Výstražná cedule


   Linda nebyla vždycky tlustá. Až v pubertě zjistila, že její tělesná schránka si s ní nemile pohrává a zřejmě má za to, že by ji mohly čekat hladomorné časy. Proto každá porce řízku, hranolků, coca-coly byla vřele přijata a z větší části uložena. Plné tvary měly sice výhodu velkých ňader, což jí mohly některé vrstevnice závidět, avšak jejich těla byla oproti tomu jejímu štíhle pružná. Nemusely se v létě péct džínách (které byly Lindě pořád těsné), ale vystavovaly na odiv své snědé nožky. Nebyla přímo tlusťoška, avšak ta nadbytečná kila tam byla a kdykoliv si mohla přejet přes břicho a cítit, jak její prsty před sebou tlačí tukovou řasu kůže. Zkoušela různé diety se střídavými úspěchy. Digitální váha pod jejími chodidly jen výjimečně ukázala číslo nezačínající osmičkou.

   Osmnáctý rok se blížil a do třídy přibyl někdo, kdo brzy vstoupil do jejích myšlenek, když si rukou zajížděla mezi nohy, aby vyvolala ten slastný pocit, který si zatím mohla přivodit pouze a jen ona sama. Ach, jak byl nádherný. Ty oči. Ty vlasy. Ostré lícní kosti a vážná ústa, jejichž rty občas zvlnil nepatrný úsměv vyvolaný nějakou myšlenkou zrozenou v jeho hlavě. Jakou? Chtěla by to vědět, chtěla by ten úsměv polaskat svými rty.

   On však o ni jevil pramalý zájem. Viděla ale, že ženy mu nejsou lhostejné. Samozřejmě to ale byly ty, jejichž postava se mohla bez problémů objevit polonahá na obálce nějakého magazínu, velebícího krásu ženského těla. Dokonalého ženského těla. Ne Lindina těla.

   Stála doma ve svém pokoji a hypnotizovala svůj odraz v zrcadle. Věděla, že ošklivá není. Jen to tělo. Zhubni, říkala svému odrazu. Nevypadalo to, že by to mělo nějaký efekt. Vysvlékla se do spodního prádla. Viděla vypouklé břicho, masitá stehna a velký zadek. Vztekle sebou praštila na postel a hleděla do stropu. Ty zhubneš. Zhubneš, utvrzovala se.

   A pustila se do toho. Tušila, že na těch dietách není něco v pořádku, když vždycky shodila pár kilo a poté, když vypustila celozeleninovou stravu a dala si párkrát k obědu svíčkovou s šesti knedlíky, dostala se její váha opět na původní hodnoty. Zasedla k počítači a hledala na internetu, co by měla dělat líp. Co jíst, kdy a kolik toho jíst. Názorů bylo mnoho, ale postupně začínala mít jistotu, že je na správné stopě. Protože něco jako dieta je nesmysl. Pokud chce zhubnout a už štíhlá zůstat, chce to zcela změnit životní styl. Jíst častěji, menší porce. Víc sacharidů v první půlce dne a naopak po obědě s postupem dne zase víc bílkovin. Některá jídla musela oželet, jiná si dát mohla, ale samozřejmě ne tak často, jako dosud.

   A hlavně pohyb. Předtím nikdy moc běhat nemusela, takže prvních pár pokusů nedopadlo nejlépe. Když poprvé vyrazila z domu, po pěti minutách ostrého sprintu ji začalo v plicích úřadovat několik pyromanů, kteří měli v úmyslu upálit ji zevnitř. Stěží popadala dech, ale přinutila se znovu rozběhnout. Z plánovaného hodinového běhu bylo nakonec osmnáct minut, po kterých se propocená došourala domů pod sprchu.

   Druhý den ji tak bolela lýtka, že z dalšího pokusu sešlo. Po pár dnech se opět odhodlala, protože se nemínila jen tak vzdát. A navíc na Patrika začínala dotírat ta zmalovaná coura Alena. Nechvalně to známá děvka.

   Nyní již vydržela déle. Den vynechala a pak znovu. A znovu. S postupem času zvládala běžet delší dobu. Po měsíci už pravidelně nutila své nohy k pohybu každý druhý den a snažila se prodlužovat dobu, než ji tlak v plicích přinutil na chvíli se zastavit. Po počátečním utrpení ji to dokonce začalo bavit a váha se uvolila pomalu sestupovat k nižším číslům.

