou látku. Ale to byl už jeho úděl se naučit nové informace a vystupovat jako budoucnost národa (informace, kterou mu před katastrofou dávala na srdce celá jeho rodina). Jakmile vyšel z budovy školy, ihned si zapálil cigaretu. Všiml si, že na něj čeká jeho spolužák. Jmenoval se Adam Borský. Byl jeden z mála lidí, kteří neztratili své blízké v minulých letech. Pocházel z bohaté rodiny, kterou zachránil dobře opevněný dům a velká zásoba jídla. Celý život se babral v různých okultních věcech. Podíval se na Denise. „Furt kouříš Startky?“ Denis protáhl ret do úsměvu. „Jsou na příděl Adame, nic jinýho nemůžu sehnat.“ Spolužák sáhl do kapsy, vytáhl černou krabičku, jemně ji otevřel a vyňal z ní jednu cigaretu. „Vem si tohle, je to camelka, od mýho táty, prvotřídní zboží, žádnej ten lacinej šmejd, co se tady prodává.“ Denis rychle strčil cigaretu do balíčku mezi plebejské cigarety. „Proč jsi na mě čekal?“ Vydali se cestou k bufetu. Adam si odkašláním uvolnil hrdlo. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“ Denis znuděně otočil obličej směrem k Adamovi. „Tak povídej.“ Denisův společník na chvilku zastavil, vypadalo to, že přemýšlí. „Víš, Denisi, jak já bych ti to jenom řekl kámo.“ Denisův obličej byl lhostejný. Bylo mu naprosto jedno, co mu ten zbohatlický blbec řekne. Ale na Adamovi bylo jasně vidět, že se nenechá odbýt. „Podívej se, četl jsem na netu, že když budeš koukat hodně dlouho do zrcadla, tak můžeš vidět svoje druhý dvojče, to je pecka ne?“ Denis zpomalil. Připadal si, že mluví s mentálně postiženým člověkem. „Proč mi to říkáš?“ Adamova ústa se začala pohybovat. „Hele, když to zkusíš, tak ti dám padesát litrů, mám to jako kapesný od fotra. Chci vidět, co se stane. Pojď k nám, uděláme tam ten experiment.

Denis se na něj temně zadíval. Najednou ho přerušil zvuk přijíždějícího nákladního auta, Adam s ním na poslední chvíli cukl, bylo to jen tak tak, o sekundu později a záchranka by sbírala jeho zbytky ze země. Otřesený Denis se podíval na Adama. „To, že nejsem bohatej, neznamená, že se nechám koupit jako malá děvka.“ Jeho spolužák se začal hrabat v kapse. Vytáhl malý svazek bankovek. Podával je Denisovi. Náš hrdina chvilku koukal do prázdna. „Kdybys mi před pár sekundama nezachránil život, tak bych nad tím ani neuvažoval, ale musím přiznat, že záchrana života se jen tak nezapomíná, takže jo, jdu do toho.“ Adam tiše přikývl. Vydali se přes město. Celou cestu ani jeden z nich moc nemluvil. Denis Adamem opovrhoval. Adam ho viděl jenom jako pokusného králíka pro své experimenty, byl to vztah vědec a laboratorní krysa, žádné kamarádství, žádné známky náklonnosti, jenom jedna velká prázdnota. Když přecházeli náměstí, všimli si, že tam postávají jenom policisté v zásahových uniformách, vypadalo to, že čekají na vojáky, až se vrátí z průzkumných misí v zóně nikoho. „Denisi, kde máš vůbec rodinu?“ zeptal se Adam. „To tě nemusí zajímat, je to jenom moje věc.“ odpověděl a bral si novou cigaretu ze zmuchlaného obalu. „Já jsem slyšel, že prej umřeli v prvním dnu toho posranýho konce, prej je omylem zastřelil nějakej šílenej fízl.“ Denis ho ignoroval. „Všechny je postřílel ze svýho automatu, bylo tam hodně krve, pak ale našli toho policajta mrtvýho.

