Věčnost


Psal se rok 1919. Bouřlivá doba pro celou Evropu, která po dlouhé době trhala svou starou podobu a vytvářela novou. V tomto období, kdy se naše zem učila žít v prvních pokusech o demokracii, jsem krátce po studiu práv měl možnost nastoupit jako úředník na okresu v Kamenici nad Lipou.

Bylo to malé město na nejjižnějším cípu Vysočiny, jehož převážnou část tvoří strmé kopce a neúrodné lesní stráně. Město leželo v údolí, nad kterým se začínaly zvedat první vršky Vysočiny a lesy na nich se táhly nepřetržitě desítky kilometrů směrem k jejímu nejvyššímu vrcholu Javořici, tvořící z daleka viditelnou dominantu kraje.

Bylo to zapadlé město, které neposkytovalo ty nejlepší vyhlídky na karieru, ale příroda, která město obklopovala, mně učarovala, a doufal jsem, že místní vzduch, vonící v každém ročním období lesní svěžestí, dodá novou sílu do života mé ženě, kterou postihla těžká plicní choroba.

V mém novém pracovišti vládnul ještě počáteční chaos stejně jako v každé nově vznikající instituci, a tak se stalo, že na mně při rozdělování pracovních míst vedoucí úřadu zapomněli. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se na nějaký čas spokojit s rolí "holky pro všechno."

Jedním z mých prvních úkolů bylo uskutečnění přesunu místního hřbitova na nově vybrané místo za městem. Většina hřbitovů byla z měst přesunuta ještě za dob monarchie za vlády osvíceneckého panovníka Josefa II., který objevil spojitost mezi mrtvými těly uprostřed lidských sídlišť a šířícími se nákazami. Přesto se našlo několik oblastí, ve kterých přetrvával velký vliv církve, díky níž některá místa posledního odpočinku zůstala na původních místech kolem městských kostelů.

Místní hřbitov byl prostý. Kamenné náhrobky se mísily s drobnými křížky chudších občanů a dohromady zcela zaplňovaly kruhový prostor kolem městského svatostánku. Klikatily se mezi nimi jenom úzké uličky pro pozůstalé, kterými se musel člověk skutečně proplétat, aby do některého z památníčků zemřelých nenarazil.

Dominantu celého pole mrtvých tvořila hrobka rodiny Schwarzovy. Bylo to honosné mauzoleum se zdobeným vchodem a zlacenými citáty z bible nad portálem. Na stěnách byly připevněny náhrobky, které oznamovaly, kdo z rodiny uvnitř leží. Nejstarší náhrobek byl datován do roku 1687 a patřil Eleonoře Schwartzové.

Rodina Schwartzova nebyla šlechtického původu, přesto však vlastnila rozsáhlé zalesněné pozemky v kopcích nad Kamenicí, kde měli i svoje sídlo. Kromě nich tam žilo ještě několik rodin ve služebnickém poměru, které se staraly o Schwartzovy pozemky.

O přemístění hřbitova se rozhodlo rychle a rada chtěla, aby se s prací začalo co nejdříve, než podzimními mrazy zatvrdne půda a pozůstatky nebude možné vyjmout. Když se mezi lidmi zpráva rozkřikla, vyvolalo to hlavně mezi věřícími značné rozčilení. Nejrozhořčenější reakce však přišla právě od rodiny Schwartzovy.

Na můj úřad přišlo několik dopisů, ve kterých Schwartzové vyjadřovali svůj nesouhlas s přemisťováním rakví svých předků. Na všechny dopisy jsem trpělivě odpovídal a vysvětloval, proč je přemístění důležité pro celou obec, ale místo toho, abych rodinu uklidnil, zdálo se, že jejich rozhořčení naopak roste.

