Vyhlídka za městem

přečteno: 555x

tisknout článek

Je to zvláštní pocit vracet se po dvaceti letech do rodného města. O to zvláštnější pocit, když vás jeho obyvatelé do jednoho odsoudili. Seděl jsem v autobuse a sledoval míhající se krajinu. Prázdné matně zelené pláně, za kterými se co chvíli objevilo majestátní modré moře. Neviděl jsem ten obraz dvacet let. Nízké dřevěné boudy pro ovce, polorozpadlé ploty, které snad ještě pamatují, jak jsem přes ně kdysi přelézal. A některá z těch budek, ach snad právě tamta… Kdoví jestli pamatuje, jak.

Nemohu se ubránit slzám, při vzpomínkách, které rázem vypluly na povrch. Při vzpomínkách na ony krásné a šťastné dny před více jak dvaceti lety. Při vzpomínkách na Leslie.

I přes uslzené oči jsem sledoval onen obyčejný letní den lačně jako dítě výlohu hračkárny. Byl jsem dojatý a v hloubi duše snad i… šťastný? To vše do chvíle, než se za zatáčkou objevila ta vyhlídka na moře. Vyhlídka s lavičkami, na které se pamatuji, a se zábradlím, které v mých vzpomínkách chybí.

Za vyhlídkou se objevila věž kostelíka a za pár okamžiků i celé město. Ach, jsem doma.

Dvacet let ve vězení na člověku zanechá nesmazatelné stopy. Na něco zapomene, něčemu novému se naučí. Před tím, než jsem dostal odvahu vrátit se domů, jsem si změnil jméno a nechal si narůst vlasy. Málokdo by za statným zarostlým cizincem, který se hodlá na čas ubytovat v místním hotelu, a který ukrývá své smutné usvědčující oči za tmavými slunečními brýlemi, poznal dvaadvacetiletého kluka. Dvaadvacetiletého kluka, který se zde kdysi dávno až po uši zamiloval do jedné místní dívky. Té nejkrásnější dívky pod sluncem.

Můj otec zemřel před dvěma měsíci. Na pohřeb jsem nepřijel, ačkoli jsem už rok na svobodě. Návštěva rodného města musela uzrát a rok byl nejkratší čekací dobou. Na pohřeb svého otce jsem nepřijel i proto, že mě tehdy, stejně jako místní lidé, odsoudil a odepsal ještě dříve než tak učinil soud. Děsila mě představa pohledu do jeho mrtvolné tváře. Odvahu pohlédnout do kamenných tváří svých dávných sousedů, říkajících, že jsem měl dávno shořet v pekle, jsem našel až nyní.

Seděl jsem na lavičce uprostřed náměstí a předstíral, že čtu noviny. Místo čtení jsem však pozoroval kolemjdoucí. Několik žen vezoucí kočárky, děti, které si o něčem živě povídaly, babičky belhající se o holi po chodníku. Asi dvacetiletý kluk s mladou dívkou držící se za ruku.

Ztěžka jsem polkl.

Nezvykle moderní auta míjející roh obchodu i moji lavičku mi do prostředí prastarých domů nezapadala.

Spatřil jsem také pár starousedlíků. Poznal jsem je, byli to… Ano, byli to mí dávní sousedi. Má učitelka na dějepis, otec mého kamaráda bydlícího ve vedlejší ulici, paní, kterou jsem potkával při cestě z fotbalu. I další známé tváře, které jsem si hned nedokázal zařadit.

Dostal jsem strach, že mě poznají. Že okolo mě udělají kruh a umlátí mě pěstmi za to co jsem provedl. Byl to však strach? Nebylo to skryté přání?

Všichni ti lidé křižující náměstím odnikud nikam si tehdy dávno alespoň na chvíli přáli moji smrt a mnoho z nich si ji stále přeje. Jsem ukryt kdesi hluboko v jejich nitru. Kdesi hluboko v nitru svých učitelů, sousedů, známých, dávno ztracených kamarádů. Staré emoce překryté tisící jinými. Stará zloba, kterou by nebylo těžké znovu rozdmýchat. Kdyby jen tušili jak jsem blízko.

