Více než člověk


Musím odtud pryč. Pryč z téhle tmavé, pomalu umírající vesnice. Honí se mi hlavou, když pomáhám ostatním mužům kopat hromadný hrob. Neznámá nemoc, která se v naší vesnici objevila před nedávnem, odnesla během pár dní spousty obětí. Nikdo nemá sílu zúčastnit se klasického pohřbu, ani já ne, potom co mi zemřela milá. Podle doktora by se měla těla co nejdříve zahrabat.

Ihned po setmění jsem běžel domů, abych zkontroloval sourozence a nemocnou matku, která se již také nakazila. Když jsem však dorazil, matka v posteli nebyla. Hrklo ve mě. Kde je? Běžel jsem se podívat do horní světničky, zda-li jsou bráchové v pořádku. Než jsem otevřel dvěře, uslyšel jsem za nimi pláč. Pláč ale nepocházel z dětských úst. Rozrazil jsem dveře a to co jsem uviděl, mě natolik šokovalo, že by se ve mne krve nedořezalo. Na zemi ležela mrtvá, zohavená tělíčka mých dvou brášků. Těsně u nich klečela vzlykající matka, která byla celá od krve.

„Co se tu proboha stalo?“ Řekl jsem sýpavým hlasem. Matka se na mě podívala mrtvolným pohledem a řekla : „Už byli nakažení, já už umírám a ty zemřeš taky!“ Snažila se mě zranit sekerou, byla však natolik oslabená, že jí upadla na zem a ona se skácela s ní. Přiskočil jsem k matce. Ona už však nedýchala. To ta proklatá nemoc! Zabila mi matku a ona v poblouznění moje poslední nejbližší.

Naposledy jsem se podíval po místnosti a pln zármutku vyběhl ven z domu. Cestou jsem popadl provaz, který byl zavěšen na trámu u verandy. Můj cíl je jasný, musím utéct z tohoto prokletého domu. Namířil jsem si to do lesa, kam jsem vždycky rád chodíval. I když cesta nebyla kvůli tmě vidět, já moc dobře věděl, kam mířím.

Zastavil jsem se u velkého dubu a začal šplhat do koruny stromu. Vybral jsem si nejtlustší větev a okolo ní obvázal lano. Druhý konec jsem si vzal do rukou a s úsměvem jsem si začal svazovat oběšenecký uzel. Nepodlehnu jí, nenechám se chytit. Nechci skončit jako ti, které jsme dneska pohřbili. Ani jako moje matka a sourozenci. Už se nechci trápit nad ztrátou mých nejmilejších.

„Je sis možná vzala, ale mě nedostaneš!“ Vykřikl jsem do tmy.

Vzal jsem uzel a navlékl si ho na krk. Připravoval jsem se na smrt, když v tom mi v hlavě vykřikl cizý hlas : „Zastav!“

Nechápavě se jsem rozhlížel kolem dokola a hledal člověka, co na mě promluvil. Nikoho jsem však nezahlédl. „Chceš mě dostat co? Já se nenechám! Žádná nemoc mě neskolí.“ Zavřel jsem oči.

„Zastav se ubohý člověče!“ Zazněl mi v hlavě znovu cizý hlas. To už mi nedalo, sundal jsem si z krku provaz a seskočil dolu na zem.

„Kdo jsi a ukaž se!“ Vykřikl jsem. V tom mě zasáhla prudká bolest do hlavy, až jsem se z toho sesypal na kolena.

„Nejsem žádná nemoc, ale zabít tě klidně mohu.“ Zvedl jsem hlavu a pohlédl na tmavou postavu, která vyšla z křoviska.

„Kdo jsi?“ Zeptal jsem se. Přízrak odpověděl : „Někteří mi říkají smrt nebo také nesmrtelná.“ Takové hlouposti poslouchat nebudu, naštval jsem se a řekl : „Promiň, ale na takové nesmysli nemám momentálně čas, mám v plánu něco jiného.“ Zvedl jsem se a chtěl dokončit své dílo. Než jsem však udělal první krok, znovu mě zasáhla bolest. V hlavě mi zazněl znovu rozzuřený hlas : „Člověče poslouchej.“ Uviděl jsem, jak si bytost sundavá kápy. Z ničeho nic se noc prozářila. Když si mé oči zvykly, uviděly překrásnou ženu. Měla bledou pokožku, hnědé spletené vlasy a výrazné rudé rty. Její černé oči se zařezaly do těch mých. Už jsem otevíral pusu, ale ona mě však zarazila. „Neříkej nic, jen mne poslouchej.“ Nečekala na mou odpověď a hned spustila: „Proč chceš opustit tento svět? Jenom kvůli ztrátě lidí, které si měl rád? Myslíš že to potom bude lepší? Ať zemřeš jakkoliv, stejně skončíš v temnotě.“

Z ničeho nic jsem se objevil na tom nejhorším místě, které jsem kdy viděl. Bylo tam horko, dusno a všude jsem slyšel bolestný křik, zohavení lidé u mě klečeli a prosili o vysvobození. Pak vše zmizelo a byl jsem znovu v lese. „Tohle je po smrti, chceš tam? Ne, neodpovídej mi. Já ti nabízím něco lepšího. Žasni nad mým světem. Jsem nesmrtelná, nezničitelná. Mohu si dělat co chci a s kým chci. Žiju si jako královna.“ Objevil jsem se v jakési místnosti, kde seděla tato žena na trůnu a na hlavě měla korunu. Zvedla se a přišla ke mě. „Mám spousty schopností, jak už sis všiml. Inspiruj se mým životem. Mohla bych ovládat svět, přesto se držím v ústraní. Respektuji přírodu, nesnažím se jí měnit. Uctívám matku přírodu. Jsem jí vděčná, že nás stvořila . A víš proč nás stvořila? Nejdokonalejší bytosti na téhle planetě vždy byli lidé, jenomže místo aby byli vděční za svůj život a za vše, co okolo sebe mají, začali si přivlastňovat a ničit své okolí a v poslední řadě i sami sebe. A proto jsme tu my. My se živíme lidmi. Tedy lépe řečeno jejich krví. Víš proč tu řádí smrtelná nemoc? Je to pomsta od přírody. A my jsme její pomocníci. Ano, je nás víc, ale většinou žijeme jako samotáři. Ale já už nechci.“ Nemohl jsem uveřit slovům, které mi tu říkala, přesto mi docházelo, že to asi bude pravda.

„Můžu ti to nabídnout. Chtěl by jsi do mého světa, nebo raději zemřít oběšením a propadnout temnotě?“ Odpověděl jsem: „Chci být, tím co ty.“

„Dobrá. Ale rozmysli si to. Už to nebudeš moct vrátit zpět.“ Tato žena mě natolik okouzlila a to nejen svým půvabem, ale i mocí, jakou má. Jako omámen jsem přikývl na souhlas.

„Mám ale jednu podmínku. Staneš se mým choťem. Budeš pořád po mém boku a to až navěky.“

Přikývl jsem. Žena se usmála. Přistoupila ke mě a odhalila můj krk. „Možná to jen trochu zabolí.“ Řekla a odhalila bílé zuby, které se zakously do mé kůže.

To je poslední okamžik, co si pamatuji z lidského života.

Sdílejte článek

Nový komentář