Vlkodlak


I.

Stará autobusová zastávka stála osaměle u silnice, která protínala hustý les. Autobus tudy už dávno nejezdil. Místní dopravce zkrachoval a tak zůstala jen oprýskaná bouda s nepohodlnou dřevěnou lavičkou uprostřed a přetékajícím košem na odpadky. Místní chuligáni si z ní často dělali střelnici, a tak měla bouda tisíc temných očí, mrkajících tajemně pokaždé, když po silnici projelo auto se zapnutými světlomety.

Silnice vedla odnikud nikam, alespoň pro projíždějící lufťáky z velkých měst, kteří sem putovali na letní dovolenou svými velkými auty s nosiči na střechách a  kufry nacpanými hloupou sváteční výbavou. Pro místní byla silnice spojnicí dvou polovyhaslých měst, která ožívala právě jen v době léta a  rychle umírala se začátkem podzimu.

Asfalt byl popraskaný, krajnice na mnoha místech sesunutá. Mezi městy se rozprostíral hustý listnantý les, dotírající z obou stran na tuhle asfaltovou žilku.

 

II.

Na lavičce seděli dva muži a popíjeli. Opodál stál zaparkovaný starý ford taurus. Někdo si dal práci a nedávno ho umyl a navoskoval, ale moc parády nenadělal. Rakovina rzi už metastázovala po celé karoserii a dávala tušit, jak asi bude vypadat auto zespodu a kolem motoru.

Chlapi, co seděli na zastávce a předávali si lahev tam a zpět, se k autu dobře hodili. Na sobě zamaštěné flanelové pracovní košile, na nohou těžké zablácené boty, tváře vrásčité s malýma očima vsazenýma hluboko v prorostlé vepřovině. Jeden měl kšiltovku, dřív červenou, teď vyšisovanou do světle hnědooranžového odstínu. Druhý měl husté kudrnaté vlasy, mastné a aspoň měsíc nečesané.

Kromě láhve si vyměňovali jointa a historky z bordelů a hospod. Mohlo jim být ke čtyřiceti, ale tváře se věčným pitím proměnily v bezvěké výkladce stáří. Jeden dopil žíznivým hltem zbytek čiré tekutiny a zahodil láhev do lesa. Pak vstal, nahlas si krknul a nejistým krokem se vydal k taurusu. Otevřel kufr, zalovil v něm a za chvíli se vrátil s další lahví.

„Pozdrav kapitána!“ přikázal chraptivým hlasem svému kámošovi, který odpověděl dlouhým potáhnutím z cigarety a zdvihnutým ukazováčkem.

 

III.

Prostředkem silnice kráčel pomalu mladý kluk. Mohlo mu být patnáct, šestnáct. Byl hubený až za hranici normálnosti. Oči mu zvětšovala skla brýlí se staromódními obroučkami. Měl na sobě špatně padnoucí džíny, takové co vypadají ošklivě a navždy neforemně už kdyý se koupí. V jedné ruce nesl igelitovou tašku, ve druhé měl lahev koly. Kladl jednu nohu před druhou v  malých, legračních krocích.

Byly dvě hodiny po půlnoci a asfalt se leskl v jasném svitu měsíce.

 

IV.

„Hele, tamhle někdo jde,“ řekl chlápek s kšiltovkou, když se vracel přes silnici k lavičce a  rukama zápasil s poklopcem. Kudrnáč se zamračil, neměl rád společnost. Zvlášť když měl špatnou náladu a hodně vypil. To se s nikým nesnesl. A  zrovna takové to dnes bylo. Den na hovno a noc s několika lahvemi, co teď ležely vzhůru nohama v podrostu.

„Kdo někdo?“ zeptal se a  položil si lahev do rozkroku. „Kdyby to tak byl ten zasran Pek. Neprošel by tudy živej na druhou stranu lesa. Nebyl…“

„To není Pek. Je to nějakej kluk. Kluk s igelitkou.“

„S igelitkou? Neměls moc toho zelenýho, co sis pak připálil vlastním prdem?“

„Polib si prdel, Kony.“

„Má igelitku a de v sobotu ve dvě hodiny lesem?“

„Svět holt stojí za hovno.“

 

V.

„Ahoj Karkulko,“ ozvalo se ze zastávky a kluk se na místě zastavil a otočil hlavu po směru hlasu. Zároveň se ze stejného směru ozval kuckavý dýchavičný smích a  následovalo hnusné odplivnutí. U bot klukovi přistál nazelenalý plivanec. Díval se na dva chlapy, jak stojí pod stříškou zastávky, jeden se opíral o zbídačenou postranní stěnu, druhý stál ležérně vedle něj, v  ruce flašku vodky a doutnající cigáro.

„Ahoj,“ řekl kluk a kývnul na oba.

