V lese


Byl jeden z těch listopadových dnů, který nás dokáže přesvědčit o tom, že i podzim může být krásný. Slunce příjemně hřálo a všude kolem se rozprostíralo moře barevných lístků. Dokonce i spadané listí si zachovávalo stále svěží barvu. Chvíli jsem tu nádheru pozoroval, až jsem se rozhodl, že vysvobodím svou namáhanou mysl od nudné práce a půjdu se projít. Nějakou dobu jsem se procházel a kochal se krásným a teplým dnem, který byl jedním z posledních. Není proto divu, že mě mé kroky po chvíli dovedly k pěšině, vedoucí do lesa. Červené koruny stromů se po obou stranách cesty skláněly jako slavobrána a já najednou zaváhal, zda-li mám projít. Jelikož jsem však od přírody romantik, nechal jsem se unést a vstoupil do lesa.

Byl cítit sladce a vlahý vánek si pohrával s temně rudým, spadeným listím. Vlastně celý les byl rudým mořem a všude kolem padalo listí, jako okvětní plátky růže. Šel jsem dál a dál, unesen tou tajemnou nádherou. Znenadání se mě však zmocnil pocit úzkosti. Stejný, který mě přepadl, než jsem vstoupil do lesa, ale mnohem silnější. Dokonce jsem zauvažoval o tom, jestli se nevrátím zpět. Les už mi nepřipadal tak působivý, všude byla jen černá barva pokroucených, vzrostlých stromů a červené listí. To listí mi lezlo na nervy čím dál více.

Nejistým krokem jsem však pokračoval hlouběji. Něco, jako by mě k sobě přitahovalo. Pak jsem obešel malý keřík a uviděl to. Válelo se to ve spadeném listí. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co vlastně vidím. Ležela tam nějaká bytost, těžko říci, zda člověk, či něco docela jiného, neznámého. Bylo to celé zabalené v bílém prostěradle a převázané tenkým, ale pevným provazem, snad aby se prostěradlo nerozbalilo. Nejdříve jsem myslel, že je ta bytost, ta podivná věc, posypána listím, ale po krátkém zkoumání jsem s úděsem došel k závěru, že jsou to krvavé skvrny. Byly jich desítky a já jasně viděl, jak se ty skvrny pomalu rozšiřují  a krev z nich vytéká a mísí se s rudým listím.

Už už jsem chtěl vykřiknout úděsem, ale v tom se to pohnulo. Trhavě, nelidsky. Začalo to sebou cloumat a epileptickým škuby se to začalo přibližovat ke mně. Uvědomil jsem si, že neslyším žádné zvuky, jako by snad vše kolem utichlo. Nemohl jsem odlepit nohy od země, ale jakmile se to připlazilo až k mým botám, konečně jsem začal pozpátku klopýtat a nakonec se dal na úprk. Koutkem oka jsem však viděl, jak se to v křoví okolo cesty hemží. Takhle útržkovitě to vypadalo, jako by tam byli obrovští, bílí červi. Ale já věděl, že to červi nejsou. Kéž by to byli červi. Tak moc jsem se soustředil na křoviska, že jsem si nevšiml, že se mi do cesty připletla překážka. Pravou nohou jsem narazil do něčeho měkkého a tvrdě dopadl na zem.

„Pomoz mi!“ zachrčelo kousek ode mne. Obrátil jsem tím směrem tvář, abych spatřil to, co jsem už dávno tušil. Zabalená, zkrvavená věc trhla hlavou a tak zlostně vykřikla „Pomoz mi!“ až jí zpod promočené látky vytryskla krev a pokropila mi obličej. V tu chvíli jsem zařval i já a začal se neohrabaně zvedat na nohy. Vzápětí jsem viděl, že se z mírného svahu proti mně kutálí dolů desítky těch tvorů. Musel je přilákat ten hluk. Už jsem se dál nerozmýšlel a utíkal, co mi nohy stačily. Až na okraji lesa jsem se zastavil, abych popadl dech. Zadíval jsem se zpět po pěšině, ale nic jsem neviděl. Dokonce ani zde nebylo nic slyšet, žádné typické zvuky lesa. Byl mrtvý, už když jsem do něj vcházel. Jediným pohybem bylo listí, líně padající ze stromů. Teď už mi nepřipomínalo plátky růže, ale zrůdný, krvavý déšť.

Domů jsem došel úplně vysílen a usnul jsem, sotva jsem ulehl.  Nemusím vám snad ani říkat, že jsem se do týdne přestěhoval na míle daleko a do lesa už víckrát nevkročil. Ale přesto mě trápí sny o těch děsivých tvorech. Byli to lidé, nebo ne? Opravdu jsem jim mohl pomoci? A kdyby ano, za jakou cenu? Jsem přesvědčen, že kdybych se o to pokusil, skončil bych, jako oni. Jako mumie v bílém prostěradle, s donekonečna krvácejícími ranami.

Sdílejte článek

Nový komentář