To správné místo


Stephen Beltrami považoval sebe sama za zabijáka z přirozenosti. Už se jako vrah narodil, dravcem se stal ještě v lůně. Poprvé otevřel oči na svět mezi zkrvavenýma nohama umírající rodičky, jist si tím, čím je, od mělkého nádechu plic, opatrně zkoumajících nové médium, jímž budou propříště plnit alveoly namísto plodové vody.

Plně dozrál ve dvaceti, kdy začal vidět svýma skutečnýma očima. Zabíjení se stalo pro jeho tělo a mozek automatické jako dýchání nebo činnost střev. V davu na ulici vrazil někomu šroubovák do břicha a šel klidně dál. Uškrtil zapomenutelnou ženu pod stromem v parku, bodl tenký nůž do ucha člověku, sedícímu v kině před ním. Viděl potom lépe celé plátno, ale proto to neudělal.

Chytili ho a soudili za něco, s čím se narodil, v jeho třiceti osmi letech. Obhájce Stephenovi bez ustání vnucoval nějakou psychózu. On si však byl jist, že není psychotik a netrpí ani žádnou mozkovou dysfunkcí. Považoval se za sečtělého člověka se vzděláním mírně nad obecným průměrem.

Proces absolvoval klidně a důstojně, bez excesů a výlevů hněvu. Neměl proč se vztekat-až na jednu výjmku, malého suchého mužíka v levném šedém obleku Johna L. Scheidera. Tohoto svého obhájce zabil patnáctý den přelíčení, strašně ho štval. Mlel a mlel o rozštěpení osobnosti, sociopatii a jiných kravinách tak dlouho-

,,..no tak, Stephene, alespoň bipolární poruchu nebo deprese.."

-až si vymluvil vlastní propisovací tužku do krku. Roztrhla obě široké krční žíly, takže se moc netrápil. Dostalo se mu té pocty být dosud jediným člověkem, jehož vraždu Stephen naplánoval.

Po zbytek procesu ho drželi spoutaného i na nohou a z dosahu odstranili ostré, potencionálně nebezpečné předměty. Porotě vyložil vše střízlivě a nadmíru logicky – proto ho velmi překvapil konečný výrok. Vinen, odsouzen k trestu smrti zastřelením.

Nyní, osm let po vynesení rozsudku, dřepěl na horní palandě čtvercové cely čtyřiaapůl krát tři metry a klátil nohama, svěšenýma dolů.

Za týden ho přeloží na oddělení pro trestance, čekající na smrt z rukou státu. Blok E. Zde si pobude měsíc, než mu přetáhnou bavlněný pytlík přes hlavu, navléknou na něj dres s terčem na srdci, postaví ho před zeď a proti němu se naježí šest hlavní pušek v rukou dobrovolníků, přičemž v jedné komoře bude slepý náboj. To pro jejich morální klid, aby si mohli říkat- já to nebyl, já měl určitě slepejše. A tam se Stephen dostat nechtěl, ne před tu zeď s dírami po minelách.

Bezmyšlenkovitě kroutil cíp prostěradla. Řekli mu, ať na odvolání rovnou zapomene. Beltrami, založením racionalista s exaktním uvažováním ( útěk samožřejmě zamítl hned na začátku) začal přemýtat o jiných, alternativních cestách ven a místech, kam vedou.

Na palandě pod ním se totiž rozvaloval a chrápal Samuel Lyne, nejvyšinutější týpek z celého bloku. Znalec mnoha náboženství, rachitický feťák se sbírkou zvláštních nutkání. A kapitální žvanil. Samuel nebyl nebezpečný, alespoň ne fyzicky. Nebezpečí, které od něj hrozilo, spočívalo v tom, že se člověk mohl z těch jeho keců zbláznit, pokud ho vydržel skutečně poslouchat dost dlouho, alespoň Stephen si to do nedávna myslel. Netušil, jak moc svůj názor změní.