Ach bože, kdo to jde támhle? To nemohou být oni… Jsou to oni. Rodiče Leslie. Vůbec nezestárli, bože vypadají jako tenkrát. V dobách, kdy jsem stával u branky jejich domu a pravým ukazováčkem mačkal domovní zvonek. V době, kdy jsem kolem nich spěchal nahoru do pokojíku ke své lásce.

Vypadají stejně jako za dřevěnou lavicí soudní síně v okresním městě. Bože, úplně stejně… mají stejné černé oblečení… snad stále nedrží… ale ne, vždyť je to přeci už tak dávno.

Jen ať mě nevidí. Bože jen ať klidně projdou.

Lesliini rodiče prošli asi pět metrů vedle mě. Každý z nich nesl v ruce nákupní tašku. Paní Thomasová měla zelené náušnice a kapsu u kalhot jejího manžela nadívala nezbytná krabička cigaret. Vypadali přesně tak, jak si je pamatuji. Jakoby se oba vynořili z minulosti. Dva černé přízraky.

Než přešli, trvalo to věčnost a já seděl jako přimražený. Neodvažoval jsem se za nimi otočit, natož něco říct.

Bolestné setkání s manželi Thomasovými vyvolalo bolestné vzpomínky

Leslie byla podobná na matku. Kratší blonďaté vlasy a přenádherné zelené oči. Rty měla tak… ach bože ty vzpomínky. Rty měla růžovoučké a sladší než zralé jahody. Je to už přes dvacet let, ale já stále cítím jejich jemný dotek. Jak pohlazení větrem, které se postupem času stále častěji měnilo v divokou vichřici.

O chvíli později nahradilo líbeznou představu utrpení. Vteřina opojné harmonie je vždy vystřídána hodinami mučení. Žaludek se sevře a čelo, obočí a vůbec celý obličej se svraští do bolestné grimasy plné výčitek.

Nic hezkého se už nikdy nevrátí.

Na okamžik přemáhám nevolnost a ve falešném náznaku klidu se snažím opět vzpomínat. Vidím Lesliinu líbeznou tvář a slyším její rozechvělý hlas: „Miluju tě, lásko jediná…“

Jako v pohádce jsem se cítil první dny a měsíce onoho mystického půlroku. Když jsme se drželi za ruce a šeptali si do ucha sladká tajemství. Byl jsem zamilovaný a šťastný každou vteřinu v její přítomnosti. Procházeli jsme se po pláži, chodili do kina. Četli si knížky na prašné půdě a navštěvovali dřevěné budky pro ovce, u kterých se snad žádné ovce nikdy nepásly.

Ten půlrok… To bylo jediné štěstí v životě, které jsem kdy pocítil.

Zavřu oči a přenesu se o jednadvacet let zpět. I když je mi jasné, že to bude bolet, i když je mi jasné, že dnes neusnu a celou noc se budu o samotě trápit výčitkami svědomí. Dnes, stejně jako každou další noc v tomto městě. Stejně jako tisíce předešlých nocí strávených v malé chladné místnosti s mřížemi na oknech.

Vidím svoje ruce, které se zatínají v pěst a Lesliinu tvář pnou vzdoru a poté i strachu.

Znovu prožívám ony pocity hněvu, při kterých se mi na chvíli začernil mozek. Vidím vyhlídku za městem s lavičkami, dosud bez zábradlí. Leslie se snaží zbavit sevření mých dlaní. Pak se jedna ruka rozmáchne. Leslie padá tváří na zem. Rychle vstává, ale v útěku jí brání mé pevné sevření.

„Jak jsi mi to mohla udělat ty kurvo…“ Zatmění před očima vystřídala další rána, která našla cíl. Leslie teče po bradě krev a pak… noviny v křečovitě zaťatých rukou se mi chvějí a z pod slunečních brýlí mi stékají slané slzy plné zoufalství… Možná, že zakopla, možná, že jsem jí dokonce sám strčil.

Slyším v duchu už jen křik plný děsu a hrůzy.

Ležím na zádech na posteli a v duchu se ptám sám sebe, zdali byl dobrý nápad vrátit se domů. Noční můry a úzkosti, kterých se už po léta nemohu zbavit, toto místo nepotlačuje. Spíš naopak.

Sbírám veškeré síly a neohrabaně vstávám. Vždycky mi alespoň trochu pomohla procházka. Vždy, když se to už nedalo vydržet… Vždy, když jsem se v myšlenkách nedobrovolně vracel zpátky do onoho černého dne.

