V dobrém i zlém


Seděl jsem U Kašpara nad pátou nebo šestou sklenkou Jihnu a litoval se…

Posledního půl roku moje manželství prošlo první pořádnou krizí. A to takovou, že mě doma vlastně už nic nedrželo. Hádky kvůli malichernostem se stávaly naším stálým hostem. Jednou jsme se tak pohádali kvůli koši na odpadky, že jsem Martu málem uhodil. Od té doby jsem se pokoušel omezit svůj pobyt vedle ni, jen na nezbytné minimum. Všechno jsem se pokoušel zahnat prací a když zrovna nebylo co dělat, hledal jsem útočiště zde, v klidném baru U Kašpara.

Pokud bych měl být upřímný, nechodil jsem na tohle místo náhodou. Táhly mě sem především tři věci. Za prvé, tady jsme se spolu před šesti léty seznámili. Měl jsem tady coby pojišťovací agent v terénu nějakou práci a s Martou jsme do sebe narazili. To do slova a do písmene. Chystal jsem se k odchodu, když dovnitř vtrhla jako uragán, aby se schovala před přívalovým deštěm a ne( štěstí) bylo na světě. Slovo dalo slovo, pozval jsem ji na skleničku a rok poté jsme se brali. To jsem ještě bláhově věřil, že šťastná manželství na celý život se dějí i ve skutečnosti. Jsem docela rád, že mi konečně spadly růžové brýle.

Ta druhá věc byla provozní doba non- stop. Pokud to bylo opravdu třeba, mohl jsem tu vzpomínat a litovat se, dle libosti. Někdy jsem se taky litoval až do němoty. Dá se říci, že se tohle místo stalo mým přechodným bydlištěm. Víte, když začnete chlastat, najednou se vám zdá, že život je přeci krásný. A o tohle mi taky šlo. Jen na chvilku utéct do jiného světa. O to horší však bylo mé ranní procitnutí zpět do reality. Ale to už k tomu tak nějak patří.

Třetí věc, která mě tu držela, byla blonďatá barmanka s velikostí poprsí číslo XXL. Pro ty její vnady, bych i ve svých čtyřiceti klidně skočil z mostu. Dal bych cokoliv na světě, abych se jich mohl dotknout. Ona moc dobře věděla, že se mi libí a schválně si oblékala trička s hlubokým výstřihem. Za normálních okolností bych se spokojil s pouhým pohledem, ale jen marně si vzpomínám, jak vlastně voní rozpálená ženská. S moji ženou jsme se nemilovali dobře půl roku. Asi určitě chápete proč tomu tak bylo. A jak to tak vypadá, možnost na nápravu už asi mít nebudeme. Ona mi totiž před týdnem tak nepřímo naznačila, že se semnou chce rozvést. Ne, že by mě to nějak překvapilo, ale docela mě to namíchlo.

Otočil jsem do sebe dalšího panáka. Pane bože, já bych jebal, až bych brečel.

Kolik chlapů si ji vzalo na tomhle pultu? Nejspíš hodně. Jen já se na to ještě nezmohl. Nikdy mi nechtěla prozradit, kolik ji je let, ale já to odhadoval na takových krásných třicet. V tomhle věku to holky potřebují mnohem víc, než kdy jindy. Objednal jsem si dalšího prcka a zabořil svůj pohled mezi dva kopečky napěchované pod červeným tričkem. Jsem to ale pitomec, když si myslím, že mi za pár lichotek jednoho krásného dne podrží. Na to je až moc chytrá. Ty kozy přede mnou natřásá jen kvůli prachům. Koketa jedna.

Začínalo mi být nějak vedro. Musel jsem si povolit uzel na kravatě.

Chtěl jsem ji přemluvit na barový sex, když se u pultu objevil rovněž vnadný vyhazovač a překazil mé plány. Toho vandráka mi tu byl čert dlužen. Kdyby neměl pracky jako já stehno, jednu bych mu vrazil. Veškeré snahy sbalit tuhle slečnu jsem hodil za hlavu v momentě, kdy si začali vzájemně šeptat do ouška. Dívčina si dneska báječně zapíchá, jen já si ho budu muset opět vyhonit. Když opice, tak pořádná. Hodil jsem do sebe vychlazeného Jihna a chystal se zaplatit. Vyřídila mě, co bys řekl švec. ,, A zase se někdy stav“, věnovala mi zdvořilý úsměv, takový, kterým se odměňují stálý zákazníci a dál se věnovala svému novému objektu.

,,Šlapko. Seru na tebe. V bordelu jsou daleko luxusnější micinky a ještě rády mi na rozdíl od tebe rozhodí kopýtka“. Seskočil jsem z barové židle, popadl kufřík a vydal se schvácenou chůzí k domovu. Hodinky ukazovaly půl jedné ráno. Shodou okolností jsem si ač nerad musel vybrat starou dovolenou, takže jsem měl před sebou ještě celých pět dní volna. Noc je ještě mladá a hospod ve městě habaděj… Tady má cesta ani zdaleka neskončila. Peněz jsem měl dost a žízeň byla veliká. Možná někde potkám pár přátel a pořádně to roztočíme. Nebo že bych šel rovnou do nevěstince?

Sotva jsem vykročil na chodník, zazvonil mi mobil. Marta…, co asi může chtít takhle pozdě? Snad se ji nezačalo stýskat. Musel jsem se nahlas zasmát. Taková pitomost. Ale co kdyby. Tak či tak jsem přiložil sluchátko k uchu a snažil se předstírat, že jsem v lepším stavu, než v jakém si mě představovala. ,, Ano, Marto“, promluvil jsem nahlas a zřetelně. ,, Kde jsi?“, zeptala se tiše. Sotva jsem ji slyšel a co víc, ona plakala.

Pochopitelně jsem začal blekotat všelijaké lži, které mě zrovna napadly. Jenomže jsem nějak zapomněl, že ona není hloupá a moc dobře ví, kde jsem byl, jen se potřebovala ujistit, že tomu tak je.

,, U Kašpara“, přiznal jsem barvu.

,, Počkej tam. Prosím. Musíš mi s něčím pomoct.“

Spíš než prosba, to znělo jako rozkaz, ale vzhledem k jejímu stavu, jsem to nekomentoval. Za jiných okolností bych rozpoutal třetí světovou. Nesnášel jsem, když semnou mluvila takovým panovačným tónem. Mohla na mě třeba štípat špalky, ale jen chvilku. Obzvláště poslední dobou jsem byl jako motor závodního auta. Vytáčel jsem se snadno a rychle.

Než jsem se stihl na cokoliv zeptat, zavěsila a já funěl do hluchého sluchátka. Ať už měla na srdci cokoliv, rozhodně to nebylo nic dobrého. Ona by se neobtěžovala, volat mi v jednu ráno, kdyby se nic nedělo. Možná, že potřebovala podepsat žádost o rozvod. Nebo nám shořel dům. Ukradli nám auto. Dost možná, mě třeba chtěla oddělat… Páni, co všechno člověka napadne, když mu v žilách koluje dvojka džinu. Poslední možnost jsem okamžitě vyloučil.

Ona je sice proradná intrikářka, ale na něco podobného by neměla náturu. To rozhodně ne.

Ať jsem přemýšlel jakkoliv, nedokázal jsem si vymyslet jediný důvod, který by racionálně vysvětloval její chování. Uvidíme. Snad to nebude tak vážné, jak se mi zdálo. Opřel jsem se tedy o zábradlí a na uklidněnou si zapálil cigaretu. Pokud mi naháněla hrůzu kvůli tomu, že nesplachuje záchodová mísa, tak si to hezky slízne. Vím, je to sice směšné, ale je ji to podobné. Posledně zavolala hasiče jen kvůli tomu, že na střechu našeho domu vylezl na půl zdechlý kocour a nemohl slézt. Kdyby mě milovala alespoň z poloviny tak, jako ta opuštěná zvířátka, nemusel bych balit vnadnou barmanku.

Z přemýšlení mě vyrušil motor přijíždějícího auta. Okamžitě jsem jej poznal. Byla to má Octavia. Vyřítila se z rohu ulice málem smykem. Něco podobného mi na Martu nesedělo. Ona vždycky jezdila podle předpisů. To jen já byl dle jejích slov bezohledný pirát silnic. Zabočila k obrubníku a to tak, že ho předním kolem přejela. Auto nadskočilo a zastavilo přímo u mě. Ona nikdy nebyla moc dobrá řidička. Tohle jsem dávno věděl. Tentokrát jela opravdu, ale opravdu jako to prase. Dnes večer vůbec poprvé, mi bylo našeho auta líto.

Nestihl jsem ani dovřít dveře. Sešlápla plyn až k podlaze a auto vystřelilo z místa. S nějakými předpisy si vůbec nelámala hlavu. Nevěnovala mi jeden jediný pohled. Neřekla jediné slůvko. Plně se soustředila na řízení. Řezala zatáčky jako zkušený pilot formule jedna a kruhové objezdy brala vlevo. V tuhle noční hodinu byl provoz sice minimální, ale i tak s našimi životy velmi riskovala. Snažil jsem se z ni něco dostat, ale marně. Celou dobu hleděla upřeně před volant nebo kmitala očima do zpětného zrcátka.

Tady něco nehrálo. Vždyť ona nebyla ani pořádně oblečená. Měla na sobě jen košili, kalhotky a na nohou obuté kozačky. Neviděl jsem ji sice moc dobře do obličeje, ale pod světlem palubní desky se ji na tvářích leskly slzy, jako drobounké perličky. Můj instinkt se nemýlil. V tomhle bude něco velkého. Ještě jsem ani neznal pravdu a už se mi na krku naježily chloupky. Ještě před malým okamžikem jsem měl slušně nakoupeno, ale nyní jsem si byl jistý, že jsem úplně střízlivý. Nějak jsem během té divoké jízdy ztratil přehled o čase( patrně jsem úplně tak střízlivej nebyl) a když jsem vyhlédl z okénka, zrovna jsme opouštěli civilizaci.

Ještě nějakou chvilku pokračovala po hlavní silnici a pak odbočila na lesní cestu. Tohle místo mi bylo velmi známé. Jednak proto, že jsme tu parkovali auto, když jsme o víkendech chodívali společně sbírat houby, a taky jsme se na téhle cestě v  autě párkrát milovali. Byla to děravá polní cesta a jízda po ni připomínala dálniční tankodrom směr Praha-Brno.

Tohle už bylo i na mě moc. Můj pohár trpělivosti přetekl. Už třikrát jsem se praštil o madlo do hlavy, jak auto skákalo přes výmoly. ,, Okamžitě zastav nebo se neznám!“ Udělala, co jsem ji řekl. Zastavila a vypnula motor. Světla nechala rozsvícená.

,, Nechceš mi konečně říct, co to má jako všechno znamenat?“

Marta povolila svůj stisk a ruce ji spadly do klína. Bylo to poprvé, co se mi podívala do očí.

Ale to bylo jediné, co udělala. Nic. Zírala na mě ztrápeným pohledem, jakým koukají lidé kráčející na popravu a mě projel po zádech mráz. Několikrát na sucho polkla. Myslím, že se snažila něco říct, ale místo toho se rozplakala. Položila hlavu na volant a plakala. Ale jak? Ona se přímo dávila vzlyky. Byla k neutěšení a já si myslel, že se snad vyskočím z kůže. Řeknu vám, že život s hysterkou , to chce ocelový nervy.

Vydržela to takhle asi deset minut. Pak se naše pohledy opět setkaly. Zhluboka oddechovala a třásla se ji ramena. Vůbec jsem netušil, jak bych se měl zachovat. Byla hodně vyděšená.

V takhle zuboženém stavu jsem ji ještě nikdy neviděl a docela mi to nahánělo strach.

,, Musím ti něco říct“, vyloudila ze sebe mezi vzlyky. Napadlo mě, že to nebude nic pěkného. Opřel jsem se do sedadla a nastražil uši. Utřela si hřbetem ruky slzy a snažila se dát dohromady. I když ji to stálo hodně úsilí. ,, Mám dvě zprávy. Jednu špatnou a druhou ještě horší.“

Mráz v mých zádech vystřídalo teplo po celém těle a to všechno se ještě během pár sekund zopakovalo.

,, Co se stalo ?“

,, Řeknu ti to, ale…“

,, Ale?“

,, Musíš mi odpřísáhnout, že…,že mě neuhodíš?“

,, Copak jsem tě někdy praštil?“

,, Ne. Ale nevím, jestli to zvládneš? Jsi jediný, kdo mi může pomoct. Věřím ti.“

Tohle byla ta nejlidštější a nejupřímnější věta, kterou mi za posledních několik měsíců řekla. Sice mi tím nahnala neuvěřitelný strach, ale došlo mi, že ji na mě ještě trochu záleží. Nemohl jsem ji odpřísáhnout, že budu v pohodě, ale rozhodně ji za to nezabiju. Teda, doufám. Ostatně, co tak strašného mohla udělat, abych měl důvod ji ublížit. Vždyť já tu potvoru ještě pořád miloval. Nikdy bych ji neublížil. Teda, myslím fyzicky. Psychicky jsme si ubližovali naprosto běžně.

,, Někoho jsem si našla“, odvrátila pohled.

Já to věděl. Bestie jedna proradná.

Upřímně řečeno, jsem se musel opravdu hodně držet, abych ji jednu nevrazil. Tak Martička mi nasadila parohy. Fajn. Konec konců i já měl zálusk na tu prsatou koketu, takže jsem to nakonec rozdýchal. Akorát, že já to na rozdíl od ni neudělal. Stejně se budeme rozvádět, tak nač z toho dělat humbuk. Bude mi chvilku trvat, než si zvyknu, ale nebudu ji bít. Rozhodně ne teď. Svým způsobem, mi ji bylo docela líto. Ani vám nevím proč, ale chtělo se mě zvracet. Opravdu jo. Škoda, že to nešlo. Vyzvracel bych se totiž své ženě přímo do tváře. Zasloužila to.

,, A ta druhá věc?“

,, Lítám v pořádných sračkách, Radku…“

,, Sračkách? Čekáš s ním dítě, že jo?“

,, To ne.“

,, Tak co teda?“

,, Asi jsem ho zabila…“

,, Cože???“

,, Sem ho…asi… když…já sem to nechtěla udělat.“ , začala koktat.

Jestli to měl být kanadský žert, pak byl naprosto nevhodný a trapný. Za normálních okolností bych se tomu možná snad i zasmál. Jenomže od toho telefonátu mi na ni něco nesedělo. To snad nemohla myslet vážně. Nevěru možná, ale tohle rozhodně ne. Vyčkával jsem, kdy se začne smát, ale když začala znovu popotahovat, došlo mi, že dnes večer mluví pravdu. Řekněme, že by něco podobného udělala. Pak by mě tedy opravdu zajímalo, co udělala s jeho tělem a proč mě do toho vůbec tahala?

,, Kde je? Co jsi udělala s tím chlapem?“

Místo odpovědi ukázala palcem za své rameno. Pochopil jsem okamžitě. V kufru.

Zmobilizoval jsem poslední zbytky svého zdravého rozumu a šel se přesvědčit na vlastní oči. Nijak jsem nepospíchal, protože pokud je tohle všechno pravda, určitě to nezvládnu. Tohle by byl poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Opatrně jsem otevřel dveře kufru. Ne moc. Nakoukl jsem na půl oka do jeho útrob, abych věděl na čem jsem. Netrvalo to dlouho. Sotva dvě vteřiny a já měl konečně jasno.

Neviděl jsem úplně všechno, ale jako důkaz jejího tvrzení ohledně zabitého milence jsem spatřil dost. Všechno se to ve mně sevřelo. Úlekem jsem otočil hlavu stranou, zabouchl páté dveře a prohnul se v bocích. Pokud jsem si ještě před půl hodinou myslel, že jsem docela vystřízlivěl, tak nyní jsem si tím byl naprosto jistý. Jako kdybych měl v břiše horskou dráhu. Největší strach jsem měl z toho, že mi nadšením pukne srdce. Už od dětství totiž trpím arytmií. Bylo mi opravdu zle. Srdce mi naráželo do hrudi. Silně a v nepravidelných intervalech. Přísahal jsem Bohu, že pokud z této situace vyváznu živ, budu muset vykopat ne jeden…, ale dva hroby!

,,Že se mi to jen zdá… Je to jen sen, zlej sen!“

Kdesi v dálce to na obloze hlasitě třikrát zahřmělo. Když romantika ve třech, tak se vší parádou. Zvedl se silný vítr. Koruny stromů začaly do jinak klidné noci šustit a šeptat svoji píseň. Za nedlouho se nebe silně rozžhnulo, doprovázeno pekelnou ránou oslňujícího blesku, který musel praštit do jednoho z těch vysokých jasanů. Přestávalo se mi tohle místo líbit. Čert tě vezmi Marto i s tvým zdechlým milencem! Tohle byl ten nejpodělanější den, mého života.

K zemi spadly první kapky deště. Docela mi ta ledová sprcha prospěla. Mé srdce se pomalu vracelo do normální frekvence a já začal zase vidět velmi ostře.

Otočil jsem se a  upaloval svižným krokem někam hodně daleko. Ona si to podělala, tak ať si to taky vyžere. S vraždou nechci mít nic společného. Na obloze to pořádně třeskalo. Koruny stromů se nakláněly pod náporem větru. Déšť mě při chůzi bičoval do tváře. Bylo mi to ale všechno jedno. Měl jsem tunelové vidění. Jak se něco takového mohlo stát? A  zrovna mě? Někde za sebou jsem uslyšel tlumený křik, kterak volá moje jméno. Pokračoval jsem nevzrušeně dál. ,, Radku! Počkej přeci! Radkuuu!“, řvala ze všech sil. Za moment se vynořila ze tmy svižným sprintem. ,, Musíš mi pomoct! Prosím! Moc tě prosím“, zkřížila mi cestu a snažila se mě zadržet. Byla zoufalá, promoklá až na kost. Plakala a naříkala.

,, Jdi mi z cesty“, obešel jsem ji obloukem.

Znovu mě předběhla a chytila za klopce saka.

,, Nemůžeš si jen tak odejít! Jsi vázán slibem, který jsi mi dal před Bohem, když jsme se brali! V dobrém i zlém! Vzpomínáš si? Ještě pořád jsem tvoje žena. Takže se ke mně tak chovej!“

Měla šílený výraz. Křičela mi z blízka do tváře. Mávala mi před očima prstem na kterém nosila snubní prsten. Mě zůstal po tom mém na prstu jen vybledlý obtisk. Sundal jsem ho asi týden po svatbě. Od té doby leží v zásuvce nočního stolku. Žádala, abych se k ni choval, jako ke své ženě. V dobrém i zlém.

,, Jak chceš. Nemám s tím problém.“

Vrazil jsem ji ze zadní ruky facku, až se posadila na zadek.

,, Máš pravdu ty proradná děvko! Jsi moje žena!“

Hned mi bylo lépe. Sice jsem ji slíbil, že ji nepraštím, ale když už na mě vytasila ty svatební žvásty, tak jsem si také vzpomněl, že jsme si přísahali i věrnost. Až do smrti. Jen jsem vyrovnal score. Částečně měla pravdu. Byla pořád moje žena a já ji nenáviděl i miloval zároveň. Hlavní bylo zachovat si chladnou hlavu a uvažovat racionálně. Jinak se nikam nedostaneme. Maximálně tak do lapáku za vraždu. Na takových dvacet let. Možná doživotí. Obojí stálo za starou bačkoru. Znovu jsem zvážil všechny pro a proti svého plánovaného odchodu a usoudil, že bude lepší zůstat. Snad mě něco napadne. Vrátil jsem se do auta, abych mohl vymyslet, jak se zbavit těla a zahladit stopy. Žena mě následovala a pečlivě dodržovala bezpečnostní odstup. Asi ta rána měla něco do sebe.

Seděli jsme v autě. Každý na svém místě. Oba jsme mlčky přemýšleli. Každý o něčem jiném avšak o jednom a tom samém. Neodvážila se mě vyrušovat z mého rozjímání. Kdyby ano, znovu bych ji uhodil. Byly dvě hodiny ráno. Začínala na mě přicházet opilecká únava. To hlavní nás teprve čekalo a já nemohl na nic přijít. Tak jako tak, ho ale budu muset zakopat. Já budu ten, kdo odskáče tu nejhorší práci. Marta jen sotva. Zadělala si na průser roku a já se teď ztrhám za to, že oddělala chlapa s kterým mě podváděla. Kdo s čím zachází, tím také schází. Ta ironie osudu mi nahnala do tváře velmi, velmi škodolibý úsměv.

,, Marto?“

,, Jo…“

,, Jak se to vlastně stalo?“

,, Já o tom nechci mluvit. Byla to nehoda. Nenuť mě k tomu.“

Tak děvenka se z toho všeho chtěla vykroutit. Potvora. Snad si nemyslela, že to bude tak jednoduchý. Jako její komplic jsem měl přeci právo vědět, jak se to celé semlelo. Slyšet pohádku o tom, jak někdo oddělal chlápka, co vám obdělával ženu, je přeci rajská hudba pro všechny paroháče. Chtěl jsem to slyšet. Neměla na vybranou. ,, Mluv!“, přikázal jsem ji. A aby věděla, že to myslím vážně, stiskl jsem ji za předloktí. Hleděla na mě opovrženým pohledem. Nejspíš zapomněla, že to ona mi vrazila kudlu do zad.

,, A  teď hezky vyprávěj nebo nastav druhou tvář!“

,, Nechci se o tom bavit, dokážeš to pochopit? Víš, jaký to je?“

Druhou rukou jsem se rozpřáhl. Dlaň jsem tentokrát sevřel v pěst.

Tomuhle už rozuměla. Nechtělo se ji do toho. Ale nakonec začala vyprávět. Dávala si na tom opravdu záležet. Nevynechala jediný detail a obzvláště s volbou slov, si dala obrovskou práci. Místo věty: ,, šukali jsme spolu“, říkala: ,, Byli jsme spolu“. Místo jeho jména ho označovala jako: ,, on“. Nejspíš mě nechtěla tolik ranit nebo se skutečně bála, že nakonec skončí vedle jeho boku, v chladném hrobě. Marta vyprávěla a já si skládal úryvky do jednoho příběhu.

Leželi ve společném objetí v posteli. Po zemi se váleli pohozené svršky oblečení. Říkali si vzájemně něžná slůvka. Plánovali společnou budoucnost a možná i to, že si dají ještě jedno kolo. Ona měla totiž doma neschopného ničemu. Takže byla velmi potřebná. Náhle se zvedl z postele a řekl ji, ať chvilku počká. Pak odešel. Neřekl ji kam. Tak na něho čekala. Vlasy měla upocené po pořádné jízdě a kolem nahého těla si omotala deku. On se dlouho nevracel a ona začínala chladnout a co bylo ze všeho nejhorší: Nudila se. Začala očima loudit po místnosti. Nakonec její zrak spočinul na židličce, přes jejíž opěradlo vysel opasek se zbraní. Její milenec byl totiž příslušníkem policie. Zvědavost ji nedala. Ještě nikdy takhle zbraň neviděla. Jen ve filmech. A tak se natáhla po opasku a vyndala ji z pochvy. Chvilku si ji jen tak prohlížela a zkoumala. Už byl pryč hodně dlouho, ale slyšela, jak v přízemí spláchl toaletu. Dostala geniální nápad. Schovala se i s jeho zbraní za dveře. Chtěla ho trochu postrašit. Za nedlouho uslyšela na schodišti jeho kroky. Za moment se objevil ve dveřích. Když spatřil prázdnou postel, zůstal stát jako solný sloup. Marta mu skočila do zad: ,, Sex nebo život?“

Ze zbraně vyšla rána a z jeho hlavy vystříkl gejzír krve…

,, A to je celý! Už si spokojenej ty hajzle?!“, ukončila svůj proslov.

Ano byl jsem spokojený a šokovaný zároveň. Co se na tohle dá asi tak říct?Nic. Pak to přišlo. Já se začal dávit smíchy až mi po tvářích tekly slzy. Tahle historka by mohla soutěžit o anekdotu roku. Vím, že mě chtěla taky praštit. Škoda, že jsem pro samé slzy neviděl, jak se tvářila. Nikdy bych si nepomyslel, že i za takové situace se člověk může pobavit. Nemohl jsem si pomoci. Kdyby takhle končili všichni záletníci, rozvodový advokáti by neměli co žrát. Naproti tomu vězeňská služba by se nestačila ohánět. Což mi najednou připomnělo, že mám v kufru jeho tělo, s kterým musíme něco udělat. Dal jsem se do kupy.

,, Teď budeme muset vykopat díru. Vzala si alespoň lopatu, viď?“

,, Mám tu plastovou, co používáš na sníh.“

,, Odpusť zlato, ale ty jsi normální, debilní kráva.“

,, Proč mě musíš pořád tak ponižovat?“

,, Protože si neskutečně tupá! Asi ti ten borec vyšoustal mozek z hlavy.“

,, Jsi ubohej šmejd Radku. Divím se tomu, že jsem tě mohla někdy milovat.“

,, Už jsi někdy viděla hrobaře, co kope jámu plastovou lopatou?“

,, Ne.“

,, Tak jak tě mohla napadnout taková blbost?“

,, Chtěla bych tě vidět, debile! Protože jsem byla doprdele rozrušená! Nenechám se pořád urážet!“

,, Ale necháš, protože jinak si ho půjdeš zakopat sama. Je to tvůj problém!“

,, Musíš to udělat ty. Já už nemůžu. Nezvládnu to. Jsem úplně vyčerpaná!“

,, To sis měla rozmyslet před tím, než jsi ho oddělala.“

,, Bože! Kolikrát ti mám ještě zopakovat, že to byla nehoda!“

,, Hlavně drž hubu! Nic neříkej ty píčo! Tyhle žvásty si šetři na soudní líčení!“

,, Píčo?!“, zařvala mi udiveně do tváře.

,, Jo! Si neskutečná kunda! Podívej se, jak si to všechno zesrala!“

,, Ty jeden čuráku! Možná, že kdybys za něco stál, tak jsem si nemusela nikoho hledat! Ale tebe zajímala jen ta podělaná práce a já jsem ti byla vždycky úplně ukradená!“

,, A kvůli komu myslíš, že jsem to všechno dělal? Kvůli tobě! Ale i tak ti to bylo málo!“

,, Neprosila jsem se tě o to!“, vztyčila na mě prostředníček.

Tak touhle větou mě neskutečně naštvala. To ona chtěla mít hezký dům, nové auto, drahý hadry a dvakrát ročně létat na dovolenou do Afriky. Kde jsem na to měl asi brát? Musel jsem dělat od rána do večera, když si ona jen dřepěla doma a nastavovala dlaň. A teď mi řekne, že o to nestála. Tohle byla ta největší lež, jakou kdy vypustila z úst. Nemluvě o tom, že mezi tím, co jsem vydělával, aby se ona měla dobře, tak se ještě pelešila s kde kým. Vzteky se mi zamotala hlava a vzápětí jsem ji vlepil další facku. A tím byla naše debata uzavřená.

Za nedlouho jsme se oba dva skláněli nad otevřeným kufrem. Teprve nyní jsem si toho mizeru mohl prohlédnout v celé parádě . Prvně v životě jsem viděl mrtvolu. Nebylo to jako srna, která leží v příkopu. Tohle bylo jiný. Až mi naběhla husí kůže. Tak to jsi ty, kdo mi utěšuje ženu.

Byl to pořádnej pořez. Takovej ten typ, co jim ženský sami skáčou do postele. Jak já je oba nenáviděl. Nic jiného si nezasloužil. Jen škoda, že ho musela oddělat zrovna ona.

Marta ho pěkně zřídila. Na hrudi měl koláč zaschlé krve a přes hlavu přetažený igelitový pytel, stažený kolem krku lepící páskou. Byl úplně tuhej. Chytili jsme ho za ruce a nohy. Sakra, byl ještě teplej. Docela jsem nechápal, jak ho mohla sama naložit. Ten chlap byl těžkej jako prase. Nakonec se nám to podařilo. Úcta k mrtvým jde v takovém případě stranou. Práskli jsme s tělem o zem. Ozvala se dutá rána. Na takovou práci jsem skutečně nebyl fyzicky vybavený. To jen ve filmech si jen tak přehodí mrtvolu přes rameno. Já to zkoušel a nic. Možná, že kdybych jako malý chlapec jedl ve školní jídelně špenát, dokázal bych to. Srdce mi opět začalo vibrovat. Jestli tudy půjde nějaký myslivec, je s námi šmitec. Zmobilizoval jsem všechny síly. Chytil jsem ho za kotníky a táhl ho do lesa. Martě jsem nakázal, aby vzala baterku a taky tu skvělou plastovou lopatu.

Zády jsem se otíral o větve stromů. Voda z nich mi stékala po hlavě a za krk.

Vzteky jsem proklínal celý svět. Za moment jsem měl vodu i v polobotkách. Mezi stromy nebylo vidět na krok. Když už jsem se dvakrát zamotal do ostružin, zlostí jsem s ním praštil. Začínal jsem se opět dostávat do červených otáček. Mé srdce mi říkalo, že bych měl zvolnit tempo. Zase jsem měl mžitky před očima. Nemluvě o tom, že to nejhorší mám ještě před sebou.

,, Já tu chcípnu! A to kvůli tobě!“, rozhodl jsem se, že si ulevím a vší silou jsem toho kreténa nakopl. ,, Tak ty mi prcáš ženu?“, špičkou boty jsem ho načutnul pod žebra. Marta se ještě nevracela. Vím, že jsem se asi nezachoval jako člověk, ale bylo toho na mě už nějak moc.

,, Teď ti budu muset vykopat jámu! A dost možná u toho taky zdechnu. Protože mám nemocný srdce! Dobře ti tak parchante!“, nakopl jsem ho potřetí. Nevím ani kam, ale to co se stalo pak, bych nepřál největšímu nepříteli.

On se probral. Prostě obživnul.

Prudce vydechl, jako když se vynoříte z pod hladiny. Nohy se mi zděšením podlomily a zřítil jsem se po zádech do propletenců ostružin. Uslyšel jsem praskání větviček doprovázené trháním igelitového pytle. Přede mnou byla jen tma. Žaludek mi vyskočil až do krku. Snažil jsem se vyprostit ze své pasti. Čím víc jsem se mlel, tím pevněji spřádaly ostružiny své okovy. Pak se tam objevila ona. Světelný kužel osvítil z boku stojící siluetu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Ten chlap byl na živu. Vykulený oči se mu protáčely jako symboly na výherních automatech. Ona začala křičet a to tak, že musela vzbudit snad všechnu lesní zvěř v okruhu dvaceti kilometrů. Pak se zřítila v mdlobách k zemi. Zároveň s ni zmizelo i světlo. To poslední, co jsem zahlédl byl jeho šílený pohled, krví podlitých očí. Začal jsem křičet. Tma. Černočerná tma. Myslel jsem, že se strachy poseru.

Jeho pracky mě pevně sevřely pod krkem. Sám jsem měl co dělat, abych neomdlel. Vlastně jsem si nic jiného nepřál. Zvedl mě jako pírko. Třepal jsem špičkami bot nad zemí. Nemohl jsem popadnout dech. Cítil jsem, jak mi funí z blízka do tváře. Vrčel a chrčel jako rozzuřený býk. Bulvy mi lezly z očních důlků. Začínal jsem se pomalu loučit ze životem. Jen jsem nevěděl, jestli mě dřív zabije on nebo moje vlastní srdce.

,, Svině“, zasýpal a poprskal mi tvář teplou krví. Ještě štěstí, že jsem neměl čas přemýšlet. Nevím jak bych si dokázal vysvětlit fakt, že mě rdousí člověk, jehož mozek posloužil jako nátěr stěny v naší ložnici. Chtěl jsem umřít. Udušení je strašná smrt. Úplně mi to trhalo plíce. Mé tělo si usilovně žádalo o nutnou dávku kyslíku. Beznadějně. Jako kdyby mě sevřel hrdlo do svěráku. Na mrtvolu měl obrovitou sílu. Ještě chvilku a bude konec… Snad.

Nevím, jestli si myslel, že už je po mě nebo mu došli síly, ale pustil mě. Sice jsem se mohl nadechnout, ale ocitl jsem se znovu zamotán v ostružinách. Měl jsem mokro v rozkroku a on kráčel směrem k Martě. Neměl jsem sílu něco udělat. Mé oči si navykly na tmu. Sice ne nějak dokonale, ale už jsem se dokázal bezpečně orientovat. Začal jsem ze sebe otrhávat trnité šlahounky. Ona začala znovu křičet. Křičela a prosila Pána Boha. ,, Ten ti nepomůže.“, pomyslel jsem si. Mohl jsem se sebrat a vzít nohy na ramena. Ale pokud ho nedokázala zabít kulka do hlavy, pak ho nezastaví nic a jistě by si mě našel třeba na konci světa. Co je to k čertu zač? Kdo nebo co, nemůže zemřít?

Marta se plazila po kolenou následována svým ne( živým) milencem. Nevím, co měl v plánu, ale rozhodně nám nechtěl odpustit. Chytil ji za vlasy a omotal si je kolem dlaně jako uzdu. Přitáhl si ji k sobě jako rybář háček. Nejspíš se ji chystal zlomit vaz nebo zakroutit krkem.

Vím, že si to zasloužila, ale pořád jsme byli manželé. V dobrém i zlém. Skočil jsem mu na záda a omotal mu kolem krku smyčku, připravenou z vlastního opasku. Zahlédl jsem díru v jeho hlavě. Byla velká asi jako kovová padesátikoruna. Rázem nechal moji ženu a snažil se mě setřást.

Držel jsem se v sedle ze všech sil. Teprve teď jsem poznal, jak těžkou práci mají kovbojové jezdící rodeo. Točil se semnou do kola. Snažil se mě strhnout či přehodit přes záda. Ta rána ho značně oslabovala. Řekl bych, že mu narušovala motoriku, což hrálo v můj prospěch. Nevím, jak dlouho bych se udržel, kdybych si to s ním šel rozdat za živa. Škrtil jsem ho jak jen to šlo. Nezdálo se, že by mu to nějak ubližovalo. Rozhodně ne víc, jak prostřelená lebka. Marta se překulila na čtyři. Když spatřila, jak spolu zápasíme, popadla baterku a vyskočila na nohy, jako když bičem práskne.

,, Pomoz mi! Marto!“

,, Nééé!“

,, Dělej něco! Už to nevydržím!“

,, Nemůžu!“, dala se na útěk.

Větve stromů se za ni zavřely, jako písečná bažina a ona zmizela. Svině! Ta podělaná hydra. K tomu všemu mě chytla křeč do předloktí. Policajt dotancoval až ke statnému stromu a začal semnou bušit o jeho kmen. Tři rány do zad jsem ustál. Po čtvrté jsem dal stromu bodyček svým ramenem. Něco mi tam ruplo. Teď už jsem se držel jen jednou rukou opasku a nohama propletenýma kolem jeho pasu. Byl jsem na pokraji šílenství. Před zhroucením mě držela už jen silná dávka adrenalinu, která mi nedovolila připouštět si, že zápasím s mrtvým. A že mě tu vlastní žena nechala na milost a nemilost.

Podařilo se mi vychýlit ho z rovnováhy a padly jsme na znak. Když mě ten hromotluk zalehnul, myslel jsem, že mě přejel buldozer. Z díry mu vytékala krev a kapala mi do očí. Věděl jsem, že už to dlouho nevydržím. Cítil jsem, že můj život dělí od smrti jen několik málo vteřin. Marta mě zradila. Pokud je možné vrátit se z nebe nebo pekla zpět na zem, udělám to, tak jako tenhle chlap. Vrátím se a najdu si ji. Neschová se.

Blbost. Nic takového není. Chtěl jsi pomoct své ženě a za to tě tu nechala s tímhle Frankensteinovým monstrem. Byl konec. Už jsem neměl síly. V dobrém i zlém. Amen.

Už jsem to chtěl vzdát, když se odněkud vyřítila Marta, jako torpédo. ,, Jsem tu lásko!“, posadila se na něho. V ruce svírala trn, jenž je součástí sady na lepení pneumatik. Bez zaváhání mu ho vrazila do hrudi. Rozmyslel jsem si to. Najednou se mi už nechtělo zemřít. Jenomže on nebyl zrovna snadná kořist. Jako odplatu za trn v hrudi, vrazil Martě pěstí. Teda, nestačil jsem se divit, kde se v něm bral ten elán. Ona na něj znovu naskočila. Vyprostila z jeho těla hrot a zasadila mu další ránu. Dostala další pěstí. Zakřičel jsem jako hladový tygr a ještě jednou se snažil ho opaskem zardousit. Policajt se svíjel jako rozzuřená kobra. Chrčel a funěl jak lokomotiva. Jeho krev, která mi natekla do očí mě zcela oslepila.

Držel jsem smyčku už jen jednou rukou. Byla to otázka desítek vteřin, než bych jej upustil. Chlap přidušeně vyjeknul. Vykoledoval si další bodnutí. A stále byl plný sily a života. Marta bodala. Já to tenkrát nepočítal, ale musela mu zasadit tak třicet možná čtyřech ran. Hekala u toho vyčerpáním, jako tenistky při odpáleném míčku. Milenec před sebe natahoval ruce, aby odvrátil útok. Ona do něj vrážela trn a zase jej vytrhávala, jako když bodá vosa. Jakmile se přestal hýbat, svalila ho ze mě dolů. Už jsem opět mohl svěže dýchat. S kopáním hrobu už jsme se nezdržovali.

,, Do hajzlu Marto, co to bylo?“

,, Já nevím…já chci pryč!“

,, Radku?“

,, Co?“

,, Já jsem se strachy to…počůrala.“

,, Nic si z toho nedělej já taky.“

Sotva jsme se otočili Marta vyjekla . Ten sviňák se znovu probíral k životu a zrovna teď ji svíral za kotník. Nakopnul jsem ho do ksichtu. Bezvýsledně. Spíš ho to ještě víc rozzuřilo. Strhnul Martu k zemi a začal se sápat na nohy. Začal jsem očima těkat kolem sebe. Ohnul jsem se pro tu podělanou plastovou lopatu, jenž ležela vedle něj. Chlap už klečel na čtyřech a právě se chystal postavit. Dlouze jsem se napřáhl jako baseballový odpalovač. Plastová část lopaty se roztříštila o jeho hlavu na stovky kousků. Zlověstně zavřeštěl a máchl po mě rukou. Odskočil jsem vzad jako srna a znovu se napřáhl. Marta začala hystericky pištět.

Ten chlap byl naloženej v marinádě z vlastní krve a vypadal jak příšera z nějakýho hnusnýho filmu. Jedním tahem si z břicha vyškubnul trn a otočil se na mě. Při tom pohledu jsem začal srát maggi v kostkách a ona údivem přestala křičet. V tuhle chvilku jsem definitivně ztratil poslední zbytky racionálního uvažování. Někde jsem sice četl, že lidské tělo vydrží hodně, ale tohle už byla věc která bořila všechny mýty a legendy o nesmrtelnosti. Zvednul ozbrojenou ruku nad hlavu a chystal se k útoku.

,,Kurvááá!, udeřil jsem ho.

Tentokrát sedla. Dřevěná násada hlasitým švihnutím rozrazila vzduch a dopadla na jeho zátylek, kde se rozlomila na dva kusy a on se skutálel jak hadrovej panák do spletenců ostružin. Chytil jsem šokovanou Martu za ruku a táhl ji za sebou pryč. Někam daleko. Hodně daleko. Naskočili jsme do auta. Jako na potvoru jsem nemohl zařadit první převodový stupeň. Převodovka vydávala podobné zvuky, jaké vydává velikonoční řehtačka.

,, Dělej jeď!“, burcovala Marta.

A tak jsem tam hodil dvojku a pořádně vytočil motor. Mračno kamínků zacinkalo o karoserii a my se začali konečně vzdalovat od toho místa. Ještě jsem se podíval do zpětného zrcátka, jestli za námi neběží.

 

Neběžel…

 

Jestli se její milenec znovu probral, to netuším. Ale něco mi říká, že když vám někdo provede pětačtyřicítkou lobotomii a vám se nic nestane, nejspíš vám rána násadou za krk taky nic moc neudělá. Ale nechci na to teď myslet. Nechci myslet na nic i když mi hlavou létá spousty myšlenek.

Sedím za volantem. Marta vedle mě. Ujíždíme spolu pryč.

Přemýšlím nad tím, že slunce je žluté, nebe modré a tráva zelená. Protože to tak prostě je.

A taky proto, že nechci myslet na to, co náš příští dny čeká. Ať už umřel nebo ne, tak jako tak to nebude nic hezkého.

S tím rozvodem prozatím počkáme. Teď budeme totiž potřebovat jeden druhého víc, než kdy jindy.

Sdílejte článek

Nový komentář