V domě II.


Měla pocit, že čas se šíleně vleče. Jakoby všechno najednou bylo zpomalené. Několikrát slyšela zvonit telefon, jakoby zdálky. Nemohla ho zvednout. Věděla, kdo ji volá. Kéž by v tu chvíli mohl být s ní. Oči se jí zavíraly. Nakonec podlehla spánku, i když nechtěla.

Probuzení nebylo příjemné. Šíleně se lekla. Rychle se rozhlédla kolem sebe. Byla zmatená, nevěděla kolik je hodin a příliš si nepamatovala co se s ní dělo. Uvědomila si, že je jí mnohem lépe. Byla ráda, ale co ji to tak vylekalo? Někdo zabušil na dveře. Znovu se lekla. Cítila se slabá, ale dokázala vstát a pomalu sejít dolů do haly. Zabušení na dveře se ozvalo ještě jednou. Došla ke dveřím a zavolala: „Kdo je?“ Z druhé strany dveří se ozval známý hlas. Ten milovaný hlas! Trhnutím otevřela dveře a objala ho. Konečně byl u ní, konečně nebyla sama. Než stihl cokoliv říct, přitiskla své rty na jeho a užívala si ten uklidňující polibek.

Měl o ni strach, proto přijel. Měl divný pocit, nejen proto, že mu v noci již neodpověděla na zprávu ani nereagovala na volání. Musel se u ní zastavit ráno cestou do práce, prostě musel. Byl smutná a trošku zklamaná, že nemůže zůstat déle, ale moc ráda, že je tu, alespoň na ten okamžik. Řekla mu, co si pamatovala a viděla v jeho očích starost. Chtěla, aby u ní mohl být pořád, aby v noci neuléhala do postele sama, aby byl u ní a tiskl ji k sobě. Aby se nemusela bát prázdného temného domu. Znala ho dokonale, vyrůstala tu, věděla o každém zákoutí, o každém detailu. Přesto jí bylo úzko, když tu musela být sama. Tolik to nesnášela. On teď musí odjet do práce, bohužel. Tiskla se k němu a nechtěla ho pustit. Šeptala, ať ji drží, ať ji nikdy nepustí. V jeho náruči ji bylo moc krásně.

Musel už jít. Ubezpečil ji, že telefon má stále u sebe a klíče od auta také. Kdyby potřebovala, může kdykoliv zavolat. Byla ráda, že ho má, tolik ho milovala a věděla, že i on miluje ji. Nade vše na světě, jak říkával. Dívala se za ním, jak nastupuje do svého vozu, usmála se na něj. Naposledy ji zamával a vydal se po zasněžené silnici za prací. 

Přemýšlela, co bude dělat. Bylo ráno a nechtěla se už vracet do postele. Rozhodla se zapnout počítač, podívat se na internet a napsat známým. Snad bude někdo online a ukrátí jí dlouhou chvíli. Přála si, aby bylo odpoledne, aby byli opět spolu. Přišlo jí, že počítač nabíhá strašně pomalu. Měla nepříjemný pocit v zátylku. Jako by měla někoho za zády. Několikrát se neudržela a otočila se. Pokoj byl prázdný. Na internetu neměla s kým popovídat, bylo ještě moc brzy ráno. Přemýšlela, že vyrazí ven. 

Venku sněžilo. Milovala sníh. Zasněžené ulice, parky, prostě nádhera. Oblékla se, zabalila do šály, natáhla rukavice a vyšla před dům. Chvíli se zastavila a nechala na sebe padat sněhové vločky. Bylo jí alespoň na chvilku úžasně. Její slabost pominula. Pomalu kráčela bílou cestou u domu a zanechávala za sebou stopy ve sněhu. Po ulici za tu chvíli nepřejelo jediné auto. Sledovala vyjeté koleje, které pomalu zapadaly sněhem. Vyjelo je jeho auto dnes ráno. Přepadl ji smutek, ale těšila se na odpoledne. Pokračovala dál po ulici. Ruce měla schované v kapsách a sledovala stromy kolem sebe. Došla do nedalekého parku. Louky byly celé schované pod bílou přikrývkou. Čerstvý sníh, to bylo snad to nejlepší na světě!!

Vůbec jí nevadilo, že má promáčené nohavice. Proběhla se po louce, v závějích sněhu. Nabrala jej trochu do rukou a rozhodila kolem sebe. Byla šťastná, i když do mysli se jí pořád vtíral pocit samoty. Nechtělo se jí domů. Ne teď, byla by tam sama.

Procházela se parkem, ale zima se jí brzy dostala pod kabát. Rozhodla se, že tedy půjde domů. Pomazlí kocourka a snad bude dobře. Loudala se k domovu. Příjezdová cesta byla už úplně zapadaná sněhem. Oklepala si boty na rohožce a vstoupila dovnitř, do prázdného domu. Alespoň tady bylo teplo. Sundala si boty a svlékla kabát i svetr. Kocourek se jí přitočil k nohám. Okamžitě ho zvedla a přitiskla svůj zmrzlý obličej k jeho kožíšku. Byl to tak příjemný pocit. Kocourek předl a nastavoval čumáček na pusinky. Bylo jí fajn, že je tu s ní. Alespoň někdo.

Počítač při odchodu nevypnula a několik jejích kamarádů se mezitím připojilo. Psala si s nimi a opět se jí zmocnil ten nepříjemný pocit. Trhla sebou a otočila se. Nikdo tu nebyl. V duchu si říkala, co blázní, je přeci jasné, že tu nikdo není. Vrátila se zpátky k počítači a na chvíli se zabrala do diskuze s kamarády. Hodiny se posunuly vpřed, blíž k poledni. Cítila, že na ni jde hlad. Zvedla se od stolu a šla do kuchyně. Na chodbě u schodiště si uvědomila, že je jí zima. V celém domě se topí a přesto ten chlad. Chodba byla divně potemnělá. Zatočila se jí hlava a musela se opřít o zábradlí. To ne, snad to nepřichází znovu. Pomalu se sesunula na zem a zády se opřela o zábradlí. Kocour jí v tu chvíli skočil do náruče a tiskl se k ní. Její miláček, vždy dokázal pomoct. Chvíli seděla a když se jí zdálo, že už je líp, pomalu se zvedla. Bylo to lepší. Ve dveřích do kuchyně měla pocit, jako by se o ni někdo otřel. Otočila se. Srdce se jí rozbušilo. Ten strach se nedal zastavit. V duchu na sebe křičela, ať neblázní, vždyť se nic neděje. Snažila se uklidnit a soustředit se raději na přípravu oběda.

Oběd pomohl, bylo jí lépe. Špinavé nádobí naházela do myčky a rychle přešla chodbu zpátky do svého pokoje. Sedla si na postel a mazlila kocourka. Její pokoj nebyl moc velký, ale útulný. Stěny měla vyzdobené obrázky koní. Z okna měla výhled na ulici a na park naproti. Přešla k oknu a zadívala se ven, na sníh. Usedla zpátky k počítači. Ten čas se tak vleče! Bylo jí smutno. Nudila se. Říkala si, že napíše báseň, nebo krátkou povídku. Myšlenky ale nepřicházely. Psala moc ráda, ale nebylo moc lidí, kterým by dávala své básně číst. Ukrývala do nich své myšlenky, své pocity a touhy. Zaplétala je mezi řádky a nesnesla pocit, že by je měl na očích někdo, kdo právě mezi řádky dokáže číst.

Rozhodla se na chvíli si lehnout. Svlékla se a vklouzla pod peřinu. Úplně se do ní zabalila. Měla ráda, když peřina obepínala její nahé tělo. Podepřela si rukou hlavu a zavřela oči. Kocourek vyskočil k ní na postel a přitulil se. Spánek na oba přišel velmi rychle. Čas utíkal. Opět ji probudilo zabušení na dveře dole v hale. Tentokrát se ale nelekla. Rychle vylezla z postele, oblékla si dlouhé volné triko a utíkala dolů ke dveřím.

Konečně je tady! Otevřela dveře a okamžitě se ocitla v jeho náručí. Zvedl ji a ona se mu zavěsila kolem krku. Milovala to. Objímala ho a tváří se tiskla k jeho vousům. Usmíval se a ona cítila, že je mu krásně, stejně jako jí. Lehce strčil do dveří a ty se zavřely. Vynesl ji až nahoru do jejího pokoje a jemně ji položil na postel. Sundala mu brýle a zadívala se do jeho hlubokých očí. Měl pro ni krásný, věnující se, pohled. Patřil jen jí. Nemohl se udržet a líbal jí. Líbal její rty a nemohl se jich nabažit. Objímali se a jeden druhého nechtěli pustit. Ptal se jí, co dělala celý den, jak se měla. Ona jen krátce odpověděla a znovu ho umlčela polibkem. Věděla, že to má rád.

Lehl si vedle ní a rukou se jí vkradl pod tričko. Položil ji na její bříško, jemně ji hladil. Teplo jeho dlaně ji dávalo pocit bezpečí. Cítila se nádherně. Konečně nebyla sama. Zavřela na chvíli oči a užívala si ten pocit. 

Nemluvili, jen si užívali přítomnost toho druhého. Políbil ji na tvář a vstal. Teprve teď si odložil kabát. Líbilo se jí to, ze všeho nejdřív se věnoval jí. Lehl si k ní zpátky a ona se otočila. Přitiskla se k němu zády a on ji objal. Políbil ji na krk. Cítila, že se jí chce spát. Nebránila se tomu. Bylo jí u něj tak teplo a bezpečně. Nechal ji a celou dobu ji držel u sebe. Líbal ji na vlasy a na rameno. Nespala však dlouho, jen několik minut. Ten pocit probudit se v jeho náručí byl nezapomenutelný. 

Nalákala ho do sprchy. Horká voda stékala po jejich tělech a on si před ní klekl. Měl delší vlasy, na ramena a měl rád, když mu je myla. Zatímco si s nimi hrála, líbal její bříško a boky, hladil ji. Dával jí všechno co mohl a ona jemu oplácela stejnou mincí. Byli tu jeden pro druhého.  

S umytými mokrými vlasy zasedli ke stolu v kuchyni k čerstvě uvařenému čaji. Drželi se za ruce a dívali jeden druhému do očí. Miloval její ruce. Byly tak jemné. Hladila ho prsty po obličeji. Vždy když se dotkla jeho rtů, políbil ji. Bylo to krásné, líbával jí ruce a ona to měla moc ráda. Tiše seděli a chtěli zastavit čas. Její úsměv ho hřál u srdce, chtěl aby jí bylo krásně, aby se nemusela ničeho bát. 

Vypili čaj a rozhodli se, že se projedou. Oblékli se a vyšli ven. Nastoupili do auta, kde byla zima. Zapnul topení, věděl, že má ráda teplo. Vyjeli a dali se po silnici nahoru za město. Bylo znát, že se brzy začne stmívat, ale nevadilo jim to. Z místa, kam dojeli, byl krásný výhled na osvětlené město. Sházeli se tu, když se seznámili. Na louce, kousek nad nimi. Oba si to pamatovali, ty první chvíle, kdy se vzájemně poznávali. Kdy lehávali na dece uprostřed dne, když bylo slunce vysoko nad hlavou. Nezapomněli na tu příjemnou nervozitu, když nevěděli, zda se smějí jeden druhého dotknout, potěšit lehkým polibkem. Svěřovali si svá největší tajemství, protože věděli, že mohou. Jeden druhému důvěřovali. Teď společně vzpomínali na ty krásné chvíle. 

Vystoupili z auta a vydali se sněhem nahoru na to místo. Stmívalo se. Vzali se za ruce. Tiskla jeho dlaň. Dával jí najevo, že se nemusí bát, že je tu s ní. S ním se jí nic zlého nemůže stát, nedopustí to. Tmavé stíny mezi stromy na ní nepůsobily dobře. Vůbec to nebyla ta louka, kterou si pamatovala z léta. Ta prosluněná louka vonící lučním kvítím. Stiskla jeho dlaň silněji. Objal ji. Věděl, že se bojí, ale nechtěl to. Snažil se jí dát najevo, aby neměla strach. Otáčela se a stále se dívala za sebe. Ta temnota kolem ji svírala a nebylo jí dobře. Prosila ho, aby šli zpátky, nechtěla tu být. Samozřejmě jejímu přání vyhověl. Věděl, že se jí procházka nelíbí, věděl o jejím strachu a litoval, že vyrazili tak pozdě. 

Došli zpět k autu. Opřel se o něj a ona se k němu přivinula. Díval se do jejích očí a viděl smutek. Pohladil ji po tváři a usmál se. Tiskla se k němu a třásla se zimou. Snažil se ji zahřát, ale venku mrzlo. Políbil ji na rty a nastoupili do auta. Jeli zpátky k jejímu domu a on ji pohladil po nohou. Vzala jeho ruku do svých a stiskla. Měla tak ledové ruce! Cesta naštěstí netrvala dlouho a za chvíli parkovali před domem. Doprovodil ji dovnitř. Svlékla se a pobídla ho, aby ji následoval. Šli do jejího pokoje. Posadil se na postel a ona si mu sedla na klín. Chtěla se k němu úplně celá schovat. Objímal ji a držel v náručí. Nechtěla, aby odešel. 

Zeptala se ho, jestli zůstane. Moc chtěla, i když věděla, že rodiče by s tím nesouhlasili. Přikývl a ona měla radost. Dnes v noci nebude sama. Svlékli se a užili si horkou sprchu. Ulehli do postele a přitiskla se k němu. Chtěla mu být tak blízko. Přikryl je a objali se. Zadívala se mu do očí a na rtech se jí objevil spokojený úsměv. Cítila se bezpečně a téměř okamžitě usnula. Rád se díval, jak spí. Zašeptal jí několik slov a pohladil po vlasech. Rád se o ni v noci staral. Když se vzbudil, přitáhl peřinu, aby ji přikryl. Věnoval jí několik polibků na tvář nebo pohlazení. Viděl, že je spokojená a to mu dělalo dobře. Po chvíli usnul. Jeho spánek byl klidný a hluboký.

Ocitl se na louce. Měsíc měl nad hlavou a hvězdami se třpytilo celé nebe. Bylo jasno. Přišel ke dřevěné lávce vedoucí přes potok. Chvíli se díval na ubíhající vodu. Bylo teplo. Opřel se o zábradlí lávky a čekal. Všude bylo ticho. Najednou ucítil na očích chladný dotyk něčích rukou. Ty ledové ruce znal velmi dobře. Usmál se, otočil a dal jí ruce kolem pasu. Její oči zářily. Přitiskl ji k sobě a povídali si.

Louka i potok se najednou rozplynuly. Ocitli se v úplné tmě. Přitisknutí k sobě sledovali, co se bude dít. Okolí úplně ztichlo. Občas se ozvalo slabé zavrzání. Všimli si, že stojí na staré dřevěné podlaze. Zdála se nekonečná, do všech směrů. Opět zavrzání. Otočila se a přitiskla se k němu zády. Držela se jeho kabátu. Zmocňoval se jí strach. Temnota všude kolem jako by se svírala kolem nich. Jako by okolo tančily podivné stíny. Horečně přemýšlela, co se v temnotě může skrývat. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Dřevěná podlaha ztmavla, nabrala temně rudý odstín. Zkusila udělat krok dopředu. Noha ji uklouzla. Zapotácela se a podívala se na zem, na čmouhu, kterou zanechala její bota. Zmocnila se jí hrůza. Podlaha byla celá od krve. Od čerstvé krve. Nevěděla, co má dělat. Otočila se na něj a podívala se do jeho očí. Neviděla v nich strach, spíš zmatení. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku. Vedl ji pryč, kamsi do nekonečna. Okolí se neměnilo, stále tatáž temnota a zakrvácená podlaha. 

Oba cítili únavu a jejich cesta nebrala konce. Doháněly je sžíravé a úzkostné pocity. Nevěděli, kudy mají jít, kam mají jít, jestli je vůbec možné někam jít. Podlaha jim najednou zmizela pod nohama a byli v úplné tmě. Cítili zem pod sebou, ale neviděli ji. Lehký závan větru si pohrál s cípem jejího kabátu. Byla jí zima. Cítila ten průvan a vůbec se jí to nelíbilo. Kolem nich se najednou rozsvítila světla. Slabá světýlka, jako od plamenů svíček. Viděli, že jsou v prázdné místnosti, nejspíš starého domu. Zem i stěny byly čisté. Na místnosti bylo něco zvláštního, co jim v prvotním překvapení vůbec nedocházelo.  Ani v jedné stěně nebyly dveře, ani okna.

Přemýšlela, odkud se vzal ten průvan. Přeběhla k nejbližší stěně a zabušila do ní dlaněmi. Otočila se a všimla si krvavých stop na podlaze. Jejím tělem prostupovala čirá hrůza. Nikdy se odtud nedostanou! Není kudy! Zatočila se jí hlava a ona cítila, že padá k zemi. Zachytil ji a vše kolem se rozplynulo.

Probudila se. Srdce jí tlouklo velmi silně, byla rozrušená. On byl už vzhůru a skláněl se nad ní. Hladil ji po vlasech a šeptal uklidňující slova. Silně ho objala a přitiskla se k němu. Třásla se po celém těle. Nešlo to zastavit. Po chvíli se mu povedlo ji uklidnit. Uvědomila si, že se právě probrala z dalšího zlého snu. Podívala se na něj. Řekla mu o louce, o podlaze bez konce, o temnotě, která je svírala. On dopověděl o stěnách bez oken a dveří, o krvavých šlépějích. Byla udivená. Zdál se jim oběma ten stejný sen. Stejný v každém detailu. Bylo to znepokojující, ale na jednu stranu byla ráda a nemusí už dál nic vyprávět. Jen se k němu přitiskla a byla šťastná za jeho přítomnost.

 

….pokračování příště

Sdílejte článek

Nový komentář