Věčně vlhká přítelkyně


Když slečna z rozvozu přejížděla zrakem denní rozpis adres, u té s předpokládaným doručením v 9 hodin 45 minut by klidně vsadila balík, že jí zase otevře – jak jinak – v županu.

Nemýlila se.
Seděl v něm už od sedmi ráno, protože nemohl dospat. Poněkud nervózně čekal ve svém houpacím křesle švédské výroby a poslouchal tikot vteřinovky aneb jak fádně lze strávit pár hodin života…
Zvukové změna ve formě klepotu na dveře jej konečně vyňala z letargie. Takže dnes přesně na čas (škoda, že ne dřív).
Nebyl si zcela jist, zdali ho více vzrušuje lechtání u žaludku, než do ní vklouzne, nebo ona rozkoš, kdy už je v ní. Momentálně prožíval tu první z variant a pocit motýlů v břiše mu narušoval přímočarou chůzi. Zamrazené špecle, selské jogurty v kbelících, pečivo… “na týden mám vystaráno.” Inu, z renty se žije poklidně.
Spěšně uschoval jídlo do lednice a mířil rovnou k ní: (už jsem tady, líbezná).

Zavřel se a zamkl v koupelně. I když bydlel sám, potřeboval mít navozen pocit soukromí a jakéhosi bezpečí. Jen tak se jí mohl mentálně odevzdat zcela. Župan pověsil na háček. Ze skříňky pod umyvadlem (rovněž švédské provenience) si v podřepu opticky srovnával nabídku kvalitních sprchových gelů s lákavými vůněmi: mátový, tropické ovoce, orientální, borovicový, vojtěškový, citrusový, mandlový s vitamínovým komplexem A,E a F…
Pro dnešek nakonec zvolil tajemně pronikavý růžový pepř s bergamotem.

(Vždy na mě čekáš, nahá a přístupná, přes touhu v Tobě být nevidím jiné – čas umíš zastavit, víš jak dát vychutnat, blaženost kdy z nás dvou pára se line).

Gel se snášel z výšky na její bílé tělo, načež přiložil ruku k dílu a pomazal ji celou. Nemohl z jejich křivek spustit oči, jež jej i po tolika letech stále fascinovaly. Začal na skluzavce a pokračoval směrem dolů. Namydlenou dlaní projížděl její ohyby a zákruty do nejzazších míst. Elegantně proměňoval klouby s bříšky. Všechny snahy nabažit se pocitu, kdy dlaň přejíždí božské duny, byla marná. Krouživými pohyby zvětšoval své pole působnosti, až připomínal zoufalého kormidelníka na potápějícím se Titanicu.
Citoslovce rozkoše se rozléhaly koupelkou. Pocit rostoucího šimrání v útrobách už nemohl déle vydržet, a tak se v celé své nahotě svezl po namydleném těle. Následovaly pohyby hodné pračky s bočním plněním a povrch byl kluzký natolik, že kůže zavrzla vskutku jen sporadicky.

(Tak už na nic nečekejme – pojď, napustíme se.)

Zasadil špunt. Proud příjemné vody vytryskl na ještě chladný lak. Nárty nastavil pod tekoucí teplý proud, což způsobilo vlnu husí kůže po celém těle, která z vlasového víru vystřelila kamsi do neviditelna. Vůně růžového pepře se špetkou bergamotu se pomalu nesla stupačkami…

(Harmonii vnímám, když v tvých křivkách ležím, jsem bez obav neboť tam o kousek níže, v rozkoši budem – z faktu nyní těžím – před únikem chrání nás klobouček z pryže).