   „Jdu se proběhnout,“ oznamovala v sobotu ráno, když si nazula bílé tenisky a hmátla po klice. Z kuchyně vykoukla její matka. „A oběd si dáš?“

   „Víš přece, že oběd mám svůj!“ řekla ostře Linda. V ledničce ji čekaly krůtí prsa s rýží.

   „No, zkusit jsem to musela. Bude guláš,“ řekla maminka. Linda jí věnovala znechucený pohled. Ať už platil guláši, nebo matčině kulaté postavě (je jasné po kom zdědila některé znaky), nehodlala to dále komentovat a zabouchla za sebou dveře.

   Stáhla si vlasy do ohonu, pevně zašněrovala tenisky a mohla vyrazit. Chodívala trápit své stehenní svaly vždy hned po ránu, protože to je metabolismus nejrychlejší. Ve všední dny to bylo od sedmi do třičtvrtě na osm. Pak rychlá sprcha a alou do školy, vzdálené jen 200 metrů od jejich domu.

   Červnové slunce ji lehce hřálo na pokožce. Další teplo se mělo brzy dostavit, proudíce z vnitřku jejího těla. Na venkovních schodech jejich paneláku se protáhla a připravila své nohy na nadcházející mučeníčko. Nádech a o tři schody níže už se rozbíhá.

   Vždycky začínala zahřívacími pěti minutami, kdy si plánovala, kam by mohla běžet. Dnes nemusela dodržet třičtvrtěhodinovou lhůtu, ale klidně to i protáhnout. Už s tím neměla takové problémy jako na počátku. Jak probíhala sídlištěm, minula u jednoho zadního vchodu trojici asi třináctiletých kluků. Podávali si dýmku, která podle jejich širokých úsměvů a přivřených očí určitě nebyla napěchována tabákem. Ze smartphonu v dlani jednoho z nich k ní dolehly zášlehy bicích Bullets for My Valentine. Něco za ní volali, ale ignorovala je.

   O kus dál minula skupinu garáží, jejichž boční bílé stěny, přímo volaly po spreji amatérských umělců: na jedné se skvěla písmena L+K orámovaná červeným srdcem. To bylo uzavřeno do černého kosočtverce přeťatého svislou čarou. Někdo tak dal najevo, co si myslí o oné platonické lásce a spojil ji s živočišnou podstatou.

   Před sebou viděla most. Hodně oblastí v poslední době sužovaly záplavy. I zde vodní tok stoupal, až se řeka na druhém břehu vylila a most byl uzavřen. Teď – 5 dnů po opadnutí už snad slunce vysušilo bahno, mohla by proto zkusit terén na protější straně. Bylo tam dost lesíků, zahrádek, polí, stezek pro cyklisty – ideální pro běžkyni jako ona. Široko daleko žádní otravní lidé, jen příroda.

   Přecházela (pět minut uplynulo, tak si dala pauzu, druhou plánovala za dalších dvacet) po železných plátech tvořících spojnici dvou břehů, vibrujících pod vahou jejího těla. Jak se voda vracela zpět do koryta, zanechávala po sobě vše, co přinesla – kusy stromů i plechovky, plasty a jiné lidské výtvory na březích se slehlou nezdravě žlutou trávu dlouhé dny odříznutou od slunce.

   Linda se opět rozběhla. Věděla, že čím déle to odkládala, tím obtížnější bylo přinutit nohy do rychlého pohybu. Chvíli se držela cyklistické stezky, ale tvrdý povrch jí nedělal dobře, tak při nejbližší příležitosti odbočila na stezku mezi zahrádkami, v nichž pěstované ovoce a zelenina teď po ústupu řeky asi nebude nejzdravější.

   Když se opět dostala na cyklostezku, po pravici se tyčil svah s kolejemi na vrcholku. Pruh uprostřed ukazoval, kam až se živel dostal. Už běžela deset minut a věděla, že dalších deset snadno vydrží. Mohla by zkusit i víc. Kolem ní se prohnala postava na kolečkových bruslích. Sexy postava. Tílko obepínalo štíhlé tělo, brusle nutily k jízdě vyrýsovaná stehna přecházející v pevný zadeček v kraťoučkých šortkách. Sakra, ta je tak dokonalá, že bych ji do postele chtěla i já sama, pomyslí si Linda. Blonďatý ohon, čouhající z kšiltovky brzy zmizí v dálce.

