Výlet do Karpat


Vysoká, štíhlejší postavy, s hnědýma uhrančivýma očima a delšími hnědými vlasy, to byla Líza. Nyní ji bylo 20 a měla po maturitě. Jako každý mladý člověk touží po nějakém dobrodružství. Jelikož Líza ráda chodila na hory a do přírody, rozhodla se s partou, že někam vyrazí na hory. Jednoho dne si řekli, že pojedou do Rumunska, do Karpat.

Mezi její kamarády, kteří s ní pojedou patřila Kamila, Petr, Marek a jeho bratr Richard. S Kamilou se znala odmala, byla to její nejlepší kamarádka. Chodily spolu na diskotéky, na výlety, hodně si s ní rozuměla. Kamila měla přítele asi o 4 roky staršího než ona, byl to Petr. Vypadali skoro jako bratr a sestra. Oba měli plavé vlasy, zelené oči a ten samý výraz, když se naštvali. Další byl Marek, toho poznala Líza na střední. Zažila s ním hodně srandy, byl to její nejlepší kamarád. Mohla se mu se vším svěřit, a vždycky spolu všechno rozebrali. Jeho bratra Richarda sice moc neznala, ale Marek ji říkal, že je to docela v pohodě kluk. Ale netvářil se u toho moc nadšeně. „To je divné, tak proč ho bereme sebou, když se s ním Marek moc nebaví?“ Honilo se ji hlavou, ale nahlas nic neřekla. Ještě večer před odjezdem se sešli v malé hospůdce. „Ahoj parto!“ Přivítala všechny Líza. Poprvé uviděla Richarda. Myslela si, že se jí to jenom zdá. „Bože, co to je?“ Řekla si. „Tak toto je Richard lidi.“ Představil ho Marek. Byl to vysoký, černovlasý kluk s bradkou a vypadal na takového člověka, kterému je milý alkohol a drogy. „Jednu zelenou a pivo.“ Nahlásil si u servírky. Líza byla teda nemile překvapená, ale řekla si, že nesmí soudit podle prvního dojmu. Domluvili se s celou partou, že pojedou v 8 hodin ráno a v Bukurešti budou další den kolem 8 hodiny. Pak se musí ještě nějak dopravit do Karpat. S tím se rozešli, ale Richard tam zůstal a velice důvěrně si povídal s nějakou dívčinou u baru. „ Ach jo, doufám, že Richard bude v pohodě. Ale mám takový pocit, že to bude na opak.“ Večer se okoupala, zkontrolovala všechny věci a šla spát. V noci se často probouzela, cítila takovou tu nedočkavost a nervozitu. Ráno vstala pořádně se nasnídala, oblékla se sportovně a vyrazila s velkým 80 litrovým baťohem. Došla na nádraží v dáli viděla Richarda opřeného o sloup, měl oblečené bílé tílko, černé kalhoty a glády. Nikoho jiného v jeho přítomnosti neviděla. „Co mi zbývá, budu muset k němu jít.“ Bylo to divné, že zrovna on tady je první. „ Ahoj krásko, tak jak ses vyspala? Ahoj Richarde, ale nemohla jsem moc spát. A co ty? To víš já až moc dobře,“ usmál se ďábelsky, „ Kde vězí ten zbytek?“ Zeptala se. „ Marek přijde za chvíli, loučí se s tou svojí Kopretinou a Kamila s Petrem jdou tamhle.“ Ukázal za ní. Když se otočila, aby je šla přivítat cítila jeho pohled na zádech. Neměla to ráda a od něho zrovna ne.

