Veřejně prospěšné práce


,,Děkuji pane doktore. Jste opravdu hodný člověk."

Usmála se mladá matka a sundala ze stolu svojí dvouletou dcerku. Měla ještě v očích slzy a obvázané koleno. Tohle se dětem stává běžně. Neustále pobíhají sem a tam. Tam a zpět. Malá Kristýnka si hrála se svojí maminkou na zahradě a zakopla. Ke vší smůle dopadla na betonový obrubník, lemující řádky růží, které její matka tak pečlivě okopávala. Nikdy nebyla moc dobrá ošetřovatelka a konec konců, když už je její soused přeci ten doktor, tak proč by jí nemohla svěřit do dobrých rukou?

Ano. Pan doktor Novotný byl skutečně profesionál. S rozbitým kolenem si poradil raz dva. Měl čerstvý diplom z medicíny a taky nejlepší výsledky z celého ročníku. Prostě odborník na svém místě. A nejen to. Měl taky nesmírně sexy úsměv, kterému nedokázala odolat snad žádná dívka. Dokonce i matka Kristýnky, se jednou svěřila své kamarádce, že by ten mlaďas stál za hřích. To ale měla krapet upito. Tentokrát nebyla na lovu. Jen využila dobrých sousedských vztahů. Takový soused prostě není k zahození.

,,Opravdu mockrát děkuji." Sáhla do kapsy pro peněženku.

,,To je v pořádku. Musíme si přeci pomáhat."

Doktorovy hnědé oči, se rozjasnily obrovskou lidskostí. A když ještě použil svůj odzbrojující úsměv, mladá matka měla pocit, že se jí každičkou chvilku musí podlomit kolena. Ale to nemohla dopustit, protože svírala v náručí dcerku. Malá Kristýnka dokonce dostala bonbón jako v ordinaci. Neochotně jej sevřela v ručičce a pak se i se svojí matkou ztratila za dveřmi. Ale pro něho den ještě zdaleka neskončil. Ještě ne.

Měl dost práce. Bydlel sám a tak měl spousty času. Nikdo ho nikdy s žádnou dívkou neviděl. Někteří jeho kolegové dokonce tvrdili, že je homosexuál. Ženská část personálu zase oponovala, že takhle hezký kluk přeci nemůže být Gay? A vůbec, o svém soukromí nikdy moc nemluvil. Byl to vynikající lékař a to muselo každému stačit. Měl našlápnuto, aby to dotáhl hodně daleko. Možná na primáře.

A tak si doktor sbalil svůj lékařský kufřík. Odložil jej zpět na své místo a pustil si televizi. Zrovna dávali krimi zprávy. Nic pro něho. Měl ještě spousty práce. Musel sepsat lékařský deník, prohlédnout si nemocniční zprávu svého nového pacienta, ale ze všeho nejdřív, bylo třeba nakrmit psa.

Z ledničky vytáhl hovězí konzervu. Byla už od minule otevřená. Jeho kroky směřovaly do kotelny a pak zkrze plechové dveře po točeném schodišti do sklepa. Schodiště bylo úzké a několik centimetrů nad hlavou se mu tyčila pískovcová klemba. Dost často se stávalo, že se o ni udeřil do hlavy. Ani dneska tomu nebylo jinak.

" Zasranej šutr!" Vzteky nakopnul zahradní konvici, která se z hlasitým řinčením skutálela dolů. Všude byla cítit vlhkost a taky zatuchlina. Ostatně, jak už to tak u starých sklepů bývá. Teplota taky nebyla nijak přívětivá. Touhle roční dobou nepřesáhla sedm stupňů. Cestou si na sebe oblékl větrovku.

Schody jej zavedly k dalším dveřím. Ty byly opatřené mohutným, vysacím zámkem. Sáhnul do kapsy pro klíč o tevřel. Po slepu nahmatal vypínač. Šedesáti wattová žárovka několikrát zablikala a pak její slaboučké světlo vrhlo do prostřed místnosti kužel. Byla to prostorná místnost, bez okénka, kolem dokola izolovaná poliesterem, takže dost připomínala pokoje v psychiatrických léčebnách. Jen podlaha byla betonová. Uprostřed místnosti, v místech, kam pronikalo světlo, zela prázdná psí miska. Doktor si před ní dřepnul a několikrát zahvízdal.

Chvilku bylo ticho, ale pak v temném koutě zařinčel řetěz. Ozvalo se seskočení na podlahu.

,,Hodná holka. Pojď k pánovi." Popleskal se dlaní na stehně.

