Vzorný pracovník


Klára Procházková noční směny nesnášela. Samotný fakt, že v noci nespí, ale pracuje, jí ani tolik nevadil. Horší to bylo na cestě k autobusové zastávce, kdy musela sama projít tmavým parkem. Bydlela totiž na vesnici, kde zdědila domek po rodičích. Většině mladých lidí, by se asi takový život nezamlouval, ale Kláře, i když jí ještě nebylo ani třicet, takový životní styl vyhovoval. Nikdy nebyla příznivkyní hromadného víkendového opíjení a celkově o jakoukoliv společnost moc nestála. Proto byla ráda, že se může před celým světem ukrýt právě v domě, kde strávila své dětství. Celá tahle její idyla ale měla jeden velký háček.

    V dnešní době je těžké sehnat práci i ve městě, natož na vesnici. Klára si snažila přivydělat pěstováním zeleniny a prodáváním na místních trzích, ale takový výdělek byl dosti bídný. Sice byla vyučená prodavačka, ale jít prodávat do supermarketů jako Tesco nebo Lidl a fasovat Venušiny kuličky, aby se příjemně tvářila na zákazníky, se jí opravdu nechtělo. Malý plat a nelidská pracovní doba, to nebylo nic pro holku, která sice nebyla líná, ale rozhodně se nehodlala přetrhnout pro blaho konzumní společnosti. To už radši pracovat v kravíně nebo prasečáku, říkala si často. Ostatně většina maloměstských supermarketů stejně vypadala právě jako zmíněné zemědělské budovy. Dlouhé protáhlé stodoly, bez jakéhokoliv citu pro okolní ráz, jenže se v nich nedojí krávy, ale lidi.

   Naštěstí se v blízkém městečku našla práce i pro Kláru. Docela úspěšně se tu protloukala malá firma na výrobu metrů, která zaměstnávala dohromady asi třicet lidí. Kláru zde zaměstnali na poloviční úvazek, což jí plně vyhovovalo. Co už jí vyhovovalo méně, byla právě skutečnost, že ten půlúvazek se týkal právě noční, která trvala od osmé hodiny večerní do čtvrté hodiny ranní.

   Práce v nočních hodinách jí víceméně vyhovovala, protože večer většinou stejně nemohla usnout a ráno naopak nemohla dospat. Jenom kdyby nebylo té cesty setmělými uličkami nočního městečka. A ten prokletý park! Kdykoliv jím prochází, tak má pocit, že ji sleduje nejméně milion zvědavých očí, které se jí snaží svým pohledem provrtat a možná, že i nahlédnout pod sukni. Nejvíc ji ale děsilo, když si jednoho dne uvědomila, že ty oči nejsou vymyšlené příšery ze skříně, ale pár úplně skutečných úchylných očí.

   Hned jak ho poprvé spatřila, jí to mělo být jasné. Takhle přece nemůže vypadat normální člověk. Černá bradka, žluté zuby a oči, ano ty oči! Kdysi možná byly světle modré, ale nyní jsou už pouze kalně šedé. Takhle přece normální člověk nevypadá! Ano, nemohlo být pochyb. Vítězslav Duchař musí být deviant první kategorie. Naštěstí má většinou odpolední směnu a tak končí, přesně když Klára začíná. Tedy, pokud nedojde k nějakým nepředvídaným událostem.

 