„Ahoj lidi! Tak co, jak se těšíte?“ Ptala se Líza. Petr s úsměvem na rtech odvětil „ Já se teda moc těším, dobrodružná cesta do Rumunska. Ještě abychom tam potkali Drákulu.“ Kamila se na něho podívala a naoko naštvaně říkala: „ Drákulu, to chceš aby nás všechny vysál? Ale ne, si dělám srandu. Já se taky moc těším, konečně vypadnu z toho zapadákova a projdu se krásnou, tajuplnou přírodou.“ Líza se podívala hodinky. „Bando, jdu koupit tu skupinovou jízdenku. Ale sakra, kde je ten Marek!“ Najednou vešel rychlým krokem Marek, celý nějaký rozcuchaný. Líza zrovna stála kousek od Richarda a slyšela jeho poznámku. „Vypadá to, že si dal poslední číslo se svou.“ Líza se na něho zamračeně podívala. Richard jenom pokrčil rameny a usmál se. „ Dobrý den, chtěla bych skupinovou jízdenku do Bukurešti.“ Milá paní u pokladny se na ni usmála a řekla sumu. Líza, která měla na starosti cestu a finance, počítala s tímto výdajem. Poté, co měli jízdenku, šli čekat na vlak. Na nástupišti bylo plno lidí, ale jedině oni měli takovou velkou výbavu. Měli objednané místenky, takže všichni byli v jednom kupé nebo popřípadě na noc ve stejném lůžkovém voze. Ten den bylo slunečné počasí. Po cestě do Vídně si povídali, chvíli mlčeli nebo četli časopisy. Líza seděla naproti Richardovi. Moc nemluvil, jenom se díval, nebo poslouchal hudbu. „Musím ho více poznat, přeci jde s námi na túru, kde si lidé musí důvěřovat a já ho vůbec neznám.“pomyslela si Líza. „Na co myslíš?“ Líza procitla ze zamyšlení. Otázku pokládal Richard. „Ale, jen nad takovými blbostmi.“Začervenala se. Podíval se na ní takovým zajímavým pohledem. „No teď jsem si teda pomohla,“pomyslela si „Ach jo, jsem mohla alespoň nějakou tu konverzaci navázat.“

Ve Vídni přestoupili na rychlík a pokračovali v cestě. Když dojeli do Budapešti přestoupili na vlak s lůžkovým vozem. V jednom oddíle byla Kamila a Petr a v dalším byl zbytek. Lůžka vypadaly, že toho zažily už dost, ale vcelku jim to bylo už jedno. Cesta byla celkem vyčerpávající v takovém horku. Líza spala úplně dole nad ní Marek a nahoru se ladně vyhoupl Richard. Markovi už začínalo být smutno po jeho přítelkyni, ale Richard se jen rozčílil. „Když si nechtěl jet, tak si neměl jet. Já to tak vidím, že sem tu tak zbytečně, jenom proto, abych tě hlídal. A víš co? S takovou mi můžeš políbit.“ Otočil se na bok a nepromluvil. „Víš co? Já jsem chtěl jet. Ale na rozdíl od tebe nejsem bez citů, a to že někoho mám rád, je jenom moje věc.“ Zamračil se Marek.

„Sakra, kluci nehádejte se! Nejsme tu od toho, abychom si tu začali vyčítat, kdo tu chtěl nebo nechtěl jet. Já jsem chtěla poznat kousek světa a zažít nějaké dobrodružství. Jdu spát, ale jestli ještě v noci uslyším nějaké vaše brblání, budu zlá. Dobrou.“ Zavřela oči a pomalu usínala. Ráno se probudili a zjistili, že jsou celí dolámaní. Vystoupili v Bukurešti a rozhodli se zde zůstat na noc. Chtěli se podívat po památkách a taky proto, aby ještě naposled před velkou výpravou využili komfortu města. Nejhorší bylo, že Líza vůbec neznala Richarda a to ji štvalo. Na druhý den vyjeli autobusem na úpatí pohoří Karpat. Autobus byl plný zajímavých lidí. Ve předu seděla starší paní v květovaných šatech a kolem hlavy měla proužkovaný šátek. V jedné ruce držela klícku a v ní slepici a ve druhé měla tašku. Vedle Lízy si sedl muž, který vypadal, jak pravý český nádražní opilec. Táhlo z něho na sto honů. Jeho oblečení se nadalo nazvat ani oblečením, byly to kusy hader. Na hlavě měl zelený klobouk. Byl zarostlý, a když se na Lízu usmál bylo vidět jen pár zubů a to ještě žlutých. Raději by vedle sebe brala Richarda, který seděl za ní s Markem a těžce zakrývali svůj smích. Líza se na ně otočila a propíchla je vražedným pohledem.