Stále jenom postávali na náměstí a nic se nedělo. Nad nimi přelétal vrtulník. „To bude fotr, říkal jsem mu, že přijdeme, hodí nás domu.“ Denis přestal mlčet. „Co dělá tvůj táta?“ Adam se zamračil. „Proč to chceš vědět?“ Denis se usmál. „Celá tvoje rodina přežila ten posranej holocaust, takže nebyl zrovna poslíčkem u PPL.“ Adam se opřel o zábradlí, poškrábal se na hlavě. „Do tohohle nesmíš strkat nos.“ Denis znuděně odfrkl. „Jdu do toho tvýho posranýho experimentu, takže by se troška důvěry hodila, nemyslíš?“ Adam vyndal z kapsy bankovku. „Víš, co je tohle?“ Denis si přejel bankovku očima. „Jo, to je přeci americkej dolar.“ Mladý boháč se začal potichu smát. „Na tohle se tě neptám. Každýmu je jasný, že je tohle americkej dolar, přesnějc je to jeden dolar, ale čeho sis nevšiml.“ obrátil Dolar na zadní stranu. „Vidíš tohle oko nad tou pyramidou?“ Denis bezděčně přikývl. „Znáš Illumináty?“ zeptal se ho Adam. „Ilu co?“ odpověděl podrážděně Denis. „To jsem si myslel, že to nebudeš vědět, je to lepší, že to nevíš. Tak s nima táta spolupracuje. Proto se nám nic nestalo při tý katastrofě.“ dopověděl Adam. Mlčeli. Zapálili si další cigaretu. Za malou chvíli vyjel z brány úřadu postarší Bentley Arnage, zastavil na parkovišti.

 Z auta vystoupil postarší muž, kterému mohlo být okolo padesáti let, měl dlouhý plášť, zpod kterého vykukovalo černé sako. „To je táta, pojď, vezme nás domu.“ Začali se šourat do Bentleyho. Letmý pozdrav od Adamova otce. Denis byl rozčarovaný z auta. Jeho rodina nebyla nikdy z nejbohatších, ani nejchudších, spíš by se zařadil do střední vrstvy, ale Ford Mondeo, kterého měl jeho otec, se nedokázal ani zdaleka vyrovnat luxusu, který nabízel Bentleyho aristokrat. Po malé chvíli se rozjeli. Adamův otec se plně věnoval řízení, ale po nějaké době si začal přes zpětné zrcátko prohlížet Denise. „Takže ty jsi ten Adamův kamarád Denis?“ zeptal se Adamův otec. „Jo, jsem jeho kamarád.“ odpověděl suše Denis. Adam zbystřil. „Takže my jsme teď už kámoši jo? No, to je super.“ Denis se pousmál, co jiného měl dělat? „A kde bydlíš Denisi?“ Hrdina se zachmuřil. „Bydlím v Benešově nad Ploučnicí.“ Otec na chvíli zapomněl na řízení, jak ho to znepokojilo. „Benešov už je dekontaminovaný? To je mi divnej případ. Podle našeho plánování na úřadě neměl bejt ještě tak rok dva neobyvatelnej. Mimochodem, bydlíš tam s rodičema?“ Adam si hlasitě odkašlal. „Co je Adame?“ zeptal se otec. „To je v pořádku, moji rodině zahynula při katastrofě.“ Adamův otec se zlostně podíval do zrcadla. „Zabil jsi je, když se proměnili?“ Adam se vložil do hovoru. „Tati, myslím si, že Denisovi tohle není zrovna příjemný.“ Denis jenom sledoval dění okolo sebe. „Tak snad mi může odpovědět na jednoduchou otázku, přeci se normálně ptám.“ odvětil Adamův otec jedovatě. Denis se podíval do zpětného zrcátka. „Zabil je nějakej pomatenej policajt.“ Ihned se na to chytil. „Počkej, proč myslíš, že byl pomatenej? Vždyť je zabil, jinak bys to musel udělat ty sám, nad tím se zamysli, nemusíš žít s tím, že jsi zabil svoji vlastní rodinu, co na tom, že byla infikovaná.“ Denisův výraz se začal měnit pod náporem hněvu. „Ale oni nebyli infikovaný.“ Najednou se vozem rozneslo téměř hrobové ticho. Adamův otec trochu zrychlil. „To jsem nevěděl.“ odpověděl po chvíli. Ze zadních sedadel se neozvala žádná další reakce, po zbytek cesty neřekl nikdo z mužů ani slovo.