„Čau, Kláro“ pozdravila ji její kamarádka Eva. „Ahoj, dneska se mi moc nechtělo ani vstávat, ještě tak jít do práce“ postěžovala si Klára. „Prosím tě, snad mi nechceš tvrdit, že nejsi schopná dát se za celý den dohromady?“ odpověděla posměvačným tónem Eva. „No o to ani tak nejde“ začala nesměle Klára „ale řekněme, že mám teď jiné zájmy.“ „Ale, že by nějaký nový nabíječ?“ ožila Eva. „No nechci předbíhat, ale možná, že se něco…“ „Tak co je, dámy, máme debatní kroužek?“ Obě dívky sebou trhly. „Pokud vím, tak tady slečně Procházkové začíná za pět minut směna a slečna Lehká už má zase naopak po směně a může klidně jít domů. Ještě se stane nějaký pracovní úraz a budou z toho problémy.“ „No vždyť já už mizím, šéfe“ řekla Eva, zklamaná z toho, že se nedozví nejnovější informace, které by mohla posílat dál. „No to je dobře“ odpověděl jí vedoucí Křenek, významně si poklepal na hodinky a zůstal stát ve dveřích, dokud Eva neodešla. Pak se podíval na Kláru, pokýval hlavou a mlčky odešel. Tenhle moralistický pedant, pomyslela si Klára o svém nadřízeném. Prostě prožil většinu života v reálném socialismu a jako jeden z mála se skutečně snažil dodržovat pracovní kázeň. Teď už je sice jiná doba, ale on žije pořád v té staré. No, co se dá dělat. Klára si oblékla bílý pracovní plášť a odebrala se k pásu, u kterého měl strávit příštích osm hodin.

 

Odešla z šatny a vydala se na své pracoviště. Procházela mezi regály s již hotovým zbožím, když ho uviděla! Tvář ještě bledší než obvykle, špičatý nos a oči, které řezaly a pálily, sotva se na vás podíval. Navíc měl určitě spadeno na mladé holky, protože si pořád listoval v Playboyi. Kláře se rozbušilo srdce a rozhoupala se s ní podlaha. Duchař ji chvíli upřeně pozoroval, pak se ušklíbl a hleděl si svého pásu. Klára se vzpamatovala a děkovala bohu, že už musí každou chvíli končit a ona nebude muset cítit jeho velmi nepříjemnou přítomnost. Nervózně prohlížela metry, které k ní putovaly po páse, jestli nemají nějakou vadu a přitom po očku sledovala střídavě hodinky a Duchaře, jehož hubené kostnaté ruce vyčnívaly z pláště jako větve uschlého stromu. Její dobrá nálada, kterou mělo na svědomí nové erotické dobrodružství, byla pryč. Začala se cítit velmi nepříjemně, potila se a měla pocit, jakoby měla horečku. Být sama v jedné místnosti s tímto individuem jí rozhodně neprospívalo.

   Cítila se čím dál hůř a už téměř nebyla schopna vnímat. Jediné, co vnímala bezpečně, byl pohled Vítězslava Duchaře, bývalého elektrikáře. Byla si jistá, že je schopný pozorovat obrysy jejího těla i přes plášť a všechno oblečení a spodní prádlo pod ním. Co hůř, byla si jistá dokonce tím, že vidí její nahé tělo, zbavené všeho oblečení. Byla téměř na pokraji zhroucení, když do haly vešel vedoucí Křenek. Klára po něm okamžitě skočila a zaryla se mu nehty do ramenou.

   „Co blázníte, ženská?“ polekal se Křenek. „Prosím vás, pojďte se mnou ven“ zaprosila Klára. „Kam ven?“ divil se Vedoucí. „To je jedno, na vzduch, potřebuju vzduch“ odpověděla Klára a už ho táhla ven z haly. „Co je vám, jste v pořádku? Stalo se vám něco?“ ptal se starostlivě Křenek, protože úraz na pracovišti potřeboval ze všeho nejméně. „Tak co vám je? Víte co, počkejte tu, zajdu se zeptat pana Duchaře“ řekl Křenek. „Ne, ne, nechoďte nikam. Prosím vás, jak to, že tady pan Duchař dneska zůstává tak dlouho?“ zeptala se Klára. „Vyměnil si směnu s Navrátilem, který má nějakou oslavu nebo co, tak potřeboval mít večer volno.“ Klára se zhrozila. Nevydržím s ním ani několik dalších minut, natož několik dalších hodin. „Pane vedoucí, mně dnes opravdu není nějak dobře, může to někdo vzít za mě?“ Křenek si ji chvíli zkoumavě prohlížel, ale poté, co se Klára zapotácela, už neváhal. „No dobrá, dobrá, má vás někdo doprovodit na zastávku? Můžu požádat pana Duchaře“ navrhl Křenek. „Ne, ne, ne, ne, děkuji, myslím, že to zvládnu sama.“ „Jste si jistá?“ „Ano, naprosto jistá.“