Vystoupili na zástavce mezi poli a vydali se na cestu. „Tak kudy?“ Zeptala se Kamila. Marek, když rozkládal mapu, zbledl. „Co je ti?“ Marek sklopil oči dolů. „Nemáme mapu.“ Nikdo nechápal, přeci mapu viděli před sebou. „Tohle není ta správná mapa. Vzal sem omylem jinou mapu. Naši letěli do Alp a já si vzal tu špatnou mapu.“ První, kdo se chytl slova byl Petr. „A to nám jako chceš říct, že jsme bez mapy? To se jako máme vrátit zpátky? Takovou dálku? Proč sis nedával větší pozor! Ty tupče!“ Richard a Líza se na něho zamračeně podívali. „No,bože toho se teda stalo! Tak půjdeme bez mapy. Vždycky se to dá nějak zmáknout!“ Utěšoval je Richard. „Lidi, tak zvedáme kotvy! A teď kudy?“ Stála rozpačitě Líza. Rozhodli se, že půjdou cestou směrem do lesa. Přece se chtěli projít lesem a taky bylo moc velké vedro nato, aby se plahočili někde po silnici. Po hodině chůze, cesta začala stoupat do mírného kopce. Nahoře se rozhodli udělat si piknik. Každý si něco málo vzal a sedl si na podložky. Líza si sedla k Richardovi. „Můžu si k tobě přisednout? Jo jasně.“ Usmál se Richard. „Proč si vlastně tady? Jestli se můžu zeptat?“ Richard se sice netvářil moc nadšeně. Odpověděl jenom stručně. „To víš, když máš mladšího bráchu, tak ho musíš hlídat.“ Líza se usmála, ale věděla, že to není ten pravý důvod. Nechtěla moc vyzvídat, tak to přenechala na později. „Co tě baví?“ Pokračovala v rozhovoru. „Toho je hodně. Tak například třeba ty výlety do přírody, hudba, flirt, sport taky občas, rád se bavím a celkově je toho hodně a co ty? Vlastně sem jakoby organizátorem této akce, takže výlety, hudba, knihy, filmy a tak.“ Po jídle se vydali na další cestu. Nyní už pokračovali po mírně zvlněném terénu. Cesta byla lesní, občas nějaká bažina, voda. Když se už smrákalo rozhodli se utábořit. Posbírali dříví a založili oheň, postavili si stany a opekli nějaké buřty. Někteří byli sice otrávení, že to takhle dopadlo, ale třeba Líza byla i vcelku ráda. Jelikož spala sama byla uprostřed, večer neměla strach, i když byla v úplně neznámých končinách. Před spánkem si ještě na chvíli sedla k ohni a zadívala se do něj. Najednou uslyšela nějaké slabé praskání v lese. Zpozorněla, ale řekla si, že to jistě byla nějaká zvěř nebo se ji to pouze zdálo. Šla už spát, aby byla na druhý den čilá. Líza se probudila, když začínal někdo rozepínat její stan. „Co to je?“ Měla strach, a snažila si najít nejlepší nástroj na obranu proti nevítanému návštěvníkovi. Do stanu vlezl Richard. „Ríšo, ty mě teda děsíš!“ Usmál se. „Poprvé si mi řekla Ríšo, takhle mi už nikdo dlouho neřekl. No přišel jsem se na tebe podívat, jak se ti vede, přeci si zde sama. No musím se přiznat, vcelku jsem se o tebe bál.“ Líza nestačila zírat. Poprvé slyšela tyto slova od něho. „To bude beztak součást jeho plánu jak mě dostat,“ pomyslela si. „Tak pojď dál. Richard se natáhl kousek od ní. „Jestli chceš zůstanu tu na noc.“ Líza si ho zajímavě prohlídla. Richard věděl nač myslí a odvětil: „ Neboj se o nic se nebudu pokoušet, jestli myslíš na tohle.“ I když Líza tomu moc nevěřila, trochu se uklidnila. Richard si zašel pro spacák. A pak společně usnuli. Ráno se probudila, ale Richard tam už nebyl. Vylezla ze stanu do krásného rána. U ohniště seděli Petr, Marek a Richard. „Já jsem ti říkal, že první se probudí Líza.“ Vítězně prohodil Richard. „To snad není možné.“ Zakroutila hlavou Líza. Podívala se na hodinky. Bylo něco kolem osmé. „Lidi, všimli jste si, že jsme zatím nikoho nepotkali?“ Podotkl Marek. „Je to nějaké divné, ale tady nemůže žít moc obyvatel, maximálně potom dole, ne v lese. Ale včera jsem slyšela nějaké praskání v lese. Ale to byla asi jenom zvěř.“ Zamyslela se Líza. Když vstala Kamila, společně se nasnídali, sbalili si stany a vyrazili dál na cestu. Šli opět po lesní pěšině, která mnohdy strmě stoupala a jindy mírně klesala. Kolem polední hodiny, došli k nevelkému jezeru ukrytému v lese. Bylo tady opravdu krásně. Voda na březích byla průzračná a na hladině jezera bylo pár lístků, které po ni pluly. Na druhém konci bylo vidět z části ponořený strom. „Podívejte! Tam u toho stromu, tam jsou kachny.“ Ukázala Kamila. Krásnou idylu jim překazilo opětovné praskání v lese. „Počkat, to je to samé praskání jako včera.