Vyvolený 3: Putování


„Tiše, jestli nás uslyší, je s námi konec.“ Varoval Alfréda Věštec. „Trochu se bojím. Ještě nikdy jsem takové nestvůry neviděl.“ Šeptal Alfréd. „Po celém Světě jsou rozmístěny nestvůry. Jsou jich tisíce. Moc lidí je nezná, jenom někteří, třeba já a v budoucnu je budeš znát i ty! Patříš do té skupiny lidí, kteří mají zvláštní poslání. A mé poslání je naučit ty druhé, jak mají své poslání plnit.“ Říkal Věštec. „Pomáhat takhle pořád dokola… kolik ti je vlastně let?“ zeptal se Alfréd. „Sám to nevím. Jsem tu už hodně dlouho. Tisíce a tisíce let. A celý svůj život jenom pomáhám.“

„Stůj! Támhle! Něco se tam hýblo!“ zpozorněl Alfréd a ukázal prstem před sebe. „To není dobré! Je to jeden z nich!“ Z křoví se na ně šklebila příšera. Postavou připomínala psa, jenže trochu většího. Ta příšera byla dlouhá asi tři metry a vysoká ani nemluvě.Přes zuby, které byly velké asi jako lidská ruka, tekly proudy slin.

Příšera vztekle vrčela a chystala se kdykoliv skočit. „Meč! Vytas svůj meč!“ zařval Věštec na Alfréda. V tu po nich ohromný pes skočil.

Alfréd mávl rukou a najednou pevně svíral krásný zlatý meč. Pes skočil přímo před nimi a chystal se k útoku. „Opatrně! Máš proti němu velkou výhodu. Teď se chystá zaútočit. Stačí když jen správně nastavíš meč!“ říkal Věštec.

A pes zaútočil. Alfréd nastavil obrannou pozici a pes dostal obrovskou ránu. S bolestivým kňučením odskočil o pár metrů dozadu. „Jo!“ zajásal Alfréd. „Počkej, tohle není zvíře. Nezapomínej na to, že je démon. Jen tak se nevzdá. Je chytrý.“ Upozornil Věštec. „Měl bych ho rychle dorazit.“ Řekl Alfréd. „Ne, když se budeš bránit, máš výhodu. A neboj, on zaútočí!“ Sotva Věštec dořekl větu pes už znovu zaútočil. Tentokrát to nezačalo dobře. Příšera vyrazila obrovskou tlapou Alfrédovi meč z ruky a hlavou ho odhodila na protější kmen stromu.

A do bitky se již musel zapojit i Věštec. Než obrovský pes stačil doběhnout k ležícímu Alfrédovi, zasáhlo ho kouzlo a on doslova vybuchl. Věštec, Alfréd, okolní stromy a tráva, všechno to bylo postříkané od tmavě rudé krve velkého psa. „Děkuji Věštče, zachránil jsi mi život.“ „Holt, to už je má povinnost.“ Usmál se Věštec.

„Co to bylo za zrůdu?“ ptal se za pár minut Alfréd. „Byl to jeden z démonů krvežíznivosti. Takových se po tomhle lese pohybuje mnoho.“ Odpověděl Věštec. „Podivný les. Jak se to tu vůbec jmenuje?“ zeptal se Alfréd. „Tento Les je sídlem sluhů Přírody. Žijí zde Lesní lidé. Mírumilovní a dávní spojenci padlého království Ot.“ „Lesní lidé?“ „Ano. A navíc, už se stmívá a mohli bychom u nich přenocovat. Znám je a jsem jejich dávný přítel.“

A tak, než se setmělo, došel Věštec s Alfrédem až k obrovské pevnosti ze dřeva, kterou pokrývaly plazivé rostliny s nádhernými fialovými květy. Jejich vůně se táhla celým okolím. Kolem pevnosti běhala zvířata, ve vzduchu poletovaly nezvykle zbarvení motýli včele s nejkrásnějšími druhy ptáků.

„Tu je tak nádherně!“ vzdychl Alfréd. „Ano, zde totiž vládne příroda. Avšak, i zde již začínají pociťovat hrozbu Arogorů.“ Zvážnil Věštec. „Nevěřil bych, že někde na Světě je ještě tak nádherně.“ „No, měli bychom nechat toho obdivování a požádat je o nocleh.“ Řekl Věštec

Společně s Alfrédem došel Věštec k vysoké bráně pevnosti a vší silou zabouchal na tuto masivní bránu. „To tě nebolí ruka?“ zeptal se Alfréd. „Ne, svým přátelům Les neubližuje.“ Odpověděl Věštec.