Byla to dívka, oděná jen v kalhotkách. Měla rozcuchané vlasy a zubožený pohled. Když spatřila konzervu, tak jí hlasitě zakručelo v pohublém bříchu a v mžiku na místě zamrzla. Kolem krku měla tlustý obojek z kterého vedl rezatý řetěz, jenž byl přidělán masivní skobou do zdi.

Delší dobu ho jen hladově sledovala a pak se odhodlala udělat několik plíživých krůčku kupředu. A když jí nabídnul konzervu, řetěz hlasitě zařinčel a dívka se stáhla zpět do tmy. Z černého koutu byl slyšet jen její zrychlený dech. Takový ten psí, kdy funí s vypláznutým jazykem. Tak pejsek dostal strach. Napadlo ho.

,,Vylez nebo tě budu muset potrestat!"

Ona jen krátce vyjekla.

,,Pojď ke mě. Snad nechceš, abych musel být zlý?"

,,Ukaž, jak máš pána ráda a dostaneš jídlo."

,, No tak… Páneček se na tebe moc těšil. Koupil ti papání. Má svou fenečku rád."

 

Jídlo… Pro tohle slovo by umřela. Když mu posledně odmítla prokázat věrnost, nechal ji týden o hladu. To vědel on. Jí se zdálo, že je to celá věčnost. Vždyť tady dole nerozezná den od noci. Pořádně od té doby pohubla. Byla jak harfa. Na kůži jí prosvítala žebra. Nemluvě o propadlých lících. Sotva se držela na nohou.

Bude to bolet, ale touha po jídle byla silnější. Za okamžik rozvážně vylezla ven. Její oči s každým přibližujícím se krokem, hypnotizovaly konzervu. Kousky lesklého, štavnatého masíčka jí docela zatemnily mysl. Nad ničím jiným už nepřemýšlela. Jídlo. " Prosím." Dokonce jí z koutku úst vytekla slina. Ale potravu si musela zasloužit.

Doplazila se až k jeho nohám a bezmocně mu pohlédla do tváře. Novotný si ten pocit náležitě užíval. A pak sklonila hlavu a začala mu olizovat a líbat boty. Byl to poslušný pozdrav na přivítání pána. Spíš to bylo to lepší, co musela dělat. Z hloubi duše ho nenáviděla. Ale ani zdaleka ne, tak, jako nenáviděla sebe samotnou. Nikdy by si nepomyslela, že může být někdo takhle zvrácenej. Kolik holek už tady dole nechal zemřít hlady? Nebo kolik jich ubil k smrti?

,,Prosím. Chci jíst."

A dál laskala popraskaným jazykem jeho tenisky. A pak uslyšela ten známí zvuk. Rázem se začala třást strachy. Kdyby měla ocas, nejspíš by ho stáhla pevně mezi nohy. Novotný si odepnul přazku a jedním tahem si vyškubnul z kalhot opasek. Vědela, co příjde, ale dál věrně opečovávala špičky bot.

A pak chladný vzduch rozrazilo silné švihnutí. Ocelová přazka dopadla na její holá záda. Bolestí se prohnula jako luk a hlasitě zasyčela. A v zápětí zakňučela, protože kňučení se pánovi líbilo víc.

Syčí přeci hadi. Poprvé jí za to zlomil malíček. Od té doby měla dost času, aby natrénovala kňučení. Spousty času. Byla to snad celá léta. Protože tady dole, v temné kobce je minuta dlouhá, jako rok. Ale za jeden jediný den, tu člověk zestárne snad o sto let.

,,To stačí ty smradlavá podvraťačko!" Odkopnul jí a znovu jí švihnul. Tentokrát už jí vyhrkly slzy.

Ten sviňák se začínal dostávat do varu. Tělem mu projelo obrovské vzrušení. A ona si nemohla nevšimnout, jak se v jeho rozkroku rýsuje boule. Ještě několikrát jí švihnul. Tentokrát silněji. Omotal si její vlasy kolem dlaně a přitáhl si jí až k rozkroku. Silně se zapřela dlaněmi o podlahu, aby ustála jeho linčování…

A potom jí bil řemenem jako smyslů zbavený. A vůbec si nebral servítky. Kam se trefil, tam se trefil. Za pár minut už měla záda v jednom ohni. Čím víc kňučela, o to větší rány padaly na její bedra a taky zadek. Čas se proměnil v hustý med, plný bolesti a bezmocnosti. Chtěla zemřít. Nebo alespoň omdlít, ale každičká další rána jí poslala zpět do reality. Z rudých šlinců ji začaly stékat pramínky krve. A ona zatnula zuby a držela. Věděla, že kdyby neuposlechla pána, nedostala by najíst. Zemřít hlady bolí, ale pak už by měla klid. Vlastně si už nic jiného ani nepřála…

