Vlak


Zase šel pozdě. Přesně jak bylo u něj zvykem. Za pár minut mu jel vlak a on zase běžel pozdě.

Sakra, pomyslel si, když na hodinkách viděl, že čas odjezdu už je za dvě minuty. Třeba bude mít zpoždění, přál si. Tentokrát to musí stihnout. Je to důležité. Vběhl do vstupní haly nádraží a pohledem hledal na tabuli odjezdů jeho vlak. Tady je, druhé nástupiště. Kruci, nestihnu koupit lístek, pomyslel si a rozběhl se vestibulem k druhému nástupišti. Doufal, že to ve vlaku když tak nějak vymluví, nebo se prostě schová na záchodku tak jako vždycky, když jel na černo. Vzpomněl si, že si nevšiml, jaká to měla být kolej, ale určitě tam bude jeho vlak čekat.

Když konečně doběhl na druhé nástupiště viděl, že vlak tam pořád je, ale nikdo už nenastupoval, ani na nástupišti nikdo jiný nebyl. Nevěnoval tomu pozornost a rozběhl se za vlakem, protože viděl, že se pomalu rozjíždí. Vtom ucítil na rameni studenou ruku. S leknutím se otočil a málem spadl. Uviděl stařenu v uniformě průvodčí.

"Jdete pozdě vlak už jede.", oznámila mu.

Měla takový divný kovový hlas. Znělo to skoro jako když to hlásí rozhlasem.

"To ještě stihnu.", otáčel se už , aby se za vlakem rozběhl.

"A máte lístek?", zeptala se stařena a chytla ho za ruku.

"Ten koupím ve vlaku.", odsekl jí a vytrhl se.

Rozběhl se rychle za rozjíždějícím vlakem.

" To není váš vlak, bez lístku nastoupit nesmíte!", volala na něj průvodčí.

Tak si mě chyť, pomyslel si a dál už tomu nevěnoval pozornost. Rychle doběhl vlak a otevřel dveře posledního vagónu. Hodil dovnitř batoh, chytil se madla a naskočil. Chvíli postál, aby se vydýchal. Měl toho dost. Když trochu sebral dech, který doběhl až po něm, zavřel dveře a opřel se o zeď vagónu.

Když se probral bylo venku už šero. Sakra já usnul, divil se sám sobě. No když je ještě je tady, tak ho průvodčí z vlaku nevyhodil. Vytáhl z batohu flašku s vodou a dal si pár pořádných doušků. Zase ji schoval, vzal batoh a šel se podívat dál do vagónu. Otevřel dveře a porozhlédl se kam by si mohl sednout. Vagón vypadal docela sešle. Lavice byly dřevěné, stará okna a osvětlení jen trochu poblikávalo. Kde ten vlak vyhrabali, podivil se. Podíval se po sedadlech kam by se mohl složit. Na každém sedadle seděl nějaký člověk. Bude si muset k někomu přisednout.

Šel k sedadlům, kde seděl starší muž, který seděl u okénka a smutně z něj koukal. Vypadal, jako by jel z pohřbu. Měl na sobě tmavý oblek, snad úplně černý, bílou košili a černou kravatu. Vlasy měl sčesané dozadu. Do obličeje mu nebylo vidět.

"Dobrý den, máte tu volno?",zeptal se.

Odpovědí mu bylo jen ticho a zvuk kovových kol vlaku drnčících o spoje mezi kolejemi.

Muž ale pomalu otočil hlavu a podíval se přímo na něj. Zamrazilo ho až ustoupil o krok zpět.

Hleděla na něj šedá strhaná tvář, která mu připomněla pohřeb prastrýčka, když byl ještě malý kluk. Z tváře na něj hleděli prázdné oči. Byly bez barvy a hleděli spíš někam úplně jinam mimo náš svět než na něj. Beze slova se muž otočil zpět k okénku.

Pomalu vycouval a řekl si, že raději zkusí jít jinam. Naproti přes uličku seděla starší žena s prošedivělými rozcuchanými vlasy. Taky hleděla z okna, ale už ne tak upřeně jako ten muž. Zdálo se, že spíš roztěkaně, až ustaraně. Vypadala jako by si nebyla jistá, že jede správně.

"Dobrý den, můžu se k vám posadit?".

Okamžitě se na něho podívala. V očích se jí zračil strach a hněv zároveň. Jako by vypadalo, že se rozmýšlí jestli se ho bát, nebo ho zabít. Chvíli si ho prohlížela a pak se z jejích úst vydral ten nejodpornější smích jaký kdy slyšel. Byl to příšerný skřípavý a pleskavý zvuk. Jako by se něco trhalo. Měl pocit jako by mu někdo trhal kůži z hlavy. Chytil se za hlavu a rychle utekl na konec vagónu. Když se ohlédl, jestli za ním neběží. Ke své úlevě zjistil, že ne. Zase bylo ticho. Jediné co vnímal bylo poblikávání žárovek u stropu a  bušení kol do kolejí. Vagón se lehce kolébal ze strany na stranu.