„Takže ty jsi Karkulka,“ vyštěkl nevěřícně kudrnáč a poplácal kumpána žoviálně po rameni. „Akorát místo šatiček máš džíny z výprodeje, brejle jak Harry Potter a  místo košíku s vínem igelitku ze supermarketu. Copak v ní máš?“

Kluk zůstal stát, ale neodpověděl.

„Tak co, Karkulko, co pašuješ přes les?“

Pořád nic. Na okamžik všechno ztichlo. Chlápek s kšiltovkou tomu nejdřív nevěnoval pozornost, ale o pár vteřin později mu to začalo připadat divné. Nikdy přece není v lese úplně ticho. Někde by měla houkat sova nebo zapraskat větvička pod nočním tvorem, co má právě poledne. Les ale jakoby se zastavil v polovině nádechu a vyčkával. Hned, jak ho tohle napadlo, louplo ho divně v žaludku.

„Asi je němá,“ podotkl vesele kudrnáč a pomalu vstal. Navzdory tomu, kolik měl vypito, ani nezavrávoral. „Tak dělej, ukaž, co máš v tý tašce, starej Kony je zvědavej a taky trochu opilej a to je pak nejlepší jeho zvědavost hned ukojit.“

Chlápek v kšiltovce moc dobře věděl, že poslední, co by Kony chtěl, je aby kluk poslechl. Kony si žádal konflikt, protože jeho den stál za starou bačkoru, všechno šlo do sraček, jak se povzneseně vyjádřil ještě v  hospodě, jo, všechno šlo do sraček posledních pár let a ta jízda se zrychlovala, no jo, šlo to od desíti k pěti rychlejc, než člověk napočítá do tří. No není to fór dne?

„Von nevodpovídá, Rudolfe,“ řekl Kony a v hlase mu zazněla radostná výčitka. „Asi by měl dostat lekci ze slušnýho chování.“

 

VI.

Než k  němu Kony došel, stihl kluk odhodit láhev koly do lesa. Kony se na chvíli zarazil, vyložil si to jako znamení přípravy k boji. Jediné, co ale kluk udělal, bylo, že rukou pevněji sevřel igelitku v pěsti a druhou ruku natáhl před sebe v obranném gestu.

Rudolf se díval, jak se k němu Kony přibližuje a trochu ho překvapilo, že sám jde pomalu za ním. Vůbec neměl chuť se rvát, bylo mu trochu špatně, tak jak člověku bývá, když pije špatné pití, a jako stokrát předtím věděl, že se dopoledne vzbudí s hodně špatnou kocovinou. Co na tom, že bude neděle? Musel dokončit opravu traktoru a ještě vyměnit kus střechy na stodole.

Na to všechno myslel, když pomalu kráčel za Konym a přitom celou dobu nespouštěl zrak z klukova obličeje, který ho uhranul. Díval se do těch očí a při třetím nebo čtvrtém kroku spatřil, že nejsou lidské. Byly to oči sochy, netečné ke všemu dobrému a zlému, oči co viděly už tolik, že v  nich nezbyl žádný cit, žádná lidskost.

Chtěl to na Konyho zavolat, chtěl ho odvolat pryč, jako pán volá k noze neposlušného psa, ale z jeho úst místo toho vyšlo:

„Myslím, že bys měl ukázat tu tašku fešáku. Jinak s?e příštích pár tejdnů budeš moct po každym sraní dívat na to, jak si utíráš prdel.“

Rudolf si připadal, jako by odříkával repliku, jako by to ani nebyl on, kdo ta slova pronáší, spíš nějaký herec, který za něj na chvíli zaskočil.

Jestli vůbec něco, tak se kluk zatvářil jen trochu lítostivě.

 

VII.

Kony k  němu došel a odstrčil napřaženou ruku jediným vzteklým máchnutím. Trochu přitom zavrávoral a kdyby se kluk začal bránit, kdyby položil tu hloupou igelitku a do Konyho strčil, asi by se i ubránil. Ale kluk udělal jen krok zpět a ruku opět zdvihl před sebe. V té chvíli ho do obličeje zasáhla Konyho pěst a kluk se skácel k zemi.

Praštil se do zátylku, maličko se pohnul, jako by se chtěl překulit na stranu a znehybněl.

Kony nad ním chvíli stál a když to vypadalo, že souboj je u konce, protáhl zklamaně obličej. Tohle neočekával. Kluk byl sice hubený a sám, ale jedna rána?

Rudolf k němu přidřepnul a pokusil se mu vzít igelitku z ruky. Ale klukovy prsty byly jako kámen, nešly rozevřít. Rudolf se lekl, že je snad mrtvý a  tohle je už posmrtná křeč – četl o ní kdysi morbidní článek v jednom z  těch senzacechtivých časopisů. Ale kluk vzápětí zasténal a přetočil se zpět na záda.

