Pokoj č. 28

Víš, chlapče, to, co ti chci vyprávět se stalo už dávno. Ani já sám nevím přesně jestli to bylo tak, jak si to pamatuju. To víš, jak čas běží, lidi zapomínaj. A já jsem byl v zapomínání vždycky dobrej.

No, každopádně jsem přesvědčenej o tom, že ti budu říkat pravdu. Jo, chlapče, promiň mi, že vodskakuju od příběhu, ale už máš zaplou tu věcičku? Ten diktáfon myslim. Jó?

Tak dobře. Neboj, už začínam. Ale, snad, nechceš čaj? Mladej? Ne? No, jo, vim, jsem votravnej dědek, ale jsi moje první návštěva po hodně dlouhý době. Že jsi rád, že jsi tady? Ne, ne, vždyť vidim, jak jsi netrpělivej, už abys to měl za sebou.

No, tak poslouchej. Stalo se to asi před sedumdesáti lety. Ale nevim to jistě. Jediný co vim přesně je, že to bylo o Vánocích. Ale nic bližšího ti nepovim. To zapomínání je stejnak strašná věc. Ale já si myslim, že v hlavě to pořád je. Jen se k tomu člověk nedostane. Ať dělá co dělá. No nic. Vidim, že zdržuju.

Jako malej jsem Vánoce jednoduše zbožňoval. Maminka vždycky všechno krásně nazdobila. Začínala s tím už na začátku prosince. Po záclonách, který byly čerstvě vypraný a bylo z nich cítit vůni mejdla; maminka na záclony vždycky používala levandulový; rozvěsila takový malý ozdůbky. Různý větvičky, věnečky a tak.

Strašně se mi líbilo, jak se to neustále hejbalo. Měli jsme totiž starý okna a těma furt protahovalo. Dokázal jsem to pozorovat hodiny.

A Štědrej den? Ten by vystačil na samotný vyprávění. Tak jediný co řeknu, je že si pamatuju, jak tatínek seděl ve svym houpacím křesle a bafal fajfku, protože doufal, že kouř přebije vůni františku, kterou nenáviděl, ale maminka si ho vždycky prosadila.

Už se blížil večer a všechno vypadalo tak, jako pokaždý. Maminka připravila večeři; vždycky jsme měli kapra a bramborový salát; a já jsem prostřel stůl. To byla moje jediná práce. Nikdy jsem nesměl zapomenout prostřít jeden talíř navíc, kdyby přišel nějaký host a maminka to dobře kontrolovala.

Pak jsme se sesedli u stolu, tatínek pronesl modlitbu a začali jame jíst. Nikdy jsem nevěřil, že k nám někdo přijde na večeři. Prostíral jsem každej rok a nikdy nikdo nepřišel. Ale letos se ozvalo zaklepání. Byl jsem strašně zvědavej, kdo to asi je a tak jsem vyskočil od stolu a běžel otevřít. Tolikrát jsem si to pak vyčítal.

Do dveří vstoupil vysokej zarostlej chlap. Pozdravil jsem ho a pozval dál. Když jsem mu pomáhal usadit se za stůl, všimnul jsem si, jak se po mě rodiče nechápavě dívali. A myslim si, že to byl pohled, kterej vyjadřoval souhlas.

Při večeři ten muž neřekl ani slovo, i když jsem se ho stále na něco ptal. A rodiče se po sobě stále divně dívali. Asi nechápali, proč ten muž nemluví. Řekl jsem mu, že u nás může i přespat a on kývl na souhlas. Byl jsem na sebe tak pyšnej. Že pomáham potřebnýmu.

Když jsme šli ke stromečku, on zůstal v kuchyni. Pamatuju si, že jsem dostal velkého houpacího koně a měl z něj strašnou radost. Pak už vim, že když jsem se ráno vzbudil byla všude krev. A na zemi ležela maminka a tatínek. Byli oba mrtví.

Všechno jsem to řekl policajtům a oni mě poslali sem na prázdniny. A od tý doby jsem tu. No já vim, že si toho moc nepamatuju, ale pomohlo ti to aspoň trochu, mladej? Jo? To jsem rád. Měj se.

Na chodbě

Sestra nejistě přešlápla. Nebyla si jistá, jestli by neměla dojít pro lékařku. Byla tu nová a tenhle pacient jí naháněl strach. Slyšela od kolegyň, že jako malý chlapec zabil své rodiče. A od té doby je v tomhle blázinci. Prý to svádí na nějakého vymyšleného muže a občas dává rozhovory lidem, které nikdo jiný nevidí. Když viděla jak sedí v prázdné místnosti a s někým mluví, přeběhl jí mráz po zádech. Rozhodla se že doktorku nebude rušit…