Brána se kupodivu začala zasouvat do bočních zdí pevnosti a před Alfrédem s Věštcem se objevil ještě nádhernější les, než ten venku.

Malý les byl obklíčen vysokými zdmi pevnosti. V něm se na každém kroku objevilo nějaké zvíře. A vprostřed toho všeho stála mohutná, krásná a sílu zobrazující fontána. Byla symbolem moci Lesu. Její střiky sahaly až do nebeských výšin a zpátky se vracely nevídanou rychlostí. „Nestačím se divit, co tu ještě tak nádherné nalezneme?“ zeptal se Alfréd. „Nic není krásnější, než les.“ Ozvalo se z povzdálí. Za Věštcem stál vyšší muž s dlouhými žlutými vlasy. Měl nádherné modré oči. Na sobě měl oblek ze zlaté tkaniny. „Okare! Tak dlouho jsem tě neviděl!“ vykřikl Věštec a objel vysokého muže. „Věštče, můj starý dobrý příteli, co tě sem přivádí a koho to vedeš za hosta?“ usmál se Okar na Alfréda.

„Ach, přicházím, kvůli obrovské hrozbě, která se blíží. A zde vedu… Vyvoleného.“ Řekl Věštec. Okar vyvalil oči. Bylo poznat, že jím projela vlna strachu. „Vyvolený… ten, který nás zachrání. Přece jsi ho našel. To je po tvém minulém neúspěchu velice uspokojující.“ Věštec po těchto Okarových slovech trochu znejistěl. Alfrédovi došlo, že Věštec nemá zrovna veselou minulost.

„Ale, vítám vás tu! Moji lidé nám připraví něco k snědku. Pojďte do Pevnosti, pojďte.“

Dlouhým sálem s vysokým stropem se linula jemná hudba. Celou místností  vede jeden dlouhý stůl. U něho seděli Věštec s Alfrédem a Okarem. „Nic se tu nezměnilo,“ říkal Věštec, „až na to, že tu dříve bývalo veseleji. Kde jsou tu obrovské kopy lesních lidí, co tu dříve popíjely víno a měli radost ze života?“ ptal se Věštec. „Doba je krutá a zlá,“ říkal Okar „Síla Arogorů probudila mocnou kletbu zvanou mor. Polovina lesních lidí vymřela a zbytek umírá. Všechno bude zničeno! Dokonce i ty, Věštče, ty nesmrtelná bytost, budeš brzy zničen!"

„Mluvíš jako jeden z nich! Vždy je naděje! Já vedu Vyvoleného, který Arogory porazí a založí znovu božský lid království Ot!“ stoupl si Věštec. „Ne, již nemáte na Arogory sílu. V Jeskyních jsou tisícovky Arogorů, které čekají na příkaz svého Pána.“ Řekl chladným hlasem Okar. „Nehádejte se!“ pravil Alfréd. „Pána… znovu jsi jim podlehl?“ zeptal se tiše Věštec.

Okar se zvedl z židle a začal k Věštcovi promlouvat: „V tuto dobu je zlé dobré a dobré zlé! Arogorové by nás zničili, kdybychom se k nim nepřidali. Zanechte své cesty a přidejte se k nám! Budeme sluhové toho Nejvyššího!“ „Ne! To se nikdy nestane! Hledáme lék pro mého otce!“ zařval Alfréd.

„Okare, cítím, jak z tebe srší zlo. Jak toužíš po naší krvi. Ale nikdy ti ji nedáme!“  V tu se Věštcovi v rukou zjevil meč. Alfréd nikdy neviděl, že by Věštec svíral meč, ale nyní s ním již Věštec bojoval. Alfréd si taktéž přivolal svůj meč a pomáhal Věštcovi v boji. Okar se nebránil žádnou zbraní. Měl neuvěřitelně silná kouzla, která vysílal ze svých rukou.

Z nádherného sálu se pomalu stávalo zbořeniště. Dlouhý stůl byl v polovině rozdrcený a všechny nádherné sochy zobrazující bohy Lesních lidí se po kouscích válely po zemi.

