Vzkaz


                  Vzkaz

                Mamonn

 

Je ráno. Probouzím se vyčerpaný. Stejně jako několik posledních týdnů před tím. Přestože ležím, tak nespím. Závidím lidem co prospí celé noci. Sobotní ráno jako každé jiné. Skrze zatažené žaluzie v okně mne lechtá spalující světlo do tváře a vše mě bolí.

Koukám kolem sebe a vidím, že něco je jinak. Dveře do ložnice jsou dokořán. Nikdy je nenechávám otevřené na noc. Pečlivě zamykám vchodové dveře a bedním okna. Mám fobii z chození venku v noci nebo po tmě.

Nezavřené dveře mě dost znepokojují, protože bych na ně nikdy nezapomněl. Přemýšlím, co se mohlo v noci stát, že jsem je nezavřel.

Že bych v noci šel na toaletu a zapomněl? Možná jsem náměsíčný? Ne! Určitě jsem jen zapomněl zavřít při noční potřebě, to bude ono.“ pomyslil jsem si.

Vstávám z postele a odkrývám pokrývku pod kterou jsem spal. Ještě než to udělám, vidím na koberci vedle postele blátivé stopy. Přemýšlím a dochází mi, že jsou to mé stopy, protože jak vidím, spal jsem oblečený a obutý. Vlastně mám špinavé od bláta nejen boty, ale i nohavice u kalhot, rukávy od bundy i ruce. To oblečení mi přijde divné. Běžím k zrcadlu a koukám na svůj odraz.

Tohle přece není vůbec moje oblečení. To snad nejsem ani já. Kde jsem to vzal a proč to mám na sobě a už vůbec mi není jasné, proč je vše špinavé od bláta. Nepamatuji si, že bych někde večer byl. Že bych včerejší večer někam šel a nebo se plácal někde v blátě.“ povídám si pro sebe. Mezitím marně přemýšlím, co jsem asi mohl dělat minulý večer. Snažím si vzpomenout, ale nejde mi to. Chci se svléct a umýt. Po cestě do koupelny vidím, že stopy od bláta vedou přímo od vchodových dveří do postele!?? Vůbec jsem se neobtěžoval umýt!

Když přijdu do koupelny, všímám si, že na bundě je zaschlá krev. Nejvíc u kapsy. Sahám do ni a vidím, že na ruce ji mám také. Pociťuji, jak mi stahuje kůži. Druhou ruku mám čistou. Sahám znovu do té kapsy u bundy a něco jsem nahmatal. Je to malé a měkké. Chci to vyndat, ale je to přilepené. Silně zaberu a trhnu. Ruka mi vyletí z kapsy a pak s hrůzou zjišťuji, že držím něco, co bych asi neměl. Je to část lidského těla. Jen malý ostatek. Lidské oko! Částečně oslizlá a zakrvavená kulička, zakončená šlahounem v podobě visících nervů.

Rozrušeně se na to dívám a nevím, co udělat. Můj tep je rychlý a bití srdce připomíná dusot koní při rychlém běhu. Ruka se mi třese. Polévá mě studený pot a zmocňuje se mě panika. Oko rychle pouštím na zem a otírám si ruku o kalhoty. To spadne, odrazí se a kutálí do rohu. Plaším a začínám ze sebe co nejrychleji strhávat oblečení. Úplně nahý běžím do kuchyně pro nějaký igelitový pytel, protože mi nenapadá nic jiného, než ty věci spálit. Strkám oblečení do pytle a z kalhot vypadl nějaký lístek. Stojí na něm napsáno:

 

 

XXX XII MMX SIC LUCEAT LUX II(ML)

 

 

Nějak to nechápu a vůbec tomu nerozumím. Papír vypadá draze. Silná gramáž, hrubý povrch, poryv. Ohmatávám ho mezi prsty a něco to připomíná. Chvíli přemýšlím a mám to na jazyku.

Conqueror! Tak se určitě jmenuje ten papír.“ radostně vykřikuji.

Pak mi dochází, že to slovo neznám. Nepamatuji se, že bych ho někdy vyslovil nebo četl.

V tom zazvoní telefon. Hrozně se lekám a papír mi padá z ruky.