 Po dvaceti minutách dojeli k malému rodinnému domku, dveře garáže se automaticky zavřely. „Tak kluci, můžete si vystoupit.“ Okamžitě se vydali nahoru po schodech do Adamova pokoje. Byl to luxusně zařízený pokoj, který by v soutěži o nejnesmyslnější luxus uspěl i proti rapperům z MTV. Všechno bylo vyrobeno z drahých kovů, nábytek byl striktně designový, komfort nula. Od pracovního stolu z mahagonového dřeva se na ně smál monitor s obří úhlopříčkou, Denis mohl jenom hádat, jestli je úhlopříčka nad jedním metrem nebo pod jedním metrem. Adam zapnul na zakázku vyrobený počítač, jeho z titanu vyrobená bedna začala zářit červeným světlem, dusíkové chlazení začalo téměř neslyšně chladit. Denis si všiml, že Adam nepoužívá operační systém od Windows, ale od Apple. Macintosh mu byl asi bližší než standardní okna. Spustil internetový prohlížeč a najel na stránku jakéhosi Posla světla, pseudo-ezoterická stránka, ze které by měl Vlastík Plamínek radost. Adam se otočil ze svého křesla na Denise. „Přečti si tenhle odstavec.“ Denis se cítil trochu ztracený. „Brána do jiné dimenze aneb pozor na zrcadlovou magii?“ Adam se nahlas zasmál. „Jo, přesně tyhle sračky si přečti.“ Denis se začal v duchu smát, ale bylo v tom padesát tisíc, takže se směle pustil do čtení. Jeho oči bloudily po monitoru. „Při upřeném pohledu do zrcadla se sice podíváte hluboko do nitra, ale to nitro není až tak úplně vaše. Někdy je zrcadlo totiž jen odrazovou plochou, která díky fyzikálním zákonům odráží okolní realitu, ale často se stává, že se namísto na odraz díváte do jiné dimenze, která se zdá úplně stejná jako ta naše. Někdy vskutku vypadá stejně, jindy si můžete všimnout různých rozdílů - odtud ty děsivé historky, kdy se člověk díval na svůj odraz, který náhle udělal něco jiného, např. otočil hlavu nebo pohnul rukou. Pokud se upřeně díváte na svůj odraz v zrcadle, jiná dimenze se dříve nebo později vynoří a nakonec seznáte, že místo do svých očí hledíte do úplně cizího pohledu vašeho vzdáleného dvojčete. Což je někdy docela o rozum, ti, co to zažili mi jistě dají za pravdu. V nejhorším případě (vím o jediném člověku, který něco takového zažil) se může stát, že se se svým zrcadlovým dvojčetem prohodíte (nikoli na tělesné, ale na astrální úrovni) - neptejte se mě, jak to funguje ani jak se to může stát, tak daleko mé vědomosti bohužel nesahají. Vím jen, že je to dost bolestivé, nebezpečné a pro nezkušeného člověka to může být i smrtelné, případně se z toho zblázní a už nikdy nevzpamatuje. Ocitnete se totiž v jiném světě, který je téměř navlas stejný, jako ten váš, ale přesto se v miniaturních detailech liší a naprosto s vámi nerezonuje.Do jiné dimenze za zrcadlem se také dá vycestovat při astrálním cestování a návrat odtamtud nemusí být vždy ve vašich silách, proto při astrálním cestování do zrcadel nikdy, za žádných okolností nelezte a pokud možno se do nich ani nedívejte. Stejně tak se vyvarujte zrcadlové magii, protože můžete k sobě z jiného světa přitáhnout věci, které se k vám přichytí a můžou navěky pokřivit nejen vaše emoční či mentální tělo, ale i vaši duši. Zrcadla jsou také zloději energie a to i z hlediska fyziky - přijímají vaše světelné paprsky, vaši energii, aby vás mohli zobrazit a to, co se od nich neodrazí, to spolykají. Zrcadla jsou tedy destruktivní předměty a čím méně jich budete mít doma, tím lépe.