„Neporazíte mne! Jsem silnější, než vy dva dohromady!“ řval Okar. Boj trval nemožně dlouho. Téměř deset hodin bojovali v sále. Při konci již všichni unavení a zničení. Sál pokrývaly třísky, střepy a kamení.

„Věštče, už nemůžu.“ Vzdychal Alfréd a unaven si lehl na zem. „Vyvolený to vzdává! No, vypadá to Věštče, že znovu zklameš! Jako tehdy, když ti před očima zemřel Strážce.“ Smál se Okar. „O Strážci nemluv, teď je Svět v ohrožen něčím jiným! Okare… v tobě je dobro! Věř mi. Ve všem co existuje je dobro, jenom ne všechno, co existuje, to dobro koná. Prosím, nebuď tak zvrhlý. Známe se již od dětství! Jsme přátelé! Tak prosím, nech toho!“ křičel Věštec.

Na Okarově tváři vystřídala vzteklý pohled lítost. A tiše jim řekl: „Odejděte! Nechci vás zabíjet… Jděte pryč!“

Věštec mlčky podal ruku Alfrédovi a společně odešli. Věštec se ještě jednou na Okara podíval a tiše si řekl: „I v tobě je dobro.“

A tak celou noc Věštec s Alfrédem prospali v lese, pod ochranným kouzlem Věštce. Ráno, když se probudili, vyšli z lesa ven a před nimi se rozprostírala obrovská vyschlá poušť.

„Kde to jsme?“ ptal se nevěřícně Alfréd. „Tahle poušť dříve bývala les. Za dávných válek s Arogory byla většina lesu zničena a na jejím místě…, nebo spíš pod ním bylo vybudováno obrovské Bludiště zla. Lesní lidi byli zahnáni do zbytku lesa, tam kde jsme včera byli.“ Vypravoval Věštec.

„A když zrovna mluvíš o včerejšku, co to mělo znamenat. Ten Okar, co má společného s Arogory a s nějakým Nejvyšším?“ „Musím ti to všechno povyprávět. Dřív, za Arogorských válek, padlo mnoho království. Jedno z nich byla i Lesní říše. Tehdy lesním lidem vládla nádherná, přenádherná královna Ilama. Byla tak krásná! A mocná. Vládla dobře, ale Arogorové byli lepší… zničili téměř celou říši a ji uvěznili v kámen. Z té nejnádhernější královny se stala socha. A ta socha je na konci bludiště.“ „A dál si to umím přestavit. My do toho bludiště půjdeme, že?“ zeptal se Alfréd. „Ano. A naším úkolem je vysvobodit královnu, která jako jediná vlastní rostlinu. Tu rostlinu, kterou hledáme.“ „Doufám, že to domů stihneme. Tak se mi stýská po bratrech a po otci! Mám zlý pocit, že otec už brzo umře.“

„Neboj se, všechno stihneme, i když nás pobyt u Okara, trochu zdržel.“ „Jo… ale ještě jsem se tě na něco zapomněl zeptat.“ Řekl Alfréd. „Co si přeješ?“ „Jaký Strážce ti zemřel přímo před očima?“

Věštec zbledl. Před očima se mu zjevili vzpomínky. Mrtvý Strážce tam ležel v kaluži krve a on s tím už nic nemohl dělat. Ten hrůzostrašný pocit beznaděje, při kterém chce člověk zemřít. Ale on raději odešel. Odešel pryč a zanechal tam mrtvolu svého přítele. Zanechal tam i poblázněnou matku, která ronila slzy u svého mrtvého syna. Vší zodpovědnosti se zbaběle zbavil a raději utekl. Pryč, daleko odsud.

„Věštče, Věštče, co ti je?“ ptal se Alfréd. „Minulost, zanechává stopy na každém. I na mě. Před pár lety jsem zklamal, příteli. Velice jsem zklamal a zachoval se zbaběle… prosím, nevzpomínej to. Ještě teď je mi z toho špatně.“

„Dobře. A teď se vydáme kde?“ zeptal se Alfréd. „Tam,“ ukázal Věštec na malé černě dveře, které trčely z písku, „vidíš ty dveře?“ „Ano. To je divné, co by v poušti dělaly dveře?“ „Ano, divné. Ale přiznejme si, všechno, co se kolem nás děje, je divné. A tak neváhejme a pojďme se do těch dveří vydat. Jsou vstupem do Bludiště zla.“ Říkal Věštec.