Postel měl Lyne obloženou zdobenými cetkami s pochybným významem a kupkami sušených bylin – vypadala jako skladiště páchnoucí veteše. Do zdí vyškrábal hyeroglify a runy. Z umyvadla vytvořil svůj vlastní kultovní oltář a pokaždé, když Stephen něco omylem shodil dolů, rozzuřil se k nepříčetnosti. Znal dopodrobna pohřební rituály starých Egypťanů, vyprávěl s oblibou o vážení srdce proti pírku před tribunálem čtyřiceti dvou bohů. Mé srdce nebude proti mě při posledním soudu.

Seděl na doživotí, kvůli jeho nedbalosti uhořeli zaživa tři lidé. V nohách Samuelova lůžka stály neumělé sošky vešebtů. Minimálně třikrát do týdne propadal zvláštním stavům, kdy mlel jako blesk podivné mantry, opakoval slova celé hodiny a potom únavou ztrácel vědomí. Beltrami to připisoval letitému užívání drog. Netušil, jak moc se mílí.

Spolu s blížícím se datem popravy chtěl Lyne se Stephenem mluvit jenom o smrti a jeho názoru na ni. Vydržel povídat celou noc.

,,Věděls, že při umírání se uvolní svaly svěrače, takže se posereš a pochčiješ před všema lidma, co na tebe přijdou koukat? Ale neboj, slyšel sem, že před tím ti daj pleny pro dospělí. Jestli nemáš příbuzný, který by o tvý tělo stáli, šoupnou tě ještě posranýho do hrobečku u zdi. Všim sis toho vězeňskýho hřbitova, ne? Takže na druhej břeh připlaveš se svejma hovnama."

Když Beltrami nastupoval do vězení, absolvoval nesmírně pokořující prohlídku tělesným dutin, dozorce Evans mu se sadistickým potěšením narval ruku v latexové rukavici až někam do tlustého střeva. Natrhnul přitom konečník a Stephen musel na šití do vězeňské nemocnice. Myslel, že je to největší hanba, jakou tady zažije.

Jenže představa plen pod kalhotami a charaktiristického smradu, linoucího se z jeho těla, až ho budou odnášet ode zdi, je mnohem horší.

V jasnějších okamžicích Lyne mluvil jenom o popravách a rozkladu pod kily zdejší jílovité půdy. Stephen občas poslouchal, občas ne. Když se zeptal na posmrtný život, Samuel před ním předestřel celou paletu možností – a žádná pro vraha nevypadala zrovna růžově. Samé utrpení, pykání v tmavém koutě za hříchy. Nebo odvetná reinkarnace, třeba v týraného psa, těžce postižené dítě nebo housenku.

Z nutnosti zahltit mozek a zabránit si tak přemýšlet o drasticky se zkracující době pobytu na tomto bloku, začal Stephen pozorně poslouchat Lyneovo žvanění, když Samuela zase popadl jeden z jeho četných záchvatů. A náhle ve slovech objevil rytmus, systém, který dříve neviděl, drobečky cenných informací. Poslouchal tedy i při dalším záchvatu. Skutečně, nezdá se mu to, něco se uvnitř ukrývá. Pečlivě slova zapisoval a dával jim nejlepší smysl, jaký dokázal vytušit. Z hromady vaty a balastu tahal na svět cosi úžasného.

Beltrami rozluštil několik výrazů, opakujících se v Samuelově řeči dokola. Pomalu skládal mýtus, jaký v životě neslyšel, mýtus o umění přelstít prostor a čas a vyhnout se potupné smrti. Připadal si jako blázen – ne proto, že tady luštil žvásty pomatence, ale proto, že je neposlouchal už dřív.

Vysedával celé roky na zapošitém zadku, přesvědčený, že jeho zelená míle je pořád strašně daleko, předaleko. Jenže za čtyři dny si pro něj přijdou a on bude do konce života už jen počítat praskliny v betonu na stropě.

Nakonec si sehnal nějaké pilulky a násilím je nacpal Lyneovi do krku. Nemohl čekat na další záchvat. Potřeboval ho zfetovat a vytřást z něj konec té legendy. Lyne s intoxikovaným mozkem mlel rychlostí závodního koně.