 

Klára vrazila do šatny a zběsile otevřela svoji skříňku. Pověsila plášť na věšák, popadla bundu, kabelku a vyrazila pryč vstříc chladné dubnové noci. První desítky metrů téměř běžela. Zjistila, že už je jí o něco lépe. Chladný vzduch zřejmě zapůsobil a Klára už zvolnila na procházkové tempo. Vše kolem nyní obklopovaly cáry mlhy. I přesto jí ztichlé noční město připadalo zvláštní. Jakoby to ticho kolem znamenalo očekávání něčeho strašného. Každopádně zbývalo jenom projít parkem a už by byla téměř na cestě domů. Musela se rozhodnout teď a tady. Nezvolí kratší cestu, jenom protože jí v tom brání iracionální strach? Nebo se zachová jako rozumná žena, která ví, že její obavy jsou neodůvodněné a zbytečně si bude komplikovat život. S vidinou blížícího se bezpečí domova odhodlaně vkročila do bludiště stromů.

   Oranžové světlo pouličních lamp prosvítalo skrz bílé husté závoje. Panovalo naprosté bezvětří. Všude ticho. Kláry se začal zmocňovat strach, který přepadne každého normálního člověka, který se v noci sám potlouká parkem.

 

Přeci jenom jsem to měla vzít okolo, pomyslela si. Jenže byla už téměř v polovině cesty a otáčet se by bylo zcela zbytečné. Bohužel, lidé, kteří se bojí, nemají většinou pro racionální úvahy pochopení. Stejně jako neměla Klára. Když se polekala dalšího stínu, který se mihnul mezi křovím. Rozhodla se, že se vrátí zpátky a park obejde. Na místě se otočila o sto osmdesát stupňů a vyrazila rázným krokem zpět.

   A v tom ho uviděla! Odporný škleb na té mrtvolné tváři nemohl patřit nikomu jinému než Vítězslavu Duchařovi. Klára chtěla vykřiknout, ale sevřelo se jí hrdlo a nevydala ani hlásku. Pouze se začala třást po celém těle. Určitě mě chce znásilnit! To nejde, to nejde! Duchař, který od ní stál asi třicet metrů, vykročil směrem k ní. Mám jedinou naději, proběhlo jí hlavou. Otočila se směrem od Duchaře a rozběhla se tak, jak se běží jen o život. I když měla normální boty a žádné lodičky, tak po kamenité, hrbaté cestě se jí moc dobře neběželo. Ani ji nenapadlo se ohlédnout, přesto cítila, že se jí stále drží, možná, že se i blíží. Ještě pár desítek metrů a bude z parku venku na ulici. Už jenom chvíli a…

   Když už měla téměř na dohled světlo ulice, tak zakopla o nějaký těžko definovatelný předmět. Letěla dobré dva metry vzduchem a bolestivě dopadla na tvrdou zem. O nějaký kámen si rozbila koleno a co hůř, nejspíš si taky zvrtla kotník, protože nemohla vstát. Za sebou uslyšela děsivý smích. Ležela tam na zemi špinavá a zkrvavená, potrhané oblečení. A za chvíli se měla stát obětí zvrhlých choutek nějakého úchyla! Měla poslední nadějí. Podívala se za sebe přes rameno a viděla, jak k ní natahuje ruku.

   Sebrala veškerou zbývající energii, popadla nejbližší kámen a veškerou silou udeřila Duchaře do spánku. Ten jen zachroptěl a svalil se na zem. Pak už se nepohnul. Adrenalin v těle zajišťoval, že Kláře stále bušilo srdce s maximální frekvencí, ale přesto cítila malou úlevu. Duchařova hlava již ležela v kaluži krve. Až teď si všimla, že něco svírá v ruce, kterou po ní natahoval. Co to může být? Nůž? Pepřový sprej? Rozevřela mu prsty zaťaté v pěst. Vzala mu dotyčný předmět z ruky a vystavila ho světlu nejbližší pouliční lampy. Byl to její vlastní občanský průkaz, který jí musel vypadnout z kabelky, když tak narychlo opouštěla pracoviště.

 

Sdílejte článek

Nový komentář