Kony něco mlel, byl pěkně na šrot, to tedy ano, a Rudolf ho neposlouchal. Teď, když klukovy oči byly zavřené, přitahovala ho ta igelitka. Pro Konyho to byla jen záminka k útoku, konečně kdyby ji kluk ukázal, našel by si rychle jiný důvod, proč ho napadnout. Rudolf ale cítil nutkavou potřebu podívat se.

Protože se zkamenělou pěstí nemohl bojovat, zaryl nehty do igelitu a udělal do tašky díru.

 

VIII.

„Co to je?“ podivil se Kony, když Rudolf zvednul ruce k obličeji a odkryl tak otvor do tašky.

Nikdo mu neodpověděl, a tak opakoval svou otázku pořád dokola.

Rudolf si stoupnul a srdce mu v hrudi bušilo jako velké ocelové kladivo. Ve spáncích mu šuměl vodopád a s každým nádechem ucítil těžký železitý zápach krve. Žaludek mu dělal líné kotrmelce. Chvíli si myslel, že se pozvrací a všechno kolem něj zešedlo. Pak znovu uslyšel Konyho nekonečný dotaz, který drmolil zas a znovu.

Podíval se na prsty, kterými roztrhl tenký igelit. Byly celé ulepené a  zabarvené. Na ukazováku se mu zachytil malý úlomek zubu. Před očima mu plaval les, silnice i kluk, ležící na zemi. Zakaleným zrakem viděl, jak se Kony sklání nad igelitkou a postrkuje ji špičkou boty. Pak se na chvíli vše zase zastavilo – les se znovu nadechl.

Potom se Rudolf dlouho díval, jak Kony kope do kluka oběma nohama, jak mu šlape na ruku a ozývá se suché zapraštění lámané větve, jak mu láme prsty na obou rukou, znělo to jako křupání lupínků, a jak mu šlape na obličej a na krk.

V jednom okamžiku Rudolfem projela ostrá vlna čiré nenávisti a udělal dva rozhodné kroky kupředu, zvedl nohu a chystal se vymazat ten podivně smutný a uhrančivý obličej, a právě v tu chvíli les znovu vydechl a  ozvalo se do mokru kostí zarývající se zavytí.

 

IX.

Kony i  Rudolf strnuli. Ten řev byl příšerný, nic strašnějšího nemohlo existovat. Trval dlouho, nesl se k nim a rozbíhal se do všech stran, pohltil je, stali se jeho součástí, procházel jimi jako elektrický proud, sevřel jejich smysly v bolestivé křeči.

Oba zaječeli a chytili se za hlavy, zacpávali si uši a přitom couvali od ležícího kluka, který už byl sotva klukem, spíš připomínal rozbitou figurínu z výkladní skříně, kterou někdo zapomněl vynést před demolicí budovy.

Kony klesl na kolena a hlavu sklonil k zemi. Rudolf viděl, jak otvírá a  zavírá pusu, asi křičí. Slyšet ale nebylo nic, všechno vysával ten mohutný, neustávající řev, který se zvedl z hlubokého vrčení rychle a  lačně do vysokého, vibrujícího tónu, který zněl nesnesitelně dlouho neměnně, ale stále hlasitěji a hlasitěji.

Rudolf cítil, jak pozadu padá na zem a přitom se pokusil něco, cokoliv, zaječet. Neslyšel ale ani sám sebe, přes zacpané uši, do kterých si bolestivě zarýval ukazováčky, mu mozek znásilňoval ten pekelný neutuchající jekot.

Když už si myslel, že nikdy nepřestane, rozhostilo se ticho.

 

X.

Rudolf věděl, že vytí už skončilo, že les je tichý, a přesto i v tom absolutním tichu, nebo právě kvůli němu, slyšel v hlavě pořád ozvěnu toho nelidského jekotu. V několika dlouhých vlnách slábla, až zmizela docela. A i když už byla pryč, síla, která ho paralyzovala, nad ním stále měla moc. Ležel na zádech a nemohl se pohnout.

Někde vedle sebe slyšel tiché úpění, to musel být Kony. Možná, že Kony řval nahlas, kdo ví. Cítil, jak mu lalůčky vlhnou, z uší mu nejspíš tekla krev. A v hlavě měl jedinou neustále se opakující myšlenku, idiotskou otázku, kterou předtím pořád dokola mlel jeho ožralý kamarád.

Hleděl na nebe, na hvězdy. V zátylku mu pulzovala tupá bolest. Ještě chvíli, pomyslel si. Ještě chvíli to bude bolet takhle málo, a pak se to rozjede. Musím vstát a jít k autu.

S úlevou, že dokáže konečně přemýšlet, se pokusil zvednout. Jakmile pohnul hlavou, ozvěna toho příšerného vytí se vrátila. Zaťal ruce v pěsti, pevně zavřel oči a čekal, až to přejde. Trvalo to neskutečně dlouho, a  pak, když vytí zesláblo a odeznělo, opět uslyšel Konyho štkaní. Projela jím vlna paniky.