   U první odbočky jako by ji boty samy nasměrovaly doleva na stezku mezi poli. Stáčela se podél malého lesíka. Slunce vystoupilo výš a cítila, jak jí zahřívá odhalené končetiny. Najednou v křoví něco zarachotilo a rychle to vyrazilo směrem k poli. Škubla sebou. Bažant. Nemotorným letem přistál o kus dál v poli. Linda pokračovala dál.

   KRALAP. To byla její osobní mantra (Keep Running As Long As Possible – Běž tak dlouho, dokud to jde.) Angličtinu měla ráda. Uvažovala, že by to po maturitě zkusila jako au-pair v Anglii. Ale momentálně to neřešila. Právě teď musela zhubnout, nechat se sbalit Patrikem a být šťastná.

   Oběhla už skoro celý lesík a nyní opět mířila směrem k řece. Pokud odhadovala správně, tak by ji cesta měla zavést k druhému mostu. Zpomalila do chůze. Polovina dnešní aerobky byla za ní. Zbývajících dvacet až třicet minut měla na návrat domů. Kráčela a sbírala síly pro finiš. Tak jo, jdem na to.

   Nalevo stromy, napravo rozlehlá pole, které ještě nedávno byly pod vodou. I zde byly naplaveny různé věci. Nikdo se nestaral o nějaký úklid. Terén se zdvíhal a právě na této vyvýšenině minula to, o čem jen slyšela: městečko bezdomovců. I když „městečko“ – dal se tak nazvat shluk příbytků vytvořených z nalezených prken, kartónů a kdovíčeho, co už někdo nepotřeboval? Linda je minula ve vzdálenosti asi tří metrů, ale ten zápach se jí ostře zařízl do nosních dírek. Hnus. Zdálo se, že nikdo není doma. Jen z jediného potrhaného stanu nakloněného na stranu, trčela špinavá chodidla bez bot. Všude kolem poházené plechovky, láhve a papíry poseté zahnědlými skvrnami, o jejichž původu nechtěla vědět víc. Měla pocit, jako by vzduch zde byl tak hustý smradem, že se jím jen s obtížemi prodírá. Když začala sbíhat opět dolů, zhluboka se nadechla. Připadala si jako kosmonaut přecházející z mimozemské atmosféry do lahodného normálního ovzduší.

   Najednou jí cestu přehradila závora na dvou kůlech. Vedle ze země trčel dřevěný sloup, na kterém šlo poznat, kam až sahala voda – téměř Lindě po prsa. Na něm byla cedule:

SOUKROMÝ POZEMEK

VSTUP ZAKÁZÁN!

POZOR ZLÝ PES!

   Musela se usmát. Při slovech „zlý pes“ se jí vybavily ty nápisy na brankách plotů rodinných domků s vyobrazenými dobrmany. A když jste se přiblížili, uvítal vás štěkot jezevčíka. Jestli tady nějaký pes byl, jeho majitel ho určitě vzal před povodněmi domů. I když to bylo ze dne na den. A co by tu vlastně střežil? Za závorou rostl jablečný sad. Ovšem tahle jablka by teď Linda nechtěla ani za nic. Po dvou týdnech nadbytku vody v téhle oblasti. Blízko bylo slepé rameno řeky a proudy sem zanesly hodně odpadků, které místy utvořily bizardní umělo-železno-papírovo-dřevěný povlak mezi stromy.

   Stála tam na okraji soukromé zóny a nabírala dech na finiš. Lýtkové svaly pálily, chodidla bolela. Ale do konce to dnes rozhodně dotáhne. Oběhla závoru a pokračovala přes pozemek. Klusala mezi jabloněmi a vyhýbala se naplavenému svinstvu. Dostala se zhruba doprostřed sadu, když málem zakopla o boudu.  Velký psí příbytek, ležící na boku. Byla spojena asi třímetrovým silným řetězem s blízkým stromem. Od něj vedl ještě jeden delší. Na konci roztržený. Majitel zvíře osvobodil.

   Všimla si, že okolí boudy je kromě odpadků plné ještě čehosi. Byla to těla mrtvých zvířat. Neúplná. Napůl sežraná. Ale to přece… To by znamenalo… Jak očima přejížděla po těch pozůstatcích života, všimla si nedaleko boudy rozměrné železné bedny, kde zřejmě bylo uloženo nějaké nářadí. Dost těžká, aby ji voda neodnesla, ale většinu času záplav musela spočívat pod hladinou invazní řeky.

   Najednou ji něco píchlo. Jak přemýšlela nad těmi mrtvolkami, nevnímala všudypřítomný pískot, kterému dosud sprintem unikala. Komár. Pohlédla na ruku. A pořádný. Vedle prvního strávníka přistál další. A sílící pištění zvěstovalo celé hejno. Rozplácla oba, zanechávajíc krvavé skvrny. To píchnutí bolelo jak čert. A už tu byli další. Oháněla se rukou a připravovala se jim utéci, když se zleva ozval nějaký zvuk. Něco jako chrčení.

   Její oči nalezly zdroj. Celá ztuhla.

   Mezi stromy stálo něco, co kdysi bylo psem. Zbytky černé srsti tvořily ostrůvky na jeho vyzáblém těle. Německý ovčák vypadal podobně jako zvířata, která mu padla za oběť. Z těla visely cáry masa prorostlé plísní, a protože stál jen tři metry od ní, mohla si všimnout, jak se v odhalených ránách něco hemží. Něco žlutobílého. Kolem něj se vznášelo celé hejno komárů, ze kterého se oddělovali jedinci mířící za zdrojem teplé krve.

   Skrze odhalené zuby unikalo chrčení a hnědočervené sliny, které stékaly po spodní čelisti. Na Lindu hleděly oči potažené šedivým zákalem. Zračil se v nich hlad. Komáři se k ní blížili. Pes(?) zatím ne. Nemohla od těch dvou šedivých tůní na dně propadlých očnic odpoutat zrak. Jako by jí do mozku promítaly obrazy z nedávné minulosti.

   Ležel u stromu. Před ním miska od snězených granulí. Vlhko. Najednou byla půda kolem mokrá. Voda se nevsakovala do půdy, ale začínalo jí přibývat. Vlhko. Chlad. Vody bylo stále více. Nemohl si lehnout. Celá srst by byla promočená. Doplula k němu prázdná konzerva od Pedigree. Cítil z ní její bývalý obsah.

   Hlad. Celou noc nespal. Více vody. Tlapy se mu bořily do bláta. Chtěl uniknout před mokrem. Připlouvaly kusy dřeva, papíry. Špinavé vlhko už mu sahalo k bradě. Plaval, ale nemohl uniknout. Řetěz mu to nedovolil. Jeho jediné obydlí bylo nadnášeno proudy.

  Žízeň. Všude kolem tolik vody.

   Když hladina ještě více stoupla, vydrápal se na páníčkův železný kontejner. Tady strávil další dny poután napnutým řetězem vnořeným pod kalnou hladinu, na níž plavaly uhynulé ryby. Ty barely od benzínu a láhve od saponátu jim neudělaly dobře. Když jedna z nich přistála u jeho packy, neměl už na vybranou. Bylo to maso a jeho žaludek ho žádal o cokoli. První sousto vyzvrátil, ale pak jej opět snědl. Nebylo mu z toho nejlépe.

   Lehnul si. Voda mu omývala čenich, ale dýchat mohl. Probudil ho těžký náraz. O nářaďovou bednu se otřel kanystr, za nímž se táhla jako duhový chvost vícebarevná skvrna. Řeka již dále nestoupala.

   Nějaká ondatra se chtěla zastavit na plechové plošině, aby nabrala síly pro další plavbu. Její maso chutnalo snad ještě hůře než ta ryba. V jeho žaludku se odehrávaly podivné procesy. Z tlamy visely chuchvalce slin.

   Spal omýván hnědými vlnami. Zdály se mu zvláštní sny. Bolely ho oči, bolela ho hlava. Zvracel. Drbal se. Odpadl z něj kus kůže i se srstí.

   Oteplilo se. Nad hladinou poletují pískající okřídlenci a kladou do ní vajíčka. Pak se vydávají sát psovu krev.

   Jako dar z nebes (z vod) u něj přistála promočená krabice plná cornflaků. Zuby roztrhnul obal a lačně zkonzumoval obsah.

   Pod hladinou se hemžily komáří larvy.

   Další neklidné sny. Na těle mu něco roste. Prorůstá to dovnitř a svědí. Drbe se až do krve. Špatně vidí. Uvnitř ho pálí. Usne. Když se probouzí, voda je pryč. Všude bahno a špína.

    Cítí se jinak. Prudce se vztyčí, ale ujedou mu pracky. Sklouzne po bahnitém povrchu a přepadne přes okraj kontejneru, visíce za řetěz. Škube sebou, ale nedusí se. Pak řetěz povolí a tvor dopadne do bahna. Má hrozný hlad. Zvuk. Jeho zakalený zrak zachytí pohyb. Tučný potkan necítí ohrožení, dokud ho nesevřou zažloutlé čelisti, vymačkávající z něj kromě obsahu střev i život.

   Další dny prozkoumává své teritorium. Hledá potravu. A nachází. Malé tvory. Pak objeví něco většího. Leží to pod nějakou plachtou, tělo má obalené podobnou druhou kůží jako jeho pán. Páchne to a ani se příliš nebrání, když z toho trhá kusy masa. Na chvíli je zasycen.

   Dvakrát vyjde a zajde teplá žlutá věc na nebi. Bloumá kolem. Vrací se ke své boudě. Někdo tu je. Vetřelec. Její pot voní tučně. Provazce slin mu visí z tlamy.   

   Pískot a další bodnutí Lindu probraly z transu. Odlepila chodidla od země a dala se do rychlého běhu. Vyhýbala se stromům a naplaveninám mezi nimi. Neohlížela se, ale tušila, že ji ta zrůda nechce nechat uniknout. I když v takovém stavu (chodící psí mrtvoly přece nemůžou být rychlé) by mohla mít šanci. Byla však již unavená z předchozího namáhání nohou. Srdce, pumpující zuřivě krev, protestovalo. Mužíci s letlampami ji uvnitř spalovali. Přesto se nutila do vyššího tempa. To byla její závěrečná etapa. V cíli čekal další život. Komáři se jí drželi a sáli z ní lahodnou červeň.

   Když opustila SOUKROMÝ POZEMEK, neodolala a ohlédla se. Pes za ní nebyl ani pět metrů, dokonce ani deset. Ne, ta pohybující se hmota hnijícího masa jí doslova dýchala na paty. Kdyby dýchala.

   Píchlo ji v boku. (Jak to říkal Emil Zátopek? „Když už nemůžeš, zrychli.“?) Ale… Ona už opravdu nemohla. Krev jí bušila zevnitř na spánky. Celé tělo ji vzývalo, aby zastavila. Viděla, jak má ta obluda srst prolezlou plísní a mechem. V otevřených ranách se to hemžilo červy.

   Ne! Doprdele, ne! Zrychli! Zrychli, ty krávo! Chceš umřít?!

   KRALAP.

   Přerývavě zalapala po kyslíku jako ryba vyvržená na souš. Právě, když už si myslela, že aktivovala své rezervní síly, se jí zakousl do Achillovy šlachy. Jak noha pokračovala v započatém pohybu, cítila, jak z ní rve ten kousek, který byl osudný i pro syna Thetis. Ztratila rovnováhu a spadla obličejem přímo do kaluže. Snažila se vzepřít na rukou a vstát. Ale už byl u ní.

   Celé její zorné pole vyplnila černá morda zubů zrudlých její krví. Nad nimi oči. Jako bílé korálky. Odrážel se v nich její obličej. Odrážel se v nich zbytek jejího života. Slyšela pískot komárů. Chtěla se odtáhnout. Nakopnout tu bestii do tlamy. Mohla by vzít tamten kámen a rozmáznout tomu lebku. Mohla by…- tesáky vystartovaly kupředu a zahryzly se jí do hrdla.

   Chvíli s ním ještě zápasila. Z těla unikal život i myšlenky. Překvapivě poslední emoce byl vztek. Štvalo ji, že nedoběhla do cíle. Že neuvidí ty šokované ksichty spolužaček až by v létě oblékla plavky. Že umře jako panna. Že ten zasranej zmutovanej čokl se díky jejímu masu dosyta nažere.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    see-sawandrew 23 prosince 2012 v 02:40

    Špatná povídka… nevyužíváš motivu, který jsi nastolil, bez rozmyslu střídáš perspektivy vyprávění (Linda – pes), spousta popisů, zejména na konci, je naprosto samoúčelná a povídka tak vyzní překvapivě zdlouhavě, nudně a nezajímavě. Často to přeháníš s polopatickým vysvětlováním zjevných věcí (graffiti na stěně, zbytečný překlad z angličtiny, atd.). Tvou práci beru jako slohový trénink, ještě toho musíš hodně načíst a napsat, aby se dalo říct, že opravdu umíš. Rozhodně nepolevuj.

Nový komentář