O tomto okamžiku se mu v noci snívalo a bdělé ráno už byla jedna velká čekací tortura. Nyní již hladina líně stoupala a on pociťoval gradující uspokojení s každým nově dosaženým milimetrem.
Proud probublával jemnou pěnku.
Pod zavřenými víčky se pomalu nechal unášet do světa naprosté blaženosti: představoval si, jak plachtí nahý nebem ve srolovaném plyšovém koberci; rozčechrává jemné smetanové obláčky připomínající svěží ranní opar nad rybníkem a prolétá skrze vlažný vodopád levandulové pěny, vyvěrající, jen tak, z oblohy.
Nechává se nést nad krajinou ručníkových lesů a luk z nakumulovaných hedvábných suken.
Výšková hladina klesá.
Nesa se nad panensky čistou písčitou pláží kopíruje tepich pohyblivou osu pobřeží. Žádá sám sebe o povolení přistát. Ochotná role citlivě zpomalí a zůstává levitovat nad hladinou, kousek od břehu. Kousek akurátní, dovolující bezpečné vyrolování “nákladu” do teplého moře. Hebounká tkanina se rozvíjí stejně jako pro krále a on, za rotace vodorovného Aleše Valenty, vniká do nekonečně rozlehlé koupele.
Za útesem z barevných olejových kuliček vykukuje zlatavý rybí ocas. Když připluje blíže, na druhém konci na něj čeká mořská panna –
„Vyber si jednu z kuliček, cizinče,“ vyzývá jej a pokyne dlaní k útesu, „neřeknu ti, co která barva znamená, ale dej na svou intuici.“
Mlčky sahá po kuličce barvy bordó.
Panna se na něj usmívá tajemně jako Mona Lisa a praví: „Červená značí lásku.“
Hranou ploutve kreslí do písku půlku srdce, on prstem obrázek dokončí…

Hlava v jiném světě se pomalu sunula pod hladinu aktuálně přetínající krk. Brada se pomalu potápěla jako skýva chleba na přehradě. Vlasy se lepily na skluzavku a v momentě, kdy nosem nasrkl vodu, zaštípaly jej na pokožce.
Cukl sebou.
Vzedmutá vlna vody zabrkala v přepadu. Byl rázem při sobě, zpět v koupelně.
Dobře věděl, že by si měl na podobné incidenty dávat pozor. Jednou by nemusely dobře dopadnout, a to nejen kvůli riziku nevědomého utonutí. Byl zde ještě jeden faktor: věřil sice, že ho jeho božská ochraňuje, když jej však fantazie zavedla tam, kde už se dostat neměl, dala mu pocítit svou žárlivou nevoli – malou mstu, ve formě náhle studené vody, či blikajícího osvětlení, což od ní pocítil již několikrát.
Síla jeho vyzařující lásky ovlivnila energii do té doby neživého předmětu.
Utvořený vztah počal být vzájemný, a ona proto nesnesla, pomýšlel-li na ženštiny, neřkuli děti. Představy nesoucí nebezpečný závan odluky. Uvědomovala si (dá-li se to tak nazvat), že už by pro něj nikdy nebyla tím, čím je dnes. Zůstala by pouhou nádrží k vykonávání očisty.
Telepaticky se jí omluvil, že se nechal unést.

Vzduch byl maximálně nasycen vlhkostí. Na shrnuté plentě se srážel kondenz. Exoticky voňavý ráj s klimatem džungle. Vzdáleně snad zaslechl i opici (nebo to byl soused?)

Mezi koleny do „Vé“ se k němu líně blížila masa pěny asi jako kaše v pohádce „Hrnečku, vař!“ V hlavě se mu rozkvákaly sirény, ohlašující nebezpečí před obrovskou tsunami, uhánějící k pobřeží. Už se převalila přes ostrov Pupario a mířila směrem na planinu Hruderife. Vyděšené obyvatele naštěstí zachránilo mocné větrné dělo, jež celé nebezpečí rozmetalo v načechrané obláčky, snášející se mezi rozestupy prádelní šňůry.
Hýždě přerušovaně zadrněly o smalt, hlava na okamžik zmizela pod hladinou a šikovný pohyb chodidla pootočil páku vodovodní baterie ve směru červeného puntíku “na plný rejd.”
Byl ve finále.
Vroucí provázek vody převzal úkol udržovat konstantní teplotu lázně.