Otočil pomalu hlavou na stranu, ale i ten malý pohyb v něm probudil oceán bolesti.

„Kony?“ zachroptěl. Vysálo to z něj veškerou sílu, to jediné slovo, a ani si nebyl jistý, že ho řekl nahlas.

Kony neodpověděl. Dál brečel a kvílel, chvíli tišeji, pak hlasitěji, neúnavně, nez odmlky.

„Kony!“ Teď si byl jistý, že vyslovil jméno kamaráda nahlas. „Kony, Kony, Kony.“

Nic. Jen ten nepřerušovaný pláč a tichá ozvěna nelidského kvílení.

„Kony, Kony, kony, kony, konykonykony,“ drmolil Rudolf a v pravidelných intervalech svíral a rozevíral pěsti.Síla mu z těla rychle unikala. Čekal, že každou chvíli omdlí.

Nakonec se Kony ozval.

 

XI.

Předcházelo tomu několik zvláštních zvuků. Jedním bylo pár šoupavých kroků, po  nichž se rozhostilo dočasně ticho. Pak se ozvalo hrdelní zachroptění, úplně tiché, ale zároveň sebejisté, nesmlouvavé, chladné a kruté jako zvuk cirkulárky za chmurného lednového úsvitu. Znělo nepřerušovaně dost dlouho na to, aby se Rudolf nekontrolovatelně roztřásl atavistickým strachem.

Chrčení přešlo ve vzteklé zavytí a po něm následovaly odporné zvuky trhání. Něco nepředstavitelného, co se Konymu právě dělo, z něj vymáčklo jedinou větu.

„Ne, nechci!“

Po ní následoval jen křik plný bolesti, do kterého vtékalo šílenství, až ho celý naplnilo, přeteklo a vytrysklo v ochromující kakafonii skřeků a  ječení.

Rudolf se v panice, která ho pohltila, pokusil ze všech sil převalit na bok. Přes všechno své úsilí se ale jen dál díval do hvězdnatého nebe. Zvuky trhání zpovzdálí zněly jako z jiného světa, musely být z jiného světa, ze světa fantazie, lží a výmyslů. Tohle se přece nemohlo ve skutečnosti dít.

Rudolf měl dost času o tom přemýšlet, protože čas se sekundu za sekundou vlekl dál a Kony, nebo to, co z něj teď zbývalo, byl dál trhán na kusy. Jeho ječení už umlklo, ale ta poslední dvě slova zněla v Rudolfově hlavě stále znovu a znovu. Několikrát se pokusil hlavu otočit směrem, odkud se zvuky ozývaly, ale neviděl nic než kus igelitky. A o kousek dál, za silnicí, kde se zvedala mez a začínal les, se potměšile třpytila láhev od koly.

Rudolf měl dost času na to, aby si připustil, že to všechno se skutečně děje.

Jak náhle začaly, tak zvuky trhání i ustaly.

Rudolf zavřel oči a zhluboka se nadechl. Srdce mu tlouklo jako o závod, běželo tam, kam jeho nohy nemohly, pryč, pryč, pryč.

 

XII.

Místo hvězdnatého nebe se nad ním objevila podivně vyboulená hlava. Z mordy odkapávala krev. Na tváře a čelo se lepily chomáče chlupů, zbarvené do tmavě karmínové. Divoká hříva kudrnatých zacuchaných vlasů povlávala v  lehkém vánku, který se náhle zvedl.

Oči. Poznal ho podle očí. Hleděl na něj zrakem dávno zapomenutých božstev, v  prach obrátivších se království, zmaru a pomíjivosti všeho. Spatřil v  nich hvězdnaté nebe pradávného světa, který se pro dnešní noc vynořil zpět z věčného zapomění.

Les znovu utichnul, věčnost mezi dvěma unavenými údery nemocného srdce.

Ozvalo se zachroptění, netečné a nesmlouvavě lačné zároveň.

Zavřel oči, zaklonil hlavu a nastavil krční tepnu chladu noci.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 28 dubna 2013 v 21:29

    Jedinou vadou na kráse je to, že téma ,, vlkodlaci,, už je tolikrát ohraná písnička, že si z toho snad už nikdo nemůže sednout na zadek, i kdyby to bylo napsáno sebelíp. Ale slohová stránka je na výbornou, takže určitě nelituji těch několika minut, které jsem nad tím strávil, byť jsem se nedočetl nic nového, nic, co by už dávno před tebou někdo nevymyslel. Ale na druhou stranu, jsem vděčnej za každou povídku, která má nějakou úroveň, byť už je to velmi, velmi ohraná deska 🙂

Nový komentář