,, Jo, je tady jedno místo, kam se můžeš vypařit. Krásná, nádherná pláň, naše Elysejská pole. I lotři musejí někde žít. Stříbrné paprsky se měkce snáší do trávy, hladina ze snů. Probořené hráze nebe a.."

..zaskučel, hrozně se potil a vytřeštil oči někam za Beltramiho záda, jako by tam stálo strašidlo, Stephen tušil, že ty pilulky mají úděsné vedlejší účinky a dostal strach, aby mu Lyne na místě neexnul. Ale ne, ten malej feťáček něco vydrží. Samuel propnul tělo v křeči do luku, zavřel oči, pod víčky těkaly, vydechl a pokračoval :

,,..cáry masa a hvězd. Měsíc je chuchvalec krve. Kosti jako jako kameny."

Ano, to je ono, kouzelné kosti z nichž civilizace vyčetly svůj zánik. Legenda kostí. To je ono. ,,Mluv, Samíku, mluv. Povídej mi o zázracích pro vrahy."

,,Kosti jako kameny. Řeknu ti, jak to je. To tajemství je v kostech, uvnitř. Ne v krvi. V kostech je tresť života. V zemi ležej miliony kostí. Starý a zlatý kosti draků. Vypily všechno, co půda a řeky. Kosti vedou do Ylrechova domu."

Zamrkal, vytřel si pot a slzy z očí. Pilulky vedly Lyneuv mozek správným směrem. Ylrech – jedno ze stále přítomných slov v Samuelově řeči. Beltrami myslel, že je to nějaký speciální katechický nebo pohanský výraz, ale bylo to jméno.

,,My nejsme jako oni. Jsme tváře, vydechující stříbro. Jsme chrliče ve tmě Ylrechova chrámu. Klečím před tebou, zrozený ve druhé rovině ticha, kam se toužím vrátit, ale nejpřív mi pomoz, pane, pomoz mi..roztáhni svá kožnatá křídla a přikryj mne závojem mlhy."

Z obličeje mu vystoupla změť tlustých modrofialových žil. Krev se v nich kroutila jako červi.

,, Tři formy zániku následovaly za sebou a určily směr vznikajícímu světu. Stojí mimo čas a prostor. Vystoupíš z proudu černé řeky pod zemí kostí a uvidíš to, definitivu věků. Ylrech přišel, aby spatřil utajené, vyrval tepající srdce ze zetlelého těla a vysadil je na oblohu. Tam puklo a zrodilo hvězdu, příčinu naší existence. Je to naše hvězda, Stephene. V první rovině ticha byl slyšet jen její tlukot, královny reje nebeských těles, hladí nás svými paprsky.."

Poprvé za dobu se nadechl.

,,Sedí pod ní Ylrech a k němu patříme, do Ylrechova domu. Je to moje..moje místo. Ty kameny tě dostanou kam si přeješ. Kosti jako kameny, jako kameny. Je to v kostech.Tak můžeš přeskočit."

Beltrami si skládal obrázek. Celé to vypadalo jako zvláštní víra pro špinavce a heretiky. S místem plným rozkoší. Eden vrahů a Beltrami od narození věděl, čím doopravdy je – tohle místo nepatří Lyneovi, patří jemu. Chce tam. Ne na mrznoucí pláně, ne do pekelných kruhů. Do nádherného Ylrechova domu, ano. A klíč jsou kosti nebo kameny. Lyneovy oči pluly místností. Beltrami ho popadl za límec.

,,Jak dostanu ty kameny, kde je mám vzít?"

Lyne se zašklebil, horečně si rozvázal botu a stáhnul ponožku. Dopadal na pravou nohu a Beltrami se konečně dozvěděl proč. Chyběly mu všechny prsty, měl jen ubohé pahýli. ,,Obětoval jsem je. A taky zuby, teď mám porcelánový." Zacvakal protézou.

,,Jsou připravený. Až se mi bude chtít, zmiznu. Puf." Tlesknul dlaněmi.