(Horký příliv nechám jenom tak cincourat, požitků recept znal už Archimédes – moh z volné mysli pak představy rozbourat – bonviván především, poté až vědec).

Vlhký, kvalitně rozpařený a poněkud brunátný – tak, jak to miloval. Brblavě vpouštěl horký dech do vodní emulze, čímž vytvářel bubliny na hladině. Toužil být maličký, tak maličký, aby si zespoda do jedné z bublin vplaval a ta se s ním vznesla do růžového univerza; sám v celém kosmu, nahý ve své kopulce – ochranářce.
Foukal do vlasu na hladině.
Představoval si jej coby jedinou kládu Noemovu, skýtající útočiště na nekonečně zatopeném světě. Vlas naděje. Střídavě zatínal sedací svalstvo, vyvolávaje neklid na hladině coby bouři na moři. Byl pánem světa. Pod vodou psal prstem své jméno na stěnu posetou bublinkami jako slávky na útesech.
Vnímal, jak mu na čele raší pot. Byl rozjívený, ale zároveň by usnul. Inhaloval páru, ve které se už zcela ztratila obě koupelnová zrcadla. Ne, ještě se necítil na to mít hruď nad hladinou. Miloval to teplo, být v něm. Levou rukou se jemně přidržoval madla podobně jako primát – byl to úchop chápavým palcem. Přemýšlel o Darwinovi. O jeho hrudním porostu. O tom, jak asi vypadal, když se koupal. Viděl bílou vodní říši vlnící se v rytmu stejně jako sasanky, skrz které pozoroval proplouvat zvláštní ryby po miliónech let evoluce, o kterých se Charlesovi ani nesnilo…

I přesto si do těchto mimosmyslových dobrodružství dovedly poslední zbytky racionality vtiskat svou linku, snažíce se zoufale tahat posledním prstem za záchrannou brzdu.
Hranice mezi vědomími představami a opravdovým sněním se u něj míchala stejně snadno jako káva v traktoristově termosce, a i když měl jistou schopnost lucidního snění, ne vždy dovedl mít vše pod kontrolou –
Pojednou se v myšlenkách objevil na sídlišti. Na důvěrně známých místech, před vchodem u jeho bytovky. Hrály si zde předškolní děti. Skákaly panáka, hopsaly přes švihadla a jezdily na koloběžkách s malými kolečky. Copatá holčička v károvaných šatičkách kreslila barevnou postavičku křídami na chodník. Všechno bylo tak roztomilé, až ideální, ale na pozadí projekce přeci jen něco nehrálo.
„Kdopak to je?“ zeptal se jí vlídně.
„Přece ty, tati,“ odpověděla maličká.
„Já?“ podivil se, byť žádnou rodinu neměl, ale zadíval se pozorněji, „a co to mám červeného u pusy?“
„To zvracíš krev, he-he-he-he!“
Její smích postupně zhrubnul do mužského.

Svět poněkud potemněl.
Vše se na okamžik rozmazalo a on se rázem objevil ve zpovědnici. Dveře neexistovaly, jen jakési průzory do lodě kostela. Hleděl jimi na oltář, pod kterým ležela ověnčená bílá rakev. Ale nebyla to rakev – byla to vana, ve které ležel on sám.
Katedrálou se nesl hlas, snad rovnou shůry:
„Pověz mi, co Tě tíží, synu. Pomni, že nastala Tvá chvíle poslední. Příště se budeš zpovídat již před soudem nejvyšším.“
Onen hlas měl zvláštní moc, při které mizí i to nejmenší pomyšlení na jakýkoliv odpor. Byl zcela odzbrojující. To dovede jen opravdový hlas Boží.
Ve vteřině kapituloval.
Byla to chvíle skutečného hlubokého uvědomění. Něco se v něm hnulo, snad až fyzicky, a nebylo to vůbec příjemné. Po tvářích mu kanuly slzy, jako daň za nelehké prodírání ke svému obnaženému já, které už neviděl, nebo snad nechtěl vidět, spoustu let.
Fantaskní způsob života podněcoval jeho podivínství, mezi něž patřilo i přemýšlení již prakticky výlučně ve verších – a pak spustil:

“Nejspíš to nesmělost mařila mi šance, uzavřen do nitra, sám sebou zklamaný – chmurám vystavil jsem hledaného psance, co své city k ženám přelil si do vany.
Brána života se zlámala, přivřená, s korozí v pantě – as někde jsi lichá zůstala a nikdy už nepoznám tě.
Svědomí vyčítá, co v letech jsem ztratil, dávno jsem dětem měl hrdě být za tátu – zbyl ze mne stařec jen, za vše bych čas vrátil – však žití jsem ztopil v kusu akrylátu!”

Po těch posledních slovech třeskla chrámem rána jako při zjevení kulového blesku.
Ozvěna nesla mocné hromobití a skrze průzory se začala valit rudá voda. Nestihl ani vstát z pokleku, když zalila zpovědnici až po strop –
Práskl hlavou jako při bouračce zezadu a temenem rozezvučel vanu coby kovový gong, až se mu zatmělo před očima.
Když se zrak obnovil, zjistil, že leží až po dolní ret v teplé tmavě rudé lázni. Nasládlý zápach dával tušit živočišný původ.
V panice sáhl po okraji vany, aby se dostal co nejrychleji ven, ale ostrý konec záhybu mu amputoval prsty. Odstín nálevu byl rázem sytější.
Soukal se přes okraj pomocí loktů, ale jejich pečlivá namydlenost ho tentokrát zradila a on se praštil přímo do spánku. Tělo na chvilku zmizelo v neprůhledné rudotě jako v trocích na prase.
O pár sekund později skrčil instinktivně kolena pod břicho a s prudkým nádechem vynořil hlavu nad hladinu, ale v plném napřímení mu něco bránilo – zátylek se opřel do prádelních šňůr, jež zcela obemkly nádrž. Byl uvězněn pod prodyšným, avšak neproniknutelným lýkovým víkem.
V tom jej začala pálit chodidla.
Z vodovodní baterie hrkala horká smůla. Táhla se po smaltu jako med a rychle zvyšovala teplotu i jeho tep. Vývrtkovým manévrem, zažitým z představ, se přetočil na záda a obtížně, mezerou mezi motouzy, prodral nohu k páce. Ta však na veškeré lomcování arogantně rezignovala. Odřená noha se proti jeho vůli vrátila zpět pod provazy, ač byla stále napnutá – dno se začalo protahovat kamsi do hloubi a koupelnu opanoval skřípot nákladního výtahu. Provazy se ještě více utáhly. Brouzdaliště se měnilo v plavecký bazén o rozloze studny a on už sotva udržel hlavu nad hladinou. Stoje na špičkách vrazil zbývající prsty levé ruky mezi provazy, čímž si odchlípl kůži za nehty.
Šlapal vodu, ale hladina pod ním rychle klesala. Dál a dál stále hlouběji do temnoty výtahové šachty. Ruka krvácela a ztrácel v ní cit. Z druhé ztrácel krev.
Dlouho to nevydržel.
Pustil se.
Prostor skýtal rozměry šíře lidského těla, pročež se zmítal mezi stěnami jako ocas padajícího draka. Tady si nikdo nedal práci je namydlit. Byly suché jako vana po příjezdu z dovolené. Zapřít se mezi ně už v nabrané rychlosti nešlo. Nahodilý pískot pálící se kůže zněl šachticí jako tenisky pubertálních školáků při tělocviku.
Myslel si, že hoří. Že zažívá nejhorší kremaci v dějinách lidstva, letem nekonečným komínem.
Šachtou se blížilo syčení. Spíše on se blížil k němu. Bylo stále intenzivnější a gradovalo až do nesnesitelna, jako by to byl komín obří parní lokomotivy.
Dopadl do hasební pěny.
Ta na něj však nečekala staticky se záchranářskými úmysly – mířila k němu skoro stejně rychle, jako on k ní. Její značná hustota zapříčinila protipohyb, který mu přeskupil vnitřní orgány směrem k břišní stěně. Kdyby byl po operaci slepého střeva, jizva by jistě tak ohromný nápor nevydržela a vyhřezla by orgány ven.
Přetížením ztratil vědomí a jeho bezvládné tělo mířilo jako sopečné magma vysoko vstříc k provazovému poklopu.
Když už byl téměř u vrcholu, probudil se.