Seznámili se před půl rokem na jedné sociální síti. Toho času se vzpamatovávala z rozchodu a taky se připravovala na muturitu. A jak to tak vypadá, královna plesu asi už nikdy nebude. Ze začátku si jen tak dopisovali. Nechtěla vážný vztah. Všem klukům šlo stejně jen o jedno. Ale pak tu byl on. Byl jiný. Nezajímalo ho, jak vypadá v plavkách ani neměl úchylný keci. Byl hezkej, vtipnej a taky inteligentní. Takových kluků je dnes jako šafránu.

Pár měsíců si jen tak dopisovali. A nakonec si dali rande. Toho večera hodně pila. Hrozně moc a on ji nabídnul, že jí odveze domů. Té noci to bylo naposledy, kdy spatřila svět tam nahoře. Kdyby o něm někomu alespoň řekla, ale bála se, že by ji kamarádky mohly tohohle báječnýho kluka přebrat a to nemohla dopustit. Dokonce ani rodičům neřekla, kam jde. Nechtěla zažít už další zklamání.

Tomu se říká vrcholné sobectví. Nebo taky " Jsem pěkně v prdeli!"

Udělal si z ní svého pejska na hraní.

Ona měla vůbec štěstí na roztomilé chlapce. Jeden měl sklony k sebe poškozování, druhý jí čas od času proplesknul a tenhle? To je chodící encyklopedie lidský zvrácenosti. Kdyby tak v nemocnici alespoň dostal prasečí chřipku. Nebo kdyby si v parku sedl na injekční stříkačku. Bestie.

V jeden moment už měla pocit, že přestal, ale bolest byla tak silná, že už jí přestávala vnímat. Ten hnusák byl v sedmém nebi. Slyšela, jak slastně oddychuje. A když už si myslela, že se bolestí zblázní, tak přestal.

Ale jen proto, aby si rozepnul poklopec.

,,Welcome to hell děvenko.".. Teprve teď to začne být skutečně intimní. Kdyby jí nevymlátil polovinu zubů, tak by z něho udělala holčičku. Ta bolest se stávala nesnesitelnou. Ale to, co se chystal udělat teď, bolelo daleko víc. Mnohem víc. A pak zavřela oči a otevřela ústa.

Sotva popadla dech, přitiskl jí hlavu ke svému klínu a…

Zvedl se jí žaludek. Potřebovala zvracet, ale neměla co. Ten prevít přirážel jako o život a ona se začala dusit. Ještě párkrát jí švihnul přes zadek a zaklonil hlavu. Přišlo to na něj. A když už měl pán dost, praštil s ni o podlahu tak, že se silně udeřila do hlavy. Ležela bezvládně na zádech. Upocené vlasy měla přilepené k čelu a po bradě jí stékalo sperma.

Dostal strach, že to tentokrát přehnal a zabil svého čokla. Natáhnul si kalhoty a na ruce jí změřil tep. Řádně si oddechnul. Teda ta kurva měla ale výdrž. Tohle bude minimálně otřes mozku. Zítra ji zkontroluje. Pro dnešek už byl unavený. A pak jí láskyplně pohladil po tváři. To jí probralo a začala plakat.

Doktor byl ještě v rauši a utíral si kapesníkem čůrky potu, jenž mu stékaly po tváři. Nějakou dobu tiše pozoroval, jak leží schoulená v klubíčku a pláče. Byla k smíchu. Brala si všechno moc vážně. Musel jí vysvětlit, že to tak nemyslel. On by přeci svojí čubičce nikdy neublížil. Prostě mu jen prdly nervy.

Vysypal jí do misky celý obsah konzervy a na rozloučenou jí nakopnul do žeber.

,,Teď máš alespoň důvod, ty nadržená čubko! Je mi z tebe na blití! Podívej se, jak se chováš?! Přesně jako ten čokl!"

A pak klátivou chůzí odešel. Zhasnul světlo a zamkl. Byla znechucená a taky šťastná, že to zvíře slyšela odcházet. A pak začala znovu plakat. Chtěla domů. Strašně moc chtěla. Chtěla se probudit ve své posteli a zjistit, že to byl jen zlý sen. Opravdu si to přála. Dokonce tak silně, že přestala myslet na misku plnou masa…

Bylo ráno. Doktor zrovna vylezl ze sprchy a zalil si šálek dobré kávy s mlékem. Přesně tak, jak to měl rád. Dokonce vydatně posnídal vejce s kousky uzeného. Obvykle to nedělal, ale dneska měl dobrou náladu a tak si zapálil jednu zdravotní. Po snídani. Ta přeci neublíží.