Den před tím, než měly práce na přemístění započít, navštívil mě osobně Jan Schwartz. Byl to muž kolem čtyřicítky s hustými černými vousy a ve starém obleku, který zřejmě již dlouho neměl na sobě. Vřítil se do mé kanceláře bez zaklepání a okamžitě na mou hlavu sesypal vodopád slov, ze kterých jsem se však nedozvěděl nic jiného než z předcházejících dopisů. Následovala dlouhá hádka, ale já svůj názor nezměnil a pan Schwarz tak opustil mou kancelář s nepořízenou.

Druhý den odpoledne mě zastihla zpráva od dělníků, kteří pracovali na hřbitově. Během přemisťování rakví z hrobky narazili na něco, u čeho bych měl být osobně.

Když jsem dorazil na místo, práce byla zastavená. Všichni muži postávali kolem hrobky a rozrušeně si něco prohlíželi.

"Díky bohu, že jste tu, už jsem je nemohl udržet."

Z davu se proti mně vyřítil vedoucí skupiny a okamžitě mě táhnul mezi houf okounějících chlapů směrem k hrobce.

"Stalo se to těsně před obědem. Chlapi už chvátali, takže nedávali moc pozor. Když vynášeli druhou rakev na povoz, vyklouzla jim z ruky a rozštípla se. Když uviděli co je uvnitř, chtěli rozštípat všechny rakve a podívat se, jestli je to v nich taky. Ale já chtěl počkat, až u toho bude nějaká úřední osoba. No nemám pravdu?"

Podíval se na mně a čekal na odpověď. Kývnutím jsem mu dal za pravdu a rukou odsunul rozštípnuté víko kovové rakve. Čekal jsem, že uvnitř najdu pozůstatky těla, ale to, co jsem spatřil, mě svou zvláštností vyděsilo ještě víc než pohled na ostatky mrtvého.

Uvnitř rakve ležela zvláštní figurína ze svázaných klacků. Její tělo obalovalo běžné oblečení, ve kterém by mohl být pohřben člověk. Roztrhnul jsem šaty a odhalil její vnitřek. Byla naplněna drobnými kamínky, které vytvářely váhu, jakou by mělo lidské tělo, kdyby bylo v rakvi.

"Tak co, máme otevřít i ostatní?" zeptal se mě netrpělivě jeden z dělníků.

Nerozmýšlel jsem se dlouho. Ta věc vybudila mou zvědavost na nejvyšší míru a musel jsem se krotit, abych na sobě nedal znát rozrušení. Muži se okamžitě nahrnuli dovnitř a začali vynášet další rakve. Zaráželi tyče pod jejich výka a páčili je pryč. Hřbitov na chvilku zaplavily zvuky praskajícího kovu, který přehlušovali jenom místy výkřiky překvapení. V otvorech se ukázaly další figuríny. Některé už byly zcela ztrouchnivělé a uvnitř byly jenom hromady kamenů, ale nebylo těžké si domyslet, co dříve rakve naplňovalo.

 

Zpráva se po městě šířila rychle a mezi lidmi se začínali vyprávět všelijaké historky. Začalo být jasné, že je potřeba celou věc co nejrychleji nějak logicky vysvětlit a smést ze stolu. V celém městě však nebyl nikdo, kdo by se chtěl vyšetřování ujmout. Policie tvrdila, že taková věc nespadá do její pravomoci a ostatní městští úředníci si věc přehazovali jako horkou bramboru, až znovu skončila u mně.

Došlo mi, že pokud nechám věci dále pokračovat stejným způsobem, nepohne se řešení záhady žádným směrem, což by věci nijak neprospělo. Rozhodl jsem se vzít vyšetřování do vlastních rukou.

V městských archivech jsem si vyhledal záznamy o pohřbech a úmrtích, v nichž jsem chtěl nalézt stopu k někomu, kdo by mi mohl o záhadě říct víc. Nenašel jsem v nich však nikoho jiného než rodinu Schwartzovu. Všechno, co se týkalo pohřbu, si zařizovala sama a nikoho jiného tak do svého tajemství nezasvětila. Nebyla tedy jiná cesta, než se vydat přímo ke zdroji.

