Uklízeč


  I. – Příjezd

Heinrich byl takřka čerstvě po škole. Nikdo z jeho okolí jej zatím nechápal jako zkušeného psychiatra, ostatně ani on sám sebe ne. Dva roky praxe z nikoho ještě uznávanou kapacitu neudělají. Nicméně co Heinrichovi scházelo na rocích strávených s duševně chorými pacienty, to doháněl vlastní  pílí a inteligencí. O tom, že si svým přístupem nastartoval slibnou kariéru uznávaného kolegy, se mohl přesvědčit nejpozději před týdnem, kdy se dozvěděl, že to bude právě on. Ze všech možných lidí a podstatně starších kolegů se pouze jemu dostalo té cti.

A teď tu sedí. Masivní železná brána se před jeho vypůjčeným autem téměř neslyšně otevírá. Až teprve nyní má možnost nahlédnout za vysoké zdivo, jež objímá rozlehlý areál. Hned za vstupem je vpravo řada aut, nejspíš parkoviště, teprve o několik desítek metrů dál je přímo proti vstupním vratům další brána, tentokrát už menší. Heinrich by býval řekl, že je ve vězení. Ještě před chvílí, když se blížil téměř novou silnicí k odlehlému místu uprostřed zelené louky, pokryté ještě ranní rosou, neviděl mezi ústavem doma v Německu a tím, k čemu se blížil, zase takový rozdíl. Teď mu těch odlišností bilo do očí až moc. Ostnaté lemování zdí, pravděpodobně napájeno elektřinou, po obvodu dvora několik střílen s kulomety, mezi budovami ozbrojení hlídači.

Odtud asi nikdo neuteče, napadlo ho. Začal pociťovat nejistotu. S čím se tady asi setká? U nich v Evropě si mohl z ústavu odejít prakticky kdo chtěl a kdy chtěl. Ale tady? To jsou tu tak závažné případy, že je lepší pokropit utíkajícího blázna několika štěky z kulometu? Může vůbec blázen utéct? Tady něco nehraje. Úkol zněl jasně. Navštívit ústav a referovat o jistém individuu. Nikdo mu neřekl, že pojede do vězení. Jenže tohle není vězení! Vypadá to jako každý druhý blázinec, s tím rozdílem, že je hlídán jako to nejhorší místo na světě. To mu po několika minutách, během nichž odstavil auto na už tak dost nacpaném parkovišti a váhal, zda nemá dát od celé záležitosti ruce pryč, alespoň na chvíli, než se uklidní, potvrdil i hlídač, který jej přišel doprovázet.

„Buďte klidný, pane, se mnou by se vám nemělo nic stát," usmál se příjemný chlapík.

Heinrich věděl, že si z něj dělá legraci a snaží se ho zdravě popichovat, ale ta jeho výstroj a zvláště pak ohromný kanón u pasu… to mu na klidu moc nepřidalo. Měl se zbraněmi své špatné zkušenosti.

„Copak mi to dáváte?" zeptal se mladý doktor po chvíli, když dostával před druhou bránou do ruky malé zařízení.

Všiml si, že to stejné mají jeho společníci připevněné na levém uchu. Ostatně i již poněkud starší doktor, který se tu objevil jako blesk z čistého nebe. Nejspíš přišel ve chvíli, kdy se Heinrich díval do dlaně na cosi, co vypadalo jako naslouchátko, ale co by svou konstrukcí nemělo do ucha vůbec zasáhnout. Když starší kolega promluvil, návštěvník se málem vylekal a věcičku skoro upustil.

„Dobrý den, doktore Heinrichu, mám s vámi mluvit německy?"

Hanz, to bylo Heinrichovo křestní jméno, nejprve nevěděl, ale nakonec přikývl. Tím v podstatě zabránil hlídačům, aby mohli rozumět tomu, co si bude s člověkem, kterého znal pouze z papírů jako jistého Johanna Darlinga, nejspíš původem také Němce, povídat. Ne, že by k tomu měl důvod. Když se s Johannem patřičně přivítal, následoval ho do jedné z prvních budov.

II. – O ústavu

Seděli v úhledné pracovně s masivním dřevěným stolem a mnoha regály plnými knih. Dvěma velkými okny sem pronikalo nezvykle velké množství světla. Alespoň na místo, kde se člověk setkává s pacienty, myslel si Heinrich. Bylo mu jasné, že tady rozhodně Darling bývá výhradně sám nebo ve společnosti svých přátel z práce. O tom vypovídalo několik pohodlných křesel kolem menšího stolku. Sem se ostatně oba pánové uvelebili.

„Kde mám začít?" zamyslel se Darling.

Heinricha napadlo, že by mu měl urychleně vysvětlit všechny ty věci okolo, které ho tak nemile překvapily.

„Asi vás bude zajímat, co to všechno znamená, ty uvítací ceremonie v doprovodu našich strážců, nemám pravdu?" Starý muž ani nečekal na přikývnutí. Heinrich nebyl prvním návštěvníkem tohoto zařízení, takže jeho hostitel rovnou pokračoval dál: „Tohle je blázinec. To vám říkám na rovinu. Taky vám rovnou říkám, že je to cvokárna pro ty největší a nejnebezpečnější blázny. Nevím kolik jste toho už stačil za svoji kariéru vidět, ale věřte mi, že míst jako je tohle moc neuvidíte. Všeobecnou tendencí je soustředit podobné jedince, jako se nacházejí u nás, do pokud možno co nejmenšího počtu míst na světě."

Heinrich se nadechoval, že se ihned na něco zeptá. Zkušenější muž se lehce pousmál a zastavil horlivý dotaz naznačením otevřenou dlaní.

„Nikdo nemá zájem na tom, aby všude rostly malé ústavy, které jednak spolykají spoustu peněz, jednak jsou pro okolí nebezpečné tím, co ukrývají a co by se možná mohlo dostat ven. Když soustředíme tisícovku těžkých případů v jednom místě, které je pro to řádně vybudované a zabezpečené, zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Nestojí to tolik a normální lidé se nemusí ničeho bát. Našich podniků, jestli vám nebude vadit tento název, je po světě jen pár. Jeden tady u nás na Floridě." usmál se Darling.

„Ale jak je možné, že jsem o nich nikdy neslyšel?" využil Heinrich malého přerušení.

„Protože nejsme moc populární a nestojíme ani o přílišnou publicitu. Veřejnost o nás něco málo ví, ale má nás za řadové blázince. Zdaleka neví o všem, co se tu děje."

„Takže to mám ad absurdum chápat tak, že kdyby se ven dostaly praktiky, které se tu používají, měli byste problémy se soudy, ochránci lidských práv a nakonec i se samotným provozem?" pokusil se Hanz o vtip.

„To ano," poškrábal se Darling na bradě. „A ona veřejnost by pak měla problémy, před kterými ji chráníme a o nichž ani neví."

To je tedy něco, pomyslil si Heinrich. Jsem blázen já, nebo ty, Darlingu?

„Víte," začal po chvilce zase starší doktor. „Spousta návštěv má tady v prvních chvílích pocit, že jsme něco jako koncentrační tábor. Mě mají všichni za jakéhosi odporného Mengeleho. Ale mohu vás ubezpečit, že všichni do jednoho změnili svůj postoj ještě před večeří. Spousta z nich se jí ani nedotkla." bránil se a zvýšil význam svých slov klepnutím ukazováku o desku stolku.

To mě mohlo napadnout, říkal si Hanz.

„Ty stráže venku jsou tu zcela oprávněně. Představte si, že byste se procházel a najednou by proti vám stál někdo, kdo nemá daleko do síly splašeného býka, k tomu s takovým iq, že byste mu ani nestačil zadávat otázky z testu a on by je rovnou zodpovídal. Nebezpečná kombinace, nemyslíte? To mi připomíná, že bych vám měl nasadit naši ochranu. To je ta věc, co máme všichni připnutou za uchem. Na co to je, to vám řeknu až cestou k tomu, proč jste tady."

Když Darling dohovořil, vstal. Hanz se také zvedl. Na požádání dal kolegovi tu malou ochranu a nechal si ji připnout za ucho. Nečekal, že by to bolelo, takže byl zcela uvolněný.

„Hotovo. Jednoduché a přitom tak nezbytné. Pojďme se něčím malým občerstvit do baru, náš průvodce už jistě čeká před kanceláří."

Ozbrojenec je skutečně již očekával. Doprovodil je k budově, jež ukrývala kuchyň, jídelnu, slušně vybavený obchůdek, ale také plnohodnotné restaurační zařízení. Vše samozřejmě zadarmo. Kdo že to platí, snad ne daňoví poplatníci, napadlo Hanze. Ale kdo by se tu opíjel, že? Na druhé straně, kam by si místní personál asi chodil pro rohlíky na svačinu? Objekt je koneckonců poněkud odlehlý.

III. – Teorie

„Já! Jen já! Vy odpade!" řval nepříčetně hlas z instruktážního videa.

Konečně se Hanz dostal k tomu, nač se jeho žaludek v letadle celou dobu tolik chvěl. Seděl nyní s Darlingem a několika dalšími kolegy v malé zasedací místnosti. Někteří z nich tu byli za stejným účelem jako Hanz, jiní byli již od pohledu spolupracovníky starého Darlinga. Devět párů očí sledovalo na plátně před sebou krátký profil muže, kvůli kterému tu byly. Právě sebou házel po podlaze, kde jej pacifikovali dva strážci. Přestože to byly dvě chodící hory, měli s pacientem co dělat. A to i přes to, že byl uvězněn do klasické svěrací kazajky.

Jak příšerné stvoření, napadlo nejednoho diváka. Napůl plešatá hlava sebou mlátila o zem, šedočerné vlasy se lepily na čelo, rozdělené hlubokými vráskami na tři až děsivě symetrické pruhy kůže, jejíž zbarvení nebylo možné na první pohled přesně určit. Něco mezi hnědou a růžovou. Další znaky vyvolaly v Hanzovi pocit, že se dívá na dosud neznámou  rasu člověka. I přes své vzdělání stále rozlišoval lidi podle jejich základních tělesných znaků. Před více než půl stoletím by určitě hrdě kráčel do boje ve jménu nacistického přesvědčení. Nikdy si to však neuvědomoval natolik, aby se považoval za někoho, kým býval právě Darling. Ani to ovšem nemohl vědět. I když by stačilo pár dobře mířených otázek na důvody, pro které je starý doktor v Americe.

Hlava toho muže byla protáhlejší, uši skoro žádné neměl, stejně jako nos. Je to vůbec možné? Tak malé nosíky přece mívají malé děti. Zato ty oči. Tak velké a uhrančivé. Skoro dvakrát takové. K čemu jen člověk potřebuje takové bulvy? Kam až s nimi potřebuje a může vidět? A ústa? Jak velké sousto dokáže pojmout tak velká dutina, jak tvrdé maso asi dokážou rozkousat ty nezvykle objemné zuby? Vypadalo to, že jich má dokonce více. Ani tělem se ta šílená postava nepodobala běžnému průměru. Bylo dlouhé, avšak rozhodně ne křehké, ani vyzáblé. Nohy silnější, ruce taktéž. Alespoň předloktí, které navazovalo ne zápěstí tak, že nebylo možné určit, zda prsty nevyrůstají přímo z něj. Téhle disproporce, stejně jako toho, že ruce jsou dlouhé až skoro ke kolenům, nebylo možné postřehnout v právě probíhající scéně, ale již dříve.

„Úklid! Úklid!" řval čím dál hlasitěji na své pacifikanty, přičemž se jeho uslintaná ústa snažila několika cvaknutími zachytit alespoň něco z těch dvou bijců.

Zatímco film stále běžel, začal hovořit jeden z doktorů. Hanz si nemohl vzpomenout na jeho jméno, ale podle všeho to byl čistokrevný negr, jak mu soukromě říkal Darling.

„To je ten náš případ, vážení. Teď už možná chápete, proč mu tady nikdo neřekne jinak než Uklízeč."

Mohl klidně hovořit, instruktáž sestávala drtivou většinou z nekomentovaných záběrů a pravděpodobně byla určena k tomu, aby k ní někdo mluvil naživo.

„Ale k smíchu to rozhodně není. Sami vidíte," pokračoval klidným hlasem, „že to není nic, co by se dalo brát na lehkou váhu. Pokud byste si snad mysleli opak, pak vás musím varovat. Buďte si, prosím, vědomi toho, že lehkovážníků máme v západním křídle asi dva plné bloky. To je pro představu něco kolem deseti lidí."

Darling se podíval po shromáždění. Čekal nějakou vzrušenou reakci, ale ta se nekonala. Nevsázel na zodpovědnost šesti návštěvníků, proto si neodpustil uštěpačnou poznámku:

„Myslete si co chcete, ale jsem zvědavý, kolik z vás si sundá blocker ve snaze poznat, jestli vám tady náhodou nemažeme med kolem pusy. V tom případě byste se stali našimi dalšími klienty, pokud byste se hned nepokusili někoho napadnout. Což by vás stálo střet se strážcem. Pravděpodobně smrtelný. Můžeš pokračovat, Jacku." pobídl tmavého kolegu bez toho, aby čekal na další zbytečné otázky, jež by mu mohly být položeny a jež stejně budou zodpovězeny co nevidět.

„Díky. Vaším úkolem zde je studovat Uklízeče. Ne tu zůstat. Proto musíte dodržovat bezpodmínečně všechna pravidla, která jste obdrželi. Záleží jen na vás, jestli odtud odejdete poklidně, v rakvi, nebo jestli tu zůstanete do smrti."

Hanz si ta pravidla vybavil jen matně. Připomnělo se mu několik prvních bodů. Vždy se pohybovat v doprovodu stráže, a to i na záchod. Nikdy nechodit k pacientům bez vědomí vedoucího křídla, tj. bez jeho podpisu na příslušném formuláři. Nikdy nesundávat ochranné pomůcky. Odpovídat na veškeré kontrolní otázky jiných doktorů a strážců. Těch pokynů byla celá řada a většinou po návštěvnících bylo žádáno, aby si zvykli na doprovod jako na vlastní stín.

„Uklízeč je úplně jiný druh maniaka, než jaký jste doposud mohli vidět. Mohli jste pozorovat, že je fyzicky na poněkud jiné úrovni než my ostatní. Dále uvidíte, že jeho šílenství je daleko hlubší. A nakonec, doufám, že to na vlastní kůži nikdo z vás nepozná, je schopen svou pomatenost přenášet."

Jakoby na pokyn se nyní na plátně objevila do kamery zírající tvář toho zvláštního muže. Zdálo se, že se mu oči zvětšují, že se mu bělmo vytrácí, zatímco se čočka rozšiřuje až za hranice duhovky. Pohlcuje její barvu a rozpouští ji ve své temnotě v rychle se pohybující svazky obrysů červů.

„Působivé, že? Představte si, jaké je to na živo. Mně ještě teď běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na to, jak to na mě zkoušel před půl rokem." komentoval scénu Darling.

Vtom se přihlásil jeden z návštěvníků. Jakýsi Jean.

„Nebudu mluvit jen za sebe, když vyjádřím zvědavost nad tím, co Uklízeč dělá, jak přenáší to své vnitřní přesvědčení, či jak tomu říkat, co se děje s napadeným jedincem. Samozřejmě by mne také zajímalo, kdo je to doopravdy, kdo jsou jeho rodiče, jestli má děti, kolik takových jako on chodí po Zemi."

Jack pokynul na Darlinga. Ten vstal, otočil se ke shromáždění a stojíce vedle robustního kolegy spustil:

„Uklízeč je přesvědčen o tom, že člověk je odpad, který má on za úkol smést a používá k tomu vskutku brutálních metod. Vidíte ty zuby? Hrozné, že? Co se týče toho přenášení, pracuje tak, že se do vás dostane. Viděl jste ten pohled? Napadlo vás, k čemu má tak velké oči? Jsem přesvědčen, že dovádí v uskutečnění ono známé úsloví, že oči jsou oknem do duše. Nechápejte mne však špatně. Nemyslím, že díky jeho velkým očím máme možnost vidět jeho nitro. Naopak. On je schopen svým dokonalejším aparátem proniknout za ten náš, řekněme nižší úrovně. Vleze do vás, přečte si vás a nakonec vás přepíše."

Kdosi nasucho polkl.

„Změní osobnost?" zeptal se Hanz.

„To přímo ne. Ti, co si to s ním zkoušeli rozdat, dopadli jako blázni. Začali dělat věci, které bychom řekli, že byly do podvědomí zaneseny Uklízečem. U některých, tedy u těch, které ochranka nezlikvidovala, se objevila schizofrenie. Chvíli byli šílení příkazy svého pána, chvíli byli zoufalí z toho, že nemohou nic udělat. Chovali se jako ti původní lidé, ale byli si zcela vědomi toho, že se na povrch klube parazit v podobě čehosi, co je někým jiným, zároveň však tím samým, co oni."

„Tím chcete říci, že tak zvaná infekce Uklízečem je nenapravitelná?"

„Přesně tak. Na základě studia takto postižených jsme zjistili, že Uklízeč dokáže prolomit bariéru samotného já, předepsat mu nová pravidla a provést restrukturalizaci. Jinými slovy vytvořit dalšího sobě podobného."

„Může tak, čistě teoreticky, kdyby se jím jeden z nás stal a dostal se ven, vytvořit armádu nebezpečných monster?"

„To sotva," usmál se Darling, „kdyby tohle dokázal, tak jsme ho nechytili, protože už by ji dávno svolal a použil pro svůj velký plán úklidu. I když přepisuje, nemůže zařídit, aby přepisovat mohli již samotní přepsaní. Je to vyzkoušené na… řekněme dobrovolnících, kteří se s přepsanými zkoušeli konfrontovat."

Co to mohlo být za dobrovolníky? Další blázni? Vězni? Hanze toho napadalo spousta, ale tok jeho myšlenek přerušoval Darlingův další výklad.

„Uklízeč navíc s těmito dalšími dál nepočítá. Jsou pro něj pouhým pomocným prostředkem. Jako prodloužená ruka. Udělají za něj špinavou práci, respektive ji urychlí, protože zřejmě ani on nezahálí. Pokud uklízí, nemůže dopustit existenci žádného smetí. Proto je zřejmě součástí přepisu i pokyn na sebedestrukci. Pochopte…. to že vám před chvílí Jack říkal, že máme v současnosti deset přepsaných, ještě neznamená, že jich nebylo více. Každý z nich se totiž dříve nebo později sám zabije."

„Jak? A za jak dlouho?" ozvalo se z publika.

„Různými způsoby. Buďto použijí nějaký nástroj, nebo prostě padnou k zemi a jsou mrtví. Jako by mozek vyslal do celého těla příkaz k zastavení činnosti. Pitva totiž nikdy žádnou konkrétní příčinu smrti neprokázala. Ovšem s délkou trvání stavu nepříčetnosti je to složité. V podstatě neexistuje konstantní doba. Někteří se zabili ještě ten den, jiní vydrželi přes týden, měsíc…. máme tu i půl druhého roku starý případ. Domníváme se proto, že někoho Uklízeč přepíše jen proto, že nemá možnost jej zabít rukama, zatímco jiného k tomu, aby v jeho díle na nějakou dobu pokračoval."

„Studovalo ho mnoho lidí," vmíchal se do výkladu opět Jack. „Vzniklo mnoho teorií, ale ta nejzajímavější tvrdí, že přepisuje ostatní proto, že někam spěchá. Zřejmě má daný nějaký termín, do kdy musí práci dokončit. Tím, že jsme ho sem zavřeli, jsme mu v tom zabránili. Svědčí o tom fakt, že se zdá být čím dál nepříčetnější, zároveň i zoufalejší. Jako kdyby čekal na nějaký postih za to, když zklame. Tak se pokouší infikovat všechno, co se objeví v jeho dosahu."

„To doslova, milí kolegové." ozval se třetí hlas.

Byla to plavovlasá doktorka. Na své cedulce měla napsáno Amy Sunny. Věkově ji Hanz tipl na Kristova léta. Ještě než se postavila a začala se svým výkladem, vyslal Hanzův mozek signál do podbřišku. Ta žena se mu líbila. Hlavně ten její hluboký výstřih, jenž byl vidět i za tím sepnutým bílým pláštěm.

„Studovala jsem jeho vliv i na zvířata. Už asi rok se nad naše zařízení nedostane jediný pták, po zemi sem nezavítá jediná myš. S hmyzem je to horší, ale i ten se nám jakžtakž daří držet za zdmi. Důvod je jednoduchý. Na základě pokusů jsme zjistili, že dokáže zvíře přijmout ke spolupráci. Nevíme, jestli je schopen ovlivnit například obyčejnou mouchu, ale pes, kočka, morče, potkan, ti všichni se mu pokusili pomoci dostat z pout."

Až nyní proběhla mezi návštěvníky tichá vlna vzrušení a rychlé debaty. Bůhví, jestli se bavili o Uklízeči. Daleko pravděpodobněji si vyměňovali hodnocení té vnadné ženy. Několik z nich by ji i navzdory probíranému tématu jistě nechalo beze všeho sednout na svůj klín buď tady, popřípadě někde v zapadlém kumbálu, který by samozřejmě napředl prohlédl a následně hlídal ozbrojenec. Minimálně Hanze to napadlo.

„Takže už víte, co dělá, jaké nebezpečí při setkání s ním vám hrozí a co se stane s přepsanými." obrátil se Jack k Jeanovi. „Můžeme nyní přistoupit k teoriím o jeho původu."

„Teoriím?" divil se jeden ze starších hostů. „O jeho původu není jistota?"

„Bohužel ne." pokračoval Jack. „Není nijak možné zjistit jeho totožnost. Nemá otisky prstů."

Návštěvníci nyní vypadali zvědavější a zamyšlenější. I Hanz opustil své erotické touhy a vyměnil představu vzdychající Amy za naslouchání informacím, které konečně začaly být zajímavé. Tomu ostatnímu nepřikládal valnou pravděpodobnost.

„Zkoušeli jsme mu brát krev, ale nedokázali jsme zjistit nic o jeho DNA. Jakékoli biologické stopy bychom po něm našli, nebyli bychom schopni jej na jejich základě usvědčit."

„Předpokládám," zeptal se znovu Jean, „že u soudu ani nebyl."

„To nebyl. Byl chycen po důkladně připravované akci a sledování přímo při činu. Naštěstí máme pravomoc s takovými jedinci nakládat poněkud jiným způsobem. Jak jsem řekl, nemohl být usvědčen. Soudním přelíčením bychom podstatně zvýšili nebezpečí přepisu velkého počtu osob v určitém místě. Ovšem nezapomeňte na svůj podpis pod slibem mlčení. Jestli se po nás začnou vozit novináři, pak jste ve svých oborech skončili."

Když všichni souhlasně přikývli, pokračoval: „Objevil se jako řadový masový vrah. Samozřejmě v daleko hrůznější podobě. Před 5 lety začaly chodit zprávy o masovém vyvražďování určitých lokalit v oblasti mexických hranic. Vypadalo to, jako kdyby někdo postupoval systematicky z místa na místo a tvořil vymezitelnou oblast, v níž neexistuje žívá lidská duše. Trvalo to asi 2 týdny, než na místo vyslali národní gardu."

„Bez úspěchu." začal opět Darling. „Jednak nehlásili, že by někoho našli, jednak byli brzy rovněž zabiti. Až pomocí satelitů a helikoptér se zjistilo, že se v oblasti pohybuje jeden jediný člověk. Byl sledován ještě další týden, než se podařilo zjistit, jak přesně postupuje, aby na něj mohla být nachystána past. Celou akci měla pod palcem samozřejmě armáda. Ta dostatečně neinformovala veřejnost. Držela to pod pokličkou a mluvila o smrtelné nemoci. Už si přesně nevzpomínám, co to bylo zač. Důležité je, že ho chytili i za cenu velkých ztrát jak mezi civilním obyvatelstvem, tak také ve svých řadách."

„Nevarovali lidi okolo?" divili se skoro všichni.

„Ne. Prý potřebovali volavku. Kdyby údajně Uklízeč zjistil, že prochází prázdnými ulicemi, začal by něco tušit. Všechno muselo vypadat jako obvykle. Proto taky vojáci byli v civilu, aby ani mezi obyvateli nevzbuzovali větší nepokoje."

„To je ale strašné!"

„Ano. Ale armáda ho chtěla živého. Samozřejmě pro studium. Uvědomte si, že zástěrka nemoci poskytla vojsku takřka neomezený prostor k operaci. Můžeme být rádi, že ho nechali dál řádit jenom týden."

„Jak je tedy možné, že není zavřen někde na základně v poušti, ale v blázinci uprostřed louky?" ptal se Hanz.

„Někdo snad řekl, že nejsme na základně? Ti hlídači vám snad připadají jako zaměstnanci nějaké agentury?" zadívala se na Hanze káravě Amy.

Darling pokračoval: „Samozřejmě byl napřed převezen na několik jiných základen. Pokaždé, když ho probudili, museli zavírat do pytlů desítky vojáků, než ho znovu uspali. Udržet při vědomí se nám ho daří až tady. Teprve když ho pohlaváři svěřili odborníkům, bylo možné vynalézt blocker."

„Co to vlastně dělá? Brání mu to v přepisu?" zajímal se jako první Jean.

„Přesně tak. Funguje na principu odrazu. Vytváří určité elektromagnetické pole kolem hlavy, které nedovoluje Uklízeči proniknout dovnitř."

Diváci se po sobě začali dívat. Bylo na nich vidět, že nejsou tak docela přesvědčeni o zdravotní nezávadnosti malého zařízení, které měl každý z nich připnuté za uchem.

Jack se usmál: „Nebojte, rakovina vám nehrozí. Pole kolem vás není permanentně, ale aktivuje se teprve v případě pokusu napadení. Uklízeč přirozeně vysílá nějaký signál, který blocker rozezná a okamžitě proti němu zakročí. Můžeme být rádi, že přepis má několik fází, což poskytuje dostatek času k obraně. Víme-li, jak na ni."

Nikoho ani nenapadlo se nyní zeptat na možnost, že by některou z fází blocker nedokázal rozeznat, případně že by proces odrazu spustil pozdě, pokud by neselhal úplně.

„Takže odkud pochází?" padla po chvíli další z otázek.

„Těžko říct," zamyslel se Jack. „V podstatě se dá přijmout myšlenka, že není lidského původu, že je to mutant, výsledek nějakého incestu či cokoli podobného. Mně osobně se však nejvíce zamlouvá jistá teologická domněnka."

„Teologická?" divil se Jean. „Jakživ jsem neslyšel, aby se vědec…"

Jack našpulil ústa a pohrdavě zamával rukou. „Říkám pouze, že se mi zamlouvá, ne že ji hodlám obhajovat."

„A co tedy tato takzvaná teorie tvrdí?" ušklíbl se Jean.

„Že je uklízeč Bič Boží." skočil do roztržky znenadání Darling. „Že svět dospěl ve zkaženosti do stádia, kdy je třeba nové potopy, ale není v jakémsi obecném zájmu zničit úplně vše, pouze odstranit odpad a zachovat zdravé jádro."

Téměř plynule navázal překvapivě Hanz: „Nebo vyslanec z nebes, jiné dimenze či vesmírného národa, který má připravit půdu pro nové osadníky?"

Daling ani nevypadal překvapeně, když odpovídal: „I to je možné, pane kolego. Pokud jde o Uklízeče, jde logika stranou a fantazii se meze nekladou."

Instruktážní video skončilo. Amy vypnula projektor. Zatímco se skláněla nad zařízením a vyprovokovala několik zvědavých pohledů, vyzval Darling osazenstvo k odchodu. Za dveřmi samozřejmě čekal hlídač. Byl to on, kdo šel první a vyšel do lehkého deště.

IV. – Uklízeč

Skupinka deseti lidí došla k jednomu z domů se zamřížovanými okny. Strážce, který je doprovázel, zazvonil a ohlásil se. Takřka okamžitě se otevřely dveře a vyšel z nich ramenatý smíšek. Vyměnil si se zvonícím kolegou několik nezbytných informací, převzal si potřebné papíry a ujal se doktorů sám. Prováděl je po chodbách. Nic neříkal, jen se usmíval. Hanz si připadal jako pitomec. Šel v průvodu mrtvolně tichými prostorami, sestupoval v řadě po schodech do suterénu, do něhož se dostali několika dveřmi. Každé z nich se daly otevřít jen tehdy, byly-li ty další zavřené. Když se otevřely poslední, naskytl se mu pohled na deset metrů dlouhou chodbu.

Vlastně to nebyla ani chodba. Spíš předsíň. Na druhém konci totiž nebyly žádné dveře. Ty byly jen po pravé straně. Jedny na každém konci. Uprostřed mezi nimi bylo v šeru možné rozeznat velkou prosklenou desku. Zřejmě je průhledné, a to jen z této strany, napadlo Hanze.

Strážce rozsvítil. Sledovací prostor zalilo příjemné oranžové světlo. Až nyní si přítomní mohli povšimnout, že před sledovacím oknem je k sobě přistaveno několik stolů, židlí, monitorů, zápisníků, zkrátka veškerého vybavení potřebného k dlouhodobějšímu studiu toho, co je za sklem.

„Račte, vážení," pokynul rukou Jack.

Všichni se rozestoupili kolem stolů. Pochopili, že se mají posadit. Udělali to, ale až poté, co svá místa zaujali Jack s Amy. Darling se postavil mezi sklo, nyní jakousi bariérou zatemněné, a východu bližší dveře. Položil ruku na jeden ze spínačů. Mezitím strážce zavřel poslední dveře, postavil se k nim, odepnul si popruh s obuškem, pověsil jej na věšáček, sáhl pravou rukou k pasu a připravil si zbraň tak, aby po ní mohl okamžitě hmátnout a bez natahování kohoutku pálit.

„Nacházíme se nyní v kumbálu vrchní uklízečky," pokusil se o vtip Darling. „Tady ji máme."

Ukázal volnou dlaní ke sklu a druhou rukou stiskl spínač. Zcela neslyšně se začal odkrývat výhled do místnosti plné smrtelného vzteku.

Stál tam. Takový, jakého si pomatovali z videa. Stál, kolena mírně pokrčená. Upřený pohled doslova vypaloval do středu okna příkaz k úklidu. Ruce byly svázány svěrací kazajkou za zády. Ta byla připojena ke třem pružným pásům, jež byly každý připevněn k jednomu konci pogumované místnosti po stranách a vzadu za uklízečem. Byly nezvykle silné, jak si mohli všichni povšimnout, asi třikrát takové, jako se používají běžně.

„Blockery fungují?" zeptal se Darling.

Amy se nepřestávala dívat do monitoru, když odpovídala: „Před vchodem do prvních dveří proběhl první test. Všechny prošly. U druhých taktéž. U třetích také, ale za čtvrtými mi čtyři vypadly. Ještě probíhá test."

„Jen žádnou paniku, většinou se neporouchají," prohodil Darling, načež se Jack lehce zasmál.

„A kdyby ano?" zajímal se samozřejmě Jean.

„Není prokázáno, že by Uklízeč přepisoval přes to sklo. I když už o nás asi ví. Vidíte, jak přejíždí pohledem ze strany na stranu? Asi vás cítí."

Skutečně. Vypadal jako nějaký robot, kterému se jen trochu pohybuje hlava, zcela konstantní rychlostí. Bylo to znepokojující, hlavně ten jeho lehký škleb, v němž se objevovala zřejmá radost, stejná, jakou má nadržený uchyl v křoví, kolem kterého prochází budoucí mrtvola. Nepohnul se za celou dlouhou dobu, kterou tu na něj všichni koukali a diskutovali.

„Přemýšlí o něčem?" zajímalo Hanze.

„Mozková aktivita je téměř nulová, pouze na udržení základních životních funkcí." otočil se k němu Jack. „To říká počítač. Ale můžete se ho jít zeptat."

„To bych raději nechal až na některé z příštích sezení" navrhl Darling.

Nechtěl riskovat, že by Hanz nepochopil Jackův osobitý smysl pro humor a dožadoval se vstupu do místnosti. Teď, když ještě není jisté, jestli všechny blockery fungují a když ještě neproběhly potřebné testy. To by byl příliš velký risk.

„Nejprve se seznámíte se základními daty a teoriemi." pokračoval. „Poté, myslím, že tak za 2 dny, budete moci za ním, budete-li chtít. Každému vstupu bude předcházet série pokusů, které prověří Uklízečovy reakce, inteligenci, rozpoložení, sílu a podobně. Jak je na tom teď, Jacku?"

„Vypadá to na nízký stupeň agresivity, převládající pohodu. Svalové napětí v normě, ale postupně klesá. Test inteligence probíhá, ale vypadá to, že je zase o něco lepší. Asi objevil jeho princip. Jinak nevím, z čeho by byl pořád chytřejší." ozval se tlumeně Jack.

„Ty testy probíhají zřejmě z druhé strany obrazovky, jestli se nepletu, že?" zazněl do Jackova dumání Jean.

„Ano. A jestli chcete vědět, jak je možné, že víme o dění v jeho hlavě bez toho, aby měl na hlavě senzory, pak vám toho moc neřeknu. Některé věci, zvláště tato technologie, jsou tak tajné, že pro zachování vašeho života bude lepší o nich nic nevědět." odpověděl zcela vážně Darling.

Ale to už se od obrazovky odvracela Amy a pokynula na strážce.

„Vidím," mluvil stále starý Němec, „že blockery jsou naštěstí všechny v pořádku, takže můžeme přistoupit k aktivnímu zkoumání."

Poté se posadil na poslední židli na kraji stolu. Spustil svůj počítač patřičným heslem a rozjel první test. Na všech devíti monitorech zahrály ty stejné barvy, vyskočila ta stejná okna a údaje, aby je mohli posuzovat všichni.

Začala legrace, pomyslil si Hanz.

„Nyní mu přehrajeme pár záběrů a vyvoláme v něm představu, že je s ním v místnosti člověk. Nejprve mu ukážeme někoho, koho nikdy neviděl, poté jednu z jeho posledních obětí. Budete moci pozorovat, jak se všechny hodnoty prvotního testu budou postupně lišit. Poté vyvodíme závěry a budeme pokračovat dalšími testy."

Uklízeč se měnil před očima. V jedné chvíli vypadal jako spokojený postižený klučina, vzápětí skákal, házel sebou, od úst mu létaly sliny, řval nesmyslná slova. Snažil se dostat z kazajky, péroval na úchytech sem a tam. Poté zůstal stát na místě, otáčel se dokola, co mu jen jeho pásy dovolovaly, klekal si a zase vstával. Pomalu se uklidnil. Ale sotva se zadíval do skla tím svým pohledem, který jako by říkal, že někomu z nich teď nefunguje blocker, přišel další test. Tep, svalové napětí, síla, to vše mu vyletělo vzhůru tak rychle, že by to okamžitě zabilo i sebe trénovanějšího mladíka.

Bylo by to i komické, říkal si Hanz, jen kdyby u toho nebylo slyšet to jeho vztekání. Nechtěl bych tohle vidět venku mezi lidmi. Proč ho tu vůbec drží? Vždyť je jako časovaná bomba, se kterou někdo ještě ke všemu třepe!

„Promiňte," zeptal se Jean. „Říkáte, že přes to sklo nemůže přepisovat? Vůbec se mi to nelíbí, co když mi blocker selže? Zjistíte to dřív než bude pozdě? Mám dojem, že ta vaše ochrana není zrovna nejdokonalejší."

„Samozřejmě že jako se prokazatelně vyvíjí jeho intelekt, tak se může vyvíjet i jeho schopnost obcházení obrany, kterou proti němu používáme. Teoreticky vzato na to má dost času, ale vězte, že i my pracujeme na tom, abychom byli stále o krok před ním. Doposud se nám to daří. A také děláme neustále kontrolní scany." snažil se jej uklidnit Jack. Jenže v duchu si říkal něco jiného. Bojím se dne, kdy nás přechytračí. Pane Bože, ať se toho nedočkám.

V. – Jean

Když proběhl jeden z posledních testů, Jean se odvrátil od počítače a zvrátil se na židli, aby se protáhl. Nejen pro něho byla tato zkušenost značně vyčerpávající a děsivá. Uklízeč ani na vteřinu nepůsobil příjemným dojmem. Jeanovi připadalo, že se blázen soustředí pouze na něho a cosi se mu snaží šeptat. Nevěděl, že totožný pocit měli i ostatní návštěvníci sedící u stolu, ale na rozdíl od nich se jediný Jean cítil natolik ohrožen, že se několikrát zeptal Amy, zda jeho blocker opravdu funguje. Hanze, stejně jako ostatní, tím samozřejmě značně znervózněl, čehož si Darling všiml.

„Nebojte se tak moc, drazí kolegové," spustil a mačkal něco do klávesnice. „Za čas vám setkání s Uklízečem připadne zcela běžné."

„Za čas snad, ale já bych teď docela uvítal, kdybych mohl jít na vzduch," posteskl si Jean. Pohled, který mu věnoval Hanz, říkal: mluvíš mi z duše.

„Již brzy skončíme a budete moci jít na panáka."

„Bože, jste celý bledý," ozvala se po několika minutách překvapeně Amy.

Darling byl až moc zahleděn do počítače a spoléhal na svoje předchozí zkušenosti s návštěvníky, takže vizuálnímu kontaktu s Jeanem mnoho pozornosti nevěnoval. Když zaslechl Amy, zhrozil se a rychle vystřelil hlavou doleva. Než zpozoroval bílého Jeana, zaregistroval překvapené oči černého kolegy.

Strážce stál stále na svém místě a zatím se nehýbal.

Dostal ho Uklízeč, napadlo Hanze. A teď určitě i strážce, takže ten nebude dělat vůbec nic a jenom bude sledovat, jak nás ten frantík všechny zabije a ještě mu bude pomáhat a střílet do nás…

Ale než vše stačil domyslet, podpírali Jeana dva kolegové a vedli ho k východu. Zastavili se těsně vedle strážce, který poněkud povolil stisk na pistoli a čekal na pokyn.

„Dnes končíme. Prosím, zůstaňte sedět, dokud se zábrana na skle nespustí," hovořil Darling, zatímco se sápal po zařízení, kterým okno před tím zprůhlednil.

Návštěvníci si začali šeptat a zdáli se neklidní.

„Nejspíš se mu udělalo špatně, ostatně už zde sedíme přes 2 hodiny bez jídla, jen s čistou vodou." řekl Jack.

Ideální doba, po kterou mohl Uklízeč pracovat, napadlo několik doktorů současně.

Když procházeli prvními dveřmi, nebyli si už tak docela jisti, zda je vše v pořádku. Tři z nich včetně Hanze odmítli později ve výzkumu pokračovat. Zvláště, když viděli, jak se Jeanova hlava rozstřikuje všemi směry poté, co hlídač tasil ve zmatku, který se strhl, jakmile se začaly otevírat první dveře ven.

VI. – Peklo

Určitě to byli oni, napadlo starého Darlinga při studiu právě došlých materiálů. Ti tři. Ještě že jsme hned po tom incidentu s Francouzem dočasně pozastavili veškerý výzkum Uklízeče. I bez něho teď máme dost práce.

„Jak z toho ven?" ptal se Jack Darlinga. Ani on nebyl ke zvěrstvům, která vypukla v oblastech, kam se ti tři poslední návštěvníci Uklízeče vrátili, netečný. Cítil jistou odpovědnost a potřebu vymyslet, jak pomoci. Jak lidstvu, jehož počet se i v tuto chvíli kvůli neschopnosti přesně lokalizovat řádící zlo zmenšoval, vynahradit bláhovou hru na vědátory, kteří si mysleli, že mohou nechat Pandořinu skříňku otevřenou, místo aby se jí zbavili.

„Nevím."

Darling se zahleděl z okna své pracovny, kde právě probíhala porada. Nevím, říkal si, ale už nějaký čas mám divné nutkání uklízet…

Jak tak dumal, nevšiml si, že porada už dávno skončila a v pracovně s ním zůstal jen Jack. Tím méně registroval nastalý chaos a střelbu, doléhající sem zvenčí.

„Něco se stalo?" vyplašil se Darlingův kolega.

„Raději zůstaneme tady," řekl téměř nepřítomně Darling. „Trochu poklidíme…"

Než stačilo Jackovi dojít co se děje, nevěděl o světě. Stejně jako o tom, že kdesi dole v suterénu leží prázdná svěrací kazajka na třech úchytech…

Sdílejte článek

12 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Prasoid 24 července 2008 v 14:25

    Zbynek: Tys to četl? Myslel jsem, že tě délka odradí. Jinak je třeba říci, že prvotní myšlenka, kterou jsi dobře ospoileroval ve svém prvním komentu, měla být asi jen na pár odstavců a tohle z toho vylezlo. A to jsem hodně zkracoval. Schválně, jestli někdo příjdete na zásadní nelogičnost, která se ke konci objevuje. Tak ale jinak díky, Zbyňku, mám asi 50 variant na pokračování, ale nevím, jestli by to mělo smysl.

  2. Profilový obrázek
    zbynek smejkal 24 července 2008 v 10:59

    Velmi pekná povídka Prasoide. Uklízec který si myslí ze clovek je odpad na utrení je celkem originální a jde videt ze jsi si dal zálezet ze tam je kazdý detail(no i kdyz povídky moc nectu takze nemohu zas tak moc soudit). Jen mi prislo skoda ze(teda asi jenom me protoze me to  v té cásti asi bavilo) ten urývek jak píses ze kdyz si to s uklízecem nekdo rozdá tak uplne zesílí. Tam se mi to nejvíc líbilo. A je dobre ze uklízec je taková tajemná osoba která se vybarví (teda skoro)az ve 4 kapitole. Takze Prasoide

     

    PS: Prasoide proc jsi nenapsal o tu cenzurovanou verzi?

Nový komentář