On? vířilo Stephenovi hlavou. Tenhle magor a já mám zhebnout v podělanejch plenách? Pak se mu konečně rosvítilo. Jasně, Lyne tady celou dobu sedí na pokladu. Jsou to jeho vlastní kosti. Proto se pořád třepe a ošívá. Užírá ho to obrovské tajemství, vědomí přesahující potenciál mozku.

,,Kde to máš?" vyzvídal Beltrami.

Lyne se odmlčel, drogám navzdory dokázal udržet nejtajnější komnaty zavřené. Tak je budu muset odemknout. Přitáhl si Samuela těsně k sobě a jednou rukou mu stisknul krk. ,,Kde to je?" Lyne blýskal očima. ,,Kosti jako kameny.." víc neřekl a uhnul pohledem. Beltrami zesílil stisk.

,,Kde to je?"

Lyne zarytě mlčel a vracel se do normálu, těch pár pilulek ho přece nerozhází. Výborně, zfetovaný člověk těžko pochopí hrozby. ,,K dysfunkci hrtanu a následné neprůchodnosti stačí vyvinout stejný tlak, jakým mačkáš plechovky od piva, věděls to? Řekni kams je schoval.." zasyčel Stephen netrpělivě.

Pomaloučku drtil Lyneovo hrdlo, jenže ten tvrdohlavě mlčel, úplná pěna. Snažil se dýchat nosem a vymanit ze sevření. Proti Beltramiho spáru nemá šanci. Oči vystupovaly z důlků, podlité krví, uvnitř sklivce praskala jedna žilka za druhou.

,, Lyne, když tě zabiju nebudou ti už k ničemu."

Samuel ještě chvíli lapal vzduch, od krku nahoru šarlatový, pak mu začaly téct proudem slzy a pohledem zalétl k nohám postele. Aha, vešebty, jasně. Schoval to uvnitř těch sošek. To mě mohlo napadnout. No, nenapadlo.. Stephen povolil sevření, nechal svou oběť klesnout na postel.

,,Je to moje místo.." kňučel Samuel přidušeně ,,..moje místo."

Bulel jako malé dítě. Třásl se pláčem. Stephen zatím neviděl brečet jiného muže, bylo to trapné. Samuel nechtěl přestat, tak mu místo dudlíku narval do pusy pěst s pořádným rozmachem. Když dal Lyne konečně pokoj a zacouval do kouta, rozbil opatrně Stephen figurky.

Zevnitř, zabalené v kapesníku, se vykutálely malé skleněné válečky se zažloutlými články prstů. Zvědavě je zkoumal, zdály se popraskané, děravé. Při bližším pohledu pochopil, že jsou pokryté nějakými znaky. A podle zručnosti provedení do nich určitě neryl Lyne. Samuelovi natékala čelist, fixoval lahvičky očima. Stephen ho poplácal po tváři.

,,Hodnej kluk."

Lyne, okradený o tajemství kostí, roztáhl rty do šaškovského šklebu. V momentě u něj znovu, nepříjemně blízko, seděl Beltrami. Skoro přátelsky ho objal kolem ramen. Zaryl prsty pod klíční kost. ,,Víš, jsou mi nanic, když nevím jak je použít." Lyne natahoval nosem. ,,Já.. to jsem ještě nezjistil. Nevím to." Stephen ho okamžitě pobídl něčím hodně ostrým, asi zabroušeným hřebenem.

,,Zavřeli mě moc brzo, nevím to. Chtěl jsem jít za Dalím. Ten poradí co s nimi. "

Stephen dostal neodolatelnou chuť bodnout toho skrčka do jater. Ovládl se.

,,Vážně to nevíš?" Lyne zuřivě vrtěl hlavou, sliny mu odletovaly z koutků úst. ,,Znám už jenom ty slova. Řeknu ti je, jasný? Nemusíš mě zabíjet. Když mě odděláš, zavřou tě na samotku a vytáhnou až v den popravy, chápeš?" Ostří přestalo tlačit.