Půjdu k moři a projdu se po pláži. Snad mé ztrápené myšlenky ocení svěží volnost nového prostředí. Celých dvacet let jsem se procházel jen na malém udusaném dvorku ohraničeným vysokými neprostupnými zdmi. Dvorku, který s přívětivou pláží spojuje jen modré nebe.

Osvobozující procházka po pláži mě ale příliš neuklidnila.

Cestou zpátky jsem prošel několika ulicemi. Minul jsem svůj bývalý domov, na jehož plotě vysela velká cedule: Na prodej. Chvíli jsem postál u branky, ale nemohl jsem jít dál. Nemohl jsem obejít dům, natož vzít za rezavou kliku oprýskaných vchodových dveří a podívat se dovnitř. A už vůbec bych nemohl vstoupit do svého pokoje, kde se toho tolik událo.

Kde mi Leslie řekla, že si našla jiného a kde jsem z ní poté vzápětí zuřivě strhal šaty a násilně si ji v krutém pocitu ukřivděnosti, ještě jednou… naposledy… přivlastnil.

Idylický půlrok našeho chození byl onoho osudného dne navždy zpečetěn.

Už nevím proč, ale zabočil jsem také do ulice, ve které bydlí Lesliini rodiče. Loudal jsem se přihrben k tomu nízkému domu a skrze černé brýle, z pod kterých se už zase kutálely slzy, jsem pozoroval jeho bolestně známé tvary. Viděl jsem zahradu, živý plot a potom jsem se musel zastavit… Mezi nestříhanými keři vykukoval kus staré houpací lavičky zavěšené na vysoké železné konstrukci. Vydrželi jsme na ní s Leslie sedět a snít dlouhé hodiny.

Vzpomínky bolí jako na kost sedřená kůže. A já věděl, že po příjezdu do města budu hodně vzpomínat a hodně trpět. Věřil jsem a stále věřím, že mi toto místo, můj domov, dá rozhřešení. A osvobodí mě… už konečně… z vězení svých myšlenek.

Udělat jeden krok mi sebralo tolik sil, že jsem se na další nezmohl. Sotva jsem stál na nohách. Za okny směřujícími do obývacího pokoje jsem spatřil Lesliinu maminku i otce, jak pokládají hrnek na stolek před televizí. Teď si sedli… Ne, ještě ne. Pan Thomason jde k oknu, aby zatáhl žaluzie. Krátce na mne pohlédl… V duchu jsem se modlil, aby mě poznal a přišel ven… Přišel ven s nějakým kusem dřeva s napůl zabitými hřeby. Přísahám, že bych se nebránil… A tím kusem dřeva mě umlátil přímo tady na ulici. Přísahám, že bych se nebránil… Ach bože, ne! Nepoznal mě a sedl si opět vedle své ženy.

Sklesle jsem přidal do kroku. Čeká mě osamocený pokoj a neklidná noc plná tíživých nočních můr.

Leslie byla jejich jediné dítě… Ta nejcennější květina, kterou měli a o kterou se starali. A já jim ji utrhl a rozlámal.

Je tomu už dlouho, co jsem v duchu přestal dávat vinu Leslii a tomu klukovi, se kterým mě podvedla. Je tomu už dlouho, co jsem si přestal namlouvat, že celá ta věc na útesu byla jen nešťastnou náhodou. Nešťastná náhoda to nebyla a pokud někdo nese vinu, pak jsem to jedině já… Já, který si v oné kritické chvíli snad na zlomek vteřiny skutečně přál, aby Leslie spadla dolů.

Následující dny plynuly mátožně jako opilec na cestě domů. S nikým jsem se nebavil, nikoho jsem skrz tmavé brýle neviděl. Hledal jsem cestu z bludného kruhu a přestože jsem věděl, že ji sám nikdy nenajdu, odmítal jsem se poradit s někým jiným.