“ Zarazila se Líza. „Hmm, začíná to teda zajímavě, zapomenutá mapa, praskání v lese, raději nechci vědět co bude následovat.“ Zamračil se Petr. „Raději bychom měli pokračovat v cestě.“ Navrhl Richard. Vzali si všechny své věci a šli dále. Měli takový dojem, jako by šli hlouběji do lesa. Stromy byly čím dál tím více u sebe. Na večer se potřebovali někde usadit, ale žádný vhodný palouk nenašli. Šli tedy ještě dál, a když už byli unaveni na konci lesní cesty uviděli nějaký palouk. Šli blíž a zjistili, že je to vlastně rovina, ohraničena lesem a srázem. První co si všimli, když na ni vešli byl starý, dřevěný dům se zápražím, který byl postavený u lesa. Střecha byla místy už děravá, okenice visely mnohdy jen na jednom závěsu a skřípaly v poryvech větru. Richard se šel podívat na sráz. „Pojďte sem!“ Zavolal všechny. „Dole je nějaká vesnice, vidíte?“ Všichni souhlasně pokývali hlavou. „Myslím, že bychom se měli tady vyspat a zítra ráno se jít dolů podívat.“ Navrhovala Líza. „Já, ale nebudu spát v tom baráku.“ Zamračila se Kamila. „Myslím, že ti nic jiného nezbývá, jedině, že by si chtěla v bouřce spát ve stanu. Podívej se, vidíš v zadu jak se blýská?“ Ukázal na oblohu Richard. Kamila jenom sklopila oči a mlčela. „Kdo jde se mnou to prozkoumat?“ Zeptal se. Líza se přihlásila. „Tak my tři zatím nasbíráme nějaké dřevo a založíme oheň.“ Navrhl Marek. Richard a Líza vešli do starého domu. Bylo zajímavé, že v něm byl nábytek, i když byla na něm několika centimetrová vrstva prachu. Byla tam nějaká polička, na které byly i fotky. Byl na ni nějaký muž s rodinou. Měli dva syny, ale jeden vypadal tak nějak zajímavě. Něco na něm nebylo v pořádku, ale Líza nevěděla co. Šli nahoru po schodech a našli tam postel, a když posvítili do kouta byl tam houpací koník. Jeho barva byla oprýskaná a na očích neměl žádnou barvu. „ No, co nám zbývá než být tady nebo dole. Zajímalo by mě co se tady stalo? Ani nevím, jestli to chci teda vědět. Zdá se mi to tady nějak všechno divné.“ Podíval se na Lízu. Líza taky nebyla moc nadšena, ale věděla, že jim nic jiného nezbývá. Mezi tím šli Marek, Petr a Kamila pro dřevo. Petr a Kamila šli spolu ale Marek šel sám. Když byli v lese viděli, jak blesk projel oblohou. Marek uslyšel nějaké praskání. Ale když se ohlédl nikoho neviděl. Avšak když se znovu otočil, zdálo se mu, že v asi 50 metrů v dálce vidí stát nějakou postavu. „Petře si to ty?“ Zavolal do lesa. Nikdo se neozýval. Marek si řekl, že se mu to asi jen zdálo a sbíral dále. Po chvíli, když měl plnou náruč dříví, šel ho odnést k domu. Opět slyšel nějaké praskaní, ale bylo mnohem blíže. Marek přidal trochu do kroku. Nechtěl si to přiznat, ale začínal mít strach. Když přišel k domu, byli už tam všichni. Založili oheň a ještě si chvilku povídali. Bouřka se už blížila, začal se zvedat vítr. U ohně zůstal jenom Richard a Líza, zbytek odešel do domu. Spacáky měli uloženy vedle sebe nahoře. Líza se chtěla už zvednout od ohně, ale Richard ji chytil za ruku. „Počkej, musím ti něco říct.“ Líza si sedla a čekala co přijde. „Víš, proč jsem tady?“ Zakroutila hlavou. „Nejenom proto, abych hlídal Marka, ale taky protože jsem něco udělal.“ Líza se zamračila. „Před několik lety jsem zabil člověka a asi před čtvrtrokem mě propustili z vazby. Já vím, že si teď o mně budeš myslet, že jsem vrah, ale co jiného mi zbývalo?“ Tohle teda nečekala, nevěděla co má dělat, jestli se ho bát nebo to všechno překousnout. „ A proč si to udělal?“ Zeptala se roztřeseným hlasem. „ Těžko se to říká. Kdysi sem byl namočený v drogách a měl jsem holku, na které mi zezačátku moc záleželo, jenže nevěděla, že beru drogy. Jednou jsme byli někde venku a kámoš mi začal na ni šahat a prostě chtěl ji znásilnit, tak jsem se s ním začal prát jenže tak nešťastně spadl, že si zlomil vaz. Pak to šlo se mnou z kopce a policajti na to přišli a kdo by uvěřil feťákovi? Tak jsem šel do vazby. Ve vazbě jsem si prošel tím nejhorším, detoxikační kůra. Víš jaké to je, když ti někdo vezme to, pro co si žil? Teď už vím, že drogy jsou svinstvo a už bych si je nikdy nechtěl vyzkoušet. A ta holka, po tom co to viděla a zjistila, že beru drogy, se už nikdy neozvala. A to mi na ni tak záleželo.