VIDINY, část 1


Paul Smith se probudil v noci výkřikem do tmy.Seděl na posteli, byl vyděšený a mžoural po potemnělé místnosti.Cítil jak se mu po prostěradle a nohou rozlévá příjemné teplo.Když rozsvítil lampičku na svém nočním stolku, bylo mu to hned jasné – pomočil se.To ho rozrušilo ještě víc než skutečnost, že se opět vrátily ty noční můry.Ty staré noční můry, které ho tenkrát tolik děsily a o kterých si myslel, že už zmizely jednou provždy.Opět se viděl, jak běží nahý po poli a něco ho pozoruje z kukuřice, něco zlověstného a temného…Vzpomínal si docela určitě na noci, kdy se bál vystrčit nohu přes pelest postele, protože kdyby to udělal, nějaká šmátrající ruka by ho mohla chytnout za nohu a stáhnout dolů. Ano, dolů pod postel.Do toho všeho se mu vracel ten starý hlas, který mu hučel v hlavě jako hejno sršánů.

Paulovi bylo 31let, fakt že se probudil uprostřed noci byl pro něho opravdu skličující.Zítra totiž musel jet na služební cestu až do Portlandu a při té představě mu hlava třeštila jako zvon.Byl zaměstnán u McGee Company, která se zabývala výrobou lepenkových krabic.Takových, do kterých se pak balí nejrůznější druhy crackerů a podobných sraček, jak si Paul vždycky myslíval.A na které pak v televizi dělají reklamu ti nejrůznější šarlatáni a pozéři a snaží se dělat cukrbliky z obrazovky, aby nalákaly co nejvíce dětských duší.A malé americké děti, které vstávají v 7 hodin, aby stihly Mickey Mouse nebo Donalda Ducka je s oblibou hltají.

Ale přesto se vždy musel na reklamních besedách tvářit jako zodpovědný a zapálený pracovník.Plnil pozici obchodního zástupce a vydělával poměrně slušné peníze.Teď žil zrovna sám, žena ho opustila před 4 měsíci, kdy zrovna procházel svou menší alkoholovou krizí.Ale bylo mu to celkem jedno, od svého nejlepšího přítele Bucka Smintherse, kterého znal už z Michiganské střední se dozvěděl, že jeho žena Rachel snad prošukala půlku Denveru a trvalo to asi 2 roky a on o tom nevěděl.Dnes to ale bylo jiné, sklenky se nedotkl po dva měsíce a často si procházel příšernými stavy.Zato si navykl žvýkat prášky, ale bylo to alespoň menší zlo.

Pořád seděl na posteli a srdce už mu tlouklo o něco mírněji.Snažil si v hlavě srovnat všechny myšlenky a přijít na to proč se to opět vrací.Proč! Proč zrovna jeho navštěvovali a nedají mu pokoj, dokud si snad žiletkami neprořeže žíly.O čemž vážně uvažoval, když se s ním Rachel rozvedla.Byl spořádaným, normálně žijícím člověkem.Proč ho po nocích navštěvují? Oni, ti které si netroufal nahlas pojmenovat.Ti bezejmenní, ti zatracení! Proč zrovna jeho Paula Smíthe – obchodního zástupce u firmy McGee Company.Slýchával už o takových lidech, co jsou schopni vidět věci.Ale to se naprosto neslučovalo s jeho příliš racionálním myšlením.Jako by ho něco volalo z dáli.Něco, co příliš zapáchalo hnilobou a šaty zamazanými od hlíny.Hlas něčeho co leželo už dlouho šest stop pod zemí.

 

S určitostí si již vzpomínal.Byl to hlas jeho babičky, která byla dlouhá léta po smrti. A nebo nebyla?

Se kterou byl nucen vyrůstat, když mu zemřeli oba rodiče.Pořád nevěděl co přesně se to tenkrát odehrálo, když byl ještě malým chlapcem.Ale věděl že….Věděl, že co nevidět si vzpomene docela určitě.Možná již příště v noci.Až opět zalehne do své postele a v nočním tichu bude koukat do stropu – kde stíny vytvářejí podivuhodné obrazce.