Za městem stoupala do kopce stará silnice, která se klikatila mezi poli, aby se za chvilku ztratila mezi prvními stromy mohutného lesa. Projížděl jsem úzkou cestou a doufal, že můj automobil tak náročnou pouť vydrží. Konečně jsem dosáhnul vrcholu stoupání, kde se přede mnou cesta narovnávala a vyjížděla z lesa na malou náhorní plošinu pokrytou polem. Na druhé straně cesta končila u třech stavení. To nejhonosnější z nich patřilo Schwarzovým. Byl to velký statek s bílou omítkou a velkým dvorem. Vedle něho byla nalepena dvě skromnější stavení patřící jejich zaměstnancům.

Před stavením se cesta stáčela a vytvářela spolu s původní cestou smyčku. V jejím oku stála stará lípa s dřevěnou konstrukcí v rozeklané koruně, na jejímž trámu visel malý zvon.

Několik místních obyvatel pracovalo na poli, když jsem přijížděl. Viděl jsem pohledy v jejich tvářích. Byly nepřátelské a dávaly mi najevo, že nejsem vítaným hostem. To mě však ještě více utvrdilo v mém rozhodnutí odhalit tajemství toho odlehlého místa.

Zvuk mého automobilu byl slyšet nejspíš už zdaleka, takže v okamžiku, kdy jsem zastavoval před statkem, mě na zápraží očekával můj již starý známý Jan Schwarz.

Vystoupil jsem z auta a vydal se k němu. K mému překvapení se mnou jednal vcelku vstřícně a pozval mě do svého domu. Usadil mě v kuchyni k velkému dubovému stolu. Sám si sednul naproti mě.

"Takže, jak vám můžu pomoci?" zeptal se.

Dělal, jako by vůbec netušil, že moje návštěva souvisí s přemisťováním rakví, ale jeho hlas byl tak nezvykle klidný a monotónní, že ho usvědčoval z opaku. Pověděl jsem mu o zvláštním nálezu, který dělníci učinili při pracích na hřbitově. Poslouchal se zaujetím a dost neumě se několikrát pokusil zatvářit překvapeně. 

"Bohužel to vypadá, že vám nemůžu o této podivnosti říci nic víc." rozhovořil se, když jsem skončil. "Sám jsem vaším nálezem velmi překvapen a byl bych velmi rád, kdybyste co nejdříve zjistil, kdo má znesvěcení naší hrobky na svědomí. Ujišťuji vás však, že nikdo z mé rodiny o těchto událostech nemá sebemenší potuchy."

"Rád bych se jich na to zeptal sám," nechtěl jsem se nechat tak snadno odbýt.

"To bohužel nebude možné," zavrtěl smutně hlavou. S těmi slovy vstal a pohybem ruky mě vybídnul, abych ho následoval.

Vkročili jsme do další místnosti. Uprostřed ní byl provizorně zbudovaný stupínek. Celou jeho plochu zakrývalo bílé prostěradlo, uprostřed zvlněné do obrysů lidského těla.

"Jak vidíte, naši malou komunitu postihlo neštěstí. Žena mého hospodáře dnes zrána nečekaně zemřela. Jistě chápete, že jsme si tu všichni velmi blízcí a její smrt tak zasáhla nás všechny. Byl bych proto velmi rád, kdybyste mohl ve svém vyšetřování pokračovat někdy jindy."

Na to jsem již neměl žádný argument. Musel jsem se s panem Schwarzem rozloučit a vydat se ven ke svému automobilu. Když jsem vycházel ze dveří, uviděl jsem ve stínu dvě mužské postavy. Polohlasně spolu o něčem mluvily. Snažil jsem se k nim přiblížit co nejtišeji a zaslechnout alespoň část jejich rozhovoru.

"Musí to být dnes v noci. Potom už to nepůjde. Musíme…."