Dokumentaci měl hotovou a připravenou v deskách na stole. Měl ještě trochu času a tak ho napadlo, že by si mohl projít e-mail, jestli se mu náhodou neozvala ta sladka fenečka z Jihlavy.

Cestou k počítači se zastavil u okna a pozoroval, jak jeho sousedka, mladá matka nakládá holčičku do auta. Nemohl si nevšimnout, že po něm jede. Už je to tak… Svobodné matky to dneska nemají jednoduché. Taky ho napadlo, že by jí mohl zbavit všech těch starostí. Nejspíš to udělá. Byla by škoda, nechat tak rajcovní mrchu na ocet.

Ta koketa ho rajcovala už delší dobu. Hned, jak to vyřídí s fenečkou ve sklepě a taky s tou děvkou z Jihlavy, tak si vycvičí tu kozatou sousedku. A ten její nemanželskej fracek, skončí v dětským domově. Bude mít zkurvený dětství, ale on ho neměl o moc lepší. Při tom všem začal znovu stanovat. A co takhle mít tři fenečky najednou? To by bylo lepší.

Ale pak ho vyrušil domovní zvonek. Kdo to může být? Takhle brzy ráno?

Trochu napruženě šel otevřít. Ať to bude kdokoliv, řádně s ním vyběhne.

,,Aby to tak byli poldové kurva fix."

Otočil klíčem, chytnul za kliku a… za dveřmi stáli dva muži. Novotný se jich málem leknul. Něco podobnýho ještě neviděl.

Obrýlený kravaťák v kostkovaném saku snad ze šedesátých let a vedle něho postával ještě o hlavu menší asiat v kožené bundě.

,,Dobrý den. Je tohle ulice Oblouková 16? A jste pan Mudr. Zdeněk Novotný?" Započal kravaťák.

,, Jestli jste jehovisti, tak nemám zájem."

,, To žel Bohu nejsme. Provádíme veřejně prospěšné práce."

,,To má být jako vtip?"

,,Ale vůbec ne. Naopak. Jedná se o velmi závažnou situaci."

A oba cizinci se drze pozvali dál.

Taková neomalenost. Oba dva si to namířili rovnou do obývacího pokoje. Zdeněk je následoval a měl plnou pusu připomínek, ale oni se nenechali jen tak odbít a usedli ke stolku. Teda jen kravaťák. Asiat zůstal stát a nedůvěřivě si prozkoumával byt.

,,Co to melete? Popeláři vypadají jinak!" Údeřil na kravaťáka.

,,Budeme hned hotovi. Tomu věřte."

Úředník položil na stůl koženou diplomatku a vyndal z ni nějaká lejstra. A pak se přátelsky usmál.

,, Dovolte pane, abych se představil. Judr. Juřička Alois. Jméno mé. A toto je pan Chen."

,,A co jako? Mě vůbec nezajíma, kdo jste?!"

,,Uklidněte se. Jen vyřidíme takovou formalitu a půjdeme."

,, Fajn. Tak o co jde?"

,,Mám jen jednu otázku. Pane Novotný."

Kravaťák sáhnul do desek a vyndal z nich obrázek dívky. Ta fotografie pocházela z maturitního tabla. Položil ji před Zdeňka. Okamžitě jí poznal. Byla to jeho věrná čubička.

,,Kde je slečna Hejdová?"

,,Vůbec nevím, o čem to mluvíte?!"

,, Jste si jistý?"

,,Samozřejmě! Co jako chcete? Jsem spořádaný občan a navíc, pospíchám do práce!"

,,Přiznání, je polehčující okolnost. Pane Novotný." Usmál se Alois.

,,Tu holku jsem nikdy neviděl a teď se oba dva seberte a táhněte ke všem čertům!"

,,Proč to nikdy nemůže jít po dobrém? Když to neřeknete mě, bude s vámi muset promluvit pan Chen, ale jeho praktiky jsou poněkud nekřesťanské. "

,,Chcete mi snad vyhrožovat?! Mám velké konexe. Takže jestli nechcete do konce života obhajovat bezdomovce, tak táhněte do prdele! Vy maškaro!"

A pak se do dizkuze zapojil pan Chen. Dobře mířeným kopem do hrudi srazil Zdeňka ze židle.