Kdo to může být? Takhle brzy ráno? V sobotu.“

Jdu ustrašeně k telefonu do chodby. Je to od koupelny jen pár kroků a po cestě vidím hodiny na zdi. Ukazují přesně 14:00. Zarazím se a říkám si pro sebe: „Cože? To už je tolik? Spal jsem zřejmě déle než jsem čekal.“

Dobíhám k přístroji a sahám po telefonním sluchátku. To si přikládám k uchu a nic neříkám. Mám strach, kdo se ozve na druhé straně. Nikdo nemluví a tak poslouchám jeho dýchání. Zřejmě čeká, až se mu ozvu, ale to nechci udělat a tak pořád jen tiše poslouchám. Najednou se ozve ze sluchátka: „Je čtrnáct! Máš to?“

Co prosím, to musí být omyl, nevím o čem to mluvíte.“

Ty to máš, že jo? Je to moje. Slyšíš? Patří to mě, jenom mě. Já jsem ten, kdo to má mít. Nikdo jiný si to nezaslouží. Je to jen pro mě. Rozumíš?“ řekl neznámý hlas v telefonu a v tom se hovor přerušil. S hlavou přeplněnou myšlenkami pomalu pokládám telefonní sluchátko zpět na své místo a nevím, co to vše znamená. Nebýt toho oblečení, tak bych to pokládal za omyl a nelámal bych si s tím hlavu. Jenže tohle vše je divné a nevím, co to znamená.

Přecházím po domě zpět do koupelny a vyhazuji ven všechny věci z pytle. Prohledávám všechno, kapsy i otvory, zda v nich není něco, co by mi pomohlo rozluštit tuhle záhadu. Jako první prohledávám bundu, ve které jsem našel to zakrvavené oko. Do první kapsy už sahat znovu nebudu. Ve druhé kapse nic. Obracím bundu naruby a koukám, jestli v ní není nějaká tajná kapsa. Je tam jen šos. Sahám do něj a vyndavám klíč!

Má velmi zvláštní tvar. Jeho ozubená část, která zapadá do zámku, není plochá jako obvykle s podélnými zářezy, ale tady je ve tvaru trojcípé hvězdy. Zářezy v něm jsou perfektně vybroušené a je tam vyryté slovo – ABLOY. Nic mi to slovo neříká. Ani ten klíč mi není povědomí. Hledám dál. Beru do rukou kalhoty. Jsou špinavé od bláta. Sahám do všech kapes a v jedné z nich nalézám malou nerezovou krabičku. Krásně broušenou. Je přibližně o velikosti 6 x 6 centimetrů a asi 1,5 centimetru tlustá. Podle váhy v ní něco je.

Převracím ji v ruce velmi pečlivě a po lepším zkoumání vidím spáru mezi plochou a hranou na dvou stěnách. Tedy se musí nějak otvírat.

Musí se to dát nějak rozebrat.“ říkám si pro sebe a najednou mi to napadne.

To je zřejmě to, co chce ten muž. To o čem mluvil. To musí být ono.“ myslím si a jdu se s pocitem vítězství umýt. Přemýšlím, že mu to hned odnesu.

Jenže vlastně nevím kam. Nevím kam bych to měl odnést. Ani ho neznám. Nevím, kdo to je a odkud pochází. Co když je to vrah. Co když mi ublíží. Co když přijde sem. Možná ví, kde bydlím a kde teď jsem. Možná mi sleduje. Co budu dělat?“ napadá mě.

Stojím nehnutě před vanou a čekám, jestli mi něco nenapadne. Pořád mi přijde, že bych si měl na něco vzpomenout, ale nejde mi to. Zavírám oči a snažím se myslet, přemýšlet a vzpomenout si na něco. Poddávám se tomu….. Po chvilce mám záblesk vzpomínky, vizi, která přišla velmi rychle.