Rozvrzané prkno v podlaze prozradilo mou přítomnost. Oba muži ustali v rozhovoru a polekaně sebou cukli. Zrychlil jsem krok, jako by nic. Pokývnutím hlavy mi odpověděli na můj pozdrav a upřenými zraky sledovali, jak nastupuji do auta a odjíždím směrem k lesu.

Věděl jsem, že se tu noc něco chystá. Proto se mě Schwarz snažil tak rychle zbavit. Měl jsem možná jedinečnou příležitost odhalit, co se za figurínami v rakvích skrývá a nechtěl jsem si ji nechat uniknout. Zajel jsem hlouběji do lesa a odstavil auto v lese tak, aby ho náhodný kolemjdoucí jenom tak lehce neobjevil. Potom jsem se vydal lesem zpátky ke stavením. Začínalo se už stmívat, když jsem se lesem doplížil kousek za zadní stěnu statku. Přikrčil jsem se za houští a čekal, co se bude dít.

 

Z údolí sem doléhalo právě dvanáct úderů z kostelních hodin oznamující noční krajině půlnoc, když se rozezněl i malý zvon na lípě. Okamžitě jsem zpozorněl a pod rouškou tmy se pokradmu vydal co nejblíže k budovám.

Prostranství před statkem ožilo zvláštním šumem. Lípu osvětlilo několik zálbesků světla a ve dveřích domů se objevily tajemné postavy s loučemi v ruce. Měli na sobě dlouhé bílé pláště s kápěmi přehozenými přes hlavu tak, že nebylo možné rozpoznat jejich tváře. V tichosti se shromáždili kolem stromu. Za chvilku z hlavní budovy vyšly další čtyři stejně oděné postavy a na jejich ramenou spočívala lůžka s mrtvým tělem ženy, které jsem viděl odpoledne v tmavé místnosti statku.

Za nimi kráčel člověk, ve kterém jsem poznal Jana Schwarze. Na rozdíl od ostatních bylo jeho oblečení černé, jenom záda mu zdobil zvláštní ornament zlaté barvy.

"Je čas," pronesl směrem ke strašidelnému shromáždění a stejně jako ostatní si i on zakryl hlavu kápí.

Všichni zúčastnění se bez jediného slova shlukli do zástupu za nosítky a se skloněnými hlavami vyrazili směrem k lesu. Nechápal jsem, co se děje. Z pohledu na procesí, které vypadalo jako zástup duchů, spolu s nočními stíny a živým světlem ohně loučí na mně padal pocit strachu. Něco uvnitř mě křičelo, abych vzal nohy na ramena a už nikdy se k tomu místu nevracel, ale druhá půlka mého těla, která byla hnána zvědavostí a touhou odhalit noční tajemství, ve mně zvítězila. Opatrně jsem se vydal za nimi.

Procesí vešlo mezi stromy a plameny loučí rozehrály na stromech divadlo stínů. Vypadalo to, jako by celý les ožil a pohyboval se kolem půlnočních návštěvníků.  Koruny dřevěných strážců lesa se skláněly nad procházejícími a vytvářely strašidelnou klenbu přírodního chrámu. Na chvilku se mi zdálo, že mezi šuměním větví slyším tichý šepot.

Sestupoval jsem za nimi v bezpečné vzdálenosti po klesajícím svahu směrem do malého údolí. Došli jsme k potůčku, přes který vedl dřevěný most. Po obou stranách byly zaražené tyče, na kterých visely postavy spletené z drobných větví. Tiše mě pozorovaly, když jsem přecházel po starých prknech, jako spící hlídači posvátného háje.

Průvod se zastavil na lesní mýtině. Její prostředek se zdvihal do tvaru kulaté mohyly, na jejímž vrcholu ležel plochý kámen, na který nosiči položili nosítka s mrtvým tělem.

Všechno jsem sledoval ukrytý v mlází, lemujícím celý okraj prostranství. Teď už mi začínalo být jasné, čeho jsem svědkem.

