V podstatě sympatická holka


V potemnělém tichu chladného jarního večera se na zahradě opuštěného stavení choulila silueta Robertova stařeckého těla. S věrným čtyřnohým přítelem Brokem u nohou a zmačkaným kusem novin v rukou zhluboka vdechoval do plic studený vzduch. Spolu s každým nádechem měl pocit, že je v těch posledních minutách živější než v celém svém dosavadním životě. Zavřel oči a pomalu sbíral odvahu na setkání s „NÍ".

Věděl, že přijde. Už předchozí večer se mu zdálo, že slabý jarní vánek, který k němu doléhal škvírou v rozbitém okně a vířil vzduch v stísněné místnosti zatuchlé chalupy – toho posledního, co mu zbylo – šeptal její jméno. Ale to si ještě nemohl být stoprocentně jistý. Vždyť přeci člověku v jeho věku už tělo neslouží tak spolehlivě a přesně jako kdysi, a to, co považoval za vzdálený varovný hlas, mohlo být čímkoliv jiným. Třeba jen vrzáním prohnilého prkna někde pod starým krovem.
Dnes už to ale věděl naprosto spolehlivě. Ráno její jméno slyšel znovu a tentokráte mnohem zřetelněji, když se zabalený v teplém kabátu se zalepenýma očima vypotácel před zápraží, aby absolvoval krátkou ale namáhavou cestu ke kurníku a nakrmil věčně vyhládlé slepice.

Na zarostlý trávník, o který se už několik let nedokázal sám starat, se slétlo hejno havranů černých jak půlnoc. Sesedli se do půlkruhu a chvilku bez jediného ptačího hlásku pozorovali Robertovu nejistou chůzi a roztřesené ruce, jak sjíždějí po dřevě ztrouchnivělých dveří a šmátrají po západce. Když se mu ji konečně podařilo sevřít mezi prsty a uvolnit dveře, které se se skřípěním rozevřely, zvedli se z trávníků jako tmavý mrak a do ranního ticha začali řvát to jediné jméno – její jméno.

Křičeli ho neúnavně stále dokola až do okamžiku, kdy zmizeli za stěnou blízkého stromořadí, jenž rozbilo jejich řadu a utlumilo zvuk doléhající k Robertovým uším. Tehdy si přestal namlouvat, že večerní varování ukryté v šepotu větru bylo jen klamem nemocí nalomené mysli. Pochopil, že by se měl připravit na její příchod.
Nijak se jí nebál a vlastně ještě dopoledne byl s jejím příchodem naprosto smířený. Jenže po obědě se tu objevil ten muž, kvůli kterému tady teď seděl s novinovým papírem zkrouceným v ruce a s jedinou velkou prosbou na srdci.
Chvilku před tím, než se vynořila z večerní mlhy, naježila se Brokovi srst na zádech a s bojovným výrazem začal zuřivě štěkat do okolní tmy. Ale když na trávu před domem dopadl její stín, stáhnul ocas a s vyděšeným kňučením se odplížil někam za dům.

Přišla bez jediného zvuku. V okamžiku, kdy si sedla na lavičku vedle Roberta, okolní svět se jakoby zpomalil, zastavil. Tráva se přestala ohýbat podle větru a zpěv předčasně probuzených ptáků cvrlikajících po celý den z polního houští utichnul.