V celém tom prokletém městě nebylo totiž člověka, kterému bych mohl věřit. Cítil jsem se jako myš zavřená v kleci uprostřed pokoje plného divokých koček, které mlsně čekají na to, až odemknu dvířka…

Zoufalství a stupňující se beznaděj způsobila, že jsem jedno odpoledne sundal z očí brýle a stanul před brankou manželů Thomasových. Chtěl jsem se jim omluvit. Chtěl jsem, aby na vlastní oči viděli pohublou smutnou trosku, která prosí o odpuštění, protože už dál nemůže…

Doufal jsem… Už ani nevím, v co jsem doufal… Bezpečně jsem jen věděl, že bych se další den strávený v prázdném pokoji zbláznil…

Venkovní dveře se skřípavě otevřely a v nich se objevil pan Thomas. Přišel k brance a vpustil mě dovnitř. S pohledem sklopeným k zemi jsem mu řekl, kdo jsem. Povšimnul jsem si, že z mezer mezi dlažbou chodníčku roste vysoký plevel, který už roky nikdo nevytrhal. Domácí papuče na nohou Lesliina otce byly ošoupané a ačkoli stál pan Thomason na místě, bylo poznat, že se jim odlepují podrážky. Neměl přesně takové i tenkrát?

Čekal jsem ránu pěstí, nadávky. Oči jsem měl zavřené jako člověk stojící na kolejích, který v dálce slyší houkání vlaku. Dostalo se mě však pozvání dál…

Vstoupil jsem do kuchyně, kde paní Thomasová právě zalévala tři šálky kávy. Jak jen mohla tušit…

Bílá kuchyňská linka se nezměnila, stejně tak židle, stůl i hodiny, které ukazovaly půl čtvrté. Vše bylo stejné jako když jsem tu byl naposled. Vzhlédl jsem ke schodišti naproti a okamžik jsem upřímně zadoufal, že se shora ozve dupot patřící mojí milované a já opět uvidím ty známé smějící se zelené oči a pohupující se vlasy. Že z posledního schodu seskočí, aby mě mohla co nejdříve obejmout. Vteřinu nato jsem si bolestně uvědomil, že čekám zbytečně, že se tak už nikdy nestane…

„Nic už není jako dřív…“ říkala paní Thomasová a její muž ji soucitně objímal kolem ramen. Já před nimi seděl jako nezbedný uličník, který jim míčem rozbil okno a čeká na to, až jeho rodiče přijedou zaplatit škodu.

„Nic už není jako dřív…“ opakovala paní Thomasová neustále a tiše plakala. Chápal jsem jí a bylo mi jí líto.

Dlouho jsem tam seděl a zpovídal se ze svého trápení. A s každým dalším slovem, s každou další slzou ze mě pomalu opadávala tíseň a trýznivý pocit viny. Očišťoval jsem se svou zpovědí jako hinduista vstupující do řeky Gangy. Nejprve nohy, pak konečky prstů… A když jsem měl ponořit hlavu, oči jsem nechal otevřené… To abych o ten kouzelný pocit štěstí, který se mi intenzivně rozléval po těle, neochudil ani jeden ze svých smyslů.

Překonal jsem strach…

Spolu s panem Thomasem jsme poté vystoupali po schodech do patra a vstoupili do Lesliina pokoje. Nic se nezměnilo. Plyšoví pejsci, záclony i poházené tužky na psacím stole přesně kopírovali mé vzpomínky. Chvíli jsem tiše přemýšlel a vzpomínal. A náhle se mi zdálo, že se ze zdí vzdáleně ozývá náš smích… Lesliin líbezný zamilovaný smích… A poté šustění papírů a peřin…

Všimnul jsem si, že přikrývka na posteli měla ohnutý jeden roh, jakoby tiše zvala k ulehnutí… A mě se tak chtělo spát… Tak se mi chtělo pomalu usínat v hřejivém objetí krásné dívky, tak moc se mi chtělo oživit minulost. Minulost tak vzdálenou, že se zdá, jakoby snad nikdy nebyla…

Tužky na stole, plyšoví pejsci i mé vzpomínky byly ale pokryté vrstvou těžkého prachu. Snad i dlaň pana Thomasona, která mi tiše spočinula na rameni a vyzvala mě k odchodu.