Seděl na zemi zády opřený o dveře, které vedly do další části vagónu. Seděl a bál se vstát. Nebo byl spíš tak vyčerpaný, že nohy vůbec neposlouchaly. Nikdo si ho nevšímal. Všichni jen hleděli z okna. Napadlo ho, že se taky podívá z okna, aby zjistil co je tam tak zajímavého, že nemůžou odrhnout oči od okna. Uslyšel ale něco nového. Uslyšel kroky. Kroky nebo spíš dupání nějakých těžkých bot. Tušil, že někdo chodí ve vedlejší části vagónu. Chvíli poslouchal ty kroky a přemýšlel jestli se má podívat kdo to je. Zvedl se a podíval okýnkem ve dveřích do druhé části. Jeho obavy se naplnily. Byl to průvodčí a cvakal lístky. Sakra, zaklel si pro sebe. Ještě se vteřinku rozmýšlel, jestli mu o lístek řekne a nebo se poběží schovat na záchod a pojede na černo. Prohlédl si průvodčího. Byla to hromada masa asi dva metry, ruce měl jako lopaty a na nohách těžký okovaný boty. Vypadal spíš jako Frankensteinovo monstrum. Čepici měl naraženou na hlavě tak, že do očí mu nebylo vidět. Viděl jen, že na tváři mu hraje zvláštní úsměv. Nevěděl co si o něm myslet, ale věděl, že s ním se o lístek hádat nebude. Otočil se a přikrčený odběhl na konec vagónu a zamčel se na záchodě. Čekal. Za chvíli slyšel kroky těžkých bot jak se blíží. zatajil dech a neodvážil se ani vydechnout. Představoval si jak se každou chvíli musí rozrazit dveře a ten obr ho popadne, roztrhne ve dví a vyhodí z vlaku za jízdy. Za chvíli se kroky začali vzdalovat. Vydechl si. Po nekonečně dlouhé chvíli se rozhodl, že přece jen otevře dveře a podívá se jestli už je pryč. Pomalu otevřel dveře.

Jakmile se dveře otevřely tak, aby jimi mohl projít, uviděl, že přímo před ním stojí ty obrovské okované boty a v nich ten děsivý průvodčí. Ruce jako lopaty mu teď připadali spíš jako lžíce od bagru. Čepice hluboko vražené do čela mu zakrývala celý obličej až na ten podivný úsměv. Ten byl na tom to nejhorší. Ten kamenný úsměv. Tuhla z něj krev v žilách. Nedokázal se pohnout, jen civěl do jeho obličeje a čekal, až ho ty smrtící ruce popadnou a on se proletí vzduchem než dopadne v té rychlosti na štěrkový násep kolem kolejí a uslyší jen praskot svých kostí.

"Váš lístek prosím."

Málem mu vyskočilo srdce z hrudníku ven. Ten hlas byl ještě horší než ten usměv, který měl zase na tváři. Byl to mrazivý, chladný až strojový hlas a přece v něm bylo něco zvláštního, něco co ho naplňovalo obavami.

Stál tam.

Bez hnutí.

Jen čekal.

Už si myslel, že snad zase omdlí, ale pak o napadlo, že zkusí svůj starý trik, který používal, když ho nějaký cvaklístek náhodou chytil.

"Do…Dobrý den." začal s nejistým hlasem," Jistě hned, hned Vám ho dám."

Začal sem přehrabovat v batohu. Přesně tak jak to dělal už několikrát.

"Jistě hned, mám ho někde tady." stále se přehraboval v batohu a sem tam se letmo koukl na průvodčího. Ten tam stál pořád stejně, ani se nehnul. To je snad robot, pomyslel si.

"To není možné," začal s hlavním trumfem svého plánu," byl tu. Určitě. Kupoval jsem ho s předstihem. Zaplatil jsem za něj až moc a teď tu není. To snad není možné."

Sedl si na zem a hlavu si složil do dlaní.

"Opravdu tam byl."

"Jste si jistý, že jste si lístek koupil?." ozval se ten zvláštní hlas vycházející z úst velkého obra před ním,"Jestli jste si lístek koupil dám Vám náhradní," Sáhl do své nádražácké brašny a vytáhl lístek.

"Tady je Váš lístek." řekl mu a podal mu lístek.

"Děkuji." vzal si od něj lístek a pomalu se zvednul. Celou dobu se průvodčímu koukal do tváře. Stále byla neměnná, ale na malou chviličku, snad se mu to zdálo, zahlédl jako by se mu snad pohnul koutek. Nebyl si jist, ale vypadalo to prazvláštně.

"Ukážu Vám vaše místo," řekl mu obr a lehce naznačil rukou směrem do vagónu.

Pomalu se zvedl a následoval ty ohromná záda. V ruce držel lístek a podivoval se jak to šlo hladce. Oddychl si a pomalu se přestával třást. Určitě to bude dobrák, když mi dal lístek, napadlo ho. Teď si v klidu sednu.

Došli na konec vagónu a průvodčí co vypadal spíš jako sluha od Addamsových ukázal na volnou lavici. S díky si tam sedl. Vedle sebe položil batoh, ale bundu si nechal, bylo tam až moc chladno.

"Váš lístek prosím." ozval se nad ním ten kovově syrový chladný hlas.