„Doufám, že to přejdeme ve zdraví.“ Řekl Alfréd. „To nikdy nemůžeme vědět. Dávej si pozor! Bludiště zla je sídlem nejnebezpečnějších stvůr, které kdy obývaly tento Svět!“ „Takže si dávat pozor, jako vždy.“

Věštec s Alfrédem přistoupili k dveřím. Vypadaly velice podivně. Byly jen tak zastrčené v písku, takže v té obrovské pustině tvořili jakýsi maják. Dveře nevedly do ničeho. Aspoň to tak vypadalo.

Věštec do dveří strčil a ony se otevřely. Vše bylo tak nemožné! I když dveře do ničeho nevedly, byly v nich vidět stěny. Věštec a Alfréd vstoupili do dveří a ty se za nimi se skřípotem zavřeli. „Všechno je čím dál tím víc podivnější!“ říkal Alfréd. „Hlavně se nestrachuj!“ napomenul ho Věštec podíval se kolem sebe.

Stály v obrovském sálu, který byl osvěcován dvěmi dlouhými řadami pochodní.  Po stěnách se tyčili gigantické sochy postav, kterým nebylo ani vidět do tváře. „Nádhera!“ vzdychl Alfréd.  Šli dál a dál dopředu. Pomalu už začínali vidět na konec sálu. Byla tam socha. Nějaké obludné stvoření zaznamenané v soše svíralo pevně ve svých rukou bránu. Ta brána byla už od prvního pohledu poznat, že není z ničeho jiného, než ze zlata. Zářila tak přenádherně, že by u ní ani nemusely být pochodně. Čím blíže se k ní přibližovali, tím více ji rozpoznávali. Ve zlatu, z kterého byla stvořena, byly vysázeny obrovské drahokamy různých barev.

„Tolik zlata a drahých kamenů pohromadě jsem nikdy neviděl.“ Pravil Alfréd. „To nikdo. Alfréde, tato brána je vstupem do Bludiště zla. Půjdeme tam spolu a spolu i odejdeme. Drž se stále u mě! Tam za tou bránou, je největší havěť světa.“ „Neměj strach! Jsem přece Vyvolený. Všechno zvládnu.“ „Pýcha tě přivede ke zkáze! Mysli na svého otce, který potřebuje tvou pomoc!“ začal zvyšovat hlas Věštec. „Víš, co? Nepleť se do mě! Kdybych chtěl, tak tě jednou ranou zabiju! Jen… Jen co… co jsi přišel k nám, všechno se změnilo! Matka mi umřela, otec umírá a kdoví, jak to dopadne s mými bratry?! Nech mě na pokoji! Klidně to bludiště přejdu sám i bez tvojí pomoci!“

Alfréd položil dlaň na bránu a obrovskou tlakovou vlnou bránu otevřel. „Alfréde, nechoď tam sám!“ řval na něj Věštec, ale on neslyšel. Šel kupředu. Před ním byly stovky chodeb. Náhodně si jednu vybral a šel. Ani se za Věštcem neotočil. Nic ho nezajímalo.

„Nemůžu dál zklamat! Budu na něho dávat pozor.“ Řekl si tiše Věštec a vydal se vedlejší chodbou bludiště.

Nad celým bludištěm se rozprostírala hrůzostrašná tma. Chodby osvěcovaly jen pochodně.

„Dokážu se o sebe postarat sám!“ brblal si pro sebe Alfréd. Ale něco v něm mu říkalo, že udělal největší chybu ve svém životě. Že mu hrozí veliké nebezpečí. Měl sto chutí zařvat na celé bludiště, aby se Věštec vrátil. Ale to by vypadal jako malé dítě. Radši toho nechá a půjde hledat východ z bludiště.