“ Líza nevěděla co má říct, tak ho jen objala. „Díky, žes mi to řekl.“ Věděla, že mluví pravdu, ale muselo být pro něho těžké se pořád nějak přetvařovat. Byla to jeho ochranná maska. Ale bylo zajímavé, že to řekl zrovna ji. Uhasili oheň a šli spát. V noci se bouřka plně rozmohla, oblohu protínal jeden blesk za druhým a hrozivé dunění. Okenice bouchaly do domu a bylo slyšet pravidelné bubnování deště do střechy. Líza byla otočena směrem k houpacímu koníkovi a vždy, když projel blesk oblohou uviděla na něho. U houpacího koníka bylo okno. Viděla, jak černé větve stromu se kymácí ve větru. Byl to strašidelný pohled. Najednou uslyšela nějaké štěkání psa v lese. „Probuď se.“ Strčila do Richarda. „Co je? Slyšela jsem psa v lese. To se ti asi muselo jenom zdát. Slyšel si to? No teď už jo. Počkej vykouknu z okna.“ Richard opatrně přešel k oknu, aby nezbudil ostatní. Pak se vrátil a řekl: „ Myslím, že jsem tam někoho viděl, ale nejsem si jist, vypadalo to jako nějaký muž se psem.“ Líza začínala mít strach. „Neboj se, to se zvládne, já tu mám pro každý případ zbraň.“ Vykulila na něho oči. „Vždyť si mi říkal, že s takovými věcmi nechceš už mít nic společného. Jo, ale tohle jsem musel vzít, pro případ. No dobře, ale nikomu to neříkej jo? Jasně, ani Marek to neví. Dobře. Spi Lízo. Ani nevím, jestli usnu, mám docela strach. Neboj.“ Usmál se apolíbil ji na čelo. „Ach jo, co se stalo s Ríšou? Je nějaký jiný, nebo je pořád stejný a já ho beru jinak?“ Zamyslela se. Ráno ji probudil Richard. „Pojď se mnou. Rychle než se ostatní vzbudí.“ Líza opatrně vylezla ze spacáku a šla za Richardem. „Ale nesmíš křičet jo? Co se stalo?“ Richard otevřel dveře a Líza s úlekem couvla do zadu, visela tam oběšená kočka. „To musíme sundat, aby to ostatní neviděli, nechci je strašit.“ Najednou se za nimi ozval Markův hlas. „Abychom co neviděli?“ Co jiného jim zbývalo, než mu to ukázat. Marek zůstal jako přikovaný. „Musím vám něco říct. Včera večer, když jsem šel pro dřevo, jsem zase slyšel to praskání a v lese jsem viděl nějakého muže asi 50 metrů ode mě. Myslel jsem si, že se mi to zdálo, ale jak vidím asi ne. Asi bychom měli rychle vypadnout odsud, začíná se mi to tady nelíbit. Raději odejdeme dřív a všichni , než později a jen někdo.“ Řekl naštvaným hlasem Richard. Kočku sundali a zanesli ji do lesa. Když se vraceli, šli se podívat na sráz, jak daleko asi bude ta vesnice. Od domu kolem propasti vedla cesta a vesnice nebyla zase tak daleko. „To bychom měli stihnout do večera. Ale musíme vyrazit hned teď. „Těm dvěma nesmíme nic říct, nechci je zbytečně strašit. Jen jim prostě řekněte, že abychom došli do vesnice do večera, musíme vyrazit hned teď.“ Líza je šla probudit. Sbalili si věci rychlým krokem se vydali směrem do vesnice. Marek šel jako první, za ním Kamila s Petrem a Líza a Richard šli jako poslední. Cesta pomalu plynula a pomalu se blížili do vesnice. „Stůjte!“ Zvolal Marek. Slyšeli opětovné šustění v lese, které se přibližovalo. Z lesa vyskočila srnka. Líza s Richardem se na sebe podívali a začali se smát. K večeru přišli do vesnice. Venku si hrály děti, ale když je viděly utíkaly se schovat. Dospělí se na ně dívali z oken se zamračeným pohledem. „ Obchod, vidíte? A vedle hned nějaký hostinec. Půjdeme se tam podívat?“ Zeptala se Kamila. Všichni radostně přikývli. Vešli do hostince, sedělo tam pár štamgastů, kteří popíjeli pivo, ale jinak tam nebyl nikdo. Přišel k nim menší, tlustší chlap s mastnýma rukama a brunátnou tváří. „Takové hosty jsem tu už dlouho neviděl, copak si dáte?“ Každý si něco objednal. Líza se tak na něho zkoumavě podívala, odněkud ho poznávala, ale nemohla si vzpomenout odkud. K vedlejšímu stolu si přisedl jeden štamgast, byl to ten, který vedle ni seděl v autobuse. „Ale slečinko, vás si pamatuji z autobusu, co vy tady děláte? Přišli jsme z lesa, jsme poněkud zabloudili. Vy jste přišli z Mrtvého lesa? Jo a mimochodem jsem Ludvík.