,,Seš jako krysa, Samueli. Plížíš se podél zdi a uděláš všechno aby sis zachránil život. Jedinej pud, kterej u krys převáží sebezáchovu je potrava. Žerou i když jsou polomrtvý a slepý. Kdybych ti uřízl hlavu, kousala by ještě místní blafy, co myslíš?"

Samuel pokrčil rameny. ,,Síla slov je obrovská. Dokážou oživit mrtvé a evokovat anděly. Stačí si v hlavě otevřít správný kanál." Další dvě hodiny učil Lyne Stephena nazpaměť cosi, co znělo jako verše v jazyce podobném latině. Kosti a krátká modlidbička k rozkročení mezi světy. Jo, je to blázen. Já jsem blázen. Což je pořád lepší než prázdné ruce a pusté zoufalství. Skončili ve tři ráno.

Samuel cítil velkou únavu ale dole na matraci nespal. Místo toho se ošíval, olupoval nehty, kousal ret do krve zlostí. On mu sebral jeho kouzelné kosti. Zakousl se do přikrývky. Chutnala odporně, stará kůže desítek jiných vězňů a špína. Otřel jazyk do kapesníku. Probodával palandu nad sebou očima. Musí je získat zpět, musí je mít. Ty pilulky, přemýtal, pořád je mám v těle. To bych mohl vyváznout jen s lehkým pohrozením prstu.

Ještě tuhle noc ho zabiju, rozhodl Samuel. Čím déle o tom však přemýšlel, tím víc se bál, třásl, cukal sebou. Vylezl nahoru.

Beltrami spal otočený ke zdi. Vzácné lahvičky si určitě schoval do kapsy. Z toho chlapa naskakovala Samuelovi husí kůže. Celých osm let lezl podél zdi, přesně jak Beltrami řekl. Lyne byl rád, že Stephen nespí čelem do místnosti. Úplně mu totiž chyběl výraz, jeho tvář byla prázdná maska. Lyne někde četl, že medvědi nemají v obličeji mimické svaly, a tak se nedá rozeznat, kdy zaútočí. V jedné vteřině si spokojeně lížou kulky a ve druhé vám tlapou urazí hlavu. Beltrami připomínal velkého grizzliho. Nikdy neublížil, až dneska. V oteklé čelisti Samuelovi tepala krev v rytmu srdce.

Tichounce vydechl, připravil se.

Poprvé zavraždí člověka svýma vlastníma rukama, bude cítit jeho kůži, krev mezi prsty, pozorovat oči, jak se otočí a zaklopí do hlavy. Takové jubileum. Z té představy mu drkotaly zuby hrůzou. Je srab, věděl to.

Lyne znovu vydechl, pevně sevřel provizorní zbraň v dlani kluzké potem – v tu chvíli se Beltrami otočil, bdělý s očima doširoka otevřenýma. Lyne zařval, pustil se žebříku palandy a spadl na podlahu cely. Beltrami seskočil z postele, houpal se nad ním jako nějaká ohavná opice.

,,Tak tys mě chtěl zabít, Samíku?" pobaveně. Lyne se místo odpovědi pochcal. Pach moči zaplnil místnost, ale na to jsou oba zvyklí, záchod bez prkýnka stojí hned vedle umyvadla naproti lůžkům. ,,Čím jsi to chtěl udělat, ty chrastítko?" zeptal se s morbidní zvědavostí.

Roztáhl Samuelovu křečovitě sevřenou dlaň. Začal se chechtat. Lyne svíral rezavý hřebík sotva sedm centimetrů dlouhý, vykroucený odněkud ze zdi. ,,Tys mě chtěl zabít hřebíkem…ježíši, Same..já ani nevím co mám na to říct.." Smál se ještě celé dvě minuty. Pak přestal jako když utne. Medvěd. Mluvil ledovým hlasem.

,,Pobavils mě, takže ti nenamlátím. Běž si lehnout, Same a už mě neotravuj. Pamatuj si, že tohle mám u tebe uložený, jasný?"

Lyne zalezl