,,Takže to zkusíme znovu. Hezky se posaďte a já se vás znovu zeptám."

Zdeněk se neohrabaně posadil zpět a jen nevěřícně civěl. Nějak si toho asi nevšimnul, ale ten asiat měl celou levou část tváře potetovanou ornamenty snad z jiné galaxie a ten veselej kravaťák mu začal připomínat Adolfa Hitlera. Asiat se tvářil velmi odhodlaně a sundal si bundu.

,,Kde je slečna Hejdová?"

,,Co jste zač?"

Místo odpovědi se zopakovala předešlá scénka, tentokrát se noha pana Chena zastavila o jeho bradu až se rozplácnul naznak. Jak dlouhý, tak široký. Celý svět se na moment ponořil do bílé mlhy.

Zdeněk cítil, jak jeho tělo stoupá vzhůru. Že by už zemřel a jeho duše šla do nebe? I ne… To ho jen pan Chen zvedal ze země a několika fackami probral z tranzu. Zdeněk byl najednou velmi malátný. Chen mu pomohl usednout zpět na židličku. Kravaťák mu nabídl krabičku kapesníčků, aby si mohl otřít rozseklou bradu. Zdeněk jej ochotně přijal.

,,Kde je ta dívka z fotografie? Pane Novotný… My to potřebujeme vědět. Čím dřív nám to povíte, tím dřív to budeme mít za sebou. Pochopte. Nejste jediný, s kým máme sjednanou schůzku. Nemůžeme tu být celý den. Šef nemá rád, když něco dlouho trvá."

,,Já tu žádnou holku nemám. Opravdu. Přísahám!"

Lhát se nemá. To ví přeci každý. Zdeněk už po třetí lhal. A tak mu musel Chen znovu domluvit. Několikrát mu omlátil hlavu o stůl. Vlastně s ní bušil do dřeva tak dlouho, až měl Zdeněk z nosu fašírku. A když mu v něm už třikrát křuplo, tak se přiznal. Ti chlapi byli magoři. Nelidský ztvůry.

Tentokrát Zdeněk zpotřeboval na svůj zpřerážený nos zbytek kapesníčků. Pro slzy už skoro ani neviděl.

A pak Hitler vyndal z modrých desek papír s hlavičkou a kuličkové pero. Opatrně jej přistrčil před naříkajícího Zdeňka a přiložil ukázovaček na kolonku s názvem: PODPIS OBŽALOVANÉHO.

Zdeněk si jej nedůvěřivě prohlížel. Ten papír se mu už vůbec nelíbil. Ten rozdrcený nos bolel tak strašně, že se na nic jiného nemohl soustředit. Měl spousty otázek, ale bál se zeptat. Nechtěl riskovat další újmu na zdraví. Tihle hoši byli totiž ukrutný sadisti.

,,Takže, ta dívka je ve sklepě?"

,,Ano! Ve sklepě! Přísahám! Klíč mám támhle v zásuvce! Je to pravda!" Začal plakat.

,,Já vám věřím." Poplácal ho Alois přátelsky po ramenou.

,,Apropos…Jakou rukou píšete?"

,,P-proč?" Zdeňka porazil další rychlík strachu.

,,Pravák, levák?"

,,Le-levák."

A než se stačil rozkoukat, pan Chen mu kuchyňským nožem přibil dlaň pravé ruky ke stolu. Čepel projela rukou a deskou stolu jako máslem. Zdeněk začal křičet jako tygr. Ještě, že má dobře odhlučněný byt. Tenhle operní výkon, by se kolemjdoucím asi moc nelíbil. A potom pan Chen vzal klíč od sklepa a odešel. Zdeněk se svíjel v bolestech jako had…

,,Tak se nám tady zvěčnětě. A prosím čitelně. Potrpím si na úhledné písmo."

Zdeněk popadnul pero a začal psát. Na každém písmenku si dal záležet, i přes to, že musel překonat bolest jedné ruky a třesot ruky druhé. Bylo to jako když se děti učí psát. Každé písmenko bylo jak vytištěné. Alois se usmál a založil lejstro i s fotografií zpět do desek a zapálil si cigaretu.

,, A je to. Stálo vám to za to? Kvůli jednomu podpisu?"

,,Jdi do prdele!" Zasyčel bolestí Zdeněk.

,,Chápu, ale neměl by jste se mnou takto hovořit, ještě jsme neskončili."

Pan Chen se za několik okamžiků objevil v obýváku. V náručí držel bezvládnou dívku, zabalenou v dece. Kravaťák si jí důkladně prohlédnul.