Byla to dívka s tmavými vlasy sepnutými do culíku bílou sponou v přiléhavém oblečení bez výrazných barev. Na první pohled k nerozeznání od jiných dívek ve věku po dvacítce. Snad jen její kůže byla o trochu bledší, než je běžné. A pak tu byly ještě ty její oči. Oči, s tak hlubokým pohledem, že Robert téměř dostal závrať a měl co dělat, aby se nesvalil z lavičky dolů, když je na něj upřela a rukou mu pokynula směrem k cestě. To výmluvné gesto říkalo jediné: „je čas jít."
"Představoval jsem si tě trochu jinak," začal opatrně svou odvážnou řeč.
Jen pokrčila rameny. Roberta napadlo, že takovou větu slyšela nejspíš už tisíckrát před tím a ještě mnohokrát ji uslyší od jiných bezvýznamných duší snažících se oddálit nevyhnutelné. Nebyl to nejlepší začátek, pokud na ni chtěl nějak zapůsobit.
"Tohle jsou moje děti," zahrábnul rukou do kapsy, když znovu sebral odvahu, a vytáhnul pomačkanou fotografii, která zachycovala robustního muže středního věku a o něco mladší ženu v luxusním oblečení a nepřirozeně velkým množstvím make-upu naneseného na obličeji. Stáli před Robertovou chalupou a oba měli ve tváři otrávený výraz. „Celý život jsem žil jen pro ně. Dřel jsem do úmoru, abych jim mohl pořídit nejlepší věci, nechávám je zadarmo bydlet v domě v centru Prahy, který jsem zdědil po svém otci, a v bance mám připravené hodně tučné konto, které se mezi ně v okamžiku mé smrti rozdělí rovným dílem."
Zkřížila ruce na prsou a s nepatrnou změnou výrazu značící snad nudu nebo opovržení se opřela o lavičku. Dobré znamení, že si Robertovu prosbu vyslechne.
"Dneska ráno jsem jim volal, chtěl jsem je ještě naposledy vidět, ale oba mi řekli, že nemají čas, že mají spoustu práce a starostí s vlastním životem. Chápal jsem to, nebo jsem si to spíš jen namlouval. To bych jim ještě odpustil. Ale to, co se stalo odpoledne, mi všechno ukázalo v novém světle. Asi tak kolem třetí tady zastavilo auto. Vylezl z něj hodně dobře oblečený muž, na první pohled podnikatel, kterému se nevede špatně, a začal si to tady obhlížet. Byl docela překvapený, když jsem se ho přišel zeptat, co by tady rád. Myslel si, že chalupa je opuštěná a na prodej. Nechal mi tady po sobě tenhle inzerát, který všechno vysvětlil."
Rozbalil noviny, jejichž stránky mezitím nervozitou zformoval do tvaru připomínajícího kouli, a prstem ukázal doprostřed jedné stránky na inzerát vytištěný tučným písmem.

Prodáme usedlost na Vysočině v klidné poloze u lesa.

Nutno vyklidit pozůstalost po otci.
Prodej spěchá – výhodná cena.

Tel: 608 827 958

"Špatně to odhadli. Vydržel jsem o pár dnů déle, než předpokládali." Smutně se usmál a noviny znovu zmuchlal v ruce.
ONA jen beze slova zvedla oči spět ke stařecké tváři.
"Chci jeden den. Víc nepotřebuju, abych alespoň částečně napravil svojí slepotu. Pak s tebou budu moct klidně odejít."

Dlouze se na něho podívala, jakoby přemýšlela, jestli to všechno, co ji pověděl, není jen zoufalá výmluva, jak prodloužit svoje dny na tomto světě. Těch už jistě za svou existenci slyšela také bezpočet. Zvedla ruku a vysunutým ukazovákem ukázala jedničku. Jeden den, ani o minutu víc.
Zmizela stejně nehlučně, jako se objevila. Zbyla po ní jen potrhaná mlha, která se po chvilce zavřela, a sám Robert si nebyl jistý, jestli ta dívka sedící před chvilkou po jeho pravici na staré lavičce s oprýskaným lakem nebyla jen přelud. Natáhnul se po opřené hůlce a pomalým krokem se vydal do domu.

Odněkud se vynořil i Brok, protáhnul se kolem jeho nohou a rychle proběhnul dovnitř, aby se schoulil na posteli a vyčkal příchodu svého pána. Když se i on zavrtal do peřiny a položil hlavu na nadýchaný polštář, přitisknul se k němu a jazykem mu olíznul nos. Věděl, že je to naposledy.

„Nech toho kamaráde," promluvil k němu jeho pán nalomeným hlasem. „Zítra musíme brzo vstávat, jeden den není moc. Ale určitě to bude stačit, abych zajel do města a navštívil pár známých, kteří už se postarají, aby to, co po mě zbude, dostali ti správní lidé. Ani na tebe nezapomenu."

Brok těžce oddechnul, už ho přemohl spánek.

„A o mně se bát nemusíš," zašeptal mu Robert do ucha, ještě než sám usnul. „Víš … ona je to v podstatě docela sympatická holka."

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

  1. Profilový obrázek
    Pavel 24 května 2010 v 20:43

    Tak tohle se četlo jedním dechem. Už mi připadá ohraný neustále chválit tvoje povídky, takže tuhle část přeskočím Jinak pokud budeš mít čas, přečti si povídku- Spasma od Allegora mají hodně společného a řekl bych, že tenhle tvůj výtvor je defakto volnější pokračování Spasmy  To jen tak pro zajímavost. Celkově….vždyť ty víš…

Nový komentář