Když asi tak pět hodin putoval, sedl si, aby si odpočinul a začal přemýšlet. „Prý největší havěť světa! Ha! Jsem tu dlouho a ještě jsem nic nepotkal.“ A v tom, jakoby to zakřikl, se z po za rohu ozvalo zavrčení. Alfrédem projela hrůza. „Sakra!“ v rukou se mu okamžitě zjevil meč. Alfréd vstal a pomalými kroky se blížil ke zdroji vrčení. „Kdyby tu tak byl Věštec!“

A z rohu na něj něco skočilo. Alfréd tomu uhnul a podíval se, co to je. Bylo to něco jako tlustá opice s křídly a tlamou vzteklého psa. „Co to je!“ zařval Alfréd, když se znovu bránil útoku. Inu, příšerka dlouho nevydržela na živu. Meč je přece jenom silnější, než ty její obrovské zuby.

Ale to byla jen předzvěst druhého útoku. Z tmy se rychle vynořil pavouk. Byl vysoký asi jako Alfréd. Jeho osm chlupatých nohou doslova drtilo kamennou zem. Z břicha mu trčel velký a určitě taky ostrý bodec.

Alfréd stále více a více panikařil.  A za chvíli se oba dva střetli. Pavouk útočil vším, čím mohl. Nohama, kusadly a také tím velkým bodcem, který měl na spodní straně břicha. Párkrát Alfréda dokonce i škrábl. To Alfréda ještě více vyprovokovalo a v záchvatu vzteku pavoukovi usekl všechny nohy poslední ránu mu zasadil do velké chlupaté hlavy.

Pavouk byl jasně mrtvý. Alfréd si utřel z těla pot a usmál se. „Zvládám to!“ Za chvíli mu ale úsměv ze tváře zmizel. Proti němu se ze tmy valilo dalších dvacet pavouků.

„Ne!“ zařval Alfréd a i když velice vysílený, utíkal zpátky. Pavouci ho ale brzy dohonili a jejich ostré nohy a bodce se do něho pustily.

V tom se ozval obrovský výbuch a jedna ze stěn se svalila přímo na pavouky. Dírou ve stěně přiběhl zadýchaný Věštec. A jedním rychlým kouzlem zabil posledního pavouka, který hodoval na Alfrédovu tělu.

„Alfréde!“ zařval Věštec a přiběhl k jeho tělu, nebo spíše k tomu, co z něj zbylo. Alfréd neměl levé oko, z rozdrásané tváře mu tekl proud krve, jeho levá ruka ležela opodál a malíček pravé ruky, ten ani nešel nikde vidět. „Vě…věš-tče. Měl-jsem…tě-po-pos…slechnout.“

„Vydrž, zkusím tě aspoň trochu zachránit. Věštec vytáhl z pod pláště malý kožený pytlík. Sebral z něj trochu prachu a posypal jím největší rány na těle. Ty se začaly obrovskou rychlostí hojit. „Ale ruku s okem ti to nevrátí! Zahojí ti to rány a ztlumí bolesti.“

Všechny rány na Alfrédově těle se zavřely a krev přestala téct. „Děkuju. Věštče, odpusť mi. Já vím, jsem hlupák. Doufám, že naši cestu dokončíme.“ „To víš, že ano. Všechno bude zase dobré.“ Usmál se na něho Věštec a pomohl mu vstát.

Tak se vydali hlouběji do bludiště. Po své cestě žádnou nestvůry nepotkali. Byly chráněni silným kouzlem přátelství a důvěry. Po několika dnech hledání našli konečnou bránu. Byla nachlup stejná, jako ta na začátku bludiště. Věštec ji otevřel a před nimi se objevila malá místnost. Místnost zase osvětlovaly pochodně. Uprostřed místnosti stála socha. Nebyla nijak obrovská, byla veliká, jako člověk. Socha ztvárňovala ženu. Byla překrásná a měla obrovsky dlouhé vlasy. Celá oblečená jen do lehkého šatu. „Královna Ilama.“ Vyklouzlo Věštcovi z úst. „To je ona? Je krásná.“ Podíval se Alfréd na sochu, bohužel jen jedním okem, to druhé, vypíchnuté leželo někde daleko v hlubinách bludiště. Na místě vypíchnutého oka měl černou hadru. Vypadal jako pirát.

„Ano, je krásná a teď ji musíme probudit.“ Řekl Věštec a položil svou dlaň na sochu.

**

Sluha nesl svému pánovi na velkém tácu pohár. Okar již netrpělivě čekal. „Kde jsi byl tak dlouho?! Podej mito!“ zařval na sluhu a sebral si pohár tácu. „Vypadni odsud!“ zařval na něho a sluha se rychle z místnosti vytratil.