Denise zarazilo, že tahle blbost byla napsána v roce 2011, kdy Čechy rozhodně nebyly nejbezpečnějším místem na světě, krom toho nějaké gramatické chyby mu dokázaly zvednout žaludek, ale ostatně, proč se diví? Vždyť ezoterici jsou divná skupina lidí. „A těmhle sračkám mám uvěřit jo?“ zeptal se s výrazem člověka, kterého toto nemůže vůbec překvapit Denis. „Hele, našel jsem na netu ještě i nějakej návod, jak to provést, tak proč to nezkusit?“ Dočkal se pouhého pokrčení ramen. „Ty to platíš.“ Na druhé straně pokoje měl obrovské zrcadlo. Rozměry dva na tři metry prozrazovaly, že toto zrcadlo je gigantické. „Tady máš křeslo, vem si židli, zaměř se sám na sebe, koukej se do svých očí a čekej, co se bude dít.“ Denis jenom bezděčně pokynul hlavou. Za okny byla tma, bylo okolo osmé hodiny večer, poslední autobus jel na Benešov v jedenáct hodin. Najednou světlo zhaslo. Denise to trochu vyděsilo. Monitor byl jediným světelným zdrojem v místnosti. Denisovi přejela vlna husí kůže po zádech, ale řekl si, že v tom byl jeho slib a těch padesát tisíc, který za to nakonec dostane. Uvolnil se, otevřel oči a zadíval se do svých očí, nevěděl kolik času uběhlo. Zdálo se mu, že je v jakémsi dýmovém oparu, jeho oči přestaly zaostřovat. Najednou se probudil z tranzu, seděl před zrcadlem jako opařený. „Bože, to je ale píčovina.“ řekl polohlasem. Najednou z okenního parapetu spadl internetový modem. Denis se rychle otočil, čekal, že přijde Adam, ale nikdo nepřišel. Snažil se uklidnit tím, že to na něj připravil Adam jako kanadský žertík. Otočil hlavu zpět. Pořád viděl sám sebe v odraze zrcadla. Opět se začal soustředit. Pomalu ale jistě mu začal odcházet zrak. Opět se ocitl v mlžném oparu. Najednou se mu vidění začalo znovu zaostřovat a vyděsil se. Ten obličej v zrcadle nepatřil jemu. Nebyl to jeho přestárlý obličej, neviděl tam sám sebe. Nebo možná viděl. Ale markantně se lišil. Ten odraz byl bohatý, všiml si podle jeho vybraného oblečení. Byl to on, ale v jiném časoprostoru, někde daleko, daleko od téhle katastrofy. „Proč jsi mě zavolal?“ zeptal se odraz v zrcadle. Denis byl paralyzován, nečekal, že na něj odraz v zrcadle promluví, jak na něj může mluvit, když je za zrcadlem a z oblasti zpoza zrcadla přeci žádné zvuky nejdou! „Byli v tom prachy. Jeden kámoš mi za to dá peníze, když tohle vyzkouším.“ Odraz se usmál. „Tak si na to dávej bacha, někdy můžeš narazit na něco horšího než jsem já kámo.“ Denise zaplavila skepse. „Jasně.“ odpověděl ironicky. Člověk v zrcadle se na něj usmál. „Podívej se dnes večer do zrcadla v koupelně, ať víš, o čem mluvím.

Jakmile to dořekl, tak zmizel a Denis koukal zase jenom sám na sebe. Najednou přiběhl do místnosti Adam. „Mám to celý natočený na kameru kámo, to je pecka, hele fakt to funguje!“ Denis se na něj podíval. „Dej mi ty prachy.“ Adam by málem zapomněl, všechno má svojí cenu, Denis měl také svou. Vytáhl svojí peněženku a začal sázet na stůl pětitisícové bankovky, když jich bylo deset, podal štos peněz Denisovi. „Tady to máš, bylo mi ctí s tebou spolupracovat.“ Denis se ušklíbl a sebral peníze. „Ta projekce v tom zrcadle byla hodně dobrá, to tě muselo stát hodně, to je jasný, ale cos měl pod modemem, že spadnul?“ Adam se na něj podíval. „Cože?“ Denis to bral jako znak toho, že správný kouzelník nebude narovinu mluvit o svých tricích. Usmál se a šel ven. Adam na něj zamával a vrátil se do svého pokoje. Pohlédl do zrcadla. „Co tam asi viděl?“ řekl si v duchu. Přinesl kameru a propojil ji s jeho počítačem. Zapnul záznam. Viděl tam Denise, jak s někým mluví v zrcadle. Pousmál se. Obraz začal zrnit, po chvíli zmizel odraz, Denis mluvil s někým, kdo nebyl v zrcadle. Adam se nervózně otočil na zrcadlo. Bylo v normálním stavu, vzal si mobil, napsal sms Denisovi, aby si kryl záda. Denis šel na autobusové nádraží, trochu pospíchal, když mu přišla sms. Měl zapnutý mobil na vibrace, takže to ani neucítil a pokračoval dál. V autobuse si sedl a nakrmil svoje uši sluchátky a datovým tokem v rychlosti 320 kilobytů za sekundu ve formátu MP3. Pouštěl si poslední desku od Bona Ivera, potřeboval se na chvíli uklidnit a zklidnit svojí tepovou frekvenci. Byl z toho okamžiku ještě vyděšený. Cestu nevnímal, nevnímal střelbu vojáků ze střílen. Byl uzavřený ve svém vlastním světě, dumajíc nad tím, co dnes viděl v zrcadle. Zcela jistě věděl, že to jsou jenom halucinace, nic jiného, nic zajímavého. V Benešově vystoupil z autobusu, vydal se cestou na ubytovnu, kde bydleli bezprizorní lidé, jako byl on. Musel pospíchat, o půlnoci začal působit zákaz vycházení a městem začali patrolovat ozbrojení vojáci, kteří si nedělali starosti s tím, na koho budou střílet. Hlavně, že budou mít nějaký cíl pro nácvik. Konečně se dostal na ubytovnu, stará paní na vrátnici ho seřvala. Opět si myslela, že byl kdesi za ženskými. Ach, jak jsou ti staří lidé naivní. Musel se převléct do pyžama, protože se chtěl na zítřek do školy pořádně prospat. Vydal se do koupelny, aby si vyčistil zuby. Vešel do koupelny a četl si sms od Adama. „Mozna by sis mel davat bacha kamo, s tim záznamem není něco v poradku.“