Byla již tma. V kuchyni seděli tři tiché postavy, které si už neměly potřebu cokoli sdělovat. Hrníčky od kávy stály na stolech jako staré nepotřebné kulisy poté, co se před nimi naposledy zavřela opona. Dům působil opuštěně a na zádech jsem cítil venkovní chlad, který sem pronikal z rozbité okenice. Když jsem odcházel, hodiny nad dveřmi ukazovaly půl čtvrté… V té chvíli mi ani nedošlo, že jsem po celou dobu své návštěvy neslyšel jejich dávné podbízivé tikání…

Bylo mi odpuštěno… Přes dvacet let výčitek bylo jednou provždy ukončeno dnešním rozhodnutím navštívit jediné dva lidi, kteří mohli do mého života přinést klid. Bylo mi odpuštěno…

Dorazil jsem na hotelový pokoj a usmíval se. Poprvé po mnoha letech.

Ještě chvíli jsem si v hlavě přehrával celou předešlou návštěvu a než jsem vyčerpán usnul tvrdým spánkem, s klidným srdcem jsem v duchu celou tu prokletou stinnou kapitolu svého života jednou pro vždy uzavřel …

Druhý den jsem po obědě vyšel do ulic. Byl jsem opět šťastný… Zdravil jsem se s lidmi a nakoupil u stánku pytlík rybiček pro hladové racky, kteří létali na útesech za městem, kam jsem měl namířeno. Cestou jsem si na náměstí přisednul ke své bývalé učitelce dějepisu a dal se s ní do přátelské rozmluvy.

Vyprávěl jsem jí o životě ve vězení, o tom, proč jsem se rozhodl vrátit do města i o své včerejší návštěvě manželů Thomasových. „Oni mě včera vysvobodili…“ svěřil jsem se jí s úsměvem. Po tomto prohlášení jsem však s čím dál větším rozrušení sledoval její rychle se měnící obličej. Rysy ve tváři té nebohé ženy ztvrdly a oči se malinko rozšířily.

„Vždyť jsou mrtví…“ řekla mi tajemně.

„Mrtví?“

„Ano, mrtví… Asi měsíc po smrti své dcery spáchali oba sebevraždu. Nejdřív pan Thomson… On… Oběsil vzadu na zahradě na železné konstrukci té jejich houpací lavičky…

A když ho našla jeho žena… Tak šla do stodoly a zastřelila se, chudák… Je to už tak dávno. Vždyť jejich dům od té doby chátrá… Všiml sis toho vůbec když jsi tam včera byl? Nikdo ho už roky neudržuje. Nevím koho jsi kluku nešťastná viděl, ale ti o kterých jsi mluvil, jsou už dvacet let mrtví… Divím se, že se tady tak ukazuješ. Někdo by tě mohl poznat a ne všichni s časem zapomínají tak jako já…“

Dál jsem ji neposlouchal. Poslední slovo, které se mi neustále točilo v hlavě bylo: mrtví… Oni jsou mrtví…

Mozek se mi zatáhl černým mrakem. Kdo si to se mnou jen zahrává? Vždyť včera… přeci jsem s nimi mluvil… Dotýkal jsem se jich. Ničeho zvláštního jsem si přeci… A náhle jsem začínal procitat. Vzpomněl jsem si na staré hodiny ukazující jeden a ten samý čas, všudypřítomný prach, starý nábytek, žádné rozsvícené světlo po setmění, venkovní chlad, který pronikal prázdnými okenními tabulkami…

Já jsem včera chodil po opuštěném domě! Viděl jsem před sebou neexistující postavy! Vypil kávu, kterou nikdy nikdo neuvařil… Vzpomínal jsem v Lesliiném pokoji sám se sebou, ale ta tíha ruky pana Thomase na mém rameni…

Pane bože, jsem blázen… Vždyť já jsem se z toho všeho dočista zbláznil!

Jako náměsíčný jsem vstal a šinul se pryč. Potácel jsem se po cestě jako loď bez kormidelníka. Nevěděl jsem, jestli sním nebo zdali jsem snil včera… Nevěděl jsem co je pravda a co klam. Byla jen jediná možnost, jak to zjistit. Teď již existovalo jen jediné vysvobození…

Došel jsem na vyhlídku za městem a přelezl zábradlí. Odhodil jsem pytlík s rybičkami a díval se, jak třepetavě padá dolů, aby po chvíli zmizel mezi nerovnými skálami, které o kus dál omývalo moře.

„Lesliinko moje milovaná, promiň mi…“ řekl jsem. Pak už jsem se jen usmál a s nepopsatelnou úlevou se odrazil…