“ Představil se, ale v očích měl strach. „Z jakého Mrtvého lesa?“ Zeptal se Richard. Ludvík a vrchní se na sebe podívali. „Ale, taková povídačka. Nahoře nad propastí, je takový starý dům a tam bydlela jedna rodina, jenomže jednoho dne se jejich otec zbláznil a všechny je pozabíjel a pak se někde ztratil. Nikdo nechce chodit do toho lesa, zvířat tam moc není. Je to takové prokleté místo.“ Kamila vypadala, že omdlí. Ostatní byli zamlklí. Richard se snažil nahodit jiné téma k rozhovoru. „A je tady nějaké vhodné ubytování?“ Vrchní k nim okamžitě přišel. „Klidně tady můžete přespat, nahoře mám menší ubytování.“ Cena byla v celku přijatelná. „ A jak to tady je s tím obchodem?“ Zeptala se Líza. „Obchod je otevřený každé dopoledne, sice tam moc věcí není, ale to potřebné tam najdete.“ Vrchní jim ukázal místa na spaní. Byly to vcelku slušné postele. Líza pořád přemýšlela nad tím, odkud jen mohla znát jeho tvář. „Nad čím pořád bádáš?“ Zeptal se ji Richard. „Jenom mám takový pocit, že toho muže od někudy znám, když nevím odkud. Mě se zdá taky nějaký povědomý. Ale ta povídačka o Mrtvém lese, zdá se mi to tady všechno nějaké divné. Jo mě taky.“ Byli v celku unaveni, tak šli brzy spát. V noci je probudila Kamila. „Vstávejte!! Petr je pryč!“ Kamila začala mluvit. „Večer jsme šli spát, pak jsem se probudila a on tu nebyl. Jsem si řekla, že možná šel na záchod nebo tak něco, tak jsem čekala, ale ani po půlhodině nepřišel.“ Po Kamiliných tvářích tekly slzy. „Já chci pryč odtud!“ Vzlykala a třásla se. Richard vytáhl zbraň. Kamila a Marek se na něho podívali. „Brácha odkud to máš? To neřeš, teď musíme najít Petra.“ Vzali pouze nejnutnější věci a sešli pomalu dolů. Dole hořel jenom oheň. Nikoho v té tmě neviděli, ale najednou uslyšeli hlas. „A hle, koho to tu máme?“ Byl to Petrův hlas. „Petře co se s tebou děje? Co to říkáš?“ Vzlykala Kamila. „ Tak vy si myslíte, že ten hlupák Marek zapomněl tu mapu doma? Ne, já jsem mu ji vyměnil.“ Začal se smát. „ V noci, když jste spali ve vlaku, bylo lehké se k vám dostat a vyměnit ji. Měli jste vidět, jak krásně letěla vzduchem, když jsem ji vyhazoval z okna.“ Marek se na něho vrhnul. „Podívejme, tupec si začal vyskakovat.“ Nikdo nevěděl o co Petrovi jde. Petr Markovi zkroutil ruku. „Pusť ho nebo ti vystřelím mozek.“ Zařval Richard. „Proč bych ho měl pouštět? Přece chcete zažít dobrodružství, ne?“ Richard neváhal a zamířil Petrovi na koleno a vystřelil. Petr se začal svíjet v bolestech. „Za to mi zaplatíš vlastním krkem. Chtěl jsem po dobrém, ale vidím, že to nepůjde. Vincente pojď sem.“ S kuchyně vyšel vrchní se sekáčkem na maso. „Toto je můj bratr Vincent. Dva bratři. Neříká vám to nic?“ Usmíval se. „ Ach ne, to jste vy dva, z toho domu nahoře.“ Zarazila se Líza. „Vždycky ti to pálilo Lízo a vždycky si mně odmítala. Vincent zavraždil otce a matka ho zavrhla. A tak jsme odjeli k vám. O Vincenta se zatím starala babička, ale věděla, že Vincent není až tak v pořádku. Měl sklony ubližovat lidem i zvířatům. Zvířata týral, ale přesto je měl rád. S Vincentem jsme si psali dopisy a tahle příležitost mi dala možnost se ti pomstít Lízo a ostatním taky, zato, že jste si vždycky ze mě dělali srandu. Víš, chci tě vidět, jak budeš pomalu umírat a prosit o milost, abych tě nechal. Jenže Lízo, pamatuj, já tě nikdy nenechám odejít. Nikdy.“ Líza nikdy netušila že se Petrovi líbí. A teď za její nevědomost měla pykat celá parta. „Já ti nedovolím, abys ji kdy ublížil! Rozumíš?“ Pronesl klidným hlasem Richard, jako by mu nešlo o život, ale v zápětí zakřičel. „Utíkejte!“ Všichni vyběhli ven, ale když se otočili viděli, že Marek leží na zemi. Vincent ho už chtěl odtáhnout, ale Richard se vrátil zpátky pro něho. Marek měl vykloubený kotník a nemohl moc chodit. Vincent se nechtěl Marka jen tak dobrovolně zbavit, hodil po Richardovi sekáček. Richard se pozdě uhnul a na po rameni mu začala stékat krev. „Lízo pomoz mi s Markem!