V domě I.

Otevřela uslzené oči a zadívala se do tmy. Srdce jí bušilo jako o závod a nemohla popadnout dech. Pokusila se pohnout, ale nešlo to. Celé její tělo jí připadalo jako kámen, jako kus těžké skály. Ocitla se v okamžiku beznaděje. Nemohla se pohnout ani nadechnout, jen očima sledovala strop nad sebou. Cítila na svém nahém těle potem zmáčenou peřinu. Co se to děje? Tak živý sen se jí ještě nikdy nezdál. Byla to čirá hrůza, zhmotněné zlo, které si našlo dnes v noci cestu právě k ní. Měla strach.

Snažila se soustředit, nemyslet na to, co právě prožila, byť jen ve snu. V duchu si říkala, že se musí uklidnit. Příval vzduchu jí najednou zaplnil plíce a dostavila se úleva. Konečně se mohla nadechnout, i když jen pomalu a opatrně. Říkala si, že už to bude lepší. Napnuté svalstvo na jejím těle povolilo. Pomalu se protáhla a shodila ze sebe peřinu. Studený vzduch zaplavil její tělo. Podívala se na chloupky na rukou. V pokoji bylo nezvykle chladno, přitom okno večer před spaním určitě zavírala a topení pustila téměř naplno, jak to měla ráda. Všechno se jí to zdálo divné, nerozuměla tomu.

Pocítila sucho v ústech. Musela se okamžitě napít, ale sklenice vody, kterou si každý večer dávala na noční stolek, byla převržená. Pomalu vstala a chvíli seděla. Mírně se jí točila hlava. Pokusila se pomalu vstát, ale sesunula se zpátky na postel. Na druhý pokus se jí podařilo vstát a pomalým krokem se vydala do kuchyně. Cestou se raději opírala o stěnu a o nábytek.

Otočila kohoutkem a naplnila sklenici po okraj vodou. Napila se a studená voda se rozlila po celém jejím nitru. Bylo to tak příjemné, konečně uhasila tu nesnesitelnou žízeň. Uvědomila si, že se ani neobtěžovala rozsvítit. V celém domě byla tma. Rodiče odjeli předevčírem na pár dní za příbuznými. Teprve teď jí došlo, že je v celém domě úplně sama. Uslyšela za sebou divný šramot. S trhnutím se otočila a zároveň se jí ulevilo, když viděla svého milovaného kocoura, jak si pochutnává na granulích. Otočil se na ni a jeho zelené oči se zaleskly. Potom se nevzrušeně dál věnoval své půlnoční svačině.

Opřela se o linku a znovu přemýšlela. V celém domě nikdo není, jen ona a kocour. Bylo jí hrozně. To ne! Úplně sama v tmavém domě. Měla hrozný strach. Nesnášela samotu. Dům je plný tmavých koutů a divných zvuků. Přistihla se, že slyší každé vrznutí, které jindy ani nevnímala. Zmocnil se jí tíživý pocit. Teď ji čekala cesta dlouhou chodbou zpátky do pokoje a do postele. Těšila se, až ji obklopí hřejivá peřina, ale uvědomila si, že její přikrývka je celá zmáčená potem. Došla k vypínači a rozsvítila v kuchyni. Všude si rozsvítí, bude jí tak lépe, i kdyby měla světla svítit až do rána. Došla si pro jinou deku a vrátila se zpět do pokoje. Téměř celé patro domu bylo rozsvícené. Shodila z postele mokrou peřinu. Teď se tím nebude zabývat. Zalezla do postele a pokusila se zahřát novou dekou.

Byla jí hrozná zima. Tiskla k sobě deku, ale moc to nepomáhalo. Proč jen zrovna teď musí být úplně sama? Ucítila lehký tlak na nohou. Kocour jakoby cítil její samotu, přišel ji potěšit a zahřát. Přitiskl se k ní a spokojeně usnul. Alespoň někdo tu je. Bála se zavřít oči. Měla strach, že se ten sen vrátí, že ji znovu bude trápit. Místo spánku se jí v hlavě točily myšlenky. Co teď bude dělat? Do rána je ještě daleko a usnout se bojí.

Sáhla na noční stolek a do ruky ji padl mobilní telefon. Sice je už hodně pozdě, ale zkusí alespoň někomu napsat. Snad její milý ještě nespí, snad pošle pár hezkých slov. Cítila, že v pokoji je stále velmi chladno. Ruce měla studené, ale přesto rychle vyťukala smsku a odeslala. Čekala na odpověď. Nebála se mu svěřit se svým strachem, s čímkoliv, co ji trápilo. Věděla, že se jí nebude smát, že ji podpoří.

Minuty ubíhaly a odpověď stále nepřicházela. Zmocňoval se jí ještě větší strach. Je vážně úplně sama. Kocourek ležící vedle ní spokojeně spal. V duchu se uklidňovala, že kdyby jí hrozilo nějaké nebezpečí, její kočičí přítel by to přeci cítil mnohem dřív a mnohem silněji. Ubezpečovala se, že pokud kocourek spí, bude všechno určitě v pořádku. Zamyslela se a v tom ji vylekal zvonící telefon. V duchu si vynadala. Zaměřila se na display mobilu. Ano, konečně odpověď na její volání o pomoc. Přečetla si příchozí zprávu, byla tak krásná a uklidňující. Hřálo ji, že na ni někdo myslí, že někdo je v duchu stále s ní. "Kdybys tak mohl být teď se mnou," pomyslela si. Napsala odpověď a odeslala. Doufala, že si s ní bude alespoň chvilku psát, aby zahnala zlé myšlenky.

Mezitím měla čas přemýšlet, ale unavovalo ji to. Víčka jí těžkla a nedokázala se tomu ubránit ani přes to, že se bála usnout. Ruka jí sklouzla a telefon vypadl z dlaně. Byla tolik unavená. Spánek se ale nechtěl dostavit. Měla těžké oči, celé tělo se jí zdálo slabé. Na mobilu zazvonila příchozí zpráva, ale ona neměla sílu se otočit a zvednout telefon. Nešlo to. Pomalu se převrátila na bok a měla pocit, že ji to stojí snad všechny síly. Cítila tlak v hrudi a nevěděla, co se s ní děje. Doufala, že to brzy přestane. Snažila se pomalu opatrně dýchat. Nepříjemný pocit u srdce začal ustupovat, ale nebylo jí nijak dobře. Nakonec se jí podařilo telefon zvednout a přečíst si SMS. Odpovědět ale neměla sílu.

 

 

...pokračování příště...