 Při té myšlence se usmál. Zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Nemusel se soustředit, nemusel meditovat, nemusel se na to připravovat, protože na takové věci se nedá nikdy připravit. Z druhé strany na něj koukal jeho otec. Měl zakrvácený obličej, v hlavě měl čistý průstřel od policejní pistole. Denis se začal psychicky hroutit, nevěděl, co si o tom má myslet, nevěděl, proč zrovna on. „Denisi.“ ozval se jeho otec ze zrcadla. Denisovi začaly stékat slzy po obličeji. „Já s matkou jsme se za ty roky, co jsme mrtví snažili, abychom ti nějak pomohli a podařilo se nám to.“ Denis utíkal z místnosti pryč, byl plný adrenalinu, strachu a rozpolcených pocitů. Seděl v improvizovaném obývacím pokoji, když si povšiml malého zrcátka na stole. Ostýchavě se podíval. Opět tam viděl toho kluka, kterého viděl u Adama. „Tak jsem tady kvůli tomu obchodu, co uzavřeli tvoje rodiče kámo. Stačí, když se na mě jednou podíváš a všechno to bude za náma.“ Denis odhodil zrcadlo na druhou stranu místnosti. V letu párkrát viděl, jak se na něj mračí ten kluk z druhé strany. Zrcátko se roztříštilo. Denis nevěděl, že nevědomky splnil požadavek, který mu ten kluk dával. Zamlžilo se mu před očima a upadl do bezvědomí. Probudil se v nemocnici, vítalo ho hezké jarní ráno. Podíval se na kalendář s auty, který mu ležel u postele, byl březen 2012. Znejistěl, ale věřil, že halucinuje z léků. To se přeci může stát ne? „A tady je náš lazar.“ ozvalo se od dveří. Do nemocničního pokoje vstoupil jeho otec s matkou. „Ale vy jste přeci mrtví! Viděl jsem, jak vás zabil ten pošahanej policajt!“ Denisův otec se na něj podíval. „Denisi, proč by nás měl zabíjet policajt? To potápění ti zanechalo asi amnestii, jsi v Ústí nad Labem a kromě naší neschopný vlády a kolapsu eurozóny se vůbec nic nestalo.“ Rodiče byli lehce znepokojeni stavem svého syna, ale nehoda při potápění to mohla všechno vysvětlovat. Denis se podíval na zrcátko, které leželo na stole. V něm byl muž s kozlí hlavou. Mrkl na něj. Denis omdlel.

Myslíš si, že dokážeš rozeznat nebe od pekla, modré nebe od bolesti. Umíš rozeznat zelené pole od studené železnice? Úsměv od závoje? Myslíš, že to rozeznáš?


 

Komentáře

Komentáře můžou vkládat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé
Zatím není vložen žádný komentář.