Vidím tmavou místnost jejíž zdi jsou špinavé, nasáklé plísní a hnilobou. Ze stropu visí jedno staré kulaté světlo, ve kterém je nějaká špína. Žárovka v něm svítí a občas problikne. Světlo osvětluje celou místnost a ukazuje mi, že v ní stojí nějaký muž. Má na sobě dlouhý lesklý kabát zelené barvy, který vypadá jako pláštěnka. Se zelenými holínky. Stojí ke mně zády. Vidím jeho krátké tmavé vlasy. Zrovna s někým mluví, nebo spíš na někoho křičí. Nerozumím přesně co říká, ale zní to takhle nějak:

Byl jsem pro tebe jako otec, dal jsem ti vše co si chtěla a ještě víc než si potřebovala a takhle ses mi odvděčila? Ty jedna kurvo, já tě naučím, jak se máš chovat. Ona tě přejde chuť na tyhle věci.“

Hned jak větu dokřičel, rozmáchl se mačetou před sebe. Ostří se zastavilo o někoho, koho nevidím. Krev vytryskla a ozval se ženský křik. Silný, plný bolesti a bezmoci. Za postavou muže se rozhýbalo nahé ženské tělo, které bylo zavěšené od stropu hlavou dolů. Pak celou místnost zalilo světlo. Vlilo se tam všemi otvory a nic jiného nebylo vidět.

 

…..

 

 

Probouzím se nahý na podlaze koupelny. Dlažba studí a bolí mě přeležená noha. Vedle mě stojí pytel se špinavými věcmi. Pomalu vstávám, abych se konečně umyl. Nohu mám zdřevěnělá a tak mi to jde pomalu. Když stojím, nakláním se nad vanu, abych si pustil vodu. Když sahám po vodovodním kohoutku, hrozně se leknu. Ve vaně je krev. Spousta krve nalité v průhledné skleněné nádobě. Sahám do ní a přijde mi zvláštní, že krev není sražená. Nakláním se k ní blíže a cítím, že má kyselou vůni.

Něco mi to připomíná. Ta kyselost. Vůně po citronech. No jasně, je v tom kyselina citronová. Přidává se do krve, aby se zamezilo jejímu sražení.“ říkám si pro sebe.

Jak na to koukám z blízka, všiml jsem si, že v té krvi něco plave. Něco poměrně velkého. Bojím se to zjistit, protože na další oko to nevypadá. Nakonec se přece jen překonávám a pomalu ponořuji ruku do té rudé lázně. Několika prsty se dotýkám něčeho velmi nepříjemného na omak. Snažím se to v té čtvercové skleněné nádobě o velikosti zhruba půl metru zachytit, ale nejde to chytit. Je to příliš kluzké. Nakonec to natlačím do rohu a pevně držím. Po vyndání toho vidím, že je to zvláštní kus masa, co se mi sotva vejde do ruky. Začínám to v rukou otáčet, abych si to prohlédl ze všech stran. Najednou vidím jemné černé ochlupení a pod ním je klitoris. Nemůžu uvěřit svým očím. Je to ženská pochva! Nebo spíše její kus.

Maso je pečlivě vyříznuté z těla, protože povrch není nijak porušen. Když mi došlo co držím, hned jsem to zase pustil z rukou a spadlo to zpět do té nádoby s krví. Krev stříkla až na mě.

Musím se umýt, ale nechce se mi do vany k té nádobě.“ myslím si.

Vyndavám to a nesu k záchodu, abych to tam vylil. Jenže když se k němu přiblížím, zmocní se mi pocit, že bych to neměl dělat. Nerozumím tomu, ale je to příliš silné a zastaví mě to. Pokládám nádobu s krví vedle toalety a rychle si myji ruce v umyvadle. Pak běžím ke vstupním dveřím se přesvědčit, jestli je zamčeno. Beru za kliku, stlačím ji a dveře se otevřou. Hned je zase zavírám a zamykám. Spěchám zpět do koupelny a konečně se sprchuji.

Když jsem umytý, beru si kolem pasu ručník a jdu si do ložnice pro čisté oblečení. Rozrušením ani nedávám pozor, co si na sebe oblékám. Vracím se zpět do koupelny a protože už není co prohledat, Jdu s pytlem do obýváku ke krbu. Rozdělávám oheň a plameny se ukazují brzy. Čekám, až se rozhoří a mezi tím přemýšlím jak se to mohlo vůbec stát.

Proč si nic nepamatuji?“

Teplo od ohně mi hřeje do tváře a tak pálím všechno oblečení. Plast příšerně zapáchá. Hoří to pomalu a tak přidávám tekutý podpalovač. Jak se koukám do ohně, přivádí mi to vzpomínku. Možná to není vzpomínka, možná je to zase nějaká vize.