Okar svíral ve svých rukou pohár naplněný jakousi černou tekutinou. „Vše je ztraceno. Má paní Ilama se už nikdy nevrátí a my všichni, národ Lesních lidí vymřeme.“ Pomalu začal přibližovat pohár k ústům. „Nechci nést tu vinu. Raději se zabiju a se vším skončím! Doufám, že je ten jed rychlý!“ a vypil téměř celý pohár.

**

Socha pukla a místo ní se objevila nádherná královna Ilama. „Vítej, královno.“ Uklonil se Alfréd s Věštcem. „Děkuji. Vysvobodili jste mne.“ Radovala se jemným a uklidňujícím hlasem královna Ilama. „Tohle není snad ani možné! Jak vám tento statečný čin mám oplatit?“ „Královno,“ vyslovil Alfréd, „úzkostně vás prosím, chci lék pro mého otce! Mocná kletba Arogorů ho zasáhla a teď umírá. Prosím, pomozte mi.“

Ilama se usmála. Nastavila dlaň a teď se Alfréd divil. Z dlaně jí začal vyrůstat rostlinka. Když byla větší, Ilama ji utrhla, podala Alfrédovi a řekla: „Zachraň, co nejdříve budeš moci! Pomůžu vám!“

Oba dva chytla za ramena a řekla jakési kouzlo. V tom místě projel blesk a Věštec s Alfrédem zmizeli.

Královna obrovskou rychlostí ze sebe vyslala to nejsilnější kouzlo na světě. Prorazila strop komnaty a vznesla se nad obrovskou pouští. „Ať se příroda znovu probudí k životu!“ zakřičela a bludiště zla se začalo propadávat. Ozývaly se výkřiky nestvůr, které byly zasypány a zabity. Celoá poušť, která Bludiště zla pokrývala, se propadla a nesmírnou rychlostí se na jejím místě místo pásku objevila hlína. Začali vyrůstat stromy. Rostliny. Objevovalo se čím dál tím více rostlin. „Musím za svým lidem!“ řekla královna a zmizela.

**

Z pevnosti se ozývaly radostné výkřiky. Okar, který byl již pomalu omráčen jedem, přistoupil k oknu a viděl, jak se příroda probudila. Nad Pevností se objevila královna Ilama. Desetkrát větší a promlouvala ke svému lidu.

Okar se na ni úzkostně podíval a jeho poslední slova zněla: „Má paní!“ Poté spadl na zem a již nikdo by ho k životu neprobudil. Byl mrtev.

**

Alfréd s Věštcem se objevili před Sebastiánovým domem. Velice rychle se rozběhli k vchodu. Alfréd vykopl dveře a společně s Věštcem utíkali k Sebastiánovu pokoji. Když tam doběhli viděli jen dva syny,jak pláčou u jejich mrtvého otce. Leopard se na ně podíval a řekl: „Otec právě zemřel.“

 

Konec 3. dílu

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    PETRS 7 listopadu 2008 v 21:02

    No tak, je to trochu zapletené. Měl by být ještě jeden, poslední díl. Ale ten díl by hlavně měl opsahovat válku. A protože už o sobě vím, že války moc dobře popisovat neumím, tak s tím na chvíli přestanu. Až si budu myslet, že bych to zvládl a popravdě řečeno, ještě nemám jasno, jak to vlastně všechno skončí. A omlouvám se za mnoho gramatických chyb na konci.  

  2. Profilový obrázek
    Prasoid 7 listopadu 2008 v 20:46

     No tedy… zdá se mi to, nebo je tahle povídka formálně celkově minimálně o třídu lepší než její předchůdci? Pomalejší tempo a podrobnější vyprávění jí jen prospěli. To byla paráda, užival jsem si tu fantasy jízdu jak ještě v rámci Věštcovy ságy nikdy. Ovšem mám menší výtku. Jestli je tohle poslední díl, pak jsem zmaten. Konec je něco mezi dramatem a happy endem, což samo o sobě není vůbec zlé, jen mi přijde, že probuzení královny, která to asi všechno nakonec vyřeší k dobrému, přišlo tak nějak mimochodem jako dílčí část cesty, která měla za úkol něco jiného, záchranu taty.

Nový komentář