Večírek

Večírek se rozjížděl slibně. V krbu praskal oheň, na stole stály láhve vína, piva i něco na zub, z rádia se linula pohodová muzika. Partička mladých lidí, sedících kolem stolu v křeslech se nenuceně bavila.

„No není to tady paráda?“ rozplýval se Miloš. „Řeknu vám, tohle byl nejlepší kup, jaký můj táta kdy udělal.“

„A jak je tahle chalupa stará?“ ptala se Majka.

„Stočtyřicet let. Schválně jsme si to zjistili. Představte si – stočtyřicet let! Ani naši dědové ještě nebyli na světě, když byla postavena.“

„Máš pravdu, je z toho cítit ta historie. A vůbec je to tady takové tajemné a romantické,“ potvrdila Jana a rozhlížela se po velké místnosti s malými okny, zčernalými dubovými trámy pod stropem a velkým krbem, který celé místnosti dominoval.

„To je vážně škoda, že nemohl přijet Honza. Právě on – takový romantik- by z toho byl naprosto unešen,“ řekla Majka.

„No to je fakt, ale teď tady budeme jezdit pravidelně, tak může přijet příště.“

„A od koho jste to koupili?“

„Od takových starších lidí. Říkali, že sem vůbec nejezdili, že se jim tu nelíbilo. Tu chalupu získali nějak po válce. Je to po Němcích. Žila tady nějaká Němka se synem, ten byl ve wehrmachtu, ale vrátil se, protože byl zraněn a konec války strávil tady. A pak, když tady do vesnice přišli partyzáni, tak ho zabili. Prý se jim postavil se zbraní. No a když odešli, tak ta Němka nechala pochovat syna a protože bylo jasné, že by musela do odsunu, tak...no nevím, jestli vám to vlastně můžu říci, abyste z toho neměli špatný pocit.“

„Ale jen povídej, to nás zajímá,“ povzbudil Miloše Radim.

„Jak chcete. Ona se oběsila. Tady na půdě. Přímo nad námi.“

Všichni mimoděk zvedli hlavy a podívali se ke stropu.

„Brrr,“ otřásla se Jana. „Tos mi radši neměl říkat, teď se budu bát zajít i na záchod.“

„Ale prosím tě,“ mávl rukou Miloš. „Je to už dávno, chalupa mezitím prošla rekonstrukcí. Ten trám, na kterém visela, už tam taky není.“

„To je fakt, nechme spát staré časy,“ podpořil ho Radim. „Radši se napijme.“

Hovor se opět rozproudil a zábava se s dalšími skleničkami stávala bujařejší a hlasitější. Čas pomalu plynul a blížila se půlnoc. Rádio vystřídala kytara v rukou Miloše a z chalupy se do ticha noci začal linout sborový zpěv. Osvědčené hity se střídaly s lidovkami, Olympic se Suchým a Šlitrem a najednou byla jedna hodina.

Miloš právě nasazoval na další ověřenou hitovku, když v tom trámy, které měli nad hlavami, silně zavrzaly.

Všichni ztichli a oči upřeli na strop. Ticho by se dalo krájet.

„Co to bylo?“ zašeptala Majka.

Miloš mávl rukou. „To je normální. Ten dům je starý, každou chvíli se ozve nějaké zapráskání. A nebo...“ uchechtnul se.

„Co?“ vyhrkly Majka s Janou současně.

„Nebo se tam prochází ta oběšená bába.“

„Ty seš blbej, přestaň s takovýma řečma. Z toho si legraci nedělej!“ vyjela na něj Jana.

„No dobře, tak promiň. Nesmíš to brát tak vážně. A neboj se, můžu tě ujistit, že v tomhle baráku určitě nikdo nestraší.“

Jako odpověď na toto Milošovo tvrzení se ozvalo další silné zapráskání ve stropě nad jejich hlavami. A pak několik dalších menších prásknutí jednotlivých trámů, jakoby...jakoby tam nahoře někdo chodil.

Všem přítomným přeběhl mráz po zádech. Tohle nevypadalo na náhodu. Na vtipkování neměl chuť už ani Miloš.

„Tam někdo je. Někdo tam chodí,“ zašeptala Jana.

„Já se bojím, udělejte něco,“ přidala se Majka.

„To je kočka. Určitě tam chodí kočka. Občas se tady potuluje, taková velká rezatá,“ prohlásil Miloš.

Všichni v pokoji napjatě očekávali co se bude dál dít. Už příští okamžiky je měly přesvědčit o tom, že Milošova teorie s kočkou je chybná.

Oheň v krbu najednou prudce zaplápolal, a místností jakoby se prohnal studený průvan. A pak se ozval hlas. Hlas, při jehož zaslechnutí všem přítomným vstaly vlasy hrůzou a krve by se v nich nedořezal. Byl to ženský hlas. Vysoký a třaslavý. Zpíval jakousi píseň. Melodie byla nerozpoznatelná, ale byla to kostelní píseň. Něco, co se zpívá při mších. Jenže tady byla zřetelně slyšet němčina. Hlas zpíval a domem se nesla jeho ozvěna, jako ve skutečném chrámu. Pak byl zpěv najednou slabší a slabší. Znělo to jako by někdo zpíval z posledních sil, nemohl se nadechnout, dusil se...a pak najednou zanikl v děsivém stenu, při kterém všem ztuhla krev v žilách.

A pak bylo ticho. Všichni seděli hodnou chvíli a neodvažovali se ani pohnout.

První se vzpamatoval Miloš. „Slyšeli jste to? To jsou parchanti, úplně by člověka vyděsili.“

„Kdo?“

„Já nevím, někdo ze vsi. Dozvěděli se, že tady budeme přes noc a rozhodli se, že nás vystraší.“

„Co blázníš, tohle přece nemohl nikdo udělat. Ten hlas...ten přece nemohl patřit nikomu...živému,“ pravila roztřeseně Majka.

„Jasně, tohle nebyl žert. Bylo to moc opravdové,“ přidal se Radim.

Miloš odhodil kytaru. „Vstávej, jdeme ven. Určitě budou ještě tady. To jim nedaruju.“

V tu chvíli zazněla z venku silná rána, jakoby úder do kovové desky.

„Slyšíš, jsou tady na dvorku, jdeme na ně,“ zavelel Miloš a pádil ven.

Jeho rozhodný postoj dodal trochu kuráže Radimovi i oběma dívkám, takže se nakonec na zápraží vyhrnuli všichni.

Dvůr byl prázdný. Nebylo na něm ani živáčka. Celistvá pokrývka čerstvě napadeného sněhu dokazovala, že po něm v několika posledních hodinách nikdo neprošel. Jediné, co dokazovalo něčí přítomnost byla těžká kovová brána, po příjezdu pečlivě uzamčená, ale teď dokořán otevřená a němě zívající do noci.

Miloš se k ní vydal, Radim pomalu za ním. Sníh jim křupal pod podrážkami.

„Vždyť jsem ji večer zamykal,“ řekl nevěřícně Miloš.

„Jenomže ten někdo, kdo ji otevřel, ten klíč nepotřeboval,“ odpověděl Radim a ukázal na závoru.

Těžká závora tvořená ocelovou kulatinou dobré dva centimetry silnou byla ohnutá do pravého úhlu a ležela na zemi, vytržená z kolejniček, ve kterých se vždy pohybovala.

Miloš ji zvedl a nevěřícně na ni koukal.

„Dokážeš si představit toho, kdo dokáže ohnout dva centimetry silný kus železa?“ zeptal se Radim.

Miloš se rozhlédl kolem dokola na sněhovou pokrývku bez jediné stopy.

„Dokážu, ale radši se o to ani nepokouším,“ zahuhlal.

Pomalým a nejistým krokem se vraceli do domu.

„Tak co, chytili jste někoho?“ volaly na ně dívky stojící na prahu a vyhlížející do noci. Byly stále vystrašené a mimoděk se tiskly k sobě, takže si vůbec nevšimly, jak se jim za zády tiše mihl temný stín.

„Nikdo tam nebyl,“ zabručel Miloš.

„Tak kdo to zpíval?“

„Nevím.“

„Já tady nebudu, jedu domů, hned teď!“ zafňukala Jana.

„Neblázni, autobus jede až ráno, teď se odsud nedostaneš.“

„To je mi jedno, tak půjdu pěšky.“

„Jo a někde zmrzneš.“

Vraceli se chodbou zpátky do pokoje. Otevřeli dveře a strnuli. Když odcházeli, nechali světlo svítit. Lustr i lampu. Nyní byla v místnosti tma, kterou jen lehce prosvětlovalo několik skomírajících plaménků z krbu.

Užasle zůstali stát na prahu. V křesle zády k nim někdo seděl. Viděli jen vršek hlavy a ruku položenou na opěradle. Pak se postava začala pomalu vztyčovat.

Jana i s Majkou zaječely hrůzou a i oba chlapci zděšeně couvli.

Postava se otočila k nim a řekla: „Bu, bu, bu...“ A vzápětí se rozchechtala.

Byl to Honza. Jejich nejlepší kamarád.

Miloš si uplivl. „No tohle! Já tě snad zabiju. Víš co tady prožíváme?!“

„No co, trochu vesnického horroru,“ se smíchem prohodil Honza.

„Pusťte mě na něj, já mu dám pár facek,“ syčela Majka.

„Ale no tak, nemáte smysl pro humor?“ smál se Honza. „Vždyť to měla být legrace. Buďte rádi, že to není doopravdy.“

„To je vážně legrace, mohli jsme dostat infarkt!“

„Infarkt! A co já? Mrznu tady od odpoledne v nevytopené chalupě. Sedím na půdě v seně hladový a žíznivý až do jedné v noci, abych vás trochu rozptýlil.“

„Nikdo se tě neprosil,“ ušklíbl se Miloš. „A jaks to všechno udělal a vůbec, jak si se sem dostal?“

„Docela jednoduše. Víš vůbec od koho tvůj táta tu chalupu koupil? Od mého dědy! Tři měsíce se na to chystám, abych vás tady nachytal.“

„Takže to jsi chodil na půdě ty? A co ta brána?“

„Tu jsem otevřel hned poté, co jste zalezli dovnitř. Odmontoval jsem starou závoru – šlo to snadno, držela tam jen na čestné slovo – a pohodil tam tu ohnutou kulatinu. Víte jaká to byla dřina ohnout?! Musel jsem to dělat u nás v dílně. No a pak naštěstí napadl sníh a zakryl moje stopy.“

„A co ten hlas?“

„To byla babička. Celý život zpívala v kostele. Uměla to i v němčině. Jednou jsem si ji nahrál na kazeťák, pak jsem to trochu upravil a teď vám to pustil. A ten skřek na závěr, ten byl můj,“ pravil Honza hrdě.

„Tys tady měl poschovávané reproduktory?“

„Kdepak,“ mávl rukou Honza. „Nemyslete si, tenhle barák zas není tak úplně bez tajemství. Je tady fantastická akustika. Vzadu v chodbě je takový výklenek a tam když se postavíte a zašeptáte, bude to znít tady v místnosti, jako byste mluvili normálním hlasem. Tam jsem ten kazeťák postavil, zakryl ho harampádím a dálkovým ovládáním ho z půdy pustil.“

Radim na nic nečekal, otočil se zpátky a běžel na konec chodby.

Za moment byl zpátky i s mini věží se dvěma reprobednami. Spustil převíjení a pak zapnul přehrávání. Místností se opět rozezněl ten zpěv, nicméně teď už jim z něj husí kůže nenaskakovala.

„Tak co, už mi věříte? Myslím, že bychom si mohli sednout a něčeho se napít. A taky mám hlad jako vlk,“ řekl Honza.

„No dobrá, tak je to tedy jedna nula pro tebe. Ale neboj se, máš to u nás. Příště zas vymyslíme něco na tebe,“ odpověděl mu Miloš.

Honza s plnými ústy jednohubek jen mávl rukou.

„Nevyhrožuj a chyť se kytary, noc je ještě mladá,“ pobídl Miloše.

Konec (?)

A pravda? Ta je tam někde venku.