Stojím znovu s tím stejným mužem, tentokrát někde venku, pod širým nebem. Všude je tma. Je jasno a obloha plná hvězd. Před sebou vidím oheň. Je veliký, obrovský. Hoří tak silně a mocně, že nic jiného není. Je to na nějakém starém ošklivém dvoře, lemovaném kolem dokola popraskanými zdmi, porostlými plísní. Nic tu neroste, tráva je neudržovaná, kamení a bláto. Dívám se do ohně pozorněji a vidím v něm hořet lidské tělo. Kůže se roztéká a sádlo kape. Na ohořelé hlavě jsou viditelné jen díry místo očí a zuby. Není poznat, zda jde o muže nebo ženu. Ten muž v lesklém zeleném kabátu teď stojí vedle mě. Dívá se na mě, ale nevidím mu do obličeje. Nic neříká. Jen tam tak stojí. Najednou přichází světlo a vše se zalívá bělobou. Omdlévám.

 

.

 

Ležím na zemi a otevírám oči. Jako první cítím bolest vzadu na hlavě. Sahám si tam rukou a je to velmi nepříjemné. Cítím vlhko. Koukám se na prsty a jsou od krve. Sedám si a točí se mi hlava. Když se otočím, vidím, že jsem se udeřil o roh krbu. Oheň už vyhořel a po oblečení ani památky.

Musím pak vybrat popel.“ říkám si a jdu do koupelny si vzít prášek. Když tam přijdu, vidím na zemi klíč a popsaný kus papíru. Na prášek jsem v tu ránu zapomněl a skláním se pro ně. Všiml jsem si té nádoby plné krve, co jsem ji neměl to srdce vylít do záchoda. Nevím co s tím a tak beru papír i klíč a jdu si sednout do obývacího pokoje. Je propojen s kuchyní a pracovnou zároveň. Sedám si do sedací soupravy a pečlivě si prohlížím ten papír s tím psaním, kde stojí:

 

 

XXX XII MMX SIC LUCEAT LUX II(ML)

 

 

Vůbec nic mi to neříká. Nevím co to má znamenat. Nerozumím tomu. Lámu si nad tím hlavu, ale marně. Pak se koukám na ten klíč. Nikdy jsem takový klíč neviděl. ABLOY.

Co to jen může být? Musím to zjistit. Musím na to přijít.“ a vzápětí zvoní zase telefon. Jdu k němu a váhám, jestli mám zvednout sluchátko. Čekám a čekám, až nakonec přestane zvonit. Přístroj se přepíná na záznamník. Po pípnutí je chvíli slyšet ticho, a jen občas protne to mrazivé tlumené ticho nádech a výdech. Není pochyb o tom, že je to znovu ten samý muž. Najednou se ozve:

Vím, že mě slyšíš. Že posloucháš. Chci, abys pozorně poslouchal. Je to moje. Chci, co je mé, to co mi patří a ty mi to dáš. Musíš mi to dodat. Udělej to a zbav se toho. Já jsem nástroj toho všeho a ty mi brzdíš ve vývoji. Bez toho nejsem kompletní. Prozatím jsem neúplný. Tak mi to dej!“ řekl hlas a spojení se přerušilo.

Stojím nad tím telefonem a nevím co si mám počít. Podle hlasu to byl ten stejný muž. Dostávám z toho strach a cítím, že bych měl něco podniknout. Něco udělat a přijít na to, co se to tu děje. Jdu zpět ke stolu a sleduji znovu ten klíč. Držím jej v ruce a přemýšlím. Koukám se po místnosti. Najednou můj zrak spočine na notebooku. Hned jak ho vidím, mi to napadne. Zkusím se podívat na internet. Třeba tam něco bude.

Zadávám do vyhledávače slovo ABLOY a spouštím vyhledávání. Našlo to několik odkazů. Otevírám první a jsem zklamán. Není to nic divného. Není to žádná adresa k nějaké schránce. Je to jen název firmy, která tyto klíče vyrábí. Jediné co je pozitivní, že jsem se dočetl, na co se používají. Klíče s trojcípým průřezem jsou třeba v místech s maximálním zabezpečením. Nejdou vyháčkovat a každý klíč má v sobě elektronický kód, aby jej nešlo jen tak okopírovat. Všechny jsou vedeny pro určitými sériemi a prodejce si vede záznamy o kupujících. Jejich použití je prý velmi vzácné a často jsou do dveří, které by neměl nikdo jiný otevřít než majitel.

Vracím se zpět na domovskou stránku a zadávám do vyhledávače soustavu písmen z papírku. Klikám na tlačítko vyhledávat, ale bez úspěchu. Nenašlo to nic. Zřejmě to nebude tak lehké jak jsem si myslel. Vstávám od stolu a protože oheň v krbu už dávno dohořel a vše zchladlo, vyberu popel a dojdu ho vyhodit.

Když otevřu dveře, vidím, že venku už je tma. Je večer. Uběhlo to rychle. Docela mám i hlad. Nechávám dveře otevřené dokořán a jdu směrem k popelnici. Je tak 20 metrů od dveří. Když ji zavřu, točím se a v tom u mě stojí sousedka. Taková nepříjemná zvědavá baba. Tlačí se na mě a povídá mi:

Já myslela, že nemůžete vycházet ven z domu a už vůbec ne za tmy?“

Trochu mě to zmátlo a tak jsem chvíli zaváhal s odpovědí:

Vy myslíte, že mám tu nemoc? Agorafobii?“

Ale Vaše paní jednou říkala, že ….. A kde vůbec je, Vaše paní?“

Tou otázkou mi velmi zmátla, protože mi celý den nedošlo, že žena tu není. Nevěděl jsem co mám odpovědět, tak jsem si vymyslelt tohle:

Odjela pryč za rodiči.“

Aha, tak až se vrátí, tak ji pozdravujte.“

Jo, nebojte, budu.“ řekl jsem jí a rychle mazal do domu. První myšlenka, která mi letěla hlavou, byla ta, kde je opravdu moje žena. Nemohu jsem si vzpomenout, kde je. Přemýšlím, ale vůbec nevím. Chodím po domě, a nevím, že by tu kdy byla nějaká žena.

Běžím do ložnice, a otevírám skříň na šaty, abych našel nějaké její věci. Není tu nic. Nic jsem nenašel.

To je divné, co to ta baba bláznivá povídá? Nevidím tu ani žádnou fotku.“

Jdu zpět do koupelny a musím něco udělat s tou krví a vyřízlou částí vagíny v ní.

Když nad tím tak přemýšlím, musel tu někdo být. Uvnitř mého domu. Musel se sem někdo vloupat a dát to sem. Nehledě na to, kde to vlastně vzal. Komu asi patří ten orgán? Možná, že mi chce někdo jen vystrašit a nebo je to nějaký žert. A tu vaginu možná někde vzaly v márnici. Možná ji někdo vyřízl už z mrtvého těla. Třeba ta krev není ani lidská.“ přemýšlím si tiše pro sebe.

V tom zazvoní zvonek u dveří a já ztuhnu strachem. Chvíli stojím nehybně a když se zvonek ozve znovu, jdu se pomalu podívat, kdo to je. Nečekám nikoho takhle pozdě. Nerad pouštím lidi do mého domu. Je to mé soukromí. Neměl bych ho ukazovat kde komu. Jdu pomalu a tiše ke dveřím a kukátkem spatřím muže robustní postavy. Je poměrně vysoký. Stojí zády ke dveřím. Sleduji ho a jediné co mi napadá je, že to asi bude ten stejný muž, kterého jsem dnes viděl ve svých vzpomínkách. Toho v tom lesklém zeleném kabátě. Muž se pomalu otáčí tváří ke mně. Když ho vidím zepředu, vše ze mě spadne. Je to můj známý. Sahám po klice, odemykám a otevírám mu. Hned jak otevřu, muž se cpe dovnitř, aniž by něco řekl. Prošel kolem mě velmi nervozně a zastavil se až po několika krocích. Zavírám rozrušeně dveře.

Ahoj Tome. Co se děje?“ptám se ho.

Ještě se ptej. Nemůžu vůbec spát. Nevím co mám dělat. Jsem z toho naprosto zdrcený.“ odpovídá mi.

Jak to myslíš? Nevím přesně o čem to mluvíš.“

Nedělej ze se blbce, ty víš moc dobře o čem mluvím. Celou cestu sem jsem měl pocit, že mi někdo sleduje. Bojím se být doma. Nevím, co mám dělat a kam mám jít. Nemůžu se ženě podívat do očí. Bojím se být s ní.“ říká mi ustrašeně.

Počkej, moc dobře ti nerozumím. Proč se jí vyhýbáš? Co tě to zas popadlo?“

Nedělej pořád, že nevíš, co se stalo. Já jsem to viděl moc dobře. Vím to přesně. Mě nic nenamluvíš. Ta hrůza. Ty strašné věci. Jak si jen mohl?“

O čem to sakra pořád mluvíš? Nerozumím ti ani slovo. Nedává to smysl, co tady povídáš.“ tvrdím mu a nechápu ho.

Neříkej, že nevíš. Nehraj si na blbce nebo na chudáka. Já v tom mám také podíl. Také se mi to týká. Nebo myslíš, že ne? Jsem v tom až po uši. Vše jsem viděl. Viděl jsem tě. Z toho se nevykroutíš.“

Co?“

Proč na mě pořád koukáš a snažíš se dělat, že se nic nestalo? Jenže ono se stalo! Nechtěj mi to zapřít. Nevím, co dělat. Už nemůžu. Nechci to, už nikdy. A nedívej se na mě takhle. Nedělej, že se tě to netýká. Že nic nevíš. …. No jasně, už mi to došlo. Chceš to hodit na mě. Chceš se mi zbavit a vyklouznout z toho. To se ti ale nepovede. Já to nedovolím. Vím vše. Vím to. To tajemství.“ říká mi.

Hned jak to dořekl, sebral se a odešel. Nerozuměl jsem tomu, a nevím co to mělo znamenat. Jediné, co mi teď leží v hlavě je to, kam ukrýt tu krev. Jdu do koupelny a rozhlížím se, kam ji schovat. Nakonec ji dám do skříně. Na zem, hned za dveře. Je pozdě, jsem unavený a hladový. Jdu něco sníst a pak spát. Třeba se prospím a ráno mi bude lepší. V noci ležím unavený v posteli a stejně nemohu usnout skrze myšlenky na dnešní podivný den. Nakonec mě po hodinách zmáhá únava a usínám.

Ráno se snažím si vzpomenout na něco z minulého dne a noci před tím. Jenže to nejde. Hlava je podobná jámě. Prázdno. Při přemýšlení mě bolí. Po chvíli dostávám cit do těla a zjišťuji podle hmatu, že neležím ve své posteli. Otevírám oči a jsem někde jinde. Rozhlížím se kolem sebe a je mi to tu povědomé. Pak mi to dochází. Jsem na tom dvoře, kde ten muž zabil mačetou tu pověšenou ženu. Rychle vstávám z postele a jdu ke dveřím. Když je otevřu, vidím dvůr. Je holí a prázdný, jen v prostředku je popel. Spousta popela. Nedávno tam zřejmě něco hořelo.

O ne, to je ten dvůr, to jak tu hořelo to lidské tělo.“ říkám si.

Dveře rychle ve strachu zavřu a slyším, jak v protějším rohu něco je. Hýbe se to. Pomalu se strachem jdu k tomu a čím blíž jsem, tím je obraz jasnější. Je to Tom, který u mě posledně byl večer ceclý rozčilený. Sedí přivázaný řetězem v rohu na nějaké kovové židli a je celý od krve. Hned jak mě vidí, začíná křičet:

Nepřibližuj se ke mně ty zrůdo, nechoď sem. Nech mi už na pokoji. Já to nikomu neřeknu. Nikdy to nikomu neřeknu. Slibuji. Prosím. Pusť mě. Takhle přece naše domluva nezněla. Proč mi chceš najednou zabít? Jsem přece stejně vinen jako ty.“

Já nějak netuším o čem je řeč. Zastavil jsem se, abych se nadechl a srovnal si to v hlavě. Ta se mi začíná točit. Dívám se na své ruce, na kterých je krev. Tomova krev. Hlava se mi točí stále víc, připadá mi, že omdlím. Pak ale chytám druhý dech, cítím sílu ve svém těle, vládu nad vším tím a přemýšlím jinak. Můj pohled na svět se vyjasnil. Vše je hned čisté. Vše do sebe zapadá. Je mi dobře. Cítím se jako znovuzrozený. Silný a mocný. Jako pánem světa. Dívám se na Toma a krutým hlasem mu říkám:

Ale řekneš. Jsi slaboch. Nevydržel bys to. Jednou bych na tebe doplatil a to si nemůžu dovolit.“

Co to povídáš, byly jsme přece přátelé. To ty jsi se změnil. Jako bys to nebyl ty. Jako bys zešílel a změnil se v bestii.“ říká Tom ustrašeně.

Drž bubu, zavři už držku, nebo tě vykuchám jako ty ostatní! Čekáme návštěvu. Budeš zticha nebo tě umlčím.“ přikazuji mu.

V tom se ozvalo z vedlejší místnosti klepání na dveře v určitém rytmu. Nejprve třikrát, pak dvakrát a nakonec jednou. Naše znamení.

Vidíš, už je to tady. Podle vyťukaného kódu je to můj chlebodárce.“

Jdu ke dveřím sahám do kapsy pro klíč. Jeho trojcípý průřez strkám do silných kovových dveří. Když je otvírám, jsou tlusté jak dveře od trezoru. Prochází jimi malý, hubený muž. Štíhlý, dobře oblečený a ve tváři nemá znát sebemenší výraz radosti, smutku ani štěstí. Je jako stroj. Bezcitný.

Dobrý den.“říkám mu i když vím, že se pozdravu nikdy nedočkám. On na mě jen přikývl hlavou a jde rovnou do místnosti, kde je přivázaný Tom. Když ho vidí, zarazí se a povídá mi:

Ty jsi přešel na muže? O to nemám zájem. To se nebude prodávat. Za to ti nic nedám. To nechci.“

Ne, tak to není. Tenhle blbec dělal poslední akci se mnou. Pomáhal mi, protože v tom byl zapletený osobně. Jenže zblbnul a já mu teď nemůžu věřit. Až odejdete, odklidím ho.“

Dobrá, pokud zemře, to je mi jedno. Nezapomeň, že mě viděl. Nesmí přežít. Kde je video?“ ptá se horlivě.

Jaké video? Co tím myslíte? Ty jsi to celou dobu natáčel?“ diví se Tom ze svého křesla smrti.

Jo, všechno se natáčí. Je to obchod. Pro tebe to bylo osobní. Tak jsem tě vzal sebou.“ odpovídám mu.

Tak dost Vy dva! Ten minidisk kurva!“ povídá hubený muž.

Mám ho tady. Určitě budete tentokrát spokojen.“ a podávám mu z kapsy malou nerezovou krabičku, ve které je minidisk a na něm vše nahrané. „Klidně si ho přehrajte tady, abyste věděl, že nelžu. Ale přiznám se, že tentokrát jsem si vzal suvenýr.“

Cože? Ty jsi to doopravdy celé točil? Já myslel, že jsi to dělal poprvé a že to bylo naposledy? Říkal si mi přece, že se jí musíme spolu pomstít za to, co nám provedla. Byla to přece děvka. Říkal jsi to. Já myslel, že nás chceš pomstít a ty jsi přitom jen zrůda, co se živí točením snuffu.“

Co ti říkal mě nezajímá?“ povídá chlebodárce.

Byla to moje milenka a pak i jeho. Když jsem na to náhodou přišel, řekl jsem mu to. Nejprve ji doma ošukal a nechal mě se na to dívat. Pak ji omráčil a odtáhli jsme ji sem. Tady ji svlékl a pověsil za nohy. Donutil mě jí seknout mačetou do nohy, prý jako na výstrahu. Aby si to pamatovala, za to, že nám oběma lhala. Pak jako by se zbláznil a začal ji hrozně bít. Mlátil jí celou noc. Kovovou tyčí jí zlámal snad všechny kosti vtěle. Některé při zlomení protrhly kůži a trčeli ven. Ten její křik pořád slyším v uších. Pak jí vydloubl oko. Prý, aby se mohla doma koukat jak bude šukat svou ženu. Potom jí odřezával kusy masa z nohou i ty její perfektní kozy. Nakonec jí pověšenou podřízl a krev si nachytal do nějaké nádoby. Nestačilo mu to a vyřízl jí kundu. Nebo aspoň co se dalo vyříznout. Pořád ji olizoval. Pak že se v té krvi bude koupat pro radost a její kundu že pošle jejímu příteli, aby o ni nepřišel. Její tělo nakonec spálil na dvoře. Dočista se pomátl a zbláznil. A teď chce zabít i mě!“ vypráví Tom zděšeně mému chlebodárci.

No a co si čekal? Dělá pro mě už 10 let!“ odpovídá mu hubený muž a dává mi další lístek. Já jej beru a koukám se na zapsaný kód. Usmívám se.

Co znamená to psaní na tom lístku?“ ptá se Tom.

Další zakázka.“ odpovídám mu.

Zakázka? Takhle tomu říkáte? Jste blázni oba dva.“

Omyl. Já jsem sadista a on je bohatý perverzní muž.“

Co znamenají ty písmena na tom papíře?“ ptá se pořád Tom.

Prvních osm písmen je označení data římskými číslicemi. To určuje dobu, kdy má dojít k vraždě a natáčení. Dále následuje latinské heslo, které označuje typ mučení nebo perverze. V tomto případě je to BUDIŽ SVĚTLO. Poslední označují částku. Mou odměnu. Tedy dva miliony. Teď už se jen uskuteční převod. Hned jak pán odejde, skončím to s tebou. Neboj se, nebudu tě mučit. Slibuji ti to. Nemám na to čas. Musím domů, vrací se mi žena z dovolené. Chtěla mi namluvit, že jela jen s kamarádkami, ale přitom prý jel i její bývalý. Nemusíš mít o ni strach, už jsem jí sbalil. S tou si pohraju zadarmo. Jsou hold zakázky, které nikomu nic nepřinesou. Práce je práce.“ řekl jsem mu a jedním zkušeným bodnutím mu zarazil nůž do ohryzku na krku. Po chvíli sýpání a chroptění se přestal cukat a skonal. Já zažehl oheň a veškeré mé problémy a starosti vyletěly komínem.

 

 

 

 

_XXX XII MMX SIC LUCEAT LUX II(ML)_

 

 

 

.:11|2011:.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    mamonn 23 července 2012 v 20:51

    ahoj (snad nevadí, že tykám?),
    nerad píšu obyčejné věci a tak radši kombinuji. Třeba sny, poruchy mysli a flashbacky…. Pán si na nic moc nemohl vzpomenout, protože byl schizofrenik. V normálním životě dokonce trpěl agarofobií (strach z vycházení z domu) a jako druhou osobnost měl samozřejmě zrcadlovou proti tomuto – vraha. podezříval přece ženu ho podvádí, protože jela na dovču s bývalým. tak jí rovnou zabalil věci a jen čekal, až dorazí (to už v povídce nebylo – jen zmínka). Omdlívání mělo napovědět o jeho nemoci a přepínání se. Ve snech vlastně viděl to, co dělal sám. Hlava je mocný nástroj.
    Jinak já říkám od mala že jdu na toaletu (místo záchoda…)
    Schválně jsem nechal povídku jakoby otevřenou, aby si ji každý mohl ukončit sám a pochopil ji jak se mu líbí.
    Jinak díky za kritiku. jsem rád jak za kritiku tak i za chválu. Takový už je život.
    mamonn

  2. Profilový obrázek
    mrMatoskah 21 července 2012 v 15:13

    *Koment může obsahovat spoiler*
    Není to špatně napsaný (jen pár chybiček), ale nepochopil jsem, proč je to tak zbytečně překombinovaný:
    Proč si v první části nemůže na nic vzpomenout a na konci je v pohodě a dělá to už léta…
    Proč nemá doma věci své ženy, když je jen na dovolené…(a ještě když se baví se sousedkou, tak se diví že si nevšiml že tam žena není, ale pak ani neví že tam nějaká má být..)
    Proč ty flashbacky s omdlíváním…
    Celkově mi to příjde strašně nekomplexní a jakoby jsi s něčím začal a pak to bez nějakého vysvětlení pruběžných nejasností ukončil….
    A jen taková maličkost, když očividně namáš problém s užitím hrubších výrazů, tak mi nesedí nazačátku to:"Že bych v noci šel na toaletu a zapomněl? Možná jsem náměsíčný? Ne! Určitě jsem jen zapomněl zavřít při noční potřebě, to bude ono.", je to jen blbost,ale pro sebe by člověk asi nepoužíval výrazy toaleta a noční potřeba 🙂
    Abych to shrnul, tak forma je podle mě dobrá, ale příběh zůstává v podstatě bez vysvětlení a nedává moc smysl (hlavně ta první půlka kdy je zmatenej).

Nový komentář