V domě je vrah


CRRR! CRR! CRR! CRR!

„Ano zlato?“

„Zdravíčko miláčku. Kdepak jsi?“

„Zrovna jedu autem domu.“

„Ježíši! Tak to promiň. Nejedeš nějak brzo?“

„Schůzka skončila dřív. Polovina se omluvila pro zdravotní problémy.“

„Aha.“

„Proč mi vlastně voláš? Já nechci být nějak zlý, ale volat za jízdy mi není moc pohodlné.“

„Promiň mi to.“

„Neomlouvej se furt.“

„Já ti jen chtěla připomenout, abys zajel do toho hračkářství koupit ten dárek pro Aničku.“

„Krucinál! Já zapomněl.“

„No jo. Nic si z toho nedělej. Dojedeš tam…“

„DOPRDELE!“

PRÁSK!

Tututututututu!

 

 ANDREU NACH

uvádí

„V DOMĚ JE VRAH!"

 

1.

 

„Obžalovaný Martine Ptáčku, povstaňte. Jste zproštěn všech obvinění, které vyvstaly ohledně dopravní nehody ze dne dvanáctého prosince tohoto roku. Neprokázalo se, že…“

‚Nevinen.‘ To slovo mě znechucuje, jak rok staré cukroví. Sžírá mě jako zhoubný nádor, co kdesi v mozku bují a pomalu ničí svou oběť. Ne! Martin Ptáček zabil Miriam – mojí ženu a Honzíka – mého tříletého syna. A udělal zatracenou chybu, že tehdy nezabil i mě.

Pomalu pokládám ruce na náhrobní kámen. I v tomto parném létě je chladný, jako kus ledu. Studený jako zbytek mého srdce.

Z očí se mi kutálejí slzy. Stékají po tvářích a padají k zemi. Mé tělo vyplavuje poslední kousky starého života. Poslední kapky mé lásky. Nahrazuje jí jiný cit. Mnohem silnější. Pomsta.

„Miriam, Honzíku. Slibuji vám tímto, že ten, co vám tohle všechno způsobil bude trpět tak mocně jako teď trpím já. Slibuji vám, že budou trpět i ti, co měli vaši spravedlnost vykonat, ale selhali. Slibuji vám na svou smrt, že budete pomstěni!“

Jemný teplý vánek mi vane do obličeje, když opouštím hřbitov. V mých žilách nyní proudí jiná krev. A ta chce skutečnou spravedlnost.

 

 

2.

 

Opět, po dlouhé době sedím za volantem sám a jedu z práce domu. Naposledy, když se tak stalo, se z vedlejší silnice z ničeho nic vyřítilo auto, které řídil jistý Richard Jarský. Zkušený řidič, který na svou jistotu doplatil. Špatně odhadl vzdálenost mezi námi a vjel do vozovky ve chvíli, kdy jsem se spíše než řízení, věnoval telefonování. Má reakce nebyla pohotová a výsledek byli dva mrtvý a jeden těžce zraněný. Sesypal jsem se z toho. Naprosto mě to zničilo a stálo mnoho hodin u psychiatra i obvinění z neúmyslného zabití. Ukázalo se však, že skutečná vina byla na panu Jarském, když mi nedal přednost v jízdě. Následovalo období plné úzkostí. Z toho se zrodila má nová závislost na Neurolu, léku na deprese. Té se snažím v současnosti zbavit, ale těžké sny mi zřejmě zůstanou nadosmrti.

Odbočuji z hlavní silnice na prašnou cestu, co mě zanedlouho dovede na naši samotu. Jedu pomalu, ale jistě, skoro jako dříve. Výmoly houpou s autem ze strany na stranu a o boční okýnka se otírají větve místních keřů. Asi je zase půjdu prořezat. Porost náhle ustupuje před betonovým můstkem pod kterým protéká křišťálově čistý potok. Za ním už v dálce vidím naši zahradu s bazénem a krásný, bílý, dřevěný, patrový domek.

Zastavuji u plotu a odemykám branku. Se skřípěním se otevře, což mi připomene, že ji během nejbližšího víkendu musím promazat. Nasedám opět do auta a parkuji na určeném místě u garáže.

Sotva za sebou zavřu branku, ozývá se od bazénu známý hlas.

„Tati! Tati!“ běží ke mně pětiletá Anička. „Vendy mě zase zlobí,“ a skáče mi do náruče.

„Jen co člověk přijede domu, hned se na něho vrhnete jako supy. Tak jak tě dneska Vendy zlobí?“

„Cáká po mě vodou z bazénu. Podívej na moje vlásky,“ bere si do své malé ručky dlouhý černý pramínek vlasů a ukazuje mi, kde jsou mokré.

„Teda. Tak za ní skoč a postříkej jí taky. Hm?“

„Ne. Nechci se utopit.“

„Zlato, už se konečně přestaň té vody bát. Pokud se vody nebojíš, voda se nebude bát tebe a nenechá tě utopit.“

„Jenže tatí, ve vodě žijí vodníci a ty tě stáhnou, ať se bojíš nebo ne.“

„Sakra holka, s tebou to nebudu mít lehké, že?“ usmívám se.

Aničky tvář též přechází do úsměvu. „Ne tatí!“ dodává a já jí pokládám na zem.

„Neboj. Já tě plavat přece jen naučím,“

„Až naprší a zasněží,“ odpovídá na má slova svou oblíbenou větou a běží za maminkou.

Od dveří svého zaparkovaného vozu přejíždím pohledem po nádherně posečeném trávníku. Na jednom místě leží spadlá větvička z jabloně. Neváhám a jdu ji sebrat. Vadí mi, když takováhle drobná věc naruší tu krásu, kterou jsme tu dlouhá léta s manželkou budovali. Přitom na počátku tu byl takový chaos jako v Boubínském pralese. Díky dlouholeté práci jsme udělali z chaosu řád a tohle místo se stalo takovým našim čistým kouskem ráje.

„Ahoj Tatí,“ volá na mě čtrnáctiletá Vendulka. Ještě před pár lety se moc nelišila od běžných dětí, ale čím dál tím rychleji nabývá proporcí zralé ženy. A to hlavně v prsních partiích. Už teď mám problémy s odháněním sexu chtivých kluků, co si udělali zálusk na její krásu. Aby taky ne, Vendy skutečně krásná je. A co víc, dovoluji si tvrdit, že by mohla konkurovat největším královnám krásy už v jejím pubertálním věku.

„Ahoj Vendy,“ opětuji pozdrav. „Dávej prosím pozor, ať nenacákáš na dům, jo?“

„Neboj tatí. Opakuješ mi to pořád.“

„Člověk musí mít jistotu. Co maminka?“

„Mamka zrovna něco kuchtí v kuchyni. A jelikož je čtvrtek, tak to zřejmě bude nějaká omáčka.“

Vendina krása není jediná věc, co na ní kluci obdivují. Je to zároveň i její inteligence. Ve svém věku patří ve třídě k nejnadanějším dětem, co se logiky týče. Žádné jiné neumí tak dokonale matematiku jako ona. A v šachách již dnes porazí kdejakého dospělého. Přesto je svou divokostí a nespoutaností mnohdy doslova na zabití. Je úplným opakem Aničky, která je klidná a pohodová. Pokud mi někdo řekne slovo akce, nepředstavím si film. Představím si naši Vendy jak z okna svého střešního pokoje skáče ve svých pruhovaných, dvoudílných plavkách do bazénu.

„Jo tatí. Napadlo mě, jak Annu zbavit strachu z vody. Hodíme jí tam v noci i s postelí.“

„Ale Vendy. Na takové blbosti jsi už přece stará. Tak je prosím nevypouštěj ze svých jinak chytrých úst,“ otáčím se, abych šel pozdravit svou milovanou manželku. Po cestě míjím záhony s okurkami a hlávkovými saláty. Vcházím do předsíně, ale předtím si co nejpečlivěji očišťuji boty o rohožku a následně je zouvám. Na čistotu jsem já hold pes.

„Ahoj miláčku,“ vítám svou ženu. Otáčí se na mě od sporáku s vařečkou v ruce.

„Čauky zlato,“ dává mi polibek na přivítanou. „Tak jakápak byla cesta?“ ptá se mě a její pozornost se opět soustředí na vaření. Vůně rajské omáčky mě jasně bije do nosu.

„No, proběhlo to lépe, než jsem čekal. Ale pořád to není ono. Ani nevím jestli někdy bude,“ svěřuji se zatímco si z kapsy vytahuji lahvičku Neurolu, abych si jeden vzal.

V tom mi na hruď skáče Bax, náš čistokrevný zlatý retrívr.

„No tak Baxi!“ zlobím se na něj. „Kolikrát ti budu říkat, že nemáš skákat. Sedni!“ okamžitě poslechne můj rozkaz a s žebravýma očima pozoruje, co dobrého mám v ruce.

„Jo zlato,“ volá na mě má žena Nikola. „Můžu tě poprosit o vyvezení popelnic? Už jsou plný.“

„Jo v pohodě,“ přikyvuji, vkládám si tabletu do úst a zapíjím jí sklenkou vody.

„Mimochodem volali mi z toho obchodu ve městě. Přišlo jim to nové oblečení, které jsme si s holkami objednaly. Vezmeš nás tam zítra odpoledne?“

„A nešlo by to až v sobotu po obědě?“ namítám. „Nechce se mi zítra z práce znovu jet do města.“

„To bude asi lepší. Máš pravdu. Tak tedy v sobotu. Řeknu to těm našem čertiskům.“

Mé kroky směřují do pokoje. Zde si z rozsáhlé knihovny založené už mým dědou vyberu svou oblíbenou knihu, kterou následně budu v klidu a pokoji číst na gauči u spícího psa. Tedy do doby, než mě Anna, Vendy či Nikola vyruší známým zvoláním, že večeře je na stole.

 

 

3.

 

Páteční večer. Už za chvíli má pomsta započne. Sedím na manželčině posteli a pečlivě si pročítám veškeré své poznámky a plány. Vše už je připravené.

Přijde mi to jako včera, kdy jsme se tu ještě spolu milovali. Kdy se naše těla dotýkala a já mohl cítit tlukot jejího srdce. Teď se to srdce i tělo pomalu rozkládá kdesi ve studeném podzemí, zatímco vrahové si sedí doma a popíjejí své čajíčky a sledují oblíbené televizní pořady.

O dvě hodiny později u jednoho z domů stojím. Patří soudci, který propustil vraha mé rodiny. Neváhám a klepu na vchodové dveře.

Ozývá se cvaknutí v zámku a z druhé strany na mě hledí dětský obličej malé dívky.

„Je tvůj tatínek doma?“ ptám se jí.

„Ano pane,“ odpovídá mi. Kolik jí může být? Pět, šest? Ach bože, kéž by se tohohle věku dožil i můj syn.

„To je dobře,“ usměji se a kopnu do dveří takovou silou, že se rozštípnou ve dví a malá holčička je s křikem odmrštěna do zrcadla v předsíni. Sklo se rázem na ni rozsypalo a způsobilo jí hluboké krvácející rány.

„Co se to děje? Karolínko?! Jsi v pořádku?“ slyším přibližující se hlas matky. Kdepak je ale otec?

„Mááámííííí!“ křičí malá holčička, zatímco se kolem ní tvoří kaluž krve. Kdysi by ve mně takový pohled vyvolal zděšení. Možná bych i omdlel. Bál jsem se krve. Dnes už ale ne. Dnes je mi to jedno.

„Karo… Kdo jste?!“ spatřila mě, mohutnou temnou postavu stojící v předsíni.

„Jmenuji se Richard, madam,“ sděluji jí naprosto bez emocí. „A přišel jsem vykonat pomstu.“

„Pomstu? Jakou pomstu?!“

„Kde je váš manžel?“

Matka mě však nevnímá. Sklání se ke svému dítěti, aby mu pomohla.

„Ty bestie! Co jsi provedl mojí holčičce?! Neboj Karolínko. To bude v pořádku,“ rozbrečela se.

„Ne nebude to v pořádku,“ přistupuji blíže k nim. „KDE JE VÁŠ MANŽEL?!“ pochybuji, že je v domě, protože můj příchod musel slyšet.

„Co mu chcete?!“

„To, co vám. Pomstít se za smrt své rodiny.“

„My vám ale nic neudělali.“

„Maminko, strašně mě to bolíííí.“

„Neboj zlatíčko. Hned ti to ošetříme. Budeš v pořádku.“

„Neudělali?“ divím se. Pro tyhle snoby je asi smrt mé manželky a syna normální událostí. „Váš manžílek osvobodil vraha, který zničil mou rodinu. A tak jsem si přišel pro spravedlnost.“

„My za vaši bolest nemůžeme pane. Prosím, odejděte a nikdy nikomu neřekneme, že jste tady byl,“ brečí. „Nechoďte za mým mužem. Dělal jen svojí práci.“

Aha, takže je přece v domě. Buď je teda v nějaké odhlučněné místnosti, nebo je pořádně hluchý, čemuž bych se ani nedivil. Avšak to, že se neukázal mi může být i ku prospěchu.

„Dobrá tedy. Nic vám neudělám. Slibuji,“ usmívám se na ně. Na tato slova okamžitě vidím reakci v podobě uvolnění. „Omlouvám se, za to, co jsem tady dcerce udělal, ale než odejdu, budu potřebovat trochu vaší spolupráce. Ujistím se, že za mnou nezavoláte policisty a svážu vás k sobě.“

„Co?“ opět se matka toho dítěte diví. „Slibujeme vám, že nikoho nezavoláme.“

„Já vím, ale jistý si člověk nemůže být nikdy. Obzvláště, když je ublíženo vašemu dítěti. Věřte mi. Já to zažil. Buď uděláte, co říkám nebo toho budete šeredně litovat. Osobně jsem pro klidnou a mírumilovnou variantu.“

Souhlasí se mnou. Hodná matka bere své plačící dítě do náruče a odvádí mě do kuchyně. Sama mi pak sděluje, kde má provaz, abych je mohl k sobě přivázat. Prostě dobrá, čistá dušička. Kéž by takoví byli všichni.

„Děkuji za spolupráci krásko. Na oplátku zavolám sto padesát pět. Pro vaši dcerku.“

„Dobrá, děkuji,“ odpovídá stále s trochu vyděšeným hlasem.

Z vnitřní kapsy své bundy vytahuji jednu ze dvou lahviček, naplněné hořlavinou.

„Co to děláte?“ skoro se znova rozbrečí, když začnu ji i její dcerku polévat onou zapáchající látkou.

„Mstím se. Už jsem vám to říkal.“

„Maminko, prosím ať to nedělá,“ pláče malá holčička.

„Slíbil jste nám, že nás nezabijete. Slíbil jste to!“

„Taky že vás nezabiju. To oheň,“ odpovídám a poté jí do očí vstřikuji petrolej.

„NE! Prosím ne!“

„Povím vám dámy, že to máte ale milého manžílka. Vůbec za vámi nepřišel. Počítám, že zdrhnul. Asi ho půjdu najít.“

V tu chvíli matka pochopila, že je tu ještě jeden člen rodiny a začala křičet jako smyslu zbavená. Totéž započala i její dcerka. Asi pět vteřin jsem je s údivem pozoroval a čekal, jestli se něco bude dít. Jenže nedělo. Vytáhl jsem z kapsy u kalhot sirky a jednou škrtnul.

„Až na onom světě uvidíte mojí manželku se synem, vzkažte jim, že je miluju,“ řekl jsem poslední slova, která asi ani přes svůj křik neslyšela a následně petrolej zapálil.

Celá kuchyň jasně vzplála. A spolu s ní i dvě lidská těla. Volání o pomoc se změnilo na bolestný jekot. Avšak pro mě ten jekot byl jako balzám na duši. Nebylo nic slastnějšího, než cítit, jak je má pomsta dokonalá. Oko za oko. Zub za zub. Krev za krev.

Pomaloučku jsem se otočil a nechal ty dvě přivázané hrdličky svému osudu. Vlasy už jim planuly a obličeje se měnily za živa v uhel. Vůně škvařícího se masa zaplnila celou místnost.

V pokoji běžela televize, ale jinak v ní nebyl žádný živáček. Zbývala ložnice, toaleta a koupelna. Vybral jsem si ložnici.

Křik hořící holčičky i její matky utichl. Hustý kouř postupně pohlcoval pokoj, ve kterém jsem stál. Já si ho však nevšímal. Pomalu jsem otevřel dveře a v ložnici uviděl onu osobu, která mi vedle vraha nejvíce ublížila. Pana soudce.

Při pohledu na něj mi ihned došlo, proč mě neslyšel. Ležel zády ke dveřím se sluchátky na uších. A před ním běželo na jeho notebooku porno.

„Pane jo. Tak pan velectěný soudce si po způsobeném utrpení na druhých dopřává oddychu u erotického videa? Proč mě to nepřekvapuje?“

Žádná reakce, ani odezva. Jen stále se opakující ruční pohyby v soudcově rozkroku.

„Doufám, že si to řádně užíváte pane soudce, protože během vaší masturbace se odehrála velká spousta věcí. Chudák vaše rodina.“

Opět žádná reakce. Už mě to začínalo štvát.

Vytrhávám soudci sluchátka z uší, což ho vylekalo.

„Promiň miláčku, jen jsem…“ spatřil mě a ztuhl.

„Koukám, že víte kdo jsem.“

„Co tady děláte? A kde je moje žena a dcerka?“ V tu chvíli spatřuje hromadící se dým v místnosti a zpanikaří.

„Evo! Karolínko!“

Co nejrychleji vytahuji za zády schovaný nůž a přikládám mu ho ke krku. To poslední, co chci je, aby si v klidu někam odběhl.

„Tvá žena s dcerkou jsou nyní v pekle. Ale nemusíš se bát. Brzy tě pošlu za nimi. Hříšník jako ty, tam za to, co provedl patří.“

„Nevěřím ti ty bastarde jeden!“

Čepel v mé ruce v tu chvíli proťala vzduch a zasáhla jeho hrudník.

„Ještě jednou řekneš sprosté slovo a slibuji ti, že než zemřeš, budeš trpět tak, jak nikdo na tomto zpropadeném světě!“ a nůž jsem z jeho hrudníku vyňal. Okamžitě se začal dusit.

„Řekni mi vlastně: jaký je to pocit? Vědět, že kvůli tvé honitbě zemřela tvá manželka s dcerkou, aniž bys jim pomohl? No povídej?!“ usmívám se na něj. Dělá mi dobře, když sleduji ty bezradné oči plnící se žalem. Všichni se v takovou chvíli rozbrečí. A přitom stačí tak málo: zničit jejich životní hodnoty. Roztrhat na kusy jejich lásku. Tak, jak to udělali mě.

„O-O-Oni za n-nic n-nemohli. P-Proč…“

„Jsem je zabil?“ dokončuji za něj, jelikož nás dým již začíná pohlcovat.

„Protože za tvé rozhodnutí je viník mezi nevinnými a užívá si ty radosti ze života, které mě a mé rodině byly odepřeny. Bez trestu, bez nějaké lítosti. Žije svůj krásný život, aniž by věděl, že jiný zničil. A já chci, aby za to platil. A nejen on. Všichni, kdo za tohle bezpráví mohou. Stačilo rozhodnout jinak a byla by tvá rodina i s tebou naživu. Teď nechť tě v posledních chvílích života těší svědomí z toho, že ostatní za to zaplatí cenu mnohem…“ chvíli zaváhám s odpovědí. Nenapadá mě dokonalé zakončení. To pravé slovo. Až po několika vteřinách se kdesi z mého nitra vynořuje to vhodné přirovnání.  Výraz, které by řeklo mé staré já takovému člověku: „brutálnější.“

Při významu té věty se zasměji. Je dokonale výstižné. Nůž v mé ruce opět protíná rychlým pohybem vzduch a zabodává se do soudcova ohryzku. Toho místa, které vyslovilo ona slova: ‚ZPROŠTĚN VŠECH OBVINĚNÍ‘.

Za sílícího hukotu ohně ho nechávám vykrvácet. Vycházím z ložnice do obývacího pokoje. Ten už je celý v plamenech. Televize pod žárem explodovala, stůl i sedací souprava se rozpadá na kusy. Přikrčen k zemi jdu jistým, klidným krokem na toaletu, odkud okýnkem vylézám na zahradu.

Z opačné strany domu se hromadí přihlížející dav a v dálce se již ozývají hasičské sirény. Z budovy šlehají desetimetrové plameny a každou chvíli je slyšet, jak se kusy střechy bortí a horko vyprskává skleněné tabulky oken do ulice.

Má odplata započala. A bude pokračovat…

 

 

4.

 

„Tak už jdeme?“ ptám se své ženy. Těžko skrývám nelibost, že musím sobotní odpoledne trávit v obchodě s hadry.

„No jo, už jdeme,“ odpovídá a dále si všímá Anny a Vendy, které se v zrcadle prohlížejí ve svých vybraných kalhotách.

Co na tom sakra ty holky vidí? Nikdy jsem je v tomhle nechápal a asi chápat nebudu. Zde se zkrátka ukazuje staré dobré pravidlo: ženy jsou z Venuše, muži zas z Marsu. A díkybohu, že jsem se jako muž narodil.

Ke všemu mám dnes doma spousty práce. Chci naolejovat naši vrzající branku, shrabat těch pár listů, co přes noc napadalo ze stromu a taky konečně prořezat a zkrátit ty keře okolo příjezdové cesty k našemu domu.

Po hlavní silnici kolem obchodu se náhle ozývá hukot mnoha sirén. Celkem šest hasičských vozů projíždí kolem skleněné výlohy, odkud dění na ulici pozoruji. Lidé z chodníku upínají své pohledy k místu, kam auta směřují. Má zvědavost mi nedá a jdu se také ven podívat. Ihned za prosklenými vchodovými dveřmi cítím ostrý puch spáleniny. Naskýtá se mi pohled na to, jak za nejbližšími střechami blízkých stavení stoupá k oblakům mohutný, černý sloup kouře.

„Co to tam hoří?“ ptá se o kus dál nějaká stařenka s holí.

„To bude určitě soudní budova,“ slyším odpovídat nějakého starce.

„Máte pravdu. Zrovna mi volá žena, co tam pracuje. Prý to vypuklo ve sklepení,“ připojuje se do řečí nějaký mladík.

„No tak to je potom ta budova ztracená,“ odpovídá starý muž. „V sedmdesátých letech jsem dělal architekta. Měli jsme nádherné plány na modernizaci té budovy, které nám ale tehdy zatrhly. Počítám, že ty historické dřevěné trámy tam budou ještě dnes. A pokud náhodou ne, tak zaručeně vím, že poslední patro je z velké části ze dřeva. Tam už hasiči ani nejsou potřeba.“

Přestávám poslouchat pouliční klepy a vracím se zpět do obchodu. Tam už má žena s dcerami stojí u kasy a platí za dvoje nové kalhoty, tři trička a bundu. To znamená, že si navečer musím připravit pochvalné komentáře, až mi mé milé dívky udělají módní přednášku o tom, jak jsou tyto hadry krásné a pohodlné. Zvláště má žena si libuje v pochvalách.

„Máme to zlato,“ usmívá se na mě Nikola.

„Výborně. Tak jdeme do auta.“ Anna s Vendy se vyhrnuly ze dveří přímo na blízké parkoviště, aniž by si všimly spáleného puchu nebo mohutného kouře o několik ulic dál. To má žena byla pozornější.

„Co to tak páchne? Jako kdyby se pálila pneumatika.“

„Toho se neboj zlato. Zdroj toho všeho je támhle,“ ukazuji jí.

„Panečku na nebi!“ diví se tomu, co vidí. „Tak tohle se nevidí každý den.“

„To ne. Spíše mě ale trápí otázka, jestli tam bude nějaká uzavírka. Musíme kolem toho projet, jestli se chceme dostat domu.“

„No vidíš, na to jsem nepomyslela.“

„Tatí, tatí. Co to tady smrdí?“ ptá se Anička.

„To nic. Jen si někdo asi rozdělal ohníček, kde neměl.“

„Tý jo! Podívej!“ ukazuje mi Vendy sloup kouře, kterého si teprve teď všimla.

„To je ten ohníček tatí?“ automaticky zareaguje Anička.

„Ano, to je on.“

„Tam si asi budou opékat hodně buřtů.“

Všichni se dáváme do smíchu.

„Jo, hodně smrdutých buřtíků,“ odpovídá jí maminka, zatímco odemykám auto a následně pomáhám Aničku připoutat do dětské sedačky.

Startuji motor a vyrážím po silnici k onomu černému sloupu kouře.

Jak jsem předpokládal, o pět ulic dál na mě mává policista ukazující na ceduli objížďka. Povzdychl jsem si, avšak má žena i dcerky byly přilepeny na boční okénka a pozorovaly, jak o sto metrů dál prošlehávají nad střechou zaclánějící budovy jednotlivé plameny.

„Co to hoří?“ ptá se mě žena ve chvíli, kdy jsem nucen zastavit v dopravní koloně.

„Na ulici jeden muž říkal, že to je budova soudu.“

„Co je to soud?“ ptá se Anička.

„To je takový barák, kde nějací lidé rozhodnou, jestli jsi byla zlá a zasloužíš si trest, nebo ne,“ odpovídá jí po svém Vendy.

„Takže, když něco rozbiju, půjdu k soudu?“

„Ale Aničko. Samozřejmě že ne. Když rozbiješ něco malého nechtěně, tak se nemusíš bát. Kdybys ale někomu rozbila třeba úmyslně auto, tak bys už tam jít mohla.“

Anička se otřásla při pomyšlení, že je v místnosti plné cizích lidí, kteří rozhodují o tom, jestli dostane trest, nebo ne.

Dlouhou dobu čekání a popojíždění jsem zkrátil poslechem rádia.

„Přeji krásné dobré sobotní odpoledne posluchači.“

No odpoledne sice je, ale nevím jestli dobré, říkám si pro sebe.

„Právě nám dohrála Nirvana a nyní přicházejí zprávy.“

Kdesi za námi projíždí do postižené oblasti nové hasičské vozy v doprovodu dvou sanitek.  

„Páni, tam asi musí být živo,“ kroutí hlavou Nikola.

„No každopádně se nenudí,“ komentuji její slova.

„Vítejte u odpoledních zpráv. Na dnešní noc meteorologové vydali výstrahu před možným výskytem silných bouří. Z východu k nám začala proudit zvlněná studená fronta, která s sebou přináší krom výrazného ochlazení i hrozbu povodní. Ty již mají v Polsku na svědomí dvanáct lidských životů. Podle nejnovějších zpráv hrozí na celém našem území takzvané bleskové povodně, které si již v minulosti vybraly vysokou daň, jak u civilních obyvatel, tak záchranných složek. Města se připravují na případné nebezpečí a vodohospodáři mají pohotovost. S určitostí naší zem čeká další zkouška. Doufejme, že ztráty nebudou příliš vysoké a všichni tuto krušnou noc v  pořádku přežijeme.“

„Pane jo, další voda? Příroda se zbláznila,“ vykulila oči má žena.

„Tatí, že se nám nic nestane? Viď že ne?“ projevil se u Aničky její strach z vody.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku. V roce dva tisíce dva se nás voda ani nedotkla. Tak tomu nebude jinak i dnes.“

„Přesně tak,“ usmála se Vendy. „Ale tatí, někdy bych si přála vidět pořádnou povodeň.“

„ODVOLEJ TO!“ vykřikla Anička. „Odvolej to, nebo to na nás přivoláš.“

„To je kravina Anči. Jak bych něco jako povodeň mohla přivolat?“

„ODVOLEJ TO! Prosím.“

„Udělej Vendy Aničce radost a odvolej to,“ snaží se Nikol vše vyřešit po dobrém.

„No dobrá, dobrá. Odvolávám. Stačí?“

„Ano,“ odpovídá Anna a je zas klid.

Za půl hodiny jsme, co by kamenem dohodil, u našeho domku. Projíždím prašnou cestou a v duchu si opakuji, že dnes musím prořezat ty pitomé větve, co se mi nyní otírají o kapotu auta.

 O chvíli později tento porost ustupuje betonovému můstku, pod kterým protéká mě dobře známý potůček.

V tu chvíli si nikdo z nás neuvědomuje, že je to naposledy, co po něm přejíždíme. Nikdo, ani ten největší pesimista nás nemohl připravit na to, co se sem žene. Ale ani to však nebylo to nejhorší. Těsně předtím, než jsem se dostal z dopravní zácpy u hořícího soudu, prošel kolem našeho auta muž se svěšenou hlavou. Chlap, kterého jsem z dřívějška moc dobře znal. Člověk, který se stal bestií. Vrah, který nás chce navštívit.

Tuto noc.

 

 

5.

 

„Včera soudce. Teď soudní budova. A v noci hlavní viník. Strůjce zla. Ničitel životů. Martin Ptáček a jeho rodina.“

Probírám se podrobnou mapkou jejich pozemku. Dřevěná budova na úplné samotě obklopená ze všech stran malou říčkou. Lehčí už to pro mě snad ani být nemůže. Snadno a nepozorovaně se tam dostanu. Hezky si s nimi pohraji a poté udělám z té dřevěné budovy jednu plápolající kouli. Ale než se tak stane, chci, aby Martin věděl, že o vše přišel. Stejně jako to věděl ten masturbující soudce. Chci, aby plakal. Klečel a plazil se přede mnou. Byl zlomený tak, jak já ze smrti své rodiny. To bude moje pomsta. To bude mé vysvobození z okovů neštěstí. Co bude poté, už neřeším, nechť osud pro jednou rozhodne za mě. Ale do té doby budu pro Ptáčkovu rodinu osudem já.

Ach bože, čeká nás ale dlouhá noc.

Za okny na západě zapadá slunce. Požár, co jsem založil je již téměř uhašen a z budovy soudu zůstalo jen obvodové zdivo. Krásná tečka za tou prokletou, životy ničící stavbou.

Nasedám na starou motorku jen s tím nejnutnějším vybavením. To jest vystřelovací nůž, láhev s hořlavinou, zapalovač a policejní pouta, co jsem šlohl v soudní budově. S košilí, sakem, kravatou a černými kalhotami z pohřbu startuji a vyjíždím nabrat nějaký benzín. Přece jen je to nějaký pátek, co jsem na tomto stroji seděl naposledy.

Cesta ubíhá rychle. Provoz na silnicích není až tak hustý, jak jsem čekal. V nastalém, všudypřítomném horku vane od východu svěží, studený vánek. V tu chvíli nevím nic o blížících se povodních. Ani mě nenapadá zvednout svou kebuli a podívat se k obzoru, abych zaregistroval blížící se černá mračna, z nichž tu a tam zazáří blesk.

Karty na dnešní noc byly rozdány. I kdyby nastal samotný konec světa, nic by mi nezabránilo v tom, co už jsem si naplánoval.

Po zaplacení natankovaného benzínu se vydávám k rodinnému domu Ptáčkových. Jistě se teď v klidu dívají na televizi a vedou poklidné rozhovory na nejrůznější témata, která řeší otec s matkou či svými dětmi. Baví se, zatímco já jsem nucen zde trpět. Ale to už se velice brzy změní.

Na helmu, ruce i motorku začínají dopadat první kapky blížící se průtrže. Netuším a ani tušit nemohu, že se brzy ocitnu ve víru jedné z nejhorších povodní, kterou kdy tohle město zažilo. Katastrofu, kterou nikdo v takovém měřítku nepředvídal.

 

 

6.

 

V pokoji běží televize, na kterou se stejně nikdo nedívá. Anna si hraje s Baxem, Vendy zas chatuje s kluky po internetu. A má žena uklízí nádobí po večeři.

Venku se doslova roztrhla mračna. Déšť je tak hustý, že není vidět ani k nejbližšímu stromu za okny. To, co odpoledne hlásili, sem dorazilo.

„Zlato, pomůžeš mi?“ volá na mě manželka.

„S čím chceš pomoct Nikol?“ vstávám z gauče a pokládám knihu Strach od L. Rona Hubbarda na stůl.

„Jen chci sundat tady ze shora několik těch lahví. Zítra mám v plánu zavařovat, tak to chci mít připravené.“

„Dobře zlato,“ natahuji se pro zaprášené sklenice. Jsem o dobrých deset čísel vyšší, tak mi nedělá problém je sundat.

„Pane jo. Ty jsou ale zaprasené,“ běduje Nikola a okamžitě je dává do dřezu.

„Kolik jich vlastně chceš?“

„Stačí šest,“ odpovídá a ve stejnou chvíli se za okny jasně zablesklo. Světla pohasínají a jen, co se rozezní zvuk mohutného hromobití, opět naskakují.

„Pane jo, to byla šlupka!“ povídám.

„Tatí, tatí, tatí!“ běží Anička do mé náruče. „Já se bojím.“

„Neboj se zlato. Je to jen bouřka.“

„Zatraceně! Zrovna v tom nejlepším!“ vzteká se z dětského pokoje Vendy, jejíž chatovaní bylo násilně přerušeno výpadkem.

„Že do nás neuhodí blesk?“ tulí se Anička ke mně.

„Neboj. Doma jsme v bezpečí. Nic nám nehrozí,“ hladí jí maminka po vlasech. „Víš co zlato? Dáme více nahlas televizi. Abys ty hrozné zvuky neslyšela, jo?“

„Díky mami. Myslím, že i Bax ti poděkuje.“

Okamžitě obracím na něho zrak a všímám si, jak se shrbený na zemi klepe.

Venku se opět moci chopil blesk a ozářil noční krajinu sužovanou ostrým deštěm. Následný hrom nedosahoval ani zdaleka síly jeho předchůdce, ale bylo jasné, že se centrum bouře přibližuje.

Nikol zvýšila hlasitost televize a poté se opět šla věnovat mytí zavářkových sklenic. Já se následně opět přesunul ke své knize. Hlasitý televizor, sílící bouře a bušení kapek vody na sklo, mě však silně rozptylovalo. A tak jsem knihu opět odložil a místo toho se odebral do koupelny k večernímu mytí a holení.

 

 

7.

 

Zatracený slejvák! Přišel jako blesk z čistého nebe. Nadávám a jedu skoro krokem. Nehodlám být zabit sám sebou či někým jiným ve chvíli, kdy mám udělat další bod své pomsty. Už stejně vidím onu odbočku na prašnou cestu. Mírně přidávám plyn a vydávám se po cestě, která nyní spíše připomíná koryto řeky. Voda se po vyjetých kolejí od auta valí z kopce dolu. Její tok je zakončen obrovskou kaluží, do které se vlévá voda z okolního pole. Ihned je mi jasné, že tohle přejet nedokážu. Motor chcípá, kola se zabořují do bahna a má jízda tím končí v zablácené vodě.

„Zatraceně!“ kleji. Snažím se na motocykl opět vyškrábat, ale okamžitě mi dochází, že je to ztracené. Odhazuji ho i s vybavením na podpal domu, do kalných, stoupajících vod. Ve vnitřní kapse svého mokrého kabátu kontroluji dvě nejpodstatnější věci: nůž a pouta. Obě jsou na svém místě.

Celý mokrý si upravuji límec a následně s těžkým krokem vyrážím v dešti blíže a blíže k domu, v němž už brzy vypukne skutečné peklo.

Oblohou se prohání jasný blesk, po něm následuje hromová rána. Vzpomínám si, jak je můj syn nenáviděl. Bál se bouřky. Vždy přiběhl se svým plyšovým medvědem k mamince, aby ho schovala ve svém náručí.

Než hromobití ustane, vycházím na druhé straně kaluže. Jdu podél čerstvě osekaných větví, které se válí u cesty a valící se voda je splachuje jednu po druhé kamsi do temnot.

Déšť neustává, ani nezesiluje. Je ho však tolik, že ho okolní příroda odmítá přijmout a tak se hromadí a stéká do sebemenší štěrbiny.

Konečně jsem u betonového mostu. Od něj je to pouhých pět minut chůze. Avšak čeká mě další překvapení. Kudy dříve tekl malý potůček se teď proháněla mohutná řeka, která svým proudem hrozila zničit vše, co jí stojí v cestě.

Přejít – nepřejít, kladu si otázku. Jsem zde proto, abych se pomstil. A pokud pomstu, pak vykonanou mojí rukou. Překračuji most a následně se vydávám směrem k jasně zářícím oknům domu rodiny Ptáčků.

Příroda naprosto ztichla. Je slyšet jen onen hukot dravé říčky a šum silného slejváku. Do toho se záhy přidává jasné zapraskání a trhání betonu. Otáčím se a všímám si, jak mocný proud kdysi malé říčky, vytrhává most ze základů a odnáší ho s sebou pryč.

„Alea iacta est“ („Kostky jsou vrženy“) říkám si pro sebe ve chvíli, kdy se ocitám odříznutý na ostrově s nenáviděnou rodinou. Už nemám, co ztratit. Tuto noc se vším skončím.  A povzbuzuje mě vědomí, že nebudu muset spěchat, neboť z každé strany mám smrtící proud stoupající říčky.

Mnohem šťastnější přistupuji k brance domu, která je odemčená. Za dalšího osvětlení bleskem ji otevírám a vstupuji na pozemek vrahů mé rodiny.

Bože! Tohle bude krásná noc.

Počasí se mnou souhlasí, neboť vzduch protíná další silné hromobití.

 

 

8.

 

Zapínám sprchu a nechávám proud horké vody stékat po mém těle. Opět v sobě cítím jakýsi neklid. Ruce se mi chvějí a má mysl se dostává do deprese. Je mi jasné čím to je. Okamžitě z vany vylézám a za zrcadlem si beru plato Neurolu. Jeden si vkládám do úst a zapíjím ho vodou z vodovodu. Jeho účinky ale trvají čím dál kratší dobu. Jsem závislý a musím si přiznat, že se z toho již zřejmě sám nedostanu. Možná přišel čas to říct mé ženě.

„Jsi na tom bledě,“ říkám sám sobě při pohledu do zrcadla. „Měl bys začít se sebou něco dělat.“

Venku opět vše ozařuje blesk a následná zvuková vlna otřásá okenními tabulkami.

„Pěkný to nečas,“ kroutím nad tímto počasím hlavou a vstupuji zpět do vany. Již v mnohem klidnější náladě na sebe opět pouštím horkou vodu. Později v pyžamu pak vstupuji do obývacího pokoje, kde se malá Anička snaží sledovat Šmouly. Strach z bouřky má však stále patrný ve svých očích.

Nikol se mezitím přesunula do koupelny místo mě, odkud se snaží vystrnadit Baxe, který tam napochodoval jako doprovod.

„Vendy?“ volám na nejstarší dceru a jdu za ní po schodech do patra.

„Ano tatí?“ slyším odpověď a zároveň rychlé ťukání do klávesnice. Opět si chatuje po internetu.

„Co je tatí?“ otáčí se na mě, když stojím ve dveřích.

„Jen jsem se šel na tebe podívat,“ snažím se usmát. „Neměla bys počítač vypnout, když je takováhle bouřka?“

„No měla. Ale až potom, co vy dole vypojíte televizi ze zásuvky.“

Chytrá holka. Moc dobře ví, že kvůli Aničce to neuděláme.

„S kým si to vlastně píšeš?“ přistupuji k monitoru.

„To je soukromé tatí!“

„Ale no tak. Pro tatínka snad ne?!“

„Jo. I pro tatínka v některých případech.“

„A tohle je snad ten případ?“

„Ne. Ale mohl by někdy být.“

„Tak vidíš Vendy. S kýmpak si píšeš?“

„Hm. S čtyřma kamarádama.“

„S čtyřma?“ divím se. „A to jsou?“

„Spolužáci Tomáš, Honza a Petr.“

„Copak chtějí?“ zajímám se.

„Jen mě chtějí překecat, abych šla na Honzovo narozeniny.“

„A půjdeš?“

„Ne. Na jeho narozeniny ani náhodou. O těch jeho minulých se vyprávějí nechutné legendy a u toho zrovna já být nemusím. Navíc to má v době mého šachového zápasu.“

„A ten čtvrtý?“

„Tohle je Katka, tu znáš. Poznali jsme se s jejími rodiči před pár lety na Šumavě.“

„Nevybavuje se mi.“

„Ale jo. Ta, jak říkala, že mají v domě tu toaletu , kde prý straší.“

„Jo tahle! A kolik jí prosím tě je teď let? Té musí být tak patnáct.“

„Šestnáct, tatí. A brzy jí bude sedmnáct.“

„Co ti píše?“

„Má nemocnou babičku. Bojí se, že zemře.“

„Aha. To je mi lí…“

„TATÍ! TATÍ! TATÍ! MAMÍ!“ ozývá se za burácení hromu ostrý křik Aničky ze zdola.

„Neboj se, to je jen bouřka. Kolikrát ti to mám…“

„Ne tatí!“ běží ke mně celá uslzená. „Tam venku,“ ukazuje na okno. „Tam venku. Támhle,“ třese se jí ruka.

„Co támhle?“

„Byl tam. Byl tam. Byl tam.“    

„Prosím, uklidni se. V klidu se nadechni a zase vydechni. Tak. A teď mi řekni, kdo tam byl.“

„Byl tam nějaký pán.“

„Pán?“ mám co dělat, abych se nerozesmál.

„Jo. Pán v obleku.“

„Ježíši, Ani! Příště mě vyděs kvůli větší ptákovině,“ kroutí hlavou její sestra a vrací se zpět do pokoje.

Už se tomu všemu začínám smát, když tu najednou, za obrovité rány pohasínají všechny světla a vypínají se elektrické spotřebiče. O dva kilometry dál blesk zrovna udeřil do transformátoru. Následný výboj zkratoval elektrické vedení a po celém okresu přestala fungovat dodávka elektřiny.

 

 

9.

 

Veškerá světla pohasla ve chvíli, kdy se odhodlávám zabouchat na dveře. Silný déšť se mi neustále zabodává do těla a prosáklé šaty jsou snad třikrát těžší.

Tak, je to tady. Co asi řeknu na uvítanou? Pozdrav? Nebo mám hned toho za dveřmi bodnout svým nožem do citlivých tělesných partií, aby všichni ihned poznali, co jim to přišlo za návštěvu?

Přikládám ucho na vchodové dveře. Zevnitř slyším hlas brečící holčičky. Dále jiný, dospělý hlas ženy, ptající se svého manžela, jestli vypadly pojistky.

„Zřejmě to bude lokální,“ slyším odpovídat vraha mé rodiny.

„Stejně to běž prosím zkontrolovat. Pro jistotu. Vzpomínáš si, jak jsme si to samé mysleli před rokem?“

„Dobrá, dobrá. Jen si vezmu pláštěnku a jdu. Postarej se zatím o Aničku.“

„Pojď zlato za mnou do koupelny.“

„Skvělé!“ raduji se. Teď vím, kde se nachází dcerka a manželka Martina Ptáčka. Ten teď nechá rodinu chvíli bez dozoru, aby se mohl jít podívat ven. To je má příležitost.

Za hřmotu hromu se jdu schovat za zaparkované auto. Déšť hlasitě dopadá na jeho kapotu a přehlušuje mé kroky. Po chvíli vidím, jak se vchodové dveře domu otevírají a ven vychází shrbená postava s baterkou v ruce.

„Máš štěstí, že tě nechci mrtvého hned. Jinak je už dávno po tobě,“ šeptám si s úsměvem na rtech.

„Baxi! Baxi! Zůstaň doma!“ křičí Martin na vybíhajícího psa ze dveří.

S psem jsem ve svých plánech nepočítal. Ale jak tak koukám, zbavit se ho nebude žádný problém.

Martin nechává psa psem a jde se podívat na pojistky. Kotouč jeho baterky se ode mě vzdaluje, až zmizí za rohem domu.

„Tak a jsme tu jen my dva, Baxi,“ promlouvám na psa, který okamžitě zcepení při pohledu na mou postavu.

„No jmenuješ se Bax ne?“ a ocas se mu při vyslovení jeho jména drobet rozvrtí.

„Pojď ke mně Baxi,“ říkám hlasitěji s radostnějším tónem. „No pojď ke mně Baxi. Neboj se.“

Ocas se z mírného vrtění doslova rozezvonil ze strany na stranu. Celý šťastný se ke mně rozeběhl a svými mokrými packami mi skočil na nohy.

„No ty jsi hodný pejsek,“ hladím ho a chválím. „Takový krásný vůl. Že jo?“ hledím mu do těch jeho láskyplných psích očí, které mě vítají v jeho zahradě za tohoto šíleného nečasu. Jeho jazyk mi olizuje vodu ze saka a ocas opakovaně plácá do mých nohou.

„No jo, jsi krásný velký pes v nejlepších letech. A proto mi odpusť, co ti musím udělat. Vím, že to s tebou nemá co dělat, ale stojíš mi v cestě. A to nemohu dopustit.“

Radost psa však nepolevuje. Ani ve chvíli, kdy se mu před očima zableskne ostří mého nože. Dále mě líže, skáče na mě. Dokonce onen nůž čumákem prozkoumá, jestli to není nějaká dobrota.

Pevně Baxe objímám, aby mi nemohl utéct a rychlým pohybem čepel zarážím do mokré srsti tohoto zlatého zvířete. Slyším hlasité zavytí, štěknutí z bolesti, kterou tato němá tvář zaznamenala. Nechci, aby trpěl. Jeho bolestný psí křik mě bolí stejně jako smrt mé rodiny. Čepel nože z jeho těla vyjímám za srdceryvného kňučení. A znovu ho zabodávám do krku. A poté opět do hrudi. Kňučení však nepřestává, akorát jeho tělo těžkne a hroutí se bokem na mokrou zem. Další bodnutí vedu přímo do srdce, a to už za hlasitějšího vykviknutí nadobro utichá veškerý život tohoto milého zvířete. Jeho otevřená tlama zůstává nehybně ležet s vyplazeným jazykem na trávníku a mrtvé tělo s krvavými ranami rychle pokrývá dešťová voda.

Nechávám Baxe ležet u auta a se zakrváceným nožem i kalhotami jdu do domu. Divím se, že nářek toho psa nikdo neslyšel. Chtěl jsem, aby zemřel po prvním bodnutí, bohužel měl ale dost síly, aby se na tomhle světě udržel o několik vteřin déle.

Vchodové dveře jsou přivřené. Otevírám je tedy a vcházím dovnitř. Do nitra sídla svých úhlavních nepřátel.

V tu chvíli mě napadají snad ta nejlepší slova, která bych mohl říci: „Zdravím vážení. Dovolte mi, abych vás informoval… v domě je vrah!“

Avšak má štědrost a neochota hned vše vytroubit, mi nedovoluje tento malý prolog říct.

Konečně jsem však z dosahu toho příšerného deště. Dveře za sebou přivírám do původní pozice a pomalu, ale jistě, s nožem od psí krve, kráčím do koupelny, kde se zrovna nachází matka s dcerou.

Připravíme pro Martina takové malé, rodinné překvapení. Prostě pohodovou atmosféru.

 

 

10.

 

Proč vlastně jdu zkontrolovat pojistky, když je jasné, že je to lokální? Já vím, že jednou jsem to špatně odhadl a pak jsem před elektrikářem vypadal jako debil, ale to byla úplně jiná situace.

Na chvíli zpozorňuji. Přijde mi, jako bych v tom dešti slyšel zakvíknout našeho psa. Hned jak se na ty pojistky podívám, vypravím se za ním. Bude tu jen poletovat někde po zahradě a klepat se strachy.

Otevírám dvířka označená červeným bleskem a zkouším pohnout páčkou. Samozřejmě se nic neděje. Žádná světla se nerozsvítí, ani elektrické přístroje se nerozběhnou. Vypravil jsem se sem úplně zbytečně. A teď ke všemu musím hledat toho našeho vola.

„Baxi! Baxi!“ volám do tmy a svítím si baterkou. Stojím u stěny domu, kde na mě tolik neprší a modlím se, aby se ten náš čokl, co nejrychleji ukázal. Však je to v jeho vlastním dobru.

„Ty zatracený psisko pitomý! Nechtěj, abych za tebou šel do toho deště!“

Neozývá se však žádná odezva.

„Ach jo, to je zase noc,“ komentuji svou situaci a jdu do toho strašlivého slejváku. Odkudsi z dálky slyším hlasitý hukot rozvodněné říčky. Už jsem jí zažil rozvodněnou několikrát, ale k domu se zatím nikdy nedostala a počítám, že tentokrát to nebude jiné.

„Tak jo Baxi! Už jsem fakt naštvaný. Pokud se neukážeš do dvou minut, spi si třeba v kůlně!“

Pomalu obcházím náš bazén a světlo baterky míří na naši jabloň u plotu. Už zbývá jen poslední místo, kde může být. U auta.

Sakra Baxi, já tě tu nebudu hledat hodinu. Pokud nebudeš tam, tak skutečně jdu domu.

Zastavuji se jen několik metrů od mého vozu a svítím kolem něj. Pes však nikde.

„Baxi. Pojď sem!“ volám v případě, že se nachází na opačné straně auta. Jít tam už totiž skutečně nehodlám, jsem vymrzlý na kost.

„No dobrá. Jak jsi chtěl! Jdu domu,“ otáčím se a mířím ke vchodovým dveřím. U nich se však zastavuji. Mé svědomí mi nedovolí jít dál. Nějak mi přijde nefér, abych se já vyhříval uvnitř a náš nejmilejší tvor někde stál v dešti a koukal těma smutnýma očima do oken.

„Ach jo, pse pitomej,“ opět kráčím deštěm ke garáži. „Nechám ti tu Baxi alespoň pootevřená vrata, abys v tomhle nečase nemokl.“ Už chci vzít za kliku a dveře otevřít, když v tom kotouč světla přejede po psí srsti. Okamžitě zpozorním a světlo na ono místo namířím.

„Co tam ležíš Baxi? A proč jsi tak od bahna?“

Zvíře však nereaguje. Leží v dešti dál, bez jediného pohybu. Přistupuji k němu blíže a pak mi to dojde. Ta skvrna na těle není bahno, ale krev smáčená deštěm. Je všude kolem něho. A on nespí. Jeho oči jsou přivřené a tlama otevřená.

„BAXI!“ pouštím baterku a běžím pro našeho psa. „Co je s tebou Baxíku. No tak, to bude dobrý. Vezmu tě k veterináři. Co sis to proboha udělal?“ hladím jeho jemný kožich a beru jeho hlavu do svých dlaní. Je až nepřirozeně těžká. V tu chvíli mi to dochází. On už nežije. Celé ty krásné roky s ním, skončily.

„Baxi ne!“ rozpláči se nad ním a objímám jeho hlavu, která tak ráda škemrala o každý kus jídla, který jsme měli na stole.

Až se to dozví žena a děti, hodně je to vezme. Ani nevím, jestli ho mám vzít sebou do domu či ho uložit v garáži. Ale byl to náš mazlíček, nejlepší přítel, ne kus nářadí či věc. Měl by být tam, kde mu bylo nejlíp.

Blesk ozařuje mě i mého psa. Beru jeho mrtvolu a za zvuku hromu ho odnáším domu. Než tahle bouře skončí, uložím ho hezky do jeho oblíbeného pelíšku. Vím, že by to tak celá rodina chtěla.

Otevírám dveře a kráčím předsíní. Zouvám si gumovky a psa, ze kterého kape voda smíšená s krví, nesu do pokoje k radiátoru. Tam ho pokládám do jeho podrápaného polštáře, na který tak rád lehával.

Jsem rád, že tu teď nikdo není. Anička je určitě s maminkou v koupelně a Vendy něco dělá nahoře. Mám tedy dost času položit Baxe tou více zakrvácenou stranou na polštář a zavřít mu tlamu i oči. Poté jdu pro staré prostěradlo, se kterým ho následně přikrývám.

„Tak vidíš, Baxi. Takový luxus nemají ani lidé,“ usmívám se na něj a hladím ho po šíji.

„To je dojemné. Skoro jako závěr Romea a Julie. Čteš snad Shakespeara, ne?“

Otáčím se a vidím, jak se o gauč opírá vysoký muž v mokrém obleku s dlouhými černými vlasy spletenými do copu.

„Já vás znám,“ vydechnu slova, která mi otevřou myšlenku na muže v nabouraném autě, jenž se snaží křísit svou ženu a dítě.

„To bys měl,“ odpovídá mi.

„Richard Jarský,“ řeknu a on mi okamžitě zatleská.

„Výborně, výborně, výborně,“ usmívá se. „Koukám, že vás zasáhla smrt vašeho milovaného pejska. No, to jsem rád. Můžete si udělat chabou představu o tom, jak mě zasáhla smrt mé ženy a syna.“

„To jste byl vy?“

„Ano já. Bohužel, nechtěl jsem, ale hrozilo, že by mi tohle milé, němé stvoření mohlo nějak zhatit plány. Známe psy ne? Rádi brání své páníčky a paničky.“

„Páníčky a paničky?“ vydechuji a strach ve mně roste na maximum. „Co jste udělal mé ženě?“

„No zatím nic. Byla totiž dost s vaší dcerkou poslušná, když jsem ji odváděl do sklepa. Šlo to rychle a bez problémů. Tak jsem jim zatím nemusel ubližovat.“

Zdá se mi to, nebo mluvil o dcerce v jednotném čísle? Zřejmě se nebyl podívat nahoře, nebo neví, že je tady Vendy. Tedy pokud mi něco netají úmyslně. Celý se v tu chvíli ale otřesu.

„Mimochodem pane Ptáčku. Nahoře jsem zjistil dva dětské pokoje. Kde je vaše druhá dcerka?“

Tohle utvrzuje mé přesvědčení, že Vendy se mu najít nepodařilo. Alespoň jedna malinká, dobrá zpráva. Má dcerka má šanci zajistit pomoc. Bože, do čeho jsem naši rodinu dostal?

„Moje dcerka je teď u babičky. Kde, vám ale neřeknu.“

„To nemusíte. Vystačím si s tím, co tu mám. Řekněte ale… víte o vraždě soudce, co při vás tehdy tak hezky stál?“

„Ne.“

„Ne? Tak jeho smrt jsem si náležitě vychutnal. A poté veškeré důkazy spálil. Stejně tak jako soud, kde se dané přelíčení konalo.“

„To jste byl vy?“

„Ano a trocha hořlaviny. Teď už mám jen poslední bod na seznamu. Vás. Ale ještě než začnu, chci, abyste věděl, že mi nejde jen o vaši smrt,“ bere mě za pláštěnku a přikládá zakrvácený nůž ke krku. Celý se z toho třesu a žaludek se mi obrací naruby. „Jde mi o to, abyste poznal, jak jsem se cítil, když jste vzal mojí ženě i synovi život. Umřete v té největší agónii, kterou může psychická bolest přinést. Budete se dívat na to, jak vaši milovaní umírají a nemůžete s tím nic dělat.“

„Ne. Ne! Prosím. Oni s tím nemají nic společného. Prosím! Je nechte být!“

V tu chvíli cítím, jak mě jeho druhá ruka zasahuje do zátylku. Tělem mi okamžitě prostupuje silná, tupá, pulzující bolest. Nohy se mi podlamují a já upadám k zemi.

„Tak. Tam je vaše místo. A až se vším skončím, budete doslova šílenstvím bez sebe. Z vašeho starého já, nezbude zhola nic. To bude moje vykoupení. To bude má spása. Poté vás v klidu a pokoji, zabiju.“

Chci zaprotestovat. Chci se mu nějak vzepřít a pokusit se o boj, ale jeho další rána do hlavy mě naprosto ochromla a vše zakryla temnota.

 

 

11.

 

Ve chvíli, kdy Richard Jarský omráčil Martina Ptáčka, Vendy vylézala ven oknem v prvním patře. Vrah o ní díkybohu nevěděl. Před chvílí uslyšela z koupelny křik své matky a sestry. Zpozorněla a před vrahem se schovala do šatníku. Teď se jí zrodil v hlavě plán, jak své rodinně pomoci. Sama proti tomu muži nic nezmohla. Naneštěstí její mobilní telefon byl vybitý a elektřina nešla. Musí se co nejrychleji dostat z domu a doběhnout pro pomoc.

Opatrně přelézá přes okraj okna a nohama se zachytává o hromosvod. Ví, že je to za bouřky nebezpečné, ale nemá na vybranou. Hlasitý šum padající vody jí zcela obklopil, a co nejrychleji začala po ocelovém laně šplhat dolu. Na hlavu jí přitom stékala proudem voda, kterou okapy nestíhaly odvést pryč.

Mohutně se zablesklo a hrom doslova otřásl zemí. V tu chvíli, byla Vendy skoro na zemi. Seskočila zbylý metr, co zbýval a při dopadu jí ujela noha na kluzkém bahně. Okamžitě do něj bokem padla. Pravou rukou jí přitom projela ostrá bolest. Asi jako když vás do ní píchne tisíc jehel. Chytila se za ní v domnění, že jí má zlomenou. Ze všech sil se přitom snažila nezakřičet. Co nejrychleji se postavila a opatrně pohlédla do blízkého okna. Tam spatřila v pelechu přikrytého Baxe a o několik metrů dál cizího muže vyšší postavy, jak odtahuje tělo milovaného tatínka do sklepa. Celá se rozklepala a rozbrečela zároveň. V duchu si ale stále opakovala, že to není možné. Že se tohle může stát jen v nějakém hollywoodském filmu či povídce zvráceného autora. Ne však ve skutečnosti.

„Neboj se tatínku, seženu pomoc,“ zašeptala a rozeběhla se do hustého deště. Okamžitě byla skrz na skrz promoklá. Kapky ostré jako jehličky se jí zarývaly do celého těla a z obličeje postupně smývaly bahno, ve kterém se před malou chvílí vyválela. Vendy běžela kolem přeplněného bazénu, za nímž stál plot. Neváhala a okamžitě ho začala přelézat. Pravá ruka jí tento úkol sice znesnadňovala, ale alespoň jí mohla plně používat. Zlomená tedy nebyla. Rychle se přehoupla přes vršek oplocení a na druhé straně dopadla do trávy. Vstala a rozeběhla se. Po sotva pěti krocích však zjistila, že tráva, po které jde, mizí pod hladinou vody, která před ní dosahuje obrovského proudu. Z malého potůčku se stala dravá, hluboká řeka, na jejíž druhý konec Vendy nedohlédla. O kus dál po proudu se ozvalo hluboké zapraskání a s hukotem se do řeky sesunul kus břehu i s několika jehličnatými stromy. Bylo jasné, že výprava pro pomoc selhala. Ona, její otec, matka i sestra byli odříznutí od světa, vydaní napospas psychopatovi, co jim chce ublížit.

„Co mám dělat? Co mám sakra dělat?“ byla Vendy v rozpacích. Celá její rodina je držena ve sklepě a jen ona má dost svobody na to, aby mohla podniknout něco k jejich záchraně. Usilovně přemýšlela. A jako vždy předtím, tak i tentokrát jí její mozek nezradil. V hlavě se jí začal rodit nový plán, jak – pokud tomu budou podmínky vyhovovat – osvobodí svojí rodinu.

Vendy se otočila čelem ke svému domu. Nyní pro ní nebyl tím ztělesněním čistoty a bezpečí. Ale děsivým hororovým místem, kterému by se i Chuck Norris vyhnul obloukem. Nad jeho střechou se prohnal jasný blesk, následovaný silným hromobitím. Vendy již nevnímala sílu deště. Jen úkol, který jí teď čeká. S plným množstvím adrenalinu v krvi opět překonala plot a vydala se co nejopatrněji do pootevřené kůlny, kde její otec schovával různá náčiní pro kutily.

Ve stejnou dobu, stoupající hladina řeky dosáhla okraje příjezdové branky do zahrady.

 

 

12.

 

„Proberte se. No tak, vy padavko,“ volá kdesi z velké dálky mužský hlas. „Mám vám snad pomoct?! Tak strašně jsem vás zase neudeřil.“

Všude kolem sebe cítím zatuchlinu. Otevírám oči, které si rychle přivykají přítmí zanedbané místnosti pod domem. Okamžitě mi dochází, že mě ten šmejd odtáhl do sklepa a přivázal ke schodům. Pouta na rukou se mi zařezávají pod kůži a konečky prstů už ani necítím. To samé platí i u nohou.

„Zlato. Není ti nic?“ slyším svojí ženu. Okamžitě na ní upřu pohled. Je přivázaná k noze starého, těžkého, truhlářského stolu, který nám odkázal můj otec. A na něm je vleže přivázaná Anička. Slzy jí tečou po tvářích proudem a strachy nemůže ani mluvit.

„TY HAJZLE JEDEN!“ naházím v sobě odpor a toužím se po našem vězniteli vrhnout. Vší silou se snažím vyprostit z pout a jediné čeho dosahuji je, že mi ze zápěstí začíná stékat krev.

„Jen se vztekejte. Zuřte! Je to naprosto normální reakce. Dokazuje, že jste milujícím otcem,“ káže mi ten psychopat. „Chtěl jsem vám ještě, než začneme nabídnout cigaretu, ale bohužel je mám promočené. Škoda, protože o rakovinu si už vážně nemusíte dělat starost.“

„Seru na tebe!“

Rázem vidím černou šmouhu, jak mi přistává na levé tváři. Okamžitě mi na daném místě pulzuje ostrá bolest jako tisíce žiletek, které vás bodají až do morku kostí. Syčím bolestí a z úst plivu několik zubů.

„Proč ho kopete?! Co vám udělal?“ řve kdesi z dálky má žena. Já žádné reakce nejsem schopen.

„Jedna z věcí, kterou nenávidím je vulgarita. Co chci je, abychom se k sobě chovali jako gentlemani.“

Panebože, jemu hrabe víc, než mě, když si dám flašku kořalky. Vtrhne do našeho domu, zabije nám psa, sváže mojí ženu i dceru a ještě za tohle všechno chce, abychom se k němu chovali jako gentlemani?

„Gentlemani?“ nevěří má žena. „Říkal jste chovat se jako gentlemani?“

„Ano, co je na tom zvláštního, paní Ptáčková?“

„To, že se gentleman takhle nechová. Jestli jste gentleman, tak nás rozvažte a nechte jít. Slibujeme, že na všechno tohle zapomeneme.“

Richard Jarský udělal pár kroků k mé ženě a vzal ji pevně za bradu.

„To mi říká manželka vraha. A té můžu věřit jak? Co na to říkáš holčičko. Hm?“ podíval se na plačící Aničku.

„Já-Já-Já p-pane nechci, a-aby j-jste n-nám ubližoval,“ vykoktala ze sebe má nejmladší dcera.

„Nebreč princezno. Přece si vzpomínáš, co jsem ti říkal. Když budeš hodná, nic se ti nestane. Jen si trochu pohrajeme a pak tě nechám být.“

„D-D-D-Dobrá.“

Ihned mě napadá otázka. Tak děsivá a šílená, že se jí bojím vyslovit. Přesto vyplivuji z úst krev a ptám se: „Co myslíte tím, pohrajeme si?“

Richard se ke mně otáčí s úsměvem na tváři. Panebože, ani se nedá popsat jaký mám strach. Vzduch, jakoby v tomto sklepě náhle, ještě více ztěžkl. Celý se třesu.

„Správná otázka pane Ptáčku. Odpověď souvisí s tím, co jsem vám říkal nahoře. Co je pro otce nejhoršího, krom smrti své rodiny?“

V hlavě se mi objevilo tisíce věcí, jedna horší než druhá. A každá z nich mi držela jazyk i hlasivky na uzdě.

Po chvilce mlčení se Richard dal do řeči. „Tak když nevíte, poradím vám. Co jsem od smrti své ženy nemohl provádět? A co muž ze všeho nejvíce miluje?“

V tu chvíli se mi zvedl žaludek. Mozek málem explodoval a srdce skoro prasklo. Mé manželce se pod stolem vypoulily oči a ve tváři zbělela ještě víc, než mrtvola, která je před pohřbem. Také jí to došlo. Aby ne, co jiného to mohlo být. Ten bastard chtěl, abych na vlastní oči sledoval, jak znásilní mou nejmladší dcerku.

„Ne! NE! To nemůžete!“

Jemu můj vztek ale vykouzlil na tváři úsměv.

„Jste přece člověk jako my. Je to dítě,“ řvala má žena.

„C-C-Co mami. C-Co chce d-dělat?“ brečela Anička.

Richard si ke mně poklekl a tiše zašeptal: „Já můžu. Spravedlnost může. Nevzpomínáte si? Než zemřete, zešílíte. A já se nemůžu dočkat okamžiku, až servu z vaší dcerky šaty a přímo před vaším pohledem jí zbavím její nevinnosti.

„Ty prase! Nenechám tě ublížit mé dcerce,“ řvala a kopala z pod stolu má žena.

„ŽENSKÁ JEDNA PROTIVNÁ,“ vzal jí Richard pevně pod krkem, až se začala dusit.

„Nech mojí ženu nepokoji! NECH JÍ!“

„Máš štěstí, že nemlátím ženy. Za tenhle slovník už bys jednu dostala.“

„N-Naser si!“ odpověděla mu i přes to, že nemohla popadnout dech.

„Koukám, odvážná holka. Uvidíme, co budeš řvát, až přijde na tebe řada.“

„P-Pusťte m-moji maminku p-prosím.“

„No vidíš. Ty jsi hodná holčička. Jak si přeješ. Když se prosí, rád vyhovím,“ a jak ten bastard řekl, tak udělal.

„Tak holčičko. Zahrajeme si hru, jo? Bude se jmenovat: Jak se stát dospělým.“

„ZAPŘÍSAHÁM VÁS. NECHTE JÍ BÝT. Dám vám, cokoli budete chtít!“ volám na něho a snažím se dostat z pout. Bezúspěšně.

„A b-b-bude m-moc h-h-hrát i moje s-s-s-s-sestra?“ vykoktala ze sebe Anička slova, která Richarda trochu šokovala.

Sklepením se rozhostilo ticho.

„Tvoje sestra? Kdepak je tvoje sestřička?“

„Mlč Ani!“ ozvala se moje žena a Anička okamžitě poslechla.

„Cože?!“ sklonil se Richard k mé ženě. Z očí se jí kutálely slzy. Poté se Richard otočil na mě. „Říkal jste mi, že je u babičky.“

Okamžitě se ke mně rozeběhl a já poznal, že je zle. Vnitřně jsem se připravil na další vlnu bolesti.

„Jestli jste si myslel, že na to nepřijdu, tak jste byl pěkně hloupý. MĚ SE NĚMÁ LHÁT!“ křičel a u každého slova mě kopl do těla. Cítil jsem, jak mi praská klíční kost a pár žeber. Jediné, co jsem však mohl, bylo vydržet to.

„Nechte ho. Nechte ho!“ zastává se mě má žena a až po chvíli mají její slova úspěch.

„Nevadí, nevadí, nevadí. Hezky tu zůstaňte. Mezitím půjdu najít toho vašeho zatoulaného zajíčka. Nebude to těžké,“ vydal se Richard po dřevěných, vrzajících schodech nahoru. Uprostřed cesty se zastavil a podíval se na mě, trosku, válející se v prachu pod ním. „Řekl jsem vám vůbec, že příjezdový most vzala ta vaše říčka? Síla, co dokáže rozvodněný potůček. No, každopádně teď už to víte,“ otevřel dveře a zmizel ve světle za nimi. Ozvalo se hlasité prásknutí a od té chvíle jsme byli ve sklepení sami.

Kolem nás se rozhostilo ticho, které porušovalo jen nepravidelné dýchání moje a mé vyděšené dcerky. To po chvilince přerušila má žena.

„Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem v pořádku,“ rozbrečel jsem se. „Moc mě to všechno mrzí, zlato.“

„Nemůžeš za to. Není to tvá vina.“

Mé já ale nesouhlasilo. Nebýt té nehody a toho, že jsem telefonoval za jízdy, všichni by jsme teď společně byli v pokoji a dělali cokoli, jen ne se strachovali o své životy. I když by jsme možná měli. Zároveň má druhá polovina mozku mi začala připomínat, že je načase dát si dávku Neurolu. Přicházel na mě další absťák. V tu nejméně vhodnou chvíli.

A aby toho nebylo málo, skrz zdi k nám začala prosakovat voda.

Potopa začala.

 

13.

 

Zatracení, lhářští šmejdi, Říkám si v duchu, když vycházím ze sklepení. Ti Ptáčkovi mi stěžují život, i když jsou svázaní. Už tak ho mám dost těžký.

Stoupám po schodech do patra a vykopávám dveře do dětského pokojíčku. Hlasitá rána oznamuje můj příchod.

„Vendy, zlatíčko, nemusíš se mě bát. To jsem já, tvůj hodný strejda Richard.“

Jediné, co mě vítá je otevřené okno a mokrá podlaha pod ním.

„Ty jsi ale chytrá holčička,“ usmívám se, protože vím, že mi kvůli rozvodněné říčce nikam neuteče. Díkybohu za ten déšť, co stále trvá.

Blesk mi ozařuje tvář a následuje hlasitý hrom. Nechce se mi jít jí hledat ven, mokrý jsem už dost. Tady jde však o víc, než jen o to, najít jednoho rozmazleného spratka. Martin Ptáček musí vidět, jak celá jeho rodina zemře. Otáčím se a vydávám se z pokoje pryč. Rychle sbíhám po schodech a skoro zakopávám o kus hadru, se kterým Martin předtím přikryl svého mrtvého psa. Toho je mi skutečně moc líto, ale stál mi v cestě.

Vstupuji do deště a po třech krocích se mé nohy zabořují pod vodní hladinu. Nejprve si říkám, že jde o kaluž, ale čím dál jdu, tím hlouběji se ocitám. Zastavuji a rozhlížím se kolem. S údivem zjišťuji, že zahradní plot je již napůl ponořený ve vodě a kolem mě plave spousta větví a klestí, které s sebou nese proud.

Z kůlny se najednou ozval hluk. Podíval jsem se tím směrem a zjistil, že si proud vody pohrává s jejími otevřenými dveřmi. Přitom, když jsem sem přišel, určitě byly zavřené. Rychlým krokem jsem zčeřil stoupající hladinu a přibližoval se k místu, kde určitě je či byla jejich druhá dcera.

„Vendy? Neboj se, to jsem jen já. Přišel jsem vás zachránit před povodní,“ obcházím po kola zatopené Martinovo auto. „Posílá mě maminka a tatínek.“ Pomalu otevírám dveře a v tu chvíli proti mně plave skupinka potkanů. Skoro šokem padám do vody, ale dveře mě díkybohu udržují na nohou. Uvnitř kůlny panuje až chorobný pořádek. Všechno je srovnané a připravené k použití. Nebýt té vody, která vzedmula několik koberců, asi bych se nad tou čistotou rozplýval víc. Už se chci otočit, když v tom spatřuji na stěně pověšenou ruční pilu. Okamžitě se k ní vydávám a přivlastňuji si jí. Do nohy mi v tu chvíli naráží kus nějakého předmětu. Nejprve si myslím, že jde o krysu či potkana, ale jedná se o zarámovanou fotografii. Zvedám jí ke svým očím, abych na ní mohl vidět smějící se rodinu, co objímá psa, kterého jsem dneska odpravil na onen svět. V tu chvíli se mi vybavuje Martin Ptáček, jak přikrývá Baxovo zakrvácené tělo. Už jsem fotografii pokládal, když jsem se zasekl a výraz ve tváři se změnil v šok.

„Ty jeden senilní debile!“ říkám si pro sebe. „Proč mi to nedošlo dřív? Ten pitomej kus hadru!“ Skoro jsem se o něj zabil a vůbec mi nepřišlo divný, proč je několik metrů od toho čokla. Ta holka není venku, je uvnitř v domě. Ale proč?

Proč by se malá holka vracela do domu? No přemýšlej, říkám si. Je odříznutá od světa a nikam nemůže. Co je tedy pro ní logické? A odpovědí mi bylo, vysvobození svých rodičů.

Okamžitě jsem se rozběhl do nitra domu, dříve, než se tomu malému spratkovi podaří zničit vše, co jsem celé měsíce plánoval.

 

 

14.

 

Neustávající průtrž sužuje celou Moravu. Vilém Dlouhý, policista, kterému do důchodu zbývají pouhé dva roky, dostal za úkol odtáhnout nepojízdný kamion. Dané vozidlo uvízlo na mostě, který díky stoupající hladině hrozil zřícením. A aby toho nebylo málo, tak vše stěžoval několika tunový náklad poražených stromů.

„Přivažte ta lana pořádně,“ dával Vilém rozkazy svým dvěma kolegům a řidičovi náklaďáku.

„Viléme, my už to skoro máme, ale kde je sakra ten traktor?“

Už se chystal vytáhnout vysílačku, když v dálce, za hustým šumem padajícího deště a hukotu rozvodněné říčky, uslyšel jasný zvuk motoru traktoru, doprovázený policejním autem.

„No to to trvalo,“ zaradoval se, když uviděl dva kotouče světel, postupně ozařující temnou krajinu kolem.

Hlasité, duté rány mírně otřásly mostem, na kterém se nacházelo nepojízdné, nákladní auto. Řidič pohlédl přes okraj dřevěného mostu a s hrůzou zjistil, že voda už je tak vysoko, že se do mostní konstrukce, krom proudu, opírají i tuny naplavenin.

„To není dobré. To vůbec není dobré,“ řekl si pod svým promočeným plnovousem a okamžitě spěchal tuto informaci předat nejbližšímu policistovi. Ten se okamžitě, na vlastní oči přesvědčil sám a následně se rozeběhl proti zastavujícímu traktoru, aby k němu přivázal lana, která pomohou kamion odtáhnout.

„Tak a teď to opatrně rozjeďte, ale jen skutečně zlehounka, aby se nám ta lana nepřetrhla. Jiná nemáme,“ upozorňoval Vilém řidiče traktoru. Byl to zemědělec z blízké vsi.

Traktor se pomaličku rozjel – couval. Lano se začalo napínat. Vilém stál se svým kolegou na mostě v bezpečné vzdálenosti, kdyby došlo k jeho přetržení. Druhý jeho spolupracovník byl mezitím na sedadle spolujezdce kamiónu a pomáhal řidiči dostat se z této situace.

Světla nákladního auta se rozsvítila a ozářila lano, které se napnulo a na malou chvíli traktor zastavilo. Tomu se naprázdno protočila kola a poté s mírným škubnutím se celá ta masa dala i s nákladem dřeva do pohybu.

Vilém se zaradoval. I jeho kolega. Konečně budou moci nasednout do svých aut a zamířit ke svým rodinám. Vždyť už ve službě byli více, jak dvanáct hodin.

Najednou se úsměv z úst Vilémova kolegy vytratil. Zůstal němě zírat, kamsi na proud řeky.

„Viléme, okamžitě zdrhej, je-li ti život milý.“

Vilém pohlédl s baterkou v ruce na řeku a nevěřil vlastním očím. Korytem se hnala přívalová vlna, která s sebou nesla vše, co jí přišlo do cesty. Bylo jisté, že tohle dobře nedopadne. Co nejrychleji se vrhl na kamion a zabušil na okno spolujezdce. Jeho kolega se na něj otočil a v tu ránu všechno pochopil. Druhý policista mezitím mával na traktoristu, aby zastavil. Netušil však, že se ocitl až moc blízko napnutému lanu. Ozvalo se hlasité zaprasknutí a zasvištění, jako když praskne tlustá vrstva ledu. Utržený konec lana srazil Vilémova kolegu s jekotem k zemi. Na to se zpřetrhala zbylá lana, která se zaryla do trávníků a kaluží. Kusy zeminy a bahnité vody protnuly vzduch a rozprskly se po blízkém okolí.

„Honzo!“ zakřičel Vilém na svého padlého kolegu. Okamžitě k němu přiběhl. V tu chvíli ucítil pod nohama hlasité zapraskání a celá konstrukce mostu se nahnula na levou stranu. Řidič kamionu i policista, co vedle něho seděl, padli na zem. Zadní strana kamionu se dala do mírného skluzu.

„Hned tě odsud dostanu, kamaráde,“ táhl Vilém několik posledních metrů svého raněného kolegu. To už k němu ale přiběhl traktorista, který mu pomohl. Kousek od nich se po čtyřech plazila dvojice, která před chvíli seděla v havarovaném voze. Hlasité úpění rozpadajících se nosných pilířů a betonové silnice dávalo na vědomí, že brzy bude levý a pravý břeh rozdělen.

Další hlasité zapraskání se pro změnu ozvalo z lesa a na nakloněný most dopadl mohutný smrk. Jeho špička se přelomila o jeho zábradlí a koruna dopadla na střechu nákladního auta. Boční i čelní okno pod vahou prasklo a sklo se roztříštilo po mokrém betonu.

Zadní kola nákladního vozu pohltil příval vody, přelévající se přes zdvižený okraj mostu. O ten se více a více opíraly kmeny padlých stromů, větve a plavoucí trosky.

Vilém raněného kolegu konečně za pomoci traktoristy dostal do bezpečí. A poté, co se z nebezpečí dostal i druhý jeho kolega s řidičem kamionu, okamžitě běžel do vysílačky zavolat pro záchranku.

Most se ještě více naklonil na bok a zadní strana náklaďáku se začala obracet. Kola se z jedné strany zvedla nad zpěněnou hladinu. Řetězy zpevňující kmeny stromů, povolily a ty jeden za druhým mizely v rozbouřené hladině rozvodněného toku. Poté se celý kamion obrátil na bok a zmizel ve vodě.

Vilém tomu nevěnoval žádnou pozornost. Jediné, co ho teď zajímalo bylo zdraví jeho kolegy.

„Panebože, to jsme měli jen tak, tak,“ popadával dech řidič zmizelého náklaďáku.

„Tohle, až budu vyprávět dětem, neuvěří mi,“ podotkl traktorista a poplácal druhého řidiče po zádech.

Za jasného blesknutí a ohlušujícího hromobití, se most rozpůlil ve dví a zcela se ztratil pod stále stoupající hladinou řeky.

Kmeny stromů, které spadly z korby nákladního auta teď putují rozvodněnou říčkou jako mohutná beranidla proti hradební bráně. Vše, co jim stojí v cestě nemilosrdně smetou. A jednou z těchto věcí je i rodinný dům rodiny Ptáčků, kde se zrovna rozhoduje o životě a smrti této rodiny. Právě v tuto chvíli začala rychle stoupající hladina zaplavovat celé přízemí domu.

To, co považoval Martin Ptáček za nereálné, se stalo skutečností. A mělo být ještě hůř.

 

 

15.

 

Můj vzlyk ustal. Nahradil ho vztek. Začal jsem s sebou mocně cloumat, třít se o mokrou zeď a dřevěné schody. Došlo mi, že pokud se odtud nedostanu, čeká mojí rodinu něco moc ošklivého.

„Co to děláš? Nech toho,“ vyděsila se má žena při pohledu na mě. „Děsíš Aničku,“ snažila se přehlušit její sílící vzlykání.

„Snažím se sakra odsud dostat. Pokud se mi podaří z těch pout vyvléct, budeme mít mnohem větší šanci proti tomu hajzlovi, než když budu mít svázané ruce.

Tu ale mé uši slyší blížící se kroky. Okamžitě se narovnávám a s lokty pod vodou se nadále snažím dostat ze sevření pout. Cítím, jak se ve vodě stává mé zápěstí pohyblivější.

Dveře se otevírají a dovnitř nakukuje známá tvář.

„Vendy!“ Nikola téměř zakřičí na svojí dcerku. Ta neváhá a s malým nožíkem v ruce se okamžitě vrhá ke mně. Skrz napuchlý obličej jí skoro nevidím.

„Panebože, tatí. Co ti to udělal?“ stéká jí slza po tváři, když mě vidí.

„Proč jsi neutekla?“ ptám se pro změnu já.

„Cesta je zatopená. Tam, kde by měl být most, nic není. Tak jsem zašla do kůlny a ze zásuvky vzala jeden z tvých nožů. Řekla jsem si, že vám pomůžu.“

„Nikdy jsem si ségro nemyslela, že tě tak ráda uvidím,“ poprvé po dlouhé době se Anička usmála. Já její radost však nesdílel. Na našem pozemku se potuloval vrah, co se každou chvíli vrátí. Do té doby se tu někde musíme schovat.

Pouta na nohou i rukou povolila, a než jsem se nadál, Vendy už přeřezávala provazy mamince a sestře. Nikol okamžitě popadla své dcery a pomohla vstát i mě. Zřejmě jsem měl otřes mozku a prokopnutý ušní bubínek, neboť mi dělalo problém udržet rovnováhu.

Co nejrychleji jsem se za pomoci své rodiny vyškrábal ze sklepa do obytné části domu, kterou již též pomalu začínala zatápět voda.

„Tak a teď mě dobře poslouchejte: ten bastard neví, že jsme pryč. Toho hodlám využít. Co nejrychleji se běžte schovat do koupelny, a až on přijde dovnitř a zamíří do sklepení, přepadnu ho a pokusím se ho tam uvěznit.“

„Sám to nedokážeš,“ třásla se strachy má žena a na Aničce bylo opět vidět, že má slzy na krajíčku. Došlo jí, že to zlo neskončilo.

„Maminko, všude je tady plno vody. A já se vody bojím,“ pevně se nejmladší dcerka držela své matky.

„Tatí, pomůžu ti.“

„Ne Vendy! Musíš pomoct mamince a sestře. Běžte okamžitě do koupelny a hned jen, co uslyšíte hluk, zmizte oknem ven a jděte do kůlny. Ve staré almaře po babičce je nafukovací člun. Co nejrychleji ho někde v bezpečí nafoukněte a do té doby vás najdu.“

„Vážně se ti nic nestane, zlato?“ třese se má žena.

„Ne, a už vypadněte!“

„Počkej!“ zarazila mě Nikol a několika čvachtavými kroky přešla za kuchyňskou linku, odkud vzala sadu nožů. Jeden mi dala, druhý Vendy a třetí si nechala pro sebe.

„Tady máš zlato. Možná se ti bude hodit.“ A poté mi dala jeden z nejsladších polibků, které jsem za dob, co jsme manželé, dostal. Jednou rukou popadla Vendy, která se mě se slzami chystala obejmout a zmizela v koupelně, zatímco já se schoval v šatníku u vchodu do sklepa a čekal, až se objeví náš věznitel.

Nečekal jsem dlouho. Krátce na to jsem z kůlny uslyšel nadávky, po nichž následovaly kroky čeřící vodní hladinu. Richard Jarský se přibližoval. Zatajil jsem dech a připravil se na souboj, ve kterém jde o to nejcennější, co mám. Svou rodinu.

 

 

16.

 

Vchodové dveře se rozlétly a má maličkost vlétla do nitra domu. V předsíni jsem se zastavil a pohlédl na deku, se kterou byl ještě před chvílí přikryt Bax. Jeho tělo leželo v centimetrové vrstvě vody, která rychle stoupala.

„Modlete se, abyste tam byli, protože pokud ne, pak…“ zasekl jsem se. Chtěl jsem říci něco horšího, než mám pro ně připraveno, ale nenapadlo mě nic. Ani žádná konkrétní lež. Zanechal jsem planá slova nedořečena a přiblížil se k zavřeným dveřím. Snad se tam rodinka Ptáčků během mé nepřítomnosti neutopila. To by mě velice rozzlobilo. Vzal jsem za kliku a se vzdalujícím se hromobitím, které označovalo odcházející bouřku, dveře otevřel.

Okamžitě mi došlo, že sklep je prázdný. Jediné, co místnost obývalo, bylo pár mrtvých krys, které plavaly na povrchu kalné hladiny.

„Do prdele!“ zaklel jsem a v tu chvíli se za mnou ozval jekot. Otočil jsem se a spatřil shrbenou postavu s opuchlým obličejem, jak se na mě vrhá ze skříně s nožem v ruce.

„Tady máš ty hajzle!“ cítím ostrou bolest, která mi projíždí levým bokem, kudy proniká nůž do těla.

Odstrkávám Martina od sebe a okamžitě se po něm chci vrhnout a zmlátit ho do bezvědomí. Jenže samou bolestí se mi podlamují nohy a jediné, co ještě zvládnu je chytit se poraněného místa a vyndat z něj čepel.

„Takže vy na mě s nožem na ryby?“ třesou se mi ruce a adrenalin v krvi dosahuje svého vrcholu. „Tohle jste pro vaši rodinu neměl dělat!“ skáču po Martinovi s úmyslem zabodnout mu nůž do nejcitlivějších partií. Ten padá k zemi, přímo pod mé nohy.

„Mojí r-rodinu si neber do huby!“ říká ten, který mi tolik ublížil.

„Nikdy bych si vaši rodinu nebral do huby, kdybyste nevzal život té mé. Za tuhle vaši akcičku budete vykastrován!“ a s co největším úsměvem nůž přibližuji k jeho varlatům, zatímco on se pod mýma nohama snaží vzdorovat.

Už jenom pár centimetrů. Jenom kousíček od místa, kdy zaslechnu onen líbezný nářek bolestí z toho, že jednoho nezkrotného hřebce zbavím jeho hrdosti. Měl jsem to udělat už dávno.

„Řekněte sbohem svému nádobíčku,“ vyceňuji zuby díky vyvinuté síle. Přetahovací souboj o nůž ale jasně vyhrávám.

V tuto nejlepší chvíli najednou vidím černou, oválnou věc, jak mě obrovskou rychlostí zasahuje do hlavy. Všechno se v tu chvíli na okamžik rozsvítí a poté setmí. Tupá bolest se mi rozeznívá jako zvon po celém čele, až k páteři a já ztrácím sílu i kontrolu nad tělem. Přepadám na záda, která dopadají na dřevěné, sklepní schody, ze kterých se kutálím do kalné vodní hladiny. Okamžitě vdechuji několik jejích doušků. Než ji však začnu vykašlávat, slyším, jak se vchodové dveře do předsíně zabouchávají a já jsem tak zde uvězněn, nemoci vykonat svoji pomstu.

Tohle není snad ani možný. Tolik plánování. Tolik příprav. A k ničemu?

Přepadá mě obrovská zuřivost a spolu s ní i smutek, že jsem svou rodinu nedokázal pomstít. Že jsem jí zklamal.

Prohrál jsem.

 

 

17.

 

Konečně! Konečně ta tíha strachu, stresu a duševní bolesti alespoň trochu opadla. A vůbec jsem se nezlobil na Vendy, že utekla od mámy, popadla pánvičku a Richarda Jarského srazila tam, odkud nám neublíží.

Okamžitě jsem zatarasil dveře skříní a Vendy objal.

„Děkuju ti zlato,“ zvedl jsem ji a cítil, jak ona objala mě a rozplakala se. Pánvička, kterou doteď držela v ruce, dopadla na zem a rozstříkla do okolí kalnou vodu.

„Nemohla jsem tě opustit tatínku. Nemohla,“ brečela.

„Já vím, zlato. Já vím.“

„Ty jeden zatracenej bastarde! Dostanu vás všechny!“ ozvalo se bušení na dveře. „Jestli si myslíš, že mě to zastaví, tak jsi na omylu! Za to mi ještě zaplatíš!“

„Pojď Vendy, půjdeme za maminkou.“ Sotva jsem ale udělal krok, už mě objímala má žena. Zůstala schovaná v koupelně, a když věděla, že je po všem, okamžitě se i s Aničkou rozeběhla za mnou.

„Jsem tak ráda, že ti nic není.“

„Já taky. Ale ještě nemáme vyhráno. Musíme se odsud dostat.“

„Aničko, teď půjdeme ven. Zavři oči jo? Neboj se, nepustím tě. Budu tě pořád držet. I kdybych měla s tebou plavat,“ uklidňovala ji Nikol.

„Já se bojím mami.“

„Neboj se. Půjdeme všichni s tebou,“ řekl jsem jí slova, která na ni udělala výrazný dojem.

Otevřeli jsme vchodové dveře a podívali se do slábnoucího, ale stále hustého deště. Kdesi za kopci se jasně blýskalo, ale hřmění ustalo. Bouře odcházela. Panebože, dej, ať tohle celé dobře skončí, pomýšlím si, když vidím z vodní hladiny čouhat jen necelou polovinu auta.

„Teď Aničko slezeme z verandy a možná budeme muset i plavat. Neboj se.“

„Ten hukot vody mě děsí, maminko.“

„Já vím Ani,“ pořád na ni mluví a já s úžasem zírám na kolem proplouvající smrk, který s sebou strhává zbytky našeho oplocení.

Pomalu se v silném proudu dostáváme do kůlny. Spousta věcí v ní plave, jiné jsou rozházené a dřevěný nábytek, vznášející se na hladině, do sebe naráží jako kulečníkové koule. Skříň, ve které je nafukovací člun stále stojí na svém místě. Okamžitě ji otevírám a potřebnou věc vytahuji. Pouštím se do jejího nafukování, zatímco Nikol nadále mluví na Aničku. Vendy okamžitě vytuší, co je potřeba udělat a jde mi pomoci. Bože, jak já jsem na svou dcerku hrdý!

Tu se při nafukování náhle zastaví.

„Tatí? Slyšíš to?“

Přestanu nafukovat a zaposlouchám se též. Avšak krom hučení povodně nic nebezpečného neslyším. „To se ti asi jen něco zdálo.“

„Ne, nezdálo,“ trvala si na svém, pustila napůl nafouknutý člun a šla se podívat ven z blízkého okna.

„Tatí! Řítí se na nás obří vlna!“ křičí informaci, které se mi nechce věřit. Zadívám se tedy do deštivé temnoty venku a ihned mi dojde, že má pravdu. S nafukováním je konec.

„Okamžitě do domu. Musíme se co nejdříve dostat do horního patra!“

Anička se rozbrečela. Nikol neváhala a okamžitě se rozeběhla zpět do našeho domu. V tu chvíli byla vlna necelých dvě stě metrů od nás.

„Běž! Běž!“ řvu na Vendy a popoháním jí kupředu. Kdesi vlevo od mé maličkosti slyším lámání dřeva, jak zpěněná vodní stěna strhává slabé stromy.

„Už jen pár metrů a jsme tam,“ křičím, když stoupáme do schodů na verandu a ve stejnou chvíli vlna zasahuje zadní stěnu naší kůlny. Okna se tříští a kvanta vody se hrnou dovnitř. Stůl, kde byla fotografie s mojí rodinou je odhozen na mohutnou skříň. Ta se převrací a pohřbívá pod sebou napůl nafouknutý člun, který v ní byl ještě před chvílí uskladněn.

Rozrážíme dveře do předsíně a běžíme ke schodišti, když tu se celý barák otřese v základech. Okna v koupelně se rozlétají na kusy a nábytek přikrývá stěna zpěněné vody. Jasně cítím, jak dřevěné základy domu skřípou a vržou.

Nikol s Aničkou dosahují horního patra, když tu se proud opře do schodiště, které nevydrží nápor a s praskotem se hroutí i s Vendy a mnou.

Mezitím zpěněná voda smetává z linky skleněné zavářkové sklenice. V pokoji se převrací dřevěný stolek, na němž mám rozečtenou svoji knihu. Stejně tak se děje i se stolkem s televizí. S rachotem dopadá do vody a její obrazovka se rozlamuje na dva kusy.

„Vendy! Vendy! Kde jsi?“ hledám jí v troskách zhrouceného schodiště, po pás ve vodě, která neuvěřitelně rychle stoupá.

„Tady!“ má sotva hlavu nad vodou. Jeden trám jí zaklínil nohu tak, že se nemohla ani pohnout. Z obličeje jí teče krev a mává na mě prázdnýma rukama. „Uvěznilo mě to.“

„Hned tě odtamtud dostanu,“ a v duchu si pomyslím, že už to horší být ani nemůže. V tu chvíli se část dřevěné zdi boří pod silou, která její trosky rozmetává po celé místnosti. Divím se, co to je, ale ihned mi to dojde. Silný proud k nám zanesl pokácené a opracované kmeny stromů, které teď jako beranidla prorážejí náš dřevený dům a vjíždějí do něj jako horký nůž do másla.

První kmen projíždí koupelnou. Ničí vanu na keramické střepy a skrze druhou, vnitřní stěnu se dostává až do kuchyně, kde zasahuje polici s pokojovými kytkami. Za hlasitého praskání police přepadává na gauč, na který jsem tak rád sedával. Květníky s kytkami dopadají na něj i do vody okolo. Následně je sám gauč dřevěnou kládou nesen několik metrů, než se úplně zastaví.

Popadám kus trámu a vší silou ho zvedám. Díkybohu, není zas až tak těžký, takže Vendy poraněnou nohu lehce vyndává ven. V tom ale slyším dvě rány, kdy další klády dělají nové díry do milovaného domu.

Spodní část mé knihovny se doslova rozpadne, když skrz ní projede šedesátiletý strom. Knihy se hroutí do vodní hladiny, stejně tak rodinné fotografie, které byly poskládané v horní polici.

Třetí kmen, který pamatuje ještě mého pradědečka mě zasahuje do nohou a nabírá na sebe. Bolest, kterou v tu chvíli cítím se slovy nedá popsat. Okamžitě se kmene pouštím, než se tvrdě zastaví o naši kuchyňskou linku, která v tom okamžiku skončí na několik kusů pod hladinou vody. Chvíli mi trvá, než se opět zorientuji, ale i tak je mi jasné, že s chůzí to teď budu mít opravdu těžké.

Kolem mě proplouvá mrtvé tělo Baxe, které se zády otírá o kůru opracovaného stromu. Už se na něj nedívám se slzami v očích jako na milujícího člena rodiny, ale jako na zvíře, které zemřelo kdysi dávno a patřilo do úplně jiného života. Takového, kde jsem nemusel bojovat o svůj život.

Mé přemýšlení mi přeruší manželčin křik. V tu chvíli další kmen stromu proráží do koupelny, ničí toaletu a pokračuje závratnou rychlostí hlouběji do našeho domu. Blíže a blíže ke mně.

 

 

18.

 

            „Ty jeden zatracenej bastarde! Dostanu vás všechny!“ mlátím na dveře, které skýtají jedinou možnost, jak se odsud dostat. „Jestli si myslíš, že mě to zastaví, tak jsi na omylu. Za to mi ještě zaplatíš!“ pumpuje mnou zuřivost. Po chvilce mi dochází, že to nemá smysl a můj plán na pomstu se definitivně hroutí. Prohrál jsem. Z boku krvácím v důsledku dobře mířené rány nožem a svá záda, díky pádu na schody, jen stěží ohýbám.

Všechnu zlobu házím za hlavu a sedám si na schody, po kterých stéká voda jenž se hromadí v přízemí.

„Měl jsem je hned zabít. Bez keců,“ zpytuji svědomí. Zároveň si říkám, jak mě po smrti má rodina na onom světě vlastně přijme? Nesplnil jsem slib, který jsem jim dal a určitě se teď na mě zlobí. Cítím to.

„Ale proto se na tebe nezlobíme,“ zjevuje se přede mnou má zesnulá žena, sedící na kusu plovoucího nábytku a na klíně třímá našeho synka. „Proč? Proč tohle děláš?“ říká mi tím svým milovaným hlasem, který jsem tak strašně miloval. Hlasem, který je výplodem mého churavého mozku, protože ten milovaný hlas už jinak ani nemůžu slyšet.

„Dělám to, abych vás pomstil.“

„Za nehodu, na jejíž vině neseš stejný podíl jako ten, komu patří tento dům.“

„NE! To není pravda! Vždycky jsem tou zatáčkou takhle jezdíval. To on kdyby tak nejel, ty bys žila, i náš syn.“

„Ach Richarde. Ubohý Richarde. Co se to s tebou stalo?“ oči mé ženy byly mokré od slz.

„Co? Co by se mělo se mnou stát? Já jsem pořád stejný.“

„Podívej tatínku, co mám,“ ukazuje mi můj syn nákladní auto, které ve chvíli havárie měl u sebe.

„Já si vzala hodného, starostlivého, přátelského a vtipného muže. Ne vraha. Copak bych tohle za svého života chtěla? Vraždit? Mstít se? Copak jsi neznal svou ženu?“

Byl jsem bezradný. Tahle otázka mě od její smrti nenapadla. Co by chtěla? Vždy jsem byl přesvědčen, že pomstu, protože mi to přišlo jako nejlepší řešení. Ale jaká je pravda?

„Já znám svou ženu. A ta by chtěla, abych se měl co nejlépe. A tento bod dosáhnu adekvátní pomstou.“

„Ne. Ne, můj muži. To ty si přeješ pomstu. Je sice pravda, že chci, aby ses měl co nejlépe, ale ne formou ničení životů jiných. Už tak toho bylo zmařeno dost. Pokud sis toho nevšiml, tak ten, po kterém jdeš je od té doby závislý na lécích proti depresi.“

Chci jí na to odpovědět a dát i za pravdu, ale v tu chvíli cítím, jak se celá budova mohutně otřásá, až se dřevěné trámy nad mojí hlavou lámou.

„Miriam, já…“ otáčím se k místu, kde jsem ještě před okamžikem viděl sedět svou ženu se synem, ale to je už prázdné.

V tom praskají malá sklepní okénka a dovnitř se hrne obrovský příval vody, který ihned vzdouvá hladinu, až nad schůdky.

„Takže tohle je můj konec?“ říkám si s naprostým klidem. „Takhle mám zemřít?“

Voda rychle stoupá a dosahuje skoro až ke stropu. Nesnažím se nijak bránit a zachránit si život. Jsem plně připraven zemřít.

Domem otřásají další rány. Kdesi, za sklepními dveřmi slyším křik a hroutící se nábytek. Nevím jaké tam panuje peklo, ale dokáži si to živě představit. Když už jsem je nedokázal zabít já, pak se o totéž, mnohem účinněji pokusí přírodní živel.

No nic. Užij si Richarde poslední nádechy na tomto světě, který rychle opustíš. Jen bože dej, aby mě má žena a syn na druhém břehu přivítali s láskou a radostí, jako za našeho společného života.

Obrovská rána ohlušuje moje uši a zatarasené dveře se i s kusem zdi probourávají do nitra sklepení. Za nimi se na mé břicho hrne obrovský kus označené klády stromu. Vší mrštností, která mi ještě zbývá se jí vyhýbám. Bezpochyby by z mého žaludku udělala paštiku. Mohutný kus dřeva pokračuje dál ve své jízdě a zastavuje se až o zeď, na druhé konci místnosti.

„Svoboda,“ říkám si, když vidím průchod do předsíně. Ale nevidím to už jako předtím, kdy jsem se snažil zabít Martina Ptáčka a jeho rodinu. Teď, při pohledu do nitra poničeného domu vidím možnost, jak se odsud dostat, nebo pomoct těm, kterým jsem chtěl ublížit a vykonat alespoň jeden dobrý skutek za mnoho těch špatných.

Už se nadechuji, abych podplaval kus klády, která stojí mezi sklepem a předsíní, když v tom opět slyším ten nebeský hlas mé ženy. Tentokrát mnohem více vážnější, až zlý.

„Nezapomeň na svůj slib.“

Okamžitě vydechuji vzduch, co jsem nasál. „Co?“ vidím jí vedle mě stát se zrakem upřeným na mě.

„Zabij je! Zabij je všechny!“

„Ale, vždyť jsi před chvílí říkala…“

„Vyser se na to, co jsem říkala! Kdyby nebylo jich a hlavně toho Martina, který ke všemu za jízdy volal, mohlo vše proběhnout tak jako vždycky. Zostudil jméno tvé i mé u soudu a hraje si na ublíženého. Akorát těží z tragédie, která tě postihla.“

Ano, tohle je moje žena, bleskne mi hlavou. Jiný hlásek oponuje, podle čeho to tak poznávám? Odpověď je jednoduchá: větší část mé maličkosti si přeje a touží, aby toto bylo její přání.

„Mám je tedy zabít?“ ptám se a toužím po vyřčení onoho souhlasného slova.

„ANO! A nepárej se s nimi. Vezmi to tentokrát hodně rychle!“ usmívá se a mizí.

„Tak se rodino Ptáčkova připrav na druhé kolo. A věz ženo moje i synu, že vás tentokrát nezklamu.“ Nadechuji se a nořím pod kalnou hladinu. Jsem opět v předsíni a vracím se do hry.

Vrah v domě je zpátky ve hře. Ta myšlenka mě rozveseluje jako dlouho nic jiného.

 

 

19.

 

„Tak se vytáhni!“ syčím bolestí na Vendy, která mi stojí na ramennou. Má záda i zlomená klíční kost doslova řve bolestí. Mám co dělat, abych neomdlel. Vendy se zachytává své matky, která jí pomáhá vyšplhat se do patra.

Domem otřásá další náraz. Stěny se pod jeho tíhou chvějí a místy padá omítka. Voda mi už stoupla až ke krku.

„Tak pojď zlato. Chytíme tě tu a vytáhneme.“

Já ale nemohl ani odpovědět, natož se rukama natáhnout k nim. Bolest těla byla prostě příliš velká.

„To nemá smysl, tahat mě nahoru. Počkáme, až stoupne hladina, a pak se k vám dostanu sám,“ mluvila ze mě zoufalost.

„Co to meleš za hlouposti? Okamžitě natáhni ruce!“

„Nemůžu! Bolestí skoro nedýchám. Ten idiot mě skoro zabil, tak se nediv, že tohle prostě nedokážu.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ vykulila má žena oči. „Vendy, dojdi pro nějaký kabel či šňůru. Tatínka hold budeme muset dostat sem jinak. V té vodě nemůže zůstat.“

Vendy ihned uposlechla a zmizela v naší ložnici.

„Neboj, bude to v pořádku, zlato.“

„Jasný, že to bude v pořádku,“ ozývá se kus ode mě muž, co se právě vynořil z vodní hladiny.

„Jak si se…“ nevěřím svým očím, když toho bastarda vidím.

„Osud tomu tak chtěl pane Ptáčku, abych své dílo dokonal. To má žena poslala z onoho světa ten kmen, aby mi uvolnil cestu a já tak vše mohl dokončit. A nebojte, za vaši bojovnost to bude rychlý konec. S vámi se všemi.“ Z vody se vynořila jeho ruka, která svírala kus střepu z rozbité zavářkové lahve. Pomalu se začal proti proudu probojovávat skrz trosky, až ke mně.

„Nech ho být! Nech být nás všechny!“ házela po něm moje žena věci, které našla kolem sebe. Anička se opět dala do breku. To vše ale bylo náhle utišeno blížícím se hukotem.

Odkudsi z dálky k nám voda nesla obrovský kus kovu, který při nárazu vyvolával hluboké, tlumené rány.

Vendy se objevila bílá jako stěna. V ruce držela lampičku s elektrickým kabelem. Při pohledu na ní se zastavil i Richard a čekal, co řekne.

„Mami, tatí,“ polkla hořkou slinu. „Na náš barák se řítí nákladní auto.“

Šlo nepochybně o vůz, který převážel dřevěné klády, které udělaly z našeho domu ementál.

„Skvělé! Než sem ale dorazí, zabiji vlastnoručně alespoň vás.“

„Holky! Okamžitě běžte na střechu! Musíte odsud pryč.“

Zvuk blížícího se vozu byl hlasitější a hlasitější. Moje rodina mě okamžitě poslechla. Já popadl plovoucí židli a připravil se na boj. Tělem mi opět koloval adrenalin a veškerá má bolest ustoupila do pozadí.

„Tak pojď. Ukončíme to. Je mi moc líto tvé rodiny, ale prostě se to stalo.“

„Neberte si do huby mojí rodinu. Akorát jí kazíte,“ švihl rukou, která minula můj krk o dobrých deset centimetrů.

Využil jsem situace a hodil po tom bastardovi židli. Rozpadla se o jeho hlavu a odhodila ho o několik metrů dál.

Hřmot unášeného vozidla, se kterým si pohrávala voda, už byl neuvěřitelně blízko. Do pár vteřin jsem očekával náraz. Ve vodě jsem už pomalu nemohl stačit a podlaha patra byla na dosah ruky. Vyhoupnul jsem se na kládu, která byla zaseklá o zeď, v místě, kde dříve stála má knihovna a vyhoupl se na ní.

„Mě neutečete, vrahu!“ křikl Richard a odhodil kus zničené židle k mým nohám. „V téhle situaci nemůžete ani nikam utéct.“

„Na kládě jsem se napřímil, a rukama zachytil o dřevěné zábradlí. Opět mnou prostoupila mocná bolest. Zatnul jsem však všechny zuby a vší silou se vyšplhal vzhůru. Zcela vyčerpán jsem dopadl na podlahu prvního patra. V tu chvíli zvuk namáhané ocele vyvrcholil a nákladní auto narazilo bokem do našeho domu. Ten se naklonil a za hlasitého praskotu byl doslova vyhozen ze svých základů. Obrazy se otřásly, rozhoupaly a jeden po druhém popadaly na zem.

Podlaha, na které jsem ležel se rozhoupala a zábradlí se částečně zhroutilo do studené vody, přímo na Richarda. Na hlavu mi padala omítka a všude, kam až moje oko dohlédlo se dělaly na stěnách i stropu velké praskliny.

Zvuk kovu utichl a nahradilo ho tlumené skřípání dřeva, doprovázeného vrzáním a otřásáním celé stavby. To trochu přehlušoval řev Aničky, která panicky odmítala vylézt na střechu.

Za hlasitého praskání se propadla podlaha v naší ložnici a manželská postel se zřítila o patro níž. V té chvíli se vše mohutně zhouplo a onen hukot ustal. Sebral jsem veškerou odvahu a postavil jsem se na nohy. Po Richardovi nebylo ani stopy, zato voda, která před chvílí dosahovala výše mých ramen, nyní velice rychle stoupala k mé maličkosti.

Alespoň, že je ticho, pomyslel jsem si. V tu chvíli mě ale zarazilo, že ono houpání neustává. Podíval jsem se tedy z popraskaného okna a spatřil něco neuvěřitelného. Náraz a síla vody nás vytrhly ze základů a proud unášel korytem – nyní mohutné řeky – dolu k městu.

„To je noční můra,“ zakroutil jsem hlavou a okamžitě se vydal za svou rodinou.

Náš dům se stal plovoucím houseboatem, který s jistotou jde ke dnu jako Titanic.

 

 

20.

 

Policistka, Eva Tomanová, byla zrovna se svým kolegou, Jaroslavem Bártou, napůl cesty do města, kde panovalo boží dopuštění. Rychle se rozvodňující řeka již do svých útrob schramstla na třicet stavení. V těch ostatních probíhala hromadná evakuace za pomoci hasičů a dobrovolníků.

S protipovodňovými hrázemi a pytli s pískem si nikdo nelámal hlavu. Vše přišlo tak rychle, že ani největší pesimisté neočekávali takovou tragédii.

„Neprší. Konečně!“ zajásala Eva, zatímco se Jaroslav věnoval řízení.

„Doufejme už jen, že to vše brzy skončí. Jsem utahaný jako pes,“ vypnul stěrače, které bez přestání několik hodin pracovaly.

„Taky se už těším na klid,“ povzdechla si Eva a zahleděla se na rozvodněnou řeku po své levici. Plavaly v ní stromy, větve, listy, mrtvá zvířata i odpadky.

„Vyrůstám vedle téhle řeky už dobrých čtyřicet let,“ hovořil za hukotu majáků Jaroslav k Evě. „Ale takovouhle povodeň si určitě ani dědeček nepamatuje.“

„Jo, přišla vážně nečekaně. Snad ten stařec, na kterého spadl strom bude jediná oběť.“

„Doufejme, Evo. Doufejme.“

Z vysílačky se ozval hlas, který žádal jejich přítomnost u domu na okraji města, kde došlo k rabování. Se slovy, že tam dorazí do tří minut, Jaroslav zrychlil na maximální rychlost a Eva si nasadila policejní čepici.

„Zatracení lidi. Hnedka využijí příležitosti a z lidského neštěstí si udělají zdroj příjmů.“

„Co sis myslel?“ namítala Eva. „Že chamtivost je výmysl jednadvacátého století? Ne. Lidé byli vždy takoví – makoví. Jinak bychom ani neměli práci.“

„Když Evo slyším tyhle tvoje řeči, lituji, že jsem se vůbec policistou stal.“

„Proč myslíš, že jsem s tebou? Nikdo jiný by mé kecy nevydržel.“

„No, zas až tak se nepodceňuj,“ usmál se.

„Podívej se támhle!“ okřikla Jaroslava Eva a koukala se kamsi do dálky na stáčející se rozvodněnou řeku.

„Co? Co tam vidíš?“ díval se Jaroslav.

„Jeď! Jeď! Hned to uvidíš.“

Po několika sekundách tiché jízdy se pod kopcem vynořila plovoucí střecha domu, s pomalu se nořícími patrovými okny pod vodu.

„No, to mě teda poser!“ zíral Jaroslav na tu neskutečnou věc. Eva se okamžitě chopila vysílačky a nahlásila, co vidí.

„Evo, Evo! Podívej se na tu střechu. Nepřijde ti na ní něco divného?“

„Jo. Jsou na ní lidi. Vypadá to, že se perou. A kus od nich jsou další dva. Asi žena a dítě. Co se tam proboha děje?“

V tu chvíli dům do něčeho narazil, což způsobilo pád komína na střechu, která se pod jeho vahou zhroutila. Všichni, které Jaroslav a Eva viděli, nyní zmizeli v oblaku prachu.

„Zatraceně. Volej okamžitě záchranáře, ať se soustředí na ten plavoucí barák. Snad tam nezahučeli.“

Jenže Eva nikam nevolala. Jen se dívala kamsi do dálky a ukazovala prstem. Jaroslav nemusel být bystrooký, aby věděl o co se jedná. V tomhle městě vyrůstal. Eva viděla ocelový most, na kterém byl zrovna dav čumilů, jenž si vychutnával pohled na sílu vodního živlu. V tuto chvíli si tito lidé mysleli, že jsou v bezpečí. Netušili, že dům, který k nim doplouvá je o něco větší, než konstrukce, na které stojí.

 

 

21.

 

Dům se otřásl a nadzvedl. Na hlavu mi popadala suť a kusy dřevěného zábradlí. Co nejrychleji jsem ustoupil až k bortící se lednici, jejíž dveře mě minuly snad jen o vlásek.

Stěny domu se zprohýbaly a zdeformovaly. Jakoby mu narostly nožičky a vyrazil si na výlet.

Skleněný lustr v obývacím pokoji se utrhl a sesunul do kalných vod, které nyní nesly celou budovu. Následně se za hlasitého praskání, propadla z horního patra manželská postel. Kusy trámů, podlážek a různých drátů, zůstaly chaoticky viset jako neuspořádané spletence pavučin. Ihned mi došlo, že při troše obratnosti se díky nim dostanu do horního patra, kde vykonám poslední čin pro klid mé zesnulé ženy a syna.

Ve stoupající hladině jsem rychle přeplaval k rozbitému zrcadlu, jenž mi poskytlo oporu k tomu, abych se vyšplhal na trám, ze kterého to už bylo jen kousek na podlahu prvního patra.    

„Ach!“ zasténal jsem a držel si krvácející bok. Hodně sil mi skrz něj uteklo, ale dost mi jí stále zbývá. Postavil jsem se na nohy a vydal se po nakloněné chodbě vstříc svému cíli. Na jejím konci byl ze stropu spuštěn žebřík. Usmál jsem se nad tím, jak si marně snaží zachránit své životy.

Budova se drobet otřela o kamenité dno, kterým ho proud nesl. Stěny se naklonily zprava do leva. Dveře na jedné straně chodby se otevřely a na druhé zase zabouchly. Kolem mé nohy se kutálel šroubovák. Ihned jsem po něm chmátl a vydal se po bílých stupíncích vzhůru.

Pomalu, ale jistě stoupám do temných míst pod střechou, kde se z kdysi útulné a srovnané místnosti nepoužívaného nábytku a věcí stala hromada bordelu a sutin.

Rozhlížím se a v ruce třímám zbraň k zabíjení.

„Maminko! Maminko!“ zakřičel malý spratek. „On je tady!“

„Honem na střechu! Rychle vylezte ven!“ dal jim rozkaz Martin Ptáček. Okamžitě poslechli.

„Taky jsem měl takovou autoritu,“ povídám mu, zatímco jeho žena a děti odchází. „Ale tu jsi mi ty ukradl.“

„Jsi šílenec!“ dokázal mi odpovědět jen tyhle dvě slova. Zároveň z jeho dechu i postoje usuzuji, že trpí ne zrovna malými bolestmi. Alespoň výhoda pro mě.

„Ano, možná, že jsem šílený, ale o to víc si vychutnám, až tebe i tu tvou rodinku zabiji.“

„Ty chladnokrevný hajzle!“ vrhl se na mě Martin se sevřenou pěstí. Lehce jsem se jí vyhnul a ještě mu uštědřil ránu šroubovákem do břicha. Jeho bolestný řev byl slastí pro mé uši.

„Na víc už se nezmůžeš? No tak, ukaž, jak moc jsi ochoten pro svou rodinu dýchat. Nebo mám raději říct… zemřít?“

V tu chvíli po mě hodil několik starých fotoalb, které mu zrovna padly pod ruku a jediným mrštným pohybem mě odhodil na prasklý trám budovy, o který jsem si vyrazil dech. Svůj útok završil dobře mířenou ranou, která mi přelomila nos. Teď to byl můj křik, který protnul celou půdu. Obličej jsem měl zalitý oceánem bolesti. V nose mi tepala prudká horkost, jako u sopky před erupcí. Já se jí ale nesměl nechat poddat. Rozběhl jsem se a popadl Martina za břicho. Ve víře, že je dost slabý na to, aby doplaval na břeh, jsem ho prohodil střešním oknem, kterým před chviličkou vylezla jeho rodina. Opět měl však štěstí a ve vodě neskončil.

„Tatínku, tatínku!“ slyším venku dětský hlas starší sestry. „Hned ti pomůžu!“

„Ten chlap je snad nesmrtelný,“ vyplivl jsem krev a připravil se dokonat svůj čin. Nohama jsem se skrz okno vyhoupl na šikmou, kolébající se plochu střechy, kterou voda i s domem rychle odnášela směrem do města. Střešní tašky byly na mnoha místech popadané, a ty, co stále držely připevněné ke konstrukci, se lámaly jako sirky. Ještě, že přestalo pršet.

„Tak lásko, tady to skonči,“ zjevila se přede mnou tvář mé zesnulé ženy a hned poté zmizela.    

„Ano. Rodina Ptáčků mi odsud neuletí,“ usmál jsem se.

V tu chvíli stoupající hladina vody, uvnitř domu, dosáhla prvního podlaží.

 

 

22.

 

Byl jsem skoro v bezvědomí. Útržkovitě si pamatuji, jak mě Richard Jarský bodl do břicha, pak jak po mě hází nějaká stará alba a následně mou maličkost vyhazuje střešním oknem. Díky bohu se mé oblečení zachytilo o okraj střechy, takže jsem nepřepadl do vody, ve které bych zcela jistě utonul.

„Tatínku, tatínku!“ slyším Vendy, jak na mě odkudsi křičí. „Hned ti pomůžu!“

Chci na ní zařvat, aby to nedělala a okamžitě se šla schovat, jenže z mých úst se akorát vydere chraplavé zaúpění. Cítím, jak mě zranění v mém těle přemáhají a už jen ztěží dokáži vůbec pohnout s rukama a nohama.

Mikina, za kterou jsem visel, se začala trhat. Centimetr po centimetru se blížil okamžik, kdy látka nevydrží a mě potká smrt v náručí rozběsněné matky přírody.

V tom mě objaly ruce mé čtrnáctileté dcery a vší silou táhly vzhůru.

„No tak, tatí. Pomoz mi.“

Okamžitě jsem zareagoval a za obrovské námahy se povytáhl, dost vysoko na to, abych se ocitl celým tělem na střeše.

Má žena s Aničkou v náručí se pomalu blížila k nám, když tu uviděli Richarda Jarského.

„Pozor, támhle je!“ zaječela Nikol a já se okamžitě podíval za mojí dceru. V tu chvíli jí do zad pronikl šroubovák, který si předtím našel cestu do mého těla. Jako ostrý meč zajel mezi její lopatky a ve stejnou chvíli má žena s Aničkou zaječely.

„Ach!“ vydechla ze sebe má milovaná dcerka a ztratila rovnováhu. Její tělo přepadlo přes okraj střechy a pláclo s sebou do kalných vod rozvodněné řeky. Nemohl jsem nic dělat. Přesto, že byla na dosah mých rukou, já jí nechytil. Nedokázal jsem najít sílu, abych udělal jediný pohyb.

Voda se rozstříkla na všechny strany a hladina se za ní uzavřela. Má milovaná dcerka svou hlavu nikde nevynořila. Proud jí nyní unášel rozvodněným korytem řeky hluboko ve svém chladném náručí.

„NE! NE!“ řval jsem a slzy se mi z očí draly proudem. Křičela i má žena a Anička. Avšak Richard si ten okamžik s úsměvem vychutnával.

„Ne, Vendy, NÉÉÉ!“ sledoval jsem rozvířenou hladinu vody a čekal jsem nějaké volání. Nic se ale neozvalo. Má dcera byla mrtvá.

„Stačí tak málo a ztráta jednoho života, zničí životy ostatních. Není to jako ve filmech. Tohle bolí daleko víc,“ filozofoval Richard Jarský. Nechápu, co na těch proslovech tak miloval.

Má bolest se rychle měnila ve vztek. Nesměl jsem připustit, aby ještě ublížil mé ženě a nejmladší dceři. V žádném případě. Už toho bylo dost!

Mé tělo z posledních zbylých sil vyprodukovalo maximum adrenalinu, který mi ještě dodal tolik potřebnou sílu.

Odpíchl jsem se od střechy a vrhl se po Richardových nohách. Okamžitě sjel po kymácející se střeše, až k jejímu okraji. Vzájemně jsme se začali škrtit, zatímco má žena popadla kus uvolněné střešní tašky, s cílem hodit ji na hlavu vraha naší dcerky.

Jeho ruce se silně opíraly o mou zlomenou klíční kost. Bolest jsem nevydržel a svůj stisk povolil. V tu chvíli přilétla střešní taška a Richarda zasáhla do zlomeného nosu. Okamžitě zařval bolestí a pustil mě. Co nejrychleji jsem se odvalil od něj pryč a plazil se k mé ženě.

„Co nejrychleji se musíte dostat na břeh!“ rozkázal jsem jim a chytil se cihlového komínu. Postavil jsem se na obě nohy a počkal, až se naproti mně postaví i můj nepřítel. Chtěl jsem se po něm vrhnout a nás oba shodit do vod této řeky.

„Za tohle mhi zaplathíte svým žhivotem!“ mumlal Richard na mou ženu, s plným nosem od krve.

Avšak místo toho, aby se Richard postavil na nohy, popadl také střešní tašku. Okamžitě jsem zareagoval stejně a jednu nalomenou po něm ve stejný okamžik, hodil. Minula jeho hlavu a spadla do kalných, rozbouřených vod. Jeho střešní taška letěla velikým obloukem a zasáhla komín, o který se rozlétla na drobounké kousíčky.

Nechtěl jsem nadále házet taškami a jinými věcmi. Toužil jsem po náležité pomstě za Vendy. Rozběhl jsem se po střeše a skočil po něm. Opět jsme byli v sobě a já jeho hlavou tloukl o dřevěný trám, který vykukoval z polorozpadlé střechy.

„Ty bastarde jeden! Vrahu mojí dcerky! Žháři! Psychopate!“ nadával jsem a tloukl s jeho hlavou o roh dřeva, na kterém se usazovala krev a vlasy.

Noha se mu však náhle vzepjala a zasáhla mě do slabin, které jsem si nekryl. Okamžitě můj útok ustal a Richardovo začal. Jeho pěst sice nebyla tak silná jako na počátku, ale přesto dost účinná k tomu, abych viděl hvězdičky kolem.

Nikol ve snaze pomoci mi, sebrala další kus střešní tašky, ale při hodu minula. Chtěla popadnout tedy další, ale dům náhle na něco narazil a celý se rozechvěl a rozskřípal. Tašky se na mnoha místech sesunuly a komín podélně napraskl.

„Ještě, než tenhle barák vydechne naposledy,“ popadl Richard kus ostrého úlomku. „…tak já tebe i zbytek tvé rodiny, zabiji!“

V tu chvíli se nalomený komín dal do pohybu a začal padat, přímo na mě s Richardem.

„Pozor, Martine!“ zakřičela Nikol a zakryla Aničce oči. V tu chvíli komín dopadl na střechu, těsně vedle nás. Ozvalo se hluboké zapraskání, vzduch zahalil prach se sazemi a já i Richard jsme se zhroutili do nitra potápějícího se domu. Přistál jsem na hromadě dřevěných krámů, krabic a knih. Vyrazil jsem si přitom dech a znovu si připomněl bolest starých ran ze sklepa. Dva metry od mé maličkosti, se snažil z nárazu na podlahu půdy vzpamatovat můj úhlavní nepřítel. Z čela mu mohutně pumpovala krev, na kterém mu přistála cihla a způsobila otřes mozku.

Prach, který vše zakryl, se po malé chvilince konečně začal usazovat. Z mohutného otvoru nade mnou se objevila bledá tvář mé ženy a dcerky.

„Jsi v pořádku, tatínku?“ brečela.

Neodpověděl jsem jí. Stále mi dělalo problémy se nadechnout.

„Před námi je most!“ sdělila mi má žena. „Co budeme dělat?“

Chtěl jsem jí říct, ať skočí s Aničkou do vody a co nejrychleji plave ke břehu, ale mé hlasivky nevydaly jedinou hlásku.

Hlasitý hukot obklopil vzduch kolem nás a nad Nikoly hlavou se objevilo jasné světlo. Šlo o záchranný vrtulník, ze kterého se spouštěl na střechu domu muž v červené kombinéze.

„To je záchrana, lásko. Zachrání nás!“ křičela radostí Nikol a i na Anny tvářičce se objevil úsměv.

Najednou se vše opět zachvělo. Dům opět narazil na kameny pod hladinou, které ho doslova drolily na kousíčky. Nikola s Aničkou v náručí ztratila rovnováhu a jednou rukou naprázdno máchla po záchranářovi, co byl jen kousíček od ní. Její tělo se převážilo, nohy ztratily kontakt s pevnou zemí. Padala po zádech, s Aničkou v náruč,í do kalných vod.

„Né!“ rozječela se má nejmladší dcerka a její křik přehlušil i hukot vrtulníku. Náhle se však rozhostilo ticho a šplouchnutí vody naznačilo, co se vlastně stalo.

„Ne. To ne. Ne. NE!“ snažil jsem se křičet, ale nešlo to. „Zachraňte jí. Zachraňte jí!“ řval jsem na mizející vrtulník, co se snažil pomoci mojí ženě. Avšak myšlenka, že jsou nad ní záchranáři, mi ani trochu nepomohla. Co nejrychleji jsem se škrábal ven, abych mohl skočit za nimi, když tu mě za nohu popadl Richard a zabodl do ní kus střepu. Zasténal jsem a kopl ho do ramene.

„Tohle je teď mezi námi, pane Ptáčku,“ nevzdával se. Střep mi vytáhl z nohy a plnou silou mi ho vrazil do stehna.

Do ruky mi přišel kus dřevěné laťky. Okamžitě jsem ho s ní přetáhl a pro jistotu ještě po něm hodil několik kusů cihel a střešních tašek. To, ho však nezastavilo a s jekotem mi zaryl prsty do napuchlých očí. Bolestí, jsem v tu chvíli málem vylétnul z kůže.

Další náraz domu o dno mezitím doslova roztrhl střechu na dva kusy a na nás i kolem nás se sypalo vše, co z ní zbylo.

„Teď chcípneš, hajzle! Tak CHCÍPNI!“ řval Richard a hlouběji a hlouběji mi palci tiskl na oční víčka. Pro svou záchranu, jsem popadl střep zabodnutý ve stehně a z posledních sil, které mi zbyly, ho vytáhl. Bolest, která mnou prošla, byla srovnatelná se sršním bodnutím. S maximální námahou jsem napnul ruku, a co nejrychleji střep zarazil do Richardovy hlavy.

Ozvalo se hlasité zapraskání, když sklo prorazilo lebku a sunulo se hlouběji a hlouběji do mozku. Jeho palce mi přestaly tlačit na oči a já tak uviděl, že se celý svíjí ve smrtelné křeči. Chvěl se jako kdyby jím procházel elektrický proud. Ještě silněji jsem zatlačil na sklo, až se mi zarylo pod kůži. Panenky šílence Richarda Jarského se obrátily do nitra jeho hlavy, jen bělmo očí bylo patrné. Ruce sebou házely ze strany na stranu, svěrače mu povolily a skrz kalhoty začala prosakovat moč a výkaly. Nato se s chrčením svalil na bok a už se nepohnul.

Konečně byl ten bastard mrtvý. Radost jsem však neměl. Všechno, co jsem kdy miloval, nyní bylo venku v této rozvodněné řece.

Postavil jsem se na všechny čtyři, ve snaze odplazit se pryč. Má třesoucí se ruka však sama od sebe popadla kus staré fotografie. Pozvednul jsem jí k očím a uviděl na ní sebe, Vendy a mou ženu v nemocnici, krátce po porodu Aničky. Všichni jsme se na ní usmívali. Bože, to byly ale krásný časy, říkal jsem si a rozbrečel se. Ze štěrbin kolem, začala půdu rychle pohlcovat vodní hladina. Ta zalila má kolena, pohltila rozpadlou dřevěnou podlahu i s troskami na ní, a na chvíli nadnesla tělo mrtvého Richarda Jarského, který následně klesl pod její hladinu. Nic z toho jsem pořádně nevnímal.

Fotografii i mou maličkost ozářily jasnější a jasnější světla. Stále hlasitěji ke mně doléhaly hlasy panikařících osob. Přede mnou byla ocelová konstrukce mostu. Dost blízko na to, abych už nestihl utéct a dost daleko na to, abych si stihl vybavit krásu a ideály mé milované rodiny, které zničila příroda ve spojení s lidskou zuřivostí.

Na onen kus minulosti – vzpomínky, zachycené na papíře, dopadla slza. A krátce na to se ozvala hlasitá rána. Dům narazil do betonového pilíře mostu, o který se doslova slisoval. Obvodové zdi se vypoulily a rozpadly na několik velkých částí. Podlaha patra i půdy se zvedla jako nějaká obří vlna, která drtila každého, kdo jí stál v cestě.

Ještě naposledy v životě jsem pocítil bolest. Trosky mi probodly obě plíce a deformující se dům mě přimáčkl k sobě takovou silou, že se mi veškeré kosti v těle lámaly. Poté bolest ustala a já, s fotografií v ruce, zemřel.

 

 

23.

 

Hlasy, zvuky, bolest. To byla první věc, kterou si začala vybavovat. A ještě něco: vodu. Spoustu vody. Co se jí to jenom stalo?

Zabiják, psychopat, jí probodl něčím ostrým a ona spadla do vody. Pak jí proud nesl pod vodní hladinou dost dlouho na to, aby se smířila se smrtí. Když tu náhle ta síla ustala a ona se vynořila u padlého stromu, na který se vyškrábala a omdlela.

Teď leží v sanitním voze, který ji převáží do nemocnice. Chce se zeptat na svou rodinu, ale nemůže, protože má do krku zavedenou hadičku. Až později, když už je trochu při síle, se na svou rodinu otáže. Avšak odpovědi se jí od doktorů nedostane. Jen velké publicity, ze strany novinářů, kteří k ní nesmí být vpuštěni. Přesto oknem do jejího pokoje jeden zaměstnanec bulvárního tisku, vnikne.

„Ahoj, ty jsi Vendy, že?“

„Ano. A vy jste kdo?“ odpovídá potichu, neboť jí bolí v krku.

„Já jsem Filip. Z jedněch novin. Můžu se tě zeptat na pár věcí?“

„Co je s mojí rodinou? Víte něco?“ okamžitě se zeptala.

„Tiše, tiše. Nesmí vědět, že jsem tady. Něco vím, ale řeknu ti to, když mi odpovíš na pár otázek.“

„Dobře. Na jaké otázky?“

„Co se odehrálo u vás doma? A na co si vzpomínáš? Řekni mi ve zkratce všechno, co víš.“

A tak mu Vendy všechno řekla. Od onoho okamžiku, kdy vstoupil vrah do jejich domu, až do chvíle, kdy byla probodnuta šroubovákem. Reportér byl z jejího zkratkovitého vyprávění nadšen i zděšen zároveň. Vše si pečlivě zapisoval a nahrával do diktafonu. Když Vendy s vyprávěním skončila, opět se zeptala reportéra na svou rodinu.

„Řekněte mi teď, prosím, co víte o mé mamince, tatínkovi a sestřičce.“

Reportér se podíval kolem sebe a následně na Vendy skoro zašeptal: „Tvoji rodiče i sestra jsou mrtví. Před dvěma dny nalezli tělo tvé sestřičky, pět kilometrů odsud.“

„Ne!“ rozbrečela se a celý svět se jí proměnil v rozmazanou šmouhu. Reportér okamžitě sbalil veškeré své věci a zmizel z pokoje, oknem pryč.

Vendy ještě dlouho psychiatři uklidňovali a přiváděli k normálnímu životu. Všechno, co milovala se jí zhroutilo. Tam, kde doposud měla zázemí a lásku, byla jen nicota. Začala trpět klaustrofobií, měla strach z hluboké vody, mužů a bouřek. Dříve extrovert, nyní samotářka, uzavřená ve svém světě, si vytvářela imaginární přátele a hovořila s těmi, kteří tu strašnou noc zemřeli.

Den poté, co se dozvěděla o smrti své rodiny, vyšel v bulváru anonymní článek o hororu, který se odehrál v jednom domě, co se změnil v bojiště mezi dobrem a zlem. Její slova byla překroucena, pravda pozměněna. Její otec v onom příběhu byl chrabrý bojovník, co ukryl rodinu na půdě a poté, dlouhé hodiny sváděl boj o život těch, co miloval. Jediné, co ho pak porazilo, byla až sama příroda.

Novinový článek získal obrovskou popularitu, načež vznikla i kniha, která se skutečností neměla pranic společného, ale stal se z ní bestseller. Od onoho okamžiku, však uplynulo více jak pět let.

 

 

EPILOG

 

„Zdravím vás Vendy. Jsem zde, jak jsme se domlouvali.“

„Jo, vítám vás,“ přijímá Vendy do svého studentského bytu muže vysoké postavy. Vypadá jako štědrá, charismatická studentka, kterou rozhodně – alespoň navenek – minulost nepronásleduje.

„Jsem moc rád, že jste mou zprávu vyslyšela.“

„Upřímně, jsem ráda já. Už mě nebaví poslouchat ty lidi kolem, jak mi říkají něco, co ani já sama nevím, byť jsem si to prožila. Ale můžu mít malinkatou prosbu? Tykejme si. Jsme vlastně skoro stejně staří.“

„S tykáním nemám problém. Jinak i právě z důvodů, které jsi uvedla, chci vše uvést na pravou míru. Tak, jak to skutečně bylo. Bez hrdinského eposu.“

„No, trochu hrdinství v tom bude. Můj otec pro mě hrdina a tak to i z mého vyprávění bude znát. Chceš udělat kafe či čaj?“

„Dám si čaj.“

„Víš, že jsi po letech první, s kým jsem ochotna si o tom promluvit?“ hovoří a zároveň napouští do konvice vodu. „Dodnes se z toho vzpamatovávám, ale díky své babičce se už s tím dokážu smířit. Bolí to už snesitelněji. Doufám však, že až dnes skončíme, bolest bude ještě menší.“

Na to její host nedokáže nic říct. Jen si vytáhne notebook, do kterého si bude dělat poznámky.

„Jinak, proč sis vybral zrovna tuhle skutečnost k sepsání?“

„Jsem autor hororů a tenhle příběh mě dodnes šokuje. A po jedné reportáži, kde řekli, že vše bylo jinak, se ve mně něco hnulo a já učinil rozhodnutí, které mě dovedlo až k tobě.“

„Tak to jsem ráda, že jsi to udělal. Nejdřív jsem si myslela, že jsi další z té hordy bulvárních novinářů, kteří mi už tak dost ublížili. O tom určitě víš, ne?“

„Jo, to vím.“

„Na, tady máš čaj,“ přináší na tácku dva šálky s horkou tekutinou.

„A jak se vlastně máš, Vendy?“

„Dobře. Ale to jen díky babičce a pár kamarádům. Pořád mám nějaké noční můry a osobní problémy, které nechci rozebírat.“

„V pohodě, to nechme být. Začneme?“

„Dobrá. Tak všechno to začalo nějaký čas před onou bouří. Dopravní nehodou, která to vše odstartovala…“

A tak Vendy Ptáčková poskytla rozhovor o událostech, které se tehdy odehrály. A Andreu Nach si každé slovo pečlivě zaznamenával. Skrze jeho vyprávění, jste teď mohli být u toho. V okamžiku, kdy „V domě je vrah!“  

 

České Budějovice 8. listopadu 2010 – Dolní Bukovsko 28. února 2011

 

 

DOSLOV

 

Co kdyby jste se ocitli odříznutí na konkrétním místě, bez možnosti pomoci? A věděli, že po vás něco či někdo jde? Co by to udělalo s vaším přemýšlením a chováním?

Příběhů, které na tuto otázku odpovídají, vzniklo bezpočet. Jmenujme kupříkladu Carpentrovu Věc, kde skupina výzkumníků za polárním kruhem svádí boj s mimozemskou entitou, která nemá zrovna čisté úmysly. Nebo o dost průměrnější akční béčko D-Tox, kde Sylvester Stallone čelí na rehabilitačním středisku sériovému vrahovi, v době, kdy je v celé oblasti vyhlášena sněhová kalamita.

Povídka „V domě je vrah!“ se spíše, než na brutálnost, soustředí na atmosféru bezradnosti situace, kdy víte, že pomoc je nemožná a váš boj o život komplikují živly, které nejsou v lidských rukách.

Tato povídka by nikdy nevznikla, nebýt názvu jiné povídky, která rozproudila mou fantazii natolik, že se v ní zrodil příběh muže, chodícího po domě, jenž vraždí jeho obyvatele. Šlo o kraťoučký příběh s názvem Vrah v domě, uveřejněném na webu horror.cz. Onen nápad jsem si na pár let uložil do hlavy a teprve o dost později, při sledování Nejúžasnějších videí světa, jsem spatřil dům, který plul po rozvodněné řece a následně se rozbil o mostní konstrukci. Ihned se mi vybavila myšlenka na vraha v domě a tyto nápady se v mé mysli spojily. Zrodil se „V domě je vrah!“.

Už od počátku mi bylo jasné, že příběh bude vyprávěn jak z pohledu vraha, tak i jedné z jeho obětí. Chtěl jsem to pojmout co nejrealističtěji. A k tomu jsem hlavně u vraha, potřeboval motiv. Dost silný na to, aby ho přiměl k nejhorším činům. Položil jsem si otázku: co zničí člověka nejvíce? Automaticky jsem si odpověděl, že smrt nejmilovanějších. A to byla cesta, kterou jsem se musel vydat. Správná cesta, neboť při psaní textů vraha, šlo vyprávění skutečně velice snadno. O dost lépe, než u jeho oběti, Martina Ptáčka, kde mi tvorbu znesnadňovaly jeho psychické problémy a stále se zhoršující fyzická zdatnost. Přesto psaní tohoto příběhu bylo pro mou maličkost velice zábavné, napínavé a dobrodružné zároveň. Sám jsem nevěděl k jakému konci budu přiveden, a když najednou přišel, zjistil jsem, že se mi velice líbí. Stejně jako celá povídka.

 

 

Zajímavosti:

  • Inspirací k povídce byl mimo jiné název jiné povídky z horror.cz od uživatele Soldier. Šlo o dílo Vrah v domě.
  • V povídce je zmínka na jiný autorovo literární horor: Toaleta, kdy při rozhovoru mezi Vendy a Martinem padne zmínka o Katce, která má vážně nemocnou babičku a doma „strašidelnou Toaletu“.

 

 

Další povídky od autora Andreu Nach (ondrej):

Tajemství klisny El

Toaleta

Cukrová vata

Pustina

CHARE

 

Sdílejte článek

Profilový obrázek

ondrej ( profil autora )

Jsem typický i netypický člověk, záleží na vašem úhlu pohledu. Patřím k fandům Stephena Kinga a hororového žánru vůbec. Mé koníčky zahrnují psaní vlastních příběhů, vědecký výzkum paranormálních jevů, filmařina (jak psaní recenzí, tak participace na jejich tvorbě). *** Profil na CSFD.cz: http://www.csfd.cz/uzivatel/65137-nach/

  1. Profilový obrázek
    Epanda 7 května 2012 v 21:00

    see-sawandrew
    1)Jsem dítě.Nejsem tak znalá ve světě literatury.Pro mě je dobrý horor když cítím příjemné mrazení.Tady jsem ho cítila.Viděl jsi horor nenávist?Tam se mi to nezdá

    Pro Ondřeje
    Možná je pravda ohledně těch postav.Ovšem pokud se čtenář plně ponoří do příběhu(teda alespoň já) nevnímám realitu.Jen to co je napsané a příjimám to jako fakt.Každopádně dál pokračuj ve své práci.
    🙂

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 24 dubna 2012 v 13:43

    Ondřej mi děkuje, ale vlastně ve všem, co sjem napsal, nemám pravdu, a nebo je ta chyba autorský záměr 😀 … no, jak myslíš. Je krásně vidět, jak se s kritikou vypořádáváš. V životě si buď samožer jakej chceš, ale v autorství je to sebevražda, jak je ostatně v povídce i komentu krásně vidět. Adios. 🙂

  3. Profilový obrázek
    ondrej 23 dubna 2012 v 15:01

    Skypper: Díky moc za Tvé první čtenářské dojmy. Doufám, že se pak vyjádříš k povídce jako celku. 😉 Můj postoj k odkazu a zajímavosti v závěru je takový: původně jsem neměl v plánu ho uveřejňovat, ale protože korektoři si ani nepovšimli (a to dokonce onu starší povídku četli), že je o Karle z Toalety v tomto příběhu zmínka, začal onen literární product placement postrádat svůj smysl. A tak jsem udělal to nejjednodušší. Vytvořil jsem odkaz a následně i udělal zmínku v zajímavostech, aby všichni ti, pro které je „V domě je vrah!“ první povídkou od Andreu Nacha, měli přímo chuť přečíst si další, právě odkazovanou. Chápu, že to zřejmě nepochopíš, ale už to, že se o tom mluví plní svůj účel. 😉 Co se týče zajímavostí psaných ve třetí osobě, musí se pochopit má osoba a důvod vzniku mého pseudonymu Andreu Nach. Stále říkám, že když píšu, nepíšu já jako Ondřej, ale já jako ta sobecká bestie (Nach), která je schopna vrazit dýku novorozencům do srdce (imaginárně samozřejmě), což by mě jako Ondřeje nikdy ani nenapadlo. A zajímavosti vznikaly dodatečně, nezávisle na příběhu. Psal jsem je tedy jako Ondřej a proto jsem – kvůli Andreu Nachovi – zachoval punc třetí osoby. 🙂
    See-sawandrew: Děkuji, pane kolego za obsáhlý komentář. Abych řekl pravdu, Teddy Gillard ani není povídka, jako spíše experiment. S tímto dílem bych ho ani neporovnával. Už proto, že Teddy Gillard byl imaginární profil vraha, stejně jako píšu skutečné profily ke skutečným osobnostem (reklama opět na mě: čekejte článek ke Caligulovi :). Co se naivity týče, každé mé dílo je naivní (a klišovité). Tajemství klisny El je naivní, Toaleta je naivní, CHARE, „Miluji tě“ i Cukrová vata je naivní. Vím o tom a upřímně i počítám, že ta naivita tam bude. Jsem snílek, takže samozřejmě často píšu o tom, co jsem ani nezažil. Prioritou je pro mě o tom psát tak, aby se to dalo číst, nikoli aby to vyznělo extra reálně. Takové psaní by mě ani nebavilo. Proto je pro mě „V domě je vrah!“ povídkou vydařenou a hlavně „hravou“. Co se jinak Richarda týče, jsem rád že píšeš „imbecil“. Proto tam ten jeho důraz na slušný žargon je. On je již mimo realitu. Chce zabíjet, ale přitom touží po slušném, gentlemanském chování. Mimo realitu? Určitě! Byl to autorovo úmysl? Rozhodně! 😉
    U závislosti na lécích, tam máš pravdu, že vyzní do ztracena. V původním, psychologickém nákresu postav, měla v jeho soukromé, profesní, předpříběhové a příběhové stránce být celá řada věcí jinak. Závislost na lécích mi mohla, ale i nemusela být k něčemu. Bohužel během té noci prožívá tolik adrenalinových situací, že výsledek je takový, jaký si můžeš přečíst. Proto s tím nadále nepracuji.
    Co se charakteristiky týká, je takto zmíněna v pár větách (chápu, že je amatérská), protože ji daná postava (ich formou) takto popisuje. To ostatní, autorovo popis, je zmíněno právě v jejím chování (nepřímou formou) až později.
    Dialog pro mě nevěrohodný rozhodně není. Díky Tvému příkladu (jak uvádíš) naopak vidím do duše vraha a vyplívá mi z toho skutečnost výše zmíněná. Co se konverzace během akce týče, nemyslím si, že je zdlouhavá a nereálná. V mé fantazii, ve které děj běžel jako film a já toto dění zaznamenával v písemné formě, dokázaly jednotlivé postavy takto hovořit a zároveň konat i akci, aniž by to bylo – jak říkáš – zdlouhavé. To je ale zase otázka interpretace. U moravského přízvuku, to je jako vytýkat mi, proč jsem v Toaletě místo němčiny použil češtinu. Tomu jazyku a jeho skladbě nerozumím, a pokud bych se o to pokusil, vypadal bych mnohem směšněji, než tak, jak jsem to udělal v příběhu.
    Brát za chybu ani nejde ono vodou unášené stavení. V reálném světě máš pravdu, ale v tom mém jeden takový dům na Moravě existuje a tam se stalo, co se stalo. Je to imaginární svět zasazen do toho reálného. Navíc myšlenka domu plujícího po vodě je pro příběh tím hlavním nosným pilířem.
    Postavy v příběhu přežívají velká zranění úmyslně, protože jsem slyšel znalé kritiky, že zabít postavy ve filmech jde až moc snadno. Člověk a jeho fyziologie je velice promakaný stroj, který zvládá i nadměrné zátěže a proto jsem zvolil sílící utrpení, kde i hrůzou je, že smrt stále nepřichází. Místy to bylo skutečně přehnané, ale ve scéně s holčičkou přivázanou ke stolu si to nemyslím.
    Co se týče „mé maličkosti“ a jejího výskytu v povídce, o tomto se nepíše v žádných příručkách tvůrčího psaní. To je čistě má volba, protože mi přišla nejvhodnější a často se s ní i setkávám. Co se píše v příručkách, je však vyhýbání se slovu: „já“.
    Co se týče zajímavostí a doslovů, s tím skutečně skončím. Na samotnou povídku to vliv nemá a čtenáře tyto informace určitě také nezajímají. U sebeodkazování zase (jak jsem již řekl) je to a bude reklama na mě pro ty, kteří třeba Toaletu nečetli (ne pro ty, co jí mají již přečtenou).
    Předně (a ještě jednou) děkuji Ti za Tvůj obsáhlý komentář a za přečtení. Na svém psaní makám, co to de, ale bohužel na povídky již čas tolik není. Odborné práce převažují.
    Jinak závěrem dodám, že dle mého každý musíme být ve svém životě samožér, a i jsme, jinak nemáme v životě šanci se uchytit. 😉

  4. Profilový obrázek
    Skypper 23 dubna 2012 v 08:16

    K samotné povídce jsem se ještě nedostal a jen tak zběžně jsem si chtěl proletět, jak bude dlouhá a jestli budou na konci zase odkazy na "Další úspěšná díla od autora Andreua Nacha" a nemílil jsem se. Ty už ponechám bez komentáře…reklama je reklama a každý ať si ji sám na sebe dělá, jak chce.
    Psát ale zajímavosti o své vlastní povídce a ještě v ní o sobě mluvit ve třetí osobě není ani trochu samožerské, to už je vyloženě směšné.
    Nemluvě o tom, že vyžvanit hned pod povídkou odkaz na Toaletu úplně zabíjí vtip takového odkazování, které by mělo být spikleneckým pomrknutím na věrného čtenáře, který buď pochopí a bude mít radost, že si té narážky všimnul, nebo má smůlu.
    Možná si z nás děláš srandu a my ti to zbaštili i s navijákem.

  5. Profilový obrázek
    see-sawandrew 21 dubna 2012 v 22:01

    Já narozdíl od jiných mám slov dost a taky jich sem většinu napíšu, ať už se ti to, Ondřeji, bude líbit, anebo ne.

    Dokonce i po tom těžce podprůměrném Gillardovi jsem byl naprosto šokován, jak neskutečně špatnou povídku se ti podařilo napsat. Nerad to říkám, ale tahle práce je suverénně nejhorší věc, co jsem kdy od tebe četl, a je špatná dokonce i v rámci sekce hororových povídek. Jednak proto, že je asi stejně naivní jako původní soldierův Vrah v domě, a pak taky proto, že je tak nehorázně samožroutská.

    Naivní je proč? Z mnoha důvodů. Práce s postavami je tak nevěrohodná, že na mě žádná postava ani na okamžik nepůsobila jako živý člověk. Ženské osazenstvo nemá cenu zmiňovat – jejich vnitřní svět chybí úplně. Z mužských protagonistů je Richard velmi kultivovaně mluvící imbecil, který místo advokátů a poroty raději sejme nestranného soudce, ten druhý je prostě tatík, jehož závislost na lécích je zmíněna jakoby mimochodem – je řečena, ale není na chování vidět. Charakteristika postav typu: "Vendina krása není jediná věc, co na ní kluci obdivují. Je to zároveň i její inteligence. Ve svém věku patří ve třídě k nejnadanějším dětem, co se logiky týče. Žádné jiné neumí tak dokonale matematiku jako ona. A v šachách již dnes porazí kdejakého dospělého. Přesto je svou divokostí a nespoutaností mnohdy doslova na zabití. Je úplným opakem Aničky, která je klidná a pohodová." je až přinejmenším amatérská. Jako kdyby literatura snad neumožňovala postavy charakterizovat pomocí jejich reprezentace – chování, jako kdyby autor snad musel o postavě přímo napsat, jaká je. Takhle opravdu ne, soudruhu.

    Přímá řeč je to samé. Dialog:

    „Jedna z věcí, kterou nenávidím je vulgarita. Co chci je, abychom se k sobě chovali jako gentlemani.“

    Panebože, jemu hrabe víc, než mě, když si dám flašku kořalky. Vtrhne do našeho domu, zabije nám psa, sváže mojí ženu i dceru a ještě za tohle všechno chce, abychom se k němu chovali jako gentlemani?

    „Gentlemani?“ nevěří má žena. „Říkal jste chovat se jako gentlemani?“

    „Ano, co je na tom zvláštního, paní Ptáčková?“

    „To, že se gentleman takhle nechová. Jestli jste gentleman, tak nás rozvažte a nechte jít. Slibujeme, že na všechno tohle zapomeneme.“

    je tak nevěrohodnej, že jsem se u něho složil smíchy. Takhle by ty postavy v takové situaci v životě nekomunikovaly. Jednak příšerně moc kecají (dlouhé věty během akce ani vyslovovat nejde), a jednak nemluví ani jako Moraváci.

    Ale nejen z té nefungující charakteristiky mě napadlo, jestli náhodou nejde spíše o terminátory než o lidi. Holčička, ze které vytekla kaluž krve, v pohodě komunikuje a musí být teprve upálena, aby umřela. Vendulka nám se šroubovákem v zádech spadne do řeky schopné unášet dům, ale vyplave a přežije. Ostatní postavy samozřejmě také vydrží víc než T-1000. Za vrchol nesmyslu samozřejmě považuji to unášení domu vodou… nevím, jestli jsi někdy byl na Moravě, ale tady se domy nestaví ze dřeva na mělkých základech, nejsme v Louisianě ani ve tvém oblíbeném Maine. Ale budiž, ty postavy jsou průser větší.

    Špatnej je i styl. První osoba v kombinaci s přítomným časem je špatná volba. V neustálých popisech děje ti slovní zásoba nestačí na to, abys tu ichformu dostal do snesitelných mezí. Používáš pak berličky jako užívání "má maličkost" místo slova "já", což v té situaci působí s prominutím debilně. Pokud je tohle výsledek těch příruček pro psaní, tak potěš koště.

    No a jako vždy na závěr – s tím sebeodkazováním si ze mě už asi opravdu děláš srandu. Nejen že svůj vlastní odkaz na Toaletu vysvětlíš v zajímavostech, ale ještě z toho slova v povídce uděláš pro jistotu aktivní odkaz. Ne, takhle opravdu odkaz jako intertext nevypadá, byť se s "odkazem" na internetu slovně shoduje. Čtenář na to má přijít sám, nemáš mu to cpát pod nos, tím celou tuhle srandu obracíš proti sobě. Tvoje postava v epilogu působí samozřejmě trapně, kor když příběh podáváš jako onen "hrdinský epos", jelikož přitaženost za vlasy a klišé ti z toho vyloženě chrstá. A na ty doslovy už se proboha vykašli a nech je Stephenu Kingovi… ten je sice taky celkem samožer, ale je alespoň dostatečně respektovanej autor na to, aby mu to někdo žral.

    Bohužel, Ondřeji, tohle není pamflet ani nenávistnej plivanec ve snaze tě urazit… víš, že bych to neměl zapotřebí. Snažil jsem se být co nejobjektivnější a co nejvíc odtažitý. Rád bych našel nějaké klady, ale v téhle povídce se skutečně žádný najít nedá. Začni na svém psaní pořádně makat, ony pochvalné komentáře od kamarádů netknutých tvůrčím psaním ti opravdu nedají vůbec nic.

Nový komentář