Jeho otec – Brian Smith, po návratu z Vietnamu, kde si prošel ofenzívou Tet, pracoval jako pumpař na poloviční úvazek.Kšefty se moc nehrnuly, a proto měl obvykle ve zvyku vypnout stojany a koukat na baseball v televizi.Většinou s nohama na stole a nepostradatelným kartonem piva Budweiser vedle své nohy.Toho dne, když zrovna hráli jeho oblíbení Red Sox, trochu přebral, což by u něj nebylo nic neobvyklého.Nebýt toho, že pumpy byly stále zapnuté..Když šel ven, aby ulevil svému žaludku a vyprázdnil jeho obsah – odhodil ledabyle cigaretu z koutku úst.Ten chudák si ani neuvědomil co se vlastně stalo.Jeho tělo se podařilo identifikovat jen podle pár nalezených zubů.Ten požár byl vidět na 3km daleko a museli se sjíždět hasiči z celého okresu.

Jeho žena Ami, byla doma když se to stalo, jelikož dala v práci výpověď.Pracovala v továrně na kuličková ložiska Edward&Gray Company.

Jednoho dne se jí neopatrností připletl malíček pravé ruky do hydraulického lisu.Malíček museli amputovat, protože vypadal jako omalovánky.Proto teď pobírala invalidní důchod.Mnohokrát jí to bylo vyčítáno manželem že je „neopatrná mrcha“, „že kvůli ní teď nevyjdou a skončí na ulici jako banda těch zasraných hippíků, protože nebude z čeho platit nájem“

Když se to dozvěděla, spolykala celé plato Oxycodonu a zapila láhví Jacka Danielse, který jí pomohl bezbolestně odejít z tohoto světa.

Paulovi bylo tenkrát 7 let.Byl úřady svěřen do péče své babičky, která žila na odlehlé farmě v městečku Cherokee ve státě Iowa.

Zatímco seděl na posteli, ten hlas se mu stále přehrával v hlavě.Jeho babička Greta Carbiová, měla původně severské předky.Byla poměrně vysoká s uhlazenými rysy.Velké černé oči a šedivějící plavé vlasy, (kterých teď zbývalo už jen pár) prokazovaly, že kdysi to musela být pozoruhodná žena.Malý Paul si na ní nevzpomněl už léta.Natolik dokonale se mu podařilo vymazat tuto postavu, tu hrůznou vzpomínku z hlavy.

Vzpomínal si na její šílený výraz z krhavýma očima, když k němu běžela s velkými zahradními nůžkami na keře a křičela: „Už si zase dělal tu nepřístojnou věc Paule?! Tu hříšnou věc,sám ve svém pokojíku!“

„Ale babi…já-„

„Bud už zticha nebo bys snad chtěl, abych ti ho ustřihla?“

„né, to bych….“

„Neslyším tě Paulí“

Přišla k němu a nůžky rozevřela do tvaru písmene V a podržela je nad jeho postpubertálním penisem, který mezi nimi visel jako nějaká chaluha.Paul se strachy pomočil.

„Budeš hodný chlapec Paule! Rozuměl si mi ty malý odporný prevíte? Podívej se jak vypadáš!“

Pak ho nechala být a odešla i se zahradními nůžkami.Paul brečel.A takhle to chodilo často.

Malý Paul často myslel na útěk.Děsil se ale okolních lesů, které vypadaly zlověstně.Často mu babička říkala „Ať tě ani nenapadne odvážit se, byť jen na krok za hranice farmy Paule!“ V těch lesích číhá zlo! „Paul, ale měl z Grety takový strach, že by raději zvolil cestu přes Cheerokeyské lesy, než strávit dospívání s tou pološílenou ženskou.Lesy – které byly opředené tolika tajemstvími a strašidelnými historkami.Slyšel o starých indiánských pohřebištích ukrytých kdesi hluboko ve hvozdech .Kam by se neodvážil ani šerif se svojí zatracenou partou nohsledů.Slýchával o lidech, kteří se tam vydali a již se nevrátili.Zvlášť večer míval vždy divný pocit jako když ho něco pozoruje.Farma byla obehnána rozsáhlými kukuřičnými poli.A za nimi? Byla svoboda.Nebo snad číhala smrt? Někdy tak stál na okraji pozemku a díval se na les v dálce.V tom měl pocit, že ho někdo sleduje z domu.Otočil se a na zlomek sekundy uviděl Gretu v okně, jak rychle zatáhla záclonku.Připadalo mu, jako by se zašklebila.Jako by říkala: „No, jen to zkus, zdrhni ty malý hajzlíku! Však oni si tě najdou, oni tě potkají, tak jako jsem je jednou potkala já!“ Jako by těmi lesy obcházeli duchové a za nocí ryčeli, malátní duchové z nějaké zatuchlé indiánské kobky porostlé mechem.A hledali někoho, komu by mohli uloupit skalpel.Nenasytní a krvežízniví jak zaživa, tak i po smrti.