Před mýma očima se začínala odehrávat černá bohoslužba, kterou vedl Jan Schwartz. Ve svých rukách pozdvihnul starou knihu a začal z ní předčítat verše v jazyce, jaký jsem dosud nikdy neslyšel. Četl nahlas a monotónně. Ostatní, rozestavění v kruhu kolem kamene, po něm slova opakovali v hypnotickém rytmu jako modlitbu.

V korunách stromů se ozval neobvyklý šum a jejich větve se daly do pohybu. Modlitba uctívačů se začínala zrychlovat a spolu s ní se zintenzivňovaly zvuky vycházející z okolního lesa. Konečně vykřikli poslední verše a celý háj zalilo stříbrné světlo, které mě na chvilku oslepilo.

Když se kolem znovu rozlila tma a moje oči znovu začaly rozeznávat obrysy, spatřil jsem něco, co mi vyrazilo dech. Na kameni místo mrtvého těla seděla mladá dívka. Rukama zakrývala svoje nahé tělo a zmateně se rozhlížela kolem.

Zatočila se mi z toho všeho hlava a nohy mi na malou chvíli vypověděly službu. Stačilo to však na to, abych zavrávoral. Musel jsem udělat krok dozadu pro znovunalezení rovnováhy, ale místo toho jsem zakopnul a spolu s praskajícími větvemi mladých stromků se svalil na zem.
Bylo mi jasné, že můj pád nemohl uniknout nedalekému hloučku. Snažil jsem se rychle vstát, ale zdálo se, jako by mě větve a kořeny držely a neustále mě srážely zpátky k zemi. Slyšel jsem dusot nohou za svými zády, za kterým následovalo svištění vzduchu a bolest na zátylku.

 

Probral jsem se až v kuchyni Schwartzovic statku. Seděl jsem na stejné židli jako při odpolední návštěvě jenom s tím rozdílem, že tentokrát byly moje ruce svázané. Čekal jsem tam mučivě dlouhé hodiny dokud nezačalo svítat.

Do světnice vstoupil Schwartz tentokrát již ve svém civilním obleku. Posadil se znovu naproti mě a bez předstíraných emocí začal hovořit.

"Vím, co vám teď běží hlavou. Jste zmatený a stále ještě se snažíte pochopit, co jste v noci viděl. Dovolte, abych vám s tím pomohl a pověděl vám celý svůj příběh.

Původně se jmenuji Adam Schwartz a přišel jsem na tohle místo v roce 1682 spolu se svou ženou Eleonorou. Snažili jsme se utéct před morovou nákazou, která v té době v Evropě řádila, stejně jako několik dalších rodin, které cestovaly s námi. Tohle místo se nám zdálo dost odlehlé, abysme tu byli v bezpečí.

Postupně jsme tu zbudovali stavení a zúrodnili půdu tak, aby nám stačila pro přežití. Během prací na polích jsme vykopávali zlaté sošky dávných pohanských bohů a nacházeli jsme stopy po starých sídlech. Cítili jsme sílu, která žije v okolních lesích, a s úctou jsme se jí vyhýbali.

Žili jsme tu víceméně šťastně pět let, než jsme zjistili, že za naší dcerou v noci chodí cizí mládenec z města v údolí. Okamžitě jsme oba vyhnali, ale už bylo pozdě. Zatáhnul mezi nás zárodek černé smrti, které jako první podlehla moje žena.

Byl jsem zoufalý, a jak určitě víte, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Vzal jsem její tělo a vydal se do lesa hledat místo, kde naši předchůdci uctívali svého boha. Našel jsem ho ve starém háji a uzavřel s ním dohodu. Dal mi knihu, která nám umožňuje znovuzrození mrtvých, a na oplátku jsem mu slíbil, že budu jeho lesy chránit a uctívat.

Roztavili jsme zlaté sochy, které jsme nalezli v okolí a nakoupili za ně okolní pozemky. Zbylo nám dost peněz na to, abychom mohli žít nezávisle na okolním světě a mohli při tom naše tajemství chránit před okolím.