Podiveně se na něj podíval. Stál tam úplně stejně jako před chvílí, když po něm chtěl lístek prvně.

Chvíli na něj koukal a pak pomalu vytáhl lístek a podal mu ho.

Obr natáhl svou ohromnou ruku ve které měl cvakací kleště a procvakl mu lístek.

V tu chvíli mu úplně přejel mráz po zádech.

Pak obrovská ruka klesla k ještě většímu tělu.

On nechal ruku taky klesnout a podíval se nahoru do jeho obličeje. To co uviděl ho úplně zděsilo. Na tváři, ze které byla vidět jen ústa, se mu rýsoval odporný úsměv. Byl to zlý a škodolibý úsměv, který naháněl hrůzu. Bylo vidět i jeho odporně veliké zuby, které celému tomu úsměvu přidávali strašlivý škleb. Hleděl na něj až zhypnotizovaně a nemohl odtrhnout oči od toho děsného šklebu. Koutky měl vysoko´a s těmi zuby měl pocit, že kdyby chtěl tak mu ukousne celou hlavu. Byl šílený úsměv, ale bezhlasý. Jen tam stál a usmíval se.

Proč, sakra, podivil se. Tak uviděl ještě něco daleko děsivějšího. Ta šklebící se hlava se pomalu pohnula nahoru a stín, který až do teď zakrýval jeho obličej až pod nos začal ubývat. Viděl jeho velký rovný nos a pak přišel strašný šok. Uviděl jeho oči. Popadla ho panika. Nevěděl proč, ale najednou měl pocit jako by chtěl vyskočit z kůže a utéct. Ty oči byly ještě horší než ten škleb. Šílené velké oči. Černé jako černočerná tma. Jako by se v nich odráželo všechno šílenství světa. Když teď viděl celý jeho obličej byla to neskutečně děsivá podívaná. Chtěl začít křičet, ale nemohl z hrdla vydat jedinou hlásku. Jen tam seděl a třásl se. Myslel, že se každou chvíli pozvrací. Pak se ta odporně se šklebící grimasa zase pohnula dolů a stín mu zase zakrýval obličej. Zmizel i ten odporný úsměv. Zase před ním stál ten obrovský průvodčí, který se teď otočil a pomalu odešel do vedlejšího vagónu.

Jen tam seděl a pořád hleděl na místo, kde před chvílí stál a kde se na něho šklebila ta zrůdná hrůzu nahánějící grimasa. Nevěděl jak dlouho tam jen tak bez hnutí seděl, když si to uvědomil. Párkrát zamrkal a otřásl se.

To bylo strašlivý, odfrkl si. Už neslyšel žádné kroky. Zase tu byl jen zvuk jedoucího vlaku. Za to určitě můžou ty zatracený světla, pomyslel si a chtěl si tak vysvětlit, proč vypadal průvodčí tak strašně. Stále se ale necítil nejlíp. Zanechalo to v něm jakýsi zvláštní pocit nejistoty. Chvíli tam jen tak seděl.

Po chvíli se trošku vzpamatoval. Vyndal si z batohu vodu a pořádně se napil. Měl v ústech úplně vyschlo. Při posledním doušku se podíval z okna . Všechnu vodu vyprskl a okno. Láhev s vodou mu spadla na zem. Rukávem otřel okno a pořádně se z něj znovu podíval. Už věděl proč se všichni dívají jen z okna. Venku byla pohroma.

Nepršelo ani nesněžilo, na to nebylo roční období. Vypadalo to spíš jako by jeli skrze sopku, nebo jako by tu nedávno vybuchla atomová bomba, pomyslel si. Nebe bylo krvavě rudé a šeré. Krajina připomínala fotografie z měsíce, jen zbarvená do ruda. Nedaleko tekla řeka roztavené lávy, kterou lemovaly uschlé stromy. Některé z nich hořely. Na obzoru se rýsovaly potemnělé hory, poblíž kterých padali z nebe meteority, nebo něco podobného. Ohnivý déšť. Nemohl odtrhnout zrak. Pohled na krajinu byl příšerný. Nevěděl co si o tom myslet, bylo to moc šílené. Před jeho zraky se nacházela zpustošená planina plná prachu, který rozfoukával horký vítr. Bylo vidět jak se vzduch nad zemí vlní, přesně jako za parných letních dnů nad silnicí. Seděl ve vlaku ve kterém byla zima a venku řádila ohnivá krajina.

Pak ho napadlo, že to nevypadá jako trasa, kterou obvykle jezdí. Pomalu zvedl procvaknutý lístek, na který se ještě ani nepodíval. Prohlédl si ho. Pak pomalu zvedl oči od lístku a zamířil pohledem ven a ohnivou spoušť. Na hrůzně zdevastovanou, životu nepřející krajinu. Lístek mu vypadl z ruky. Nechal jej vypadnout. Ruce mu padli do klína a on jen upřeně hleděl z okna.

Tohle není můj vlak, běželo mu v duchu. Lístek spadl na zem a dalo se na něm zřetelně přečíst.

Konečná stanice: PEKLO.

Sdílejte článek

Nový komentář