Probudil se za zavřenými víčky jako v ponarkózním stavu.
Viděl za nimi naoranžovělé světlo a poprvé si uvědomil, že víčka mají funkci pouhých kožených stínítek. Vnímal, že je bdělý. Jen hmatové smysly dávaly tušit, že leží na zádech, ponořen v již vychladlé vodě.
Pomalu otevřel oči.
Byl v naprosté tmě.
Zamrkal a světlo zablikalo v každé fázi zavření. Zavřel oči a světlo za nimi evidentně svítilo. Ať se snažil sebevíce, sledovat mohl jen tmu. Nadzvedl se, ale jen částečně – napružené provazy ho odrazily zpět.
Nebylo úniku.
Adrenalin působil na kadenci mrkání bez ohledu na jeho vůli a vzniklý stroboskopický efekt mu v mozku rozviřoval panický šok. Zmítal sebou, když v tom voda u nohou začala bublat. Silný vír mu vtáhl kotník do úzké výpustě a v hodování nemínil přestat.
Neměl se čeho chytit; neměl se čím chytit.
Soukal jeho lýtko, pak koleno a mířil po stehně ke genitáliím. Pomalu, ale nelítostně jako neovladatelná kontejnerová loď ničící přístav.
Ve figuře Věry Čáslavské na kladině mířil do odpadu a vana sloužila za reproduktor jeho praskajících třísel. Nenasytný otvor již tahal trup. Koleno měl až na bradě a vtáhl jej už po hlavu, která se v samotném závěru rozpukla o čéšku téhož těla jako hlávka raného zelí vržená z třináctého poschodí.
Zvuky podobné vzdálenému koncertu death metalové kapely linoucí se z výpustě završily hostinu sanitární techniky.

Uběhly necelé tři měsíce a u dveří stál domovník s policisty se soudním příkazem k domovní prohlídce.
V posledních týdnech si žádný z dotázaných nájemníků nevybavoval, že by jej vůbec viděl vycházet z bytu. Data splatnosti za nájemné dávno uplynula a každý den k nim naskakovala smluvní pokuta z prodlení. Pravidelné předplacené nákupy nebyly převzaty. Na zvonění nikdo nereagoval.
Nezbývalo, než vyrazit dveře malého kvartýru.
Z chodbičky vstoupila skupinka do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Všechny přítomné uchvátil pohled na neuvěřitelné množství úhledně srovnaných ručníků, roztříděných pečlivě dle barev, a sahajících téměř pod strop. Připadali si jako ve skladu galanterie.
Mnoho dveří byt neskýtal, a zbývalo již otevřít jen záchodové s koupelnovými.
Ty od koupelky byly zamknuté. Vyráželo se tedy podruhé. Papundekl příliš odporu nekladl a strážník proběhl v podstatě skrz. Zastavil se až hlavou o obložení vany.

Krom policejního příslušníka, spadlé prádelní šňůry a několika osušek v rezavé vodě, zde však nikdo jiný neležel.
Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář