Ústav: Odplata


Německo, Neresheim, 25. listopadu 1944

„I když měl zlomeny tři obratle a jeho mozek byl vážně poškozen, podařilo se nám to. A věřte mi, že to žádná hračka nebyla. Poté, co se to tam celé zasypalo, rozdrtilo mu to téměř všechny kosti a je obrovský zázrak, že mozek zůstal téměř celý.“ Říká vědec důstojníkovi Kleinovi. „Vyjadřuji vám velký dík za celou Říši. Jeho mozek byl ten nejdůležitější. Zavděčil jste se našemu Vůdci a on vám to oplatí.“ „Óoo! A kolik mi ráčí Vůdce dát?“ zeptal se vědec.

„První ho zprovozněte! Potom dostanete svou odměnu.“ Osočil se Klein. „Dobrá, dobrá.“

Vědec odhrnul bílý plášť z jakési skleněné skříně. Celá ta malá tmavá místnost se najednou ozářila. Klein údivem otevřel pusu. Ve skleněné skříni stál průsvitný muž. Postavu měl jako člověk, ale jeho kosti, maso i kůže, to všechno zmizelo. Měl tělo z jakési podivné průhledné látky.

„Z čeho to je?“ zeptal se Klein a upřeně sledoval monstrózní dílo. „Devadesát osm procent jeho těla tvoří diamant. Nejtvrdší nerost, jaký existuje. Je nezničitelný!“ říkal vědec. „A na co to funguje?“ „Toho se nemusíte bát. Naše technologie je tak vyspělá, že je poháněn doslova na vzduch.“ Odpověděl vědec. „Cože? Jak může něco fungovat na vzduch?“ „Je to velice složitá technologie a na celém světě ji znám já a pár mých přátel. No, ale pojďme k věci. Řeknu vám, jak ho zprovoznit. V lebce má ukrytý mozek, ten je propojený se všemi částmi těla, takže dokáže sám chodit a dělat co bude jenom chtít. Můžete ho však vypnout. Na temeni hlavy má mechanismus, když do něho zadáte správný kód, dostanete se do předmozkové komory. Tam má své centrum, co se pohybového mechanismu týče. Tuto komoru dělí od mozku tenká stěna, takže bych nedoporučoval to stále otvírat a zavírat. Jinak bych k němu řekl, že je to můj nejlepší výtvor. Má stokrát větší sílu, než obyčejný člověk.“

„Moc řečí. Hlavní je aby to fungovalo. Tak už to zapněte.“ Řekl Klein. Vědec poslušně kývl a otevřel skleněnou skříň. Sáhl robotovi na temeno, něco pomačkal a ozvalo se zaklapnutí.

Robotovi se otevřeli víčka, která skrývala zářící oči. Robot pomalým krokem vykročil ze skříně. „Kde to jsem.“ Ozval se poněkud nelidský hlas. Klein k robotovi přistoupil a řekl: „Vítám vás zpět, doktore Schwarzi.“

Německo, kdesi v lesích Sinabronnu, 26. listopadu 1944

„Konečně jsi už tu. Cos přinesl?“ ptal se Edmund Thomase. „Pár pomerančů a nějaké maso.“ Odpověděl Thomas. „Díky moc, to maso musíme zavčasu upéct.“

„Už mě to štve!“ říkal Thomas, „tolik let jsem strávil v tom hnusném ústavu a jak to tak vypadá, do konce mého života mě budou pronásledovat všichni Hitlerovi poskoci. Můj život stojí za houby.“

„Můj asi ne, co?! Měl jsem rodinu, děti a moje posedlost vědou je zabila. A všechno to skončilo tím, že když se jenom trošičku vzteknu, proměním se v ohavnou příšeru.“ Litoval se zase Edmund.

„Jsme na tom stejně… někdy si říkám, že kdybychom neměli tu schopnost, tak by nás ty bomby aspoň zabili. A měli bychom pokoj. Neutíkali bychom po lesích, jako blbci. Stejně to dlouho nevydrží. Dřív, nebo později nás najdou a buďto zlikvidují, nebo na nás budou zase provádět pokusy.“

„Víš, Thomasi. Bylo mi tě líto, jak do tebe píchali ty injekce. A všech těch ostatních mi bylo líto také. Týrali vás v tak malých klecích a vy jste proti tomu nemohli nic dělat. Jsme rád, že aspoň to jsem nezažil.“ Pravil Edmund. „Máš štěstí. Ale, myslím, že se do klecí brzo vrátíme.“

Německo, Neresheim, 26. listopadu 1944

V obdélníkové místnosti sedí „diamantový“ Schwarz a naproti němu důstojník Klein. „Ještě jednou bych vám chtěl poděkovat. Nevěřil byste, jaké je to být mrtvý.“ Říkal Schwarz. „Ne, to bych nevěřil a ještě dlouho bych to zkusit nechtěl. Doktore Schwarzi, my víme, že jste velice úspěšný vědec a měli bychom na vás jednu prosbu.“

„Ano, jakou?“ „Po tom nešťastném incidentu s doktorem Grossem, je naše Říše v ohrožení. Hned po totálním zničení našeho pokusného ústavu v Oberstdorfu, jsme sčítaly mrtvé a různé škody. Nikde jsme však nenašli těla několika exemplářů. Přesněji řečeno, utekl nám doktor Edmund Gross, Thomas Löw , Heidrich Viertel a Oscar Gegen.“ „Cože?!“ zařval Schwarz, „Edmund Gross, ten který mne zničil a ten který zničil i celý ústav, je stále na živu? Jak je to možné? Vždyť jsem ho….“ Schwarz se zklidnil a i když to na robotovi nebylo znát, určitě se rozpomínal.

„Nevíme, proč to přežil, ale vy to určitě víte. Co se tam stalo?!“ ptal se Klein.

„On, chtěl utéct. Ale já jsem ho zastavil a něco mu dal. Počkejte..e.. vzpomenu si.. co to sakra bylo.. ano! Už vím. Tehdy jsem mu píchnul krev Thomase Löwa! Toho, co se při zvýšené hladině adrenalinu mění v neporazitelného. Myslel jsem, že ho to zabije!“

„Nezabilo ho to, to vás můžu ujistit. Teď se nám někde potulují dva takoví! Musíme je zastavit. A navíc ještě další dva. Viertel, který se dokáže měnit ve vlka a Oscar Gegen. Ten ze sebe vydává obrovsky dlouhá chapadla nesmírné síly. Všechny musíme zabít!“ říkal Klein.

„A co chcete po mě!“ zvýšil hlas Schwarz. „Chceme, abyste je našel, ty zbytečné zabil a doktora Edmunda chytil. Hodí se nám , je to výborný vědec a navíc teď už taky pokusný exemplář, který je hodně nebezpečný.“

„Já nic takového nezvládnu.“ „Ale ano! Vaše tělo je z diamantu! Jste poháněn pouhým vzduchem. Máte obrovskou sílu, jste vycpaný nejmodernější technologií! Neoživovali bychom vás, kdybyste nám již nebyl užitečný a navíc, na to nebudete sám!“

„Prosím vás, oni zabijí normálního člověka za pár vteřin.“ Smál se Schwarz. „Ano, obyčejného člověka,“ vysvětloval Klein, „ale já jsem měl za úkol shromáždit naše nejlepší tajné agenty. Mají nevídané schopnosti… Představuji vám profesora Konrada Schnella,“ řekl Klein a z bočních dveří vstoupil do místnosti muž v černém plášti a klobouku. „Dobrý den.“ Pozdravil profesor Schnell a posadil se vedle Schwarze. „Dobrý den.“ Odpověděl mu Schwarz. „Profesor je velice nadaný fyzik, biolog, matematik a přírodopisec. Do našeho týmu ho přibíráme díky jeho schopnosti.“ „Ehm,“ odkašlal si Schwarz, „smím vědět, jaké schopnosti?“ „Ale ano.“ Odpověděl Schnell. Napřímil ruku směrem k jedné malé váze. Chvíli se jakoby zamyslel a pak to začalo. Váza se samovolně vznesla a pomalu sama připlula až k Schnellovi.

„Óo! Zajímavé!“ vykřikl Schwarz. „Děkuji… Za spolupráce mého pomocníka jsem na sobě prováděl pokusy. Jediný tento se vydařil. Plně ovládám, jak tento jev, tak také telepatii.“ „No nádhera!“ divil se Schwarz.

„Další je doktor Stephan Fuchs.“ Prohlásil Klein a ze stejných dveří vyšel další muž. Na to, že byl listopad byl velice lehko oblečen. „Zdravím vás všechny.“ Pozdravil a ostatní mu odpověděli. „Doktor Fuchs se osobně setkal s mimozemskou civilizací. Jeho pohybové schopnosti jsou naprosto abnormální, prosím doktore, předveďte nám to.“

„Nebude to pro mě žádný problém.“ Odpověděl Fuchs. V tu ránu zmizel a objevil se na druhém konci místnosti. „No to není možné! Výborně, výborně! Bravo!“ jásal Schwarz. Byl velice nadšený téměř celý svůj život strávil v laboratoři a takové lidi pozoroval. Byl jako malé dítě, když dostane svoz vysněnou hračku.

„Takže se vás všech táži, přijímáte váš úkol?“ zeptal se Klein. A třikrát se ozvalo ANO.

Německo, kdesi v lesích Sinabronnu, 27. listopadu 1944

„Vstávej!“ budil Edmund Thomase. „Co..co? CO? Jejda. Úplně jsem zaspal.“ „Honem. Dneska se musím ukázat doma. Naši už budou čekat.“ Pravil Edmund. „Jo, jo. Musíme vyrazit. Normálně bychom šli i dva dny. Musíme se rozzuřit.“ Říkal Thomas. „Dělám to nerad, ale budiž!“

Oba dva si pohotově stoupli před sebe a v jednom mžiku si dali facku. Dostatečně je to rozzuřilo a začali se proměňovat. Byli třikrát větší. Dlaně měli jako bubny a jejich nohy by si někdo spletl s kmeny stromů.

„Jdeme!“ řekl Edmund a začal utíkat. Thomas se za ním přidal a za pár sekund jich už ani nebylo vidět.

Německo, Neresheim, 27. listopadu 1944

Před vysokou budovou stálo černé auto. V něm seděl u volantu Fuchs a v zadu za ním Schwarz a Schnell.

„Doktore, smím se vás zeptat, jak chcete započat lov na ty uprchlíky?“ ptal se Schnell Schwarze. „Velice jednoduše. Hlavním úkolem této mise je zabít Thomase Löwa a odchytit doktora Edmunda Grosse. A kde se bude asi Gross stále a stále vracet?“ „Jak to máme vědět?“ řekl Fuchs.

„To je přece jasné! V Sonthofenu má doktor Gross rodiče.“ Odpověděl Schwarz. Schnell se na něho vychytrale podíval: „Geniální plán, doktore Schwarzi. Fuchsi, jedeme do Sonthofenu!“

Německo, Sonthefen, 28. listopadu 1944

„Uf. Běželi jsem celou noc. Konečně- jsme- tady.“ Oddychoval si Thomas. „Myslím, že bychom se mohli vrátit do původní podoby, co říkáš?“ ptal se Edmund. „Jo, to teda mohli.“

Za pár okamžiků byli zase normální muži. Vylezli z lesa a uviděli malý domeček na pokraji vesnice, kde bydlelo sotva padesát lidí.

Přiběhli k domu a Edmund zaklepal na okno. Vedle okna se otevřeli dveře a vystoupila z nich starší žena. „Edmunde!“ Křičela a okamžitě se s ním objala. „Ach, mami. Tak dlouho jsem tě neviděl a kde je táta?“

„Pojď dál i s tvým přítelem. Už na vás dlouho čekáme.“

Edmund s Thomasem vešli dovnitř. Inu, byl to malý útulný domeček.

V obývacím pokoji seděl na houpacím křesle starý muž s bradkou. „Tati!“ „Synu! Vítej zase doma.“ Ano. Ten moment byl plný samých objetí. Celý den si potom vyprávěli. „Kdo ví, jak to bude dál.“ Říkala matka. „Snad to dobře dopadne. Ale bohužel vám chci něco oznámit.“ Říkal Edmund. „Co?“ „Víte, tu v Německu už není bezpečno. Chceme tady s Thomasem utéct do jiné země.“

„To vám stejně nepomůže! Myslím si, že Hitler přeci jen vyhraje.“ Říkal otec. „Modleme se, aby se to nikdy nestalo.“ Prohodil Thomas.

V tom najednou uslyšeli auto. Edmund přiběhl k oknu a podíval se z něj. „Sakra! Thomasi. Někdo tu vystupuje. Počkej, kdo to jenom může… Co to je??!! Panebože. Nějaký stroj, nebo co to je. Je takový průhledný, pojďte se podívat!“

Všichni se sběhli k oknu a viděli, jak „diamantový“ Schwarz společně se svou družinou vystupují z auta. „Jsou tu kvůli nám! Nějak si to museli zjistit!“ řval panicky Edmund. „Edmunde! Musíme se vzteknout!“ dořekl Thomas. V tu se začaly soustředit a po pár vteřinách se proměnili ve velké stvůry.

Matka řvala. Otec ji chytil a uklidňoval ji. „Neboj, to bude v pořádku.“ Naráz někdo vykopl dveře. Ve dveřích stál Schwarz, Schnell a Fuchs. „Tady jsou!“ zařval Schwarz a všichni obrovskou rychlostí vyrazili na obry.

Schnell se pár metrů před Thomasem zastavil a napřáhl na něj ruku. Thomas se najednou vznesl, ale ne moc, protože strop ho zastavil. „Co to se mnou děláte?!“ řval Thomas, kterým teď Schnell šlahal na všechny strany a mlátil s ním o zdi. Fuchs zmizel a objevil se za matkou s otcem. Oba dva praštil železnou tyčkou, kterou si s sebou nesl, do hlavy. Ti okamžitě omdleli, možná i zemřeli. V tom zmatku ale neměl nikdo čas je zachraňovat.

Edmund bojoval se Schwarzem. K údivu to byl vyrovnaný souboj, Schwarz byl totiž nadupaný nejmodernější technologií. „Kdo jste a co chcete?“ řval Edmund. „Vás, doktore! Ha ha!“ odpověděl Schwarz. „Kde Říše sehnala takovou zrůdu, jako jste vy?“

„Copak ty už si nevzpomínáš! To ty! Ty jsi mne stvořil! Tehdy v ústavu! Rozdrtil jsi mi všechny kosti, div jsi mi nezničil mozek. Ale protože já jsem věrný Vůdci, dali můj mozek do tohoto božského stroje. Já jsem dílo nejmodernější technologie!“ V tu udeřil Schwarz Edmundovi obrovskou ránu pěstí do břicha a ten odletěl, až vyrazil celou stěnu a dopadl venku.

„Panebože! Schwarz!“ řekl si Edmund, postavil se na nohy a vletěl do místnosti. Na oplátku zase on dal ránu pěstí Schwarzovi a ten také skončil na druhé straně domu. „Jsme si vyrovnáni, pane řediteli. Vy jste stvořil mě a já vás.“ Pravil Edmund.

Na jednou se ozvala velká rána. Thomas chytil Schnella a odtrhl jeho horní část těla od spodní. Celou místností projela vlna krve. „JO!“ zařval Thomas a skočil po udiveném Fuchsovi. Ten ale v mžiku zmizel.

Edmund rychle přiběhl ke Schwarzovi. „Myslíte si, že někdy dokážete zničit diamant? Ha! Ne, nejste tak silný. Doktore Grossi, buďte rozumný! Přidejte se k nám!“ „To nikdy!“ zařval Edmund a skočil po Schwarzovi. A znovu započala bitka.

Fuchs po pár minutách zmizel a už se neobjevil. Toho Thomas využil a rychle se šel podívat na Edmundovi rodiče. „Do prdele! Jsou mrtví!“ řekl Thomas. Edmund to uslyšel a v ten okamžik přestal bušit do Schwarze, který dostával velkou nakládačku. Schwarz využil této příležitosti a utekl. V autě už za volantem čekal Fuchs a jak rychle se objevil, tak rychle i zmizeli.

Edmund přišel za mrtvolami svých rodičů. „Edmunde, je mi to líto.“ Řekl Thomas. Edmund si k nim pomalu klekl a začal plakat. Na zem dopadaly obrovské kapky slz. Ten den poté Edmund za domem svých rodičů vykopal dva hroby a vložil je do nich. Při večeru pak s Thomasem zmizeli pryč.

Německo, Neresheim, 29. listopadu 1944

„To není možné!“ řval Klein. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale oni roztrhli Schnella v půli!“ omlouval se Schwarz stojící vedle Fuchse. „Taková omluva nic nespraví!“ pokračoval v řevu Klein a kopl do blízkého stolíku, který teď odletěl o tři metry dál.

„Tohle bylo naposledy, co jste naši Říši zklamali! Nemyslete si, že si můžete dělat,co chcete! S vaší výstrojí byste zabil i pět takových Grossů!“

V tom se Schwarz vztekl a chytil Kleina pod krkem. „Nemyslete si, důstojníku Kleine, kdybyste nebyl pod přímou ochranou našeho Vůdce, rozmačkal bych vás na sračky!“

Klein řekl sípavým hlasem: „Pusťte mě, nebo toho budete litovat.“

Schwarz se zklidnil a pomalu Kleina pustil. Ten si hned promasíroval krk a řekl: „Tohle bylo naposled. Chci doktora Grosse, jinak vás už nikdy nikdo neuvidí.“ „Dobře. Asi vím, co mají v plánu. Chtějí nějak uprchnou z Říše.“ „Děkuji za informaci. Okamžitě musíme kontaktovat pohraničí. Ale moment, můžou taktéž odplout oceánem. Zrovna zítra odplouvá loď do Atlantického oceánu. Veze jídlo a střelivo pro naše ostatní válečné lodě.“

„Rozhodně musíme zvýšit pohotovost.“ Řekl Fuchs.

Německo, přístav Widdelswehr, 30. listopadu 1944

„Hlavně nenápadně.“ Říkal Edmund. „Je to pěkně na nervy! Neměli jsme ty dva vojáky házet v bezvědomí do moře!“ pravil Thomas. „Hold je to špatná situace, hlavně si zapamatuj plán, až se tahle loď dostane doprostřed Atlantiku, musíme se proměnit a zbytek doplaveme!“

„Edmunde, moc nevěřím tomu, že bychom přeplavali celý oceán.“ „Podívej se, poplaveme jenom od půlky a navíc, kdybychom zůstali v Evropě, tak nás stejně zabijí. Tohle je naše poslední šance. Amerika je svobodná země.“ Říkal Edmund.

„Víš, ale je mi to stejně líto, prožil jsem tu dětství i kus života. Měl jsem tu rodinu…“ litoval Thomas. „Já jsem ji tu taky měl. Ale nemůžeme nad tím stále přemýšlet! Prostě to uděláme a už budeme mít klidný život.“ „Dobře, věřím tomu a teď už rychle pojďme do lodi.“

Nenápadně se v německých uniformách propašovali do lodě a ta za pár minut vyplula daleko do Atlantského oceánu.

„Už plujeme čtyři hodiny. Za chvíli budeme ve středisku boje.“ Říkal Thomas opřený o zábradlí. „Hm. Už se těším a doslova cítím tu svobodu. Po tom všem, co se nám stalo budeme konečně volní…“

„Ne tak rychle, pánové.“ Ozvalo se za nimi. Oba dva se rychle otočili a spatřili před sebou jejich noční můru.

Stál tam Schwarz a Fuchs. „Co tu děláte…“ pravil Edmund. „To bych se vás měl spíš ptát já! Jménem Říše vás zatýkám, doktore Edmunde Grossi a pane Thomasi Löwe. „To nikdy.“ Ozvalo se od Thomase a ten se v okamžiku proměnil.

Thomas jednou rukou máchl a Schwarz i Fuchs odletěli o dvacet metrů do zadu. Mezitím se rychle proměnil i Edmund.

A strhl se boj. Všichni s sebou mlátili, div nepřepadli přes palubu. Osudový okamžik ale započal, když robot Schwarz vytáhl z pod svého kabátu jakousi podivnou pistoli. Místo hlavně měla dlouhou jehlu. „Co to je?“ zařval Edmund. „Doktore Edmunde, vy to nepoznáváte? Jen si vzpomeňte! Je to jehla z nejtvrdšího kovu z meteoritu. Který jako jediný dokáže prorazit vaši kůži!“

„Schwarzi. Přestaňte, copak vám není jasné, že Hitler brzy prohraje? Že to, do čeho vkládáte svůj život už přestane existovat?!“ „Ne, doktore Grossi. Jenom Vůdce nás dovede k vítězství. A vy mu to nepřejete. Proto do vás vpustím tři litry jedu, jehož kapka by usmrtila dvacet slonů. Je mi vás líto, ano, Klein přikázal, abych vás pouze odchytil. Ale Klein je hlupák! Vy škodíte Říši a proto musíte být zabit!“ „Schwarzi, takhle jsme se nedomluvili!“ řekl mu Fuchs a dostal brzy odpověď. Schwarz ho chytil za krk a pomalu mu ho rozdrtil, až se pod Fuchsem objevila kaluž krve.

„Zrůdo!“ zařval Thomas a skočil po Schwarzovi. Ten ale napřímil svou „stříkací zbraň“ a bodl ho přímo do břicha. Vpustil do něj trochu jedu a Thomas v mžiku ochrnul a už se ani nehnul.

„Za tohle budete pykat v pekle!“ řekl Edmund a rychle vykopl Schwarzovi zbraň z ruky. „Á! Historie se opakuje, jako tenkrát v ústavu!“ zasmál se Schwarz a vrazil pěst Edmundovi do tváře. Ten o pár metrů spadl a zastavilo ho až zábradlí.

Do tohoto místa najednou vběhla asi padesátka ozbrojených mužů a mířili na Edmunda. „Doktore Grossi, prohrál jste! PAL!“ zařval Schwarz. Vojáci začali pálit, avšak kulky se od Edmunda odrážely.

Edmund vstal s nenávistí v tváři a pomalu se blížil ke Schwarzovi. „To už jste tak hloupý?! Tyhle kulky mi nijak neuškodí!“

A až byl Edmund přímo u Schwarze a chystal se ho polapit, Schwarz zvedl levou ruku, kterou měl za zády a v ní svíral injekci. „Ne, to vy jste tak hloupý!“ napřáhl se a rychle vrazil injekci do Edmunda. Jakási černá sračka se do něj rychle vlila. Edmund na sobě ale nic nepoznal.

Rozmáchl se a odhodil obrovskou rychlostí Schwarze na vojáky. Někteří si zlomili páteř a někteří si roztříštili lebku. Jakmile to ostatní vojáci uviděli, uprchli pryč.

„A teď to s vámi skoncuji jednou pro vždy!“ zařval Edmund a začal šlahat do ležícího Schwarze. Prorval jím díru do podpalubí. Seskočil dolů a znovu a znovu do něj mlátil. Schwarz se nestíhal bránit.

V jeden moment z něho vyletěl kousek diamantu. A Edmund v záchvatu hněvu pokračoval a stále dával větší a větší rány pěstí, až prolomil díru do dna lodi. Z díry vytryskl obrovskou proud mořské vody. Avšak Edmund se stále držel a mlátil se Schwarzem.

„Neee. Vodu- ne—e-e.“ mluvící systém Schwarze byl dosti porouchaný. „Tak vodu ne, co? Chlapče, řekl sis o sovu smrt sám.“ Řekl Edmund a brodil se k jakýmsi bednám, které byly obehnány řetězem. Nesl s sebou i Schwarze, ten už nebyl schopný žádného pohybu.

Edmund řetěz odvázal a přivázal jím Schwarze k bednám. „Doktore Schwarzi, byla mi čest s vámi spolupracovat.“ Usmál se Edmund a rychle obrovskou silou vyskočil na palubu.

Loď se potápěla a on vyskočil do oceánu. Nevěděl, kde plave, ale plaval vší silou a za sebou zanechával jemnou stopu.

A tak Schwarz, poháněn vzduchem zůstal uvězněný v potopené lodi. Edmund se o pár metrů ještě jednou poohlédl k lodi. V duchu naposledy pozdravil svého mrtvého přítele Thomase a plaval dál.

1. prosince 1944

Edmund sotva doplaval na jakousi pevninu. Vyčerpáním omdlel a nechal své tělo omývat mořskou vodou.

Německo, Berlin, 1.prosince, 1944

„Jak je možné, že stroj za miliony, poháněný vzduchem zůstal ve ztroskotané lodi?!“ řval Hitler na Kleina. „Můj Vůdce. Omlouvám se. Já- já nevím, co mám dělat.“ Pravil Klein. „Ale já vím! Toho stroje by byla škoda. Mozek už bude stejně zničený… no, dobrá. Naposledy vám odpouštím, ale musíte si to zasloužit, důstojníku Kleine. Mám pro vás nový úkol.“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Eraserhead 11 prosince 2008 v 14:05

    Dobré rozvinutí první
    části, kterou to teď staví do trochu jiného
    světla. Dobře budovaná struktura, ale mě to připadá
    moc komixové. Nemyslím teď vyloženě děj a postavy
    (i když je fakt, že mi tahle část přijde mnohem méně
    hororovější než ta první), ale styl, jakým je
    to psaný. Je to jako psaná verze/náčtr, podle
    které by se měl kreslit komix. Všechno je zkratkovité,
    nic není moc rozepisováno, tak trochu brakově-paperbackový John Sinclair styl. Na četbu to nemá
    žádný vliv, čte se to dobře a je fakt, že i takhle
    se někdy píšou povídky, ale já mám radši
    rozvinutější věci. No, abych to teda shrnul – dobrá
    četba, je to propracovanější, promyšlenější a
    rozvinutější než první část.

Nový komentář