A tím se dostáváme k vám. Vím, že doba se mění a brzo už nebudou naše znalosti stačit na udržení tajemství. Proto potřebujeme někoho nového. Někoho kdo se vyzná v dnešním světě.

Někoho jako jste vy."

Pochopil jsem, co se mi snaží nabídnout. Děsila mě představa zaprodat svojí duši neznámé síle, ale představa, že bych mohl přelstít smrt a hlavně nemoc, kterou trpí moje žena, byla příliš silná. Nerozmýšlel jsem se dlouho.

 

A proč vám tenhle příběh vyprávím?

 

Uplynulo téměř padesát let a já i moje žena jsme již prošli zázrakem zmrtvýchvstání. Jenže se ukázalo, že smrti nelze unikat do nekonečna.

Doba kolem nás se začala měnit rychleji, než jsme si kdy dokázali představit. Prožili jsme další světovou válku a příchod nové doby do naší země.

Nikdo z nás už nerozumí dnešnímu světu a všichni tušíme, že už dlouho nedokážeme střežit naše tajemství před komunistickou vládou. Brzo přijde doba, kdy budeme muset odejít a co bude potom?

Mysleli jsme si, že ten koloběh dokážeme udržet navždycky. Že nás smrt nikdy nedožene. Spletli jsme se a teď se bojíme toho, co přijde po smrti. Mysleli jsme, že jsme přelstili smrt, ale to, co pro nás představuje doba několik lidských životů, je pro ni jenom nepatrný zlomek bytí. Může si dovolit čekat. Podlehli touze po přítomnosti a zaprodali duši něčemu, co by se nejspíš dalo označit jako ďábel.

Bude smrt konec všeho, nebo nás čeká trest za naši opovážlivost, se kterou jsme chtěli změnit zákony světa?

Kdo ví. Brzo to už ale všichni zjistíme.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Skypper 17 května 2009 v 15:49

    Je zajímavé, že největší úspěch vždycky sklidí příběhy, které jsem dal dohromady během pár hodin a nijak výrazně nad nimi nepřemýšlel. Hodně dlouho jsem váhal, jestli mám tuhle povídku vůbec zveřejňovat, protože jsem si nebyl jistý, jestli to není totální ptákovina.
    Asi budu muset u psaní méně přemýšlet. Za tři týdny bych měl mít po státnicích a pak konečně dopíšu jednu věc, kterou jsem rozepsal po Vánocích, tak jsem zvědavý, jak dopadne.
    A co se týká tvého patriotismu…ty jsi z oblasti, kterou v příběhu popisuji?

  2. Profilový obrázek
    Eraserhead 17 května 2009 v 11:49

     Paráda, paráda, paráda. Opravdu slušná práce. Skvělej příběh, z něhož na mě dýchá H. P. Lovecraft (a to je rozhodně pocta, ne výtka). Ač nejsem žádný patriot (což rozhodně nejsem), těší mě místo, v němž se pvoídka odehrává. Příběhu a jeho zpracování se nedá vytknout nic (přemýšlím, jestli jsi přece jen neměl do povídky vložit proměnu mrtvého těla v mladou dívku, ale asi to bylo zbytečný). Takže klasický pravopis, dvakrát jsem si všiml špatného skloňování – “osvíceneckého panovníka Josefa II.”, mělo by být osvícenského a “u třech stavení”, tam by mělo být u tří stavení. Ale jinak perfektní práce.

  3. Profilový obrázek
    Skypper 11 března 2009 v 21:09

    No slabiny to má a já bych řekl že víc než dost. Původně to byl pokus napsat delší a propracovanější příběh, než je pět stránek, ale nepodařilo se mi rozepsat a dopadlo to takhle. Nejsem s tím moc spokojený, ale nepřišlo mi tak hrozné, abych to úplně odepsal, tak jsem to dal sem, abych využil alespoň případnou kritiku.
    Každopádně jsem rád, že ti příběh sednul

Nový komentář