 

Jednoho dne Greta Carbiová čistila zanesený okap, protože Paul byl ještě moc malý, aby nějakou takovouhle práci zvládl.Farma byla hodně daleko, takže všechny tyhle venkovní práce si Greta musela dělat sama.Ať už to byla náhoda či ne, fakt že horní špršle žebříku byla uvolněná, měla za následek to: že Greta jen zamávala ve vzduchu jako raněný pták, když dostane sprškou broků do těla.A pak jen padala.Bylo možné slyšet dunivé plácnutí a jemné prasknutí.Smrt nastala okamžitě.

Paul se opět stěhoval, bylo mu 9,když se to stalo.Vyrůstal v ústavu pro mladistvé.Můžete tomu říkat jak chcete, ale pořád to vždycky je a bude sirotčinec, pasťák, díra. Kde velcí kluci trýzní ty malé.A Paul malý byl.

Tam to všechno začalo, tam začaly ty sny.Paul se tím nejdřív nějak netrápil.Matka mu vždycky říkala:“Není to skutečné, to si zapamatuj Paule!“

 

 

Paul vstal, poškrábal se v rozkroku a neobratně přešel do koupelny, přitom potmě kolenem shodil květináč.Byl rozespalý, levé oko měl zalepené a pořád byl stále ještě vyděšený.“Vždyť ona mu řekla, že se zase vrátí“ Řekla to! Řekla!“Bude se vracet tak dlouho a dlouho a dlouho“ A vždy s sebou bude mít ty velké zahradní nůžky“

Paulovi se při tom pomyšlení udělaly mžitky před očima, chlupy se mu ježili už někde od genitálií až po šíji.Musel se zachytit umyvadla, aby neomdlel.Už si vzpomínal naprosto na vše.Na to jak ležel v Ackleyském sirotčinci, v tom studeném pokoji, na tom bezútěšném a zapomenutém místě.Bál se nakouknout pod postel zda tam náhodou neleží jeho babička Greta Carbiová s nůžkami na plot.

 

Když v tom se otevřely dveře: Stála v nich Greta.Byla 2 roky po smrti.

Její oči byly mrtvolně bílé, jakoby nepřítomné.Pravé ještě bylo v jamce.Kdežto levé viselo asi 5cm z jamky a v jakoby šíleném záchvatu hrozivě koulelo panenkou.Jakoby snad Paula chtělo vykoukat.Místo nosu měla jen dva neurčité otvory se zbytky visícího masa.Pravá půlka obličeje byla stržená a mohli jste vidět jak pracuje její bílá čelist, když cvakala shnilými zuby – znělo to jako chrastění kostí v hrobce.Ruce měla nepřiměřeně dlouhé, ale už to nebyly ruce, byly to pařáty.Visely jí nehybně podél těla vedle jejich prsů, které se teď scvrklé a vrásčité houpaly u jejího pupku, jako dva staré boxovací pytle.Barva její kůže byla nazelenalá a zátylek s přeraženým vazem byl zfialovělý.Neskutečně páchla hnilobou a hlínou.

Najednou se zašklebila a z nosní dutiny jí pomalu, nemotorně vylézali dva tuční mouční červi.Velké rezavé zahradní nůžky měla zabodnuté v hlavě, která byla částečně pokrytá kůží.Její pravá ruka se ohnula s děsivou rychlostí a vytrhla nůžky z hlavy, jak když nějaký černý rytíř z pohádky tasí svůj meč.Z rány vytryskla šedozelená tekutina, pravděpodobně to byl mozek.A rozstříkla se na zdi napravo.

„Ahoj Paule, tak jsem se vrátila“ zaskřehotala.

Hlas měla vrzavý a skřípavý, přesně takový jako když přejedete nehty o tabuli.

„Tak jsem tady Paulí, zase si dělal tu věc Paule?“

Paul nevěděl, jestli pořád sní nebo už se zbláznil dočista.Nebyl schopen se pohnout.Byl jak přimrznutý ke své posteli.Odmítal tomu uvěřit, už toho na něj bylo dost.

„Nejsi skutečná“ Zamumlal.Ale dobře věděl, že to tak není.

„Jsem Paule,ty malej hajzlíku, já dobře vím že ten žebřík si nařízl ty!“

„Ne babi, to není pravda.Nejsi skutečná!“

Postava Grety nebo spíš toho co z ní zbylo se dala do pohybu směrem k Paulovi.Byl naprosto hypnotizovaný tím houpajícím se okem které po něm stále koulelo a druhé se dívalo stočené ke stropu.

„Paule, tvůj fotr se smaží v pekle, protože já ho tam viděla“A ty se tam také budeš brzy smažit, pokud nebudeš hodným chlapcem“

„Odejdi, nejsi tady!“

„Ale jsem, stejně jako jsi tu ty“

„Já se vrátím Paule, vrátím se a budu se vracet pořád a pořád“ Vydala bublavý temný smích.Znělo to jako hejno odraných krkavců.

Sunula se k němu jako mátoha.Stála již téměř u něj a pomalu zdvihala ruku.A své dva kostnaté prsty, z nichž se odlupovalo maso, strčila Paulovi do pusy, kterou měl otevřenou do kořán.Pravděpodobně se mu snažila vytrhnout jazyk, aby ho nikdo neslyšel křičet o pomoc.Aby mu s temným mručivým uspokojením mohla druhou rukou zarazit nůžky do chřtánu.Ale on by stejně nekřičel, nebyl schopen vydat ze sebe ani hlásku.Paul se teď díval přímo do těch mdlých vodových očí.Upadal již téměř do mdlob, na zemi pod ním již byla dávno loužička.Vzpomínal si, jak z posledních sil, které vždycky člověk v sobě najde, když už si myslí že je po něm, byl nucen vší silou rafnout do těch odporných pařátů.Které užuž chňapaly po jeho dětském jazýčku.Byl to mocný stisk čelisti.Greta zařvala nepopsatelným bolestným skřekem,v kterém nebylo naprosto nic lidského.Ucouvla a ještě stihla zasyčet.“Vrátím se! Vrátím se a budu se vracet pořád! A pořád! A pořád! Najednou se mu otočil žaludek a on vyzvrátil celý jeho obsah, převážně složený z neslavné sirotčinecké stravy.

Od té doby si už nic nepamatoval, našla ho ošetřovatelka ležet v bezvládném stavu vedle postele.

 

KONEC PRVNÍ ČÁSTI…

 

 

Sdílejte článek

  1. Sraatsch 8 července 2007 v 18:49

     Nevím kolik jsi toho vymyslel sám a kolik ne, ale tuhle část jsi převzal na 120%:

    Vzpomínal si na její šílený výraz z krhavýma očima, když k němu
    běžela s velkými zahradními nůžkami na keře a křičela: „Už si zase
    dělal tu nepřístojnou věc Paule?! Tu hříšnou věc,sám ve svém pokojíku!“

    „Ale babi…já-„

    „Bud už zticha nebo bys snad chtěl, abych ti ho ustřihla?“

    „né, to bych….“

    „Neslyším tě Paulí“

    Přišla
    k němu a nůžky rozevřela do tvaru písmene V a podržela je nad jeho
    postpubertálním penisem, který mezi nimi visel jako nějaká chaluha.Paul
    se strachy pomočil……. Myslím, že to bylo v Červeném drak a jednalo se o postavu, kterou hrál Ralph Fiennes.

Nový komentář