,,Je na živu… Za tohle budou nechutný prémie." Zaradoval se Alois.

A potom vyndal z kapsi mobilní telefon a vytočil číslo. Pronesl jen několik zašifrovaných vzkazů a zavěsil. Asiat odložil dívku na pohovku a pak se oba dva chystali k odchodu.

,,Nemůžete mě tady přeci takhle nechat!" Vystartoval po nich Zdeněk.

,, Ovšem, že nenecháme. To hlavní nás teprve čeká."

,,Moment… A co jako chcete dělat?!"

Pan Chen mu jedním tahem odšpendlil ruku od stolu. Zdeněk zaječel a bolestí praštil tváří o stůl. Potom ten nůž pečlivě opláchnul a uložil jej zpět do stojanu. Kravaťák vyndal z kapsy neoznačený sprej a nanesl na ránu silnou vrstvu gelovité hmoty, jenž během několika sekund zatuhla a zastavila krvácení. To už se Zdeněk začínal znovu probírat z mrákot. Nasadili mu policejní želíska a zahladili všechny stopy. Všechno měli perfektně nacvičený. Do posledního detailu. Jako kdyby to už někdy dělali?

Teprve teď jsi Zdeněk vzpomněl na svojí pistoli, kterou měl uloženou v zásuvce, přesně tam, kde byl i klíč od sklepa. Trochu pozdě… A potom ho vyvedli ven. U chodníku měli zaparkovanou starou Škodu 105. Napadlo ho, že by mohl začít volat o pomoc, ale v osm hodin ráno byli všichni v práci nebo ve škole. Byl v prdeli. Vůbec netušil, kam ho chtějí odvést? Strčili ho na zadní sedadla. Kravaťák usednul za volant a asiat vedle něho. Všude byl cítit zápach benzinu.

Na Škodovku bylo to auto až moc živé a vůbec nebyl slyšet motor. Kravaťák si s předepsanou rychlostí nelámal moc hlavu. Kdyby je alespoň zastavila policejní hlídka. Ale znáte to, když zrovna potřebujete policajta, tak na žádného nenarazíte. Zasraný Murphyho zákony!

Byl odkázanej na milost a nemilost těmhle gestapákům. Ne, že by si někdy dokázal přiznat, že má poněkud zvláštní záliby, ale tak nějak začínal svých koníčků litovat. Taky ho napadlo, že by mohl vyskočit za jízdy, ale Chen jej pevně svíral za předloktí. Na takového chudáčka měl ukrutný stisk. Za celou dobu nikdo neřekl ani slovo a atmosféra začínala pomaloučku houstnout.

,, Vy zasraný parchanti! Nemůžete mi nic udělat! Na to existuje zákon!"

,, My jsme zákon." Odvětil chladně Hitler.

Nejspíš řekl něco, co říkat neměl, protože ho pan Chen nekompromisně umlčel. A to tak, že omdlel. Málem hlavou rozbil okénko. Naštěstí se na něm vytvořil jen malý pavouk.

Probrala ho bolest hlavy a  zima. Ležel někde… Pane Bože, co to bylo za místo? Vykachličkovaná hala. Něco jako obří operační sál. Také si všiml, že je celý nahý. Chtělo se mu křičet. Ležel na ocelové rampě se zábradlím. Kousek od jejího okraje.

Překulil se na čtyři a opatrně nakouknul dolů a spatřil nerezovou násypku. Něco, jako obří trychtýř a na dně toho trychtýře se na něj tetelily dva proti sobě uložené, ozubené válce. Byl to ten největší mlýnek, jaký kdy viděl. Z těch válců mu naskočila husí kůže.

Z útrob mlýnku byl vyvedený automatický pás na jehož konci stál nerezový kontejner. I když netušil, kde to vlastně je? Moc dobře si dokázal představit, k čemu ta věc slouží. Měl pocit, že mu každou chvilkou pukne srdce. Ale nepuklo. Tohle si bude muset vychutnat až do konce.

Zdeněk vykřikl strachy a pokusil se utéct pryč. Sotva se postavil , něčí noha jej nakopla do zadku a on skončil znovu na břiše. A když se otočil, spatřil dvě známé tváře.

Alois svíral v ruce dálkové ovládání a asiat se tvářil orientálně…

Začal naříkat. Prosil a plakal. Hlavně plakal. Všeho litoval. Ke všemu se přiznal. Dokonce i k tomu, co neudělal. To přeci nemůže člověk člověku udělat?! Určitě si dělají jen srandu. Jasně. Jen ho chtějí vystrašit a  až ho dostatečně poníží, rozrazí se dveře a vniknou sem hordy uniformovaných chlápků a zatknou ho.

,, Pane Novotný… Jménem naší organizace a z pravomocí mě svěřených, vás odsuzuji za vaše činy k trestu smrti."

A v  ten moment by se v něm krve nedořezal. Žaludek měl jako na vodě a najednou mu bylo strašlivé horko. Jeho mozek odmítal zpracovat tuto informaci. Tohle byla ta nejstrašnější věta, kterou v životě slyšel. Ti dva ho chtějí protáhnout mlýnkem na maso. Nervy začaly pracovat na sto procent a Zdeněk dostal silnou zimnici. Dokonce se mu zamotala hlava.

,, Ne! To nejde! Nemůžete mě přeci takhle popravit! Ježiši Kriste! To nemůžete!"

,, Souhlasím, že takový to způsob popravy je možná malinko nehumánní, ale jsme nezisková organizace. Kdybychom měli lidem jako jste vy podávat dávku Phenobarbitalu, to by nás tak říkající, položilo na lopatky… Je mi líto, ale účel to splní. Říkáme tomu, vyhánění čerta ďáblem."

,, Ale v Čechách není trest smrti! Jsem nemocný! Musím se léčit!"

,, Souhlasím. Považujeme tento způsob za léčební kůru. Bohužel k vaší smůle, koupila tento závod na zpracování masa jedna nejmenovaná čínská společnost. Takže se nacházíme na čínské půdě. A v číně je trest smrti legální."

,,Jen tak pro zajímavost. Dokonce se tu dodržuje i čínská pracovní doba. Pan Chen by vám mohl vyprávět. Umíte čínský?"

,,Co?" Zdeněk nemohl uvěřit vlastním uším.

,,Já také ne. Ale čert to vezmi."

,,Pro pána Boha! Zapřísahám vás! Já nechci umřít! Prosím!" A padnul na kolena.

,, Zvláštní, že když jde o život, tak jsou všichni věřící." Zamyslel se Alois.

 

A pak na dálkovém ovládání stiskl zelené tlačítko. Stroj se rozduněl. Ozubené válce nabraly otáčky. Vypadaly jako obrovská šedá šmouha. V místnosti nebylo slyšet vlastního slova. Zdeněk už to nevydržel a začal močit. Všechny jeho mozkové buňky vyslaly poslední zoufalý vzkaz o záchranu do nohou.

,,Uteč!"

Zdeněk se proti oboum mužům rozeběhl.

Pan Chen předvedl učebnicový tornádo-kick a on přepadl přes okraj. Stihl se ale zachytit a teď se jeho tělo pohupovalo tři metry nad vřískajícími válci. Chen došel až k němu. Zdeněk pištěl strachy jako krysa. Na to, aby vylezl na rampu neměl ani dostatek sil ani času.

Válce nabírali rychlost. Tisíc otáček za minutu.

Alois si zapálil cigaretu.

Zdeněk se držel tak křečovitě až mu prsty docela zbělaly…

Pan Chen byl profesionál. Tvrdým šlapákem do jeho rozbitého nosu se postaral, aby se pustil…

Mašina silně zaškytala. Ozubené válce se skoro zastavili. Z útrob násypky se rozezněl zvířecí řev.

A pak se válce znovu rozeběhly a mlýnek se rozduněl tak silně, že v burácení masivního elektromotoru zanikl i Zdeňkův křik. Znělo to jako startující tryskáč…

Rezatá obluda do sebe začala vsoukat tělo. Velmi pomalu. Jako když do sebe Anakonda souká koně. Nebyl to pěkný pohled. Ale asiat měl silnou náturu.

A když z válců čouhala už jen horní polovina těla, aktivoval se pásový dopravník a začal do popelnice vyvážet rudé piliny.

Ti dva se nezdrželi moc dlouho. Alois vyndal dlouhý seznam a u Zdeňkova jména si odškrtnul fajfku. A pak odešli.

Drtič kostí se o všechno už postará. Měli ještě spousty práce.

Tahle planeta, je totiž přeplněná odpadem a někdo ho přeci musí uklízet.

Sdílejte článek

14 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Anonym 3 února 2012 v 23:35

    I když bych měla připomínky ke gramatice a taky k tomu, že se to do hororů moc nehodí a většinou se mi takové práce moc nezamlouvají, tak teď jsem naopak mile překvapena. Tomu chlápkovi to patří a taky to má zajímavou myšlenku. Je to originální a taky velmi čtivé, dokonce délka povídky je naprosto optimální pro typ tohoto nápadu. Ale byly taky povídky lepší a propracovanější, ale musím říct, že se mi to líbilo. U mě je to lepší průměr. Jen tak dál. Hannah HAPPY HAPPY

  2. Profilový obrázek
    Pavel 23 ledna 2012 v 09:41

    Hulmiho Ukolen: Ale naopak kolego, já velmi rád slyším kritiku. A vůbec se na tebe nezlobím. Pochopitelně, že máš ve všem pravdu. Ty jména opravdu nejsou moc cool. Gramatika je můj věčný soupeř a v majetko-právních vztazích se rovněž nevyznám tak dobře jako ty. Díky tvé otcovské kritice se nyní ještě posunu do vyššího levelu:-) Pochopitelně jen uvítám, když budeš pravidelně přidávat pod mé články své osvícenské komentáře, protože jedině tak se bude má osobnost rozvíjet kupředu. Vzad ani krok!

  3. Profilový obrázek
    Hulmiho Ukolen 22 ledna 2012 v 22:13

    Pavle: Vodku nepiju a ve Finsku jsem nikdy nebyl, ani sauně moc neholduju. Ale nepopírám, že čínská továrna je čínský majetek, jen pokud leží na českém území, musí se řídit českými zákony. Tak to prostě je a fantazie to neovlivní.
    Jak jsem řekl, povídka je dobrá, jen ty blbý jména a gramatický chyby ji sráží dolů. Je mi jasný, že člověk nerad slyší kritiku – nebo ji nerad čte – ale kdyby byl svět plný lidí, co nám říkaj, jak jsme skvělí a užasní a nevytýkali nám naše chyby, bylo by to velice smutné. Nikam bychom se neposunuli a nezlepšovali své dovednosti.

  4. Profilový obrázek
    Pavel 22 ledna 2012 v 12:00

    Hulmiho Ukolen: Vrať se zpět do Finska. Dej si saunu, šestkrát destilovanou vodku a vůbec mi nekecej do toho, jak se moje postavy jmenujou. OK? V tom ostatním máš možná pravdu, ale ve fantazii se meze nekladou a když tam napíšu, že je masokombinát čínský majetek, tak věř tomu, že to tak je a přestaň slovíčkařit:-)

  5. Profilový obrázek
    Sheldon 22 ledna 2012 v 10:56

    Pavle, tohle mě ovšem celkem rozsekalo. Pěkná svižná povídka o třech dějstvích. Vcelku si nic nedělej z toho, že Tě připrovnávají ke Kulhánkovi, je to blbost, protože tenhle námět je klasickým horrorovým klišé, spíš jde o to, jak se s tím člověk popere. Tajné spolky mám ve svých povídkách ostatně také:-) Také koukám, že tady máme dalšího kritika rozumbradu, nicméně bylo na čase, aby se objevil po čase další koumák, respektive strašák:-) Těch pár chyb, co tam je, bych nicméně neřešil, to už jsme tu řešili mnohokrát, že každé nakladatelství má jazykové redaktory, až na to, že zámek není vysací ale visací, ale to jen mezi námi. HAPPY

  6. Profilový obrázek
    Hulmiho Ukolen 21 ledna 2012 v 23:49

    Pavle, dobrá povídka, ale kdyby sis to po sobě přečetl, možná bys našel pár gramatických chyb, co ji sráží hodně dolů. A jména jako Novotný, Novák, Nováček, atd. jsou pěkne debilní. Copak nemáš fantazii? Dej tam jména tvých známých, Novotný je všude. Když si Čína koupí pozemek v naší zemi, neplatí tam čínské zákony, to platí jen pro velvyslanectví apod., takže s tím trestem smrti jsi trochu vedle. A necpi tam Hitlera a gestapáky, to je taky už ohraný.
    Jinak téma je to skvělé a s nějakou takovou organizací bych jen souhlasil. Tak nezoufej, pouč se z chyb a piš dál.

  7. Profilový obrázek
    Talica 9 ledna 2012 v 14:15

    Už v úvodu jsem si říkala že se ti ta povídka moc povedla, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi na ní něco nesedí. Je dobrá, struhující, přečteš jí jedním dechem.
    Od poloviny jsem měla jasno. Myslím, že nemáš zapotřebí kopírovat cizí díla. Řekla bych že Noční klub od Jiřího Kulhánka z roku 2002 určitě znáš. První polovinu příběhu chválím.

Nový komentář