“ Oba ho podpírali. „Musím ti zavázat tu ránu, jinak mi tu vykrvácíš.“ Zašli za nějaký dům. Líza si roztrhla tričko a udělala z něho provizorní obvaz. „Budeme muset asi do lesa. Jinak to nevidím.“ Zamračil se Richard. Marek se trochu vzpamatoval. „Nechte mě tu! Já vám budu bránit zbytečně v cestě.“ Richard se na něho podíval. „To ti brácho nemůžu udělat. Jsem přece říkal, že tě budu hlídat.“ Líza viděla, jak mu tečou slzy. „To zvládneme!“ Pomohla opět Markovi na nohy a snažili se nejnápadněji jít do lesa. „Jediné co mě napadá, je dostat se zpět na cestu, po které jsme přišli.“ Navrhl Richard. Na konci vesnice byla nějaká cesta do lesa. „Zkusíme to tudy.“ Cesta vedla strmě do kopce, ale když na ni vyšli,zjistili že jsou na cestě, které vedla od domu, byli asi na půl cestě k jezeru. Snažili se držet u lesa, aby zase nebyli tak nápadní, ale i přesto to nebyla moc nadějná situace. „Já nikoho neslyším, to je blbost, aby za námi nešli.“ Otáčela se Líza vystrašeně. „Tak Petr už nemůže chodit.“ Najednou za sebou uslyšeli zvuk nějakého stroje. Bylo to čím dál tím blíž. „Rychle do lesa!“ Snažili se schovat za stromy. Měli štěstí, že byla tma. Po lesní cestě jel Vincent na čtyřkolce a v ruce měl brokovnici. Na místě kde byli schovaní zpomalil, ale jel dál. Zvuk motoru zeslaboval, takže mohli pokračovat v cestě. Mysleli si, že už jsou alespoň trochu v bezpečí, ale mýlili se. Zapomněli na Ludvíka. „Ticho!“ Zašeptala Líza. „V lese něco je!“ Šeptala tichým hlasem, ze kterého bylo poznat její velký strach. Nikdy v životě se tak necítila. Nechtěla, aby to tak dopadlo. Všechny měla ráda a tohle byla zkouška charakteru. Vzpomněla si na jeden příběh z dětství. Bylo ji tehdy asi 10 let tehdy ještě s jejím kamarádem Jirkou, než se přestěhoval, se rozhodli prozkoumat jeden starý dům. Ten dům byl ve staré čtvrti plné rozbitých baráků. Z každého na ně civěla černá díra v podobě okna. Jedině tenhle starý dům byl tak trochu oplocený. Jeho plot byl mnohdy prostřižený, někde nebylo vůbec pletivo. Celou přední stranu vyplňoval živý plot a za ním byla pláň plná býlí a vysokých trav. Dům byl starý, okna všechna vybita a omítka byla šedivá jako mraky před bouří. V místy ještě červené střeše byly četné díry. Říkalo se, že tam bydlí čarodějnice. Když se prodrali houštím a travinami k domu, opatrně do něho vešli. Podlaha zavrzala. Na zemi byl nepořádek. Když se dostali do horního patra, uviděli na zemi plno stříkaček. Uslyšeli nějaký pohyb dole, který pomalu byl slyšet na schodech. Nevěděli, kde se mají schovat, tak si aspoň dřepli za dveře. Ve dveřích se objevil muž kolem 40 let, vlasy měl dlouhé, nemyté. Byl oblečen do hader a jeho obličej, na ten si Líza pamatuje dodnes. Jeho oči byly jako jehly, když se na ni podíval probodával ji pohledem. Jeho tvář byla propadlá a měl velké fialové kruhy pod očima. „Co tady chcete smradi! Padejte pryč nebo vás sním!“ Zněly jeho slova. S Jirkou utíkali pryč, nikdo je nehonil, ale Líza měla pocit, že za nimi utíká plno takových lidí. Dlouhou dobu nemohla spát. Časem na tuto událost zapomněla, ale zrovna v téhle chvíli si ji vybavila. Uslyšeli opět v lese praskání. „Honem!Rychleji!“ Pobízel je Richard. Najednou bylo v lese až moc podezřelé ticho. Tichem zazněl příkaz. „Trhej!“ Z černého lesa vyskočil černý dobrman s hnědým pálením. Měli snahu utíkat, ale nemohli tak rychle vzhledem k Markovi. Dobrman je rychle dohnal. „Vezměte Marka!“ Křičel Richard. „ A co ty?“ Ptala se vystrašeně Líza. „Utíkej, já si s ním poradím.“ Kamila s Lízou pomáhali Markovi. Slyšeli jen slabé zavytí psa. Richard je rychle dohnal. Avšak netušil, že pes není mrtvý. Asi po dvaceti metrech se znovu zvedl a utíkal za nimi, ale nyní byl ještě víc rozzuřený. Zakousl se Markovi do poraněné nohy. Marek zakvílel. Richard chtěl psa uhodit klackem, ale nepovedlo se mu to. Marek si musel sednout na zem. Z nohy mu řinula krev. „Vstávej!“ Zvedal ho Richard. Pes ho znovu kousal. „Ne, běžte! Běž brácho a zachraň aspoň váš život, u mě už to je marné. Běž!“ Zněly jeho poslední slova. Museli jít, aby si aspoň zachránili vlastní život. Z křoví se vynořil Ludvík. Pohladil psa a mrtvolu Marka odtáhl do lesa. „Neboj se Hektore! Dostaneme je později.“ Říkal si pro sebe. Richard byl zamlklý. Utíkali po cestě. Dostali se k jezeru, když opět uslyšeli zvuk motoru. „Zabiju je všechny!“ Pronesl rozhodně. „Rychle ukryjte se do jezera.“ Zvolal Richard. Opatrně vlezli do ledové vody, aby nezvlnili moc hladinu. Zvuk byl neustále blíž. Vincent byl u jezera. Zastavil se. Z křoví vylezl Ludvík. „Toho jednoho jsem dostal! Šli směrem k jezeru. Takže musí být někde tady. Jdeme to prohledat.“ Slyšeli Ludvíkův hlas. Vincent pouze přitakal. Každý si vybral jednu stranu jezera. Slyšeli volání o pomoc. Otočili se. Kamila se topila. Polykala vodu. Do nohy chytla křeč. Byli prozrazeni. Richard začal k ní plavat, ale byla moc daleko. Když se k ní blížil, říkala něco o tom, aby si dával pozor. Richard nevěděl na co si má dávat pozor. Když plaval cítil, jakoby do něčeho kopal. Už byl nadosah, ale tehdy se Kamila potopila. Chtěl ji najít, ale nenašel nic v té tmě. Když se vracel, všiml si něčeho ve vodě, jak se to vynořuje. Ne, Kamila to nebyla. Viděl něco šedého. Pomalu se to přibližovalo k hladině. Začal vidět obrysy rukou. Vztyčených rukou. Z vody se vynořila mrtvola. Byla šedá, v značném rozkladu. Vlasů měla pár. Oči měla vytřeštěné hrůzou. Obličej byl natolik nabobtnalý, že nic ostatního nešlo rozpoznat. Byl to hrozný pohled. Kolem ní se začalo vynořovat pár dalších kolegů. To bylo to, do čeho kopal. Otřásl se a vracel se zpátky. Museli se zachránit. Když už byl na svém místě, Líza nikde nebyla. Najednou mu do očí zasvítil ostré světlo. Oslepilo ho to. „Vylez!“ Přikázal mu Vincent. Richard pomalu vylézal z vody. Zbraň si schoval. Pomalu mžoural očima, začínal vidět jasné obrysy. Líza byla svázaná. Ludvík ji začal osahávat. „Nech ji! Ty starý prasáku!“ Zařval Richard. Ludvík ji schválně po obličeji olízl. Líza cítila ten odporný, jedovatý dech. Richard málem vyskočil z kůže. Chtěl mu dát co proto, ale Ludvík jenom zakroutil hlavou a vytáhl nůž. A přejel ji nenaostřenou hranou nože po dekoltu. „Pokud se o něco pokusíš. Zabiju ji!“ Řekl klidným hlasem Vincent. „Musím to udělat, umřeme buď teď, nebo potom!“ Říkal si Richard. „ Jenže já musím jít na záchod! Dobře půjdu s tebou. Hlídej Vincente!“ Zašli kousek do lesa nějakému stromu. Richard dělal jako, že si rozepíná rozporek, ale místo toho vytáhl zbraň. Rychle se otočil a  Ludvíkovi vykopl nůž z ruky a přitom mu ji zkroutil. „ Budeš ticho!“ Richard mu namířil zbraň na spánek. Byl rozzuřený. Ale nemohl ho teď zabít. Vincent by zabil Lízu. Musel rychle jednat, aby nebylo poznat, že jsou v lese nějak moc dlouho. Shodil ho na zem. Do pusy mu narval mech a jehličí,aby nemohl mluvit. Ani provaz neměl, že by ho svázal. Nic jiného mu nezbývalo, než ho zbít. Měl dobrou ránu, párkrát ho udeřil. Ludvík se nehýbal. Pro jistotu ho ještě svázal trikem, i když to nebyla žádná sláva, ale na chvíli ho umlčel. Musel se rychle nepozorovaně dostat za Vincenta. Nadešel si oblouk lesem, vynořil se těsně za ním. Vincent nic nečekal. Jenom stál a díval se do dáli, kam odešli a hlídal Lízu. Richard měl už všeho dost, ani na sebe nijak neupozornil. Líze naznačil ať se nedívá a Vincenta střelil přímo do zátylku. Hora masa se svalila na zem. Nedbali na nic. Chtěli být odsud co nejdříve pryč. Nasedli na čtyřkolku a jeli na plný plyn. Dostali se z lesa na cestu, kterou přijeli z Bukurešti. Začalo svítat. Ludvík je dohonit nemohl, tak rychlý nebyl. Richard nevěděl, jestli se vůbec probral. Bylo jim to srdečně jedno. Nikdo za nimi nejel, před nimi byla pouze dlouhá cesta domů. Toto byl zážitek na celý život. Nikdy na něho nezapomenou. Ztratili při něm své blízké, nejlepší kamarády, rodinu.Avšak stmelilo je to dohromady. Ale za jakou cenu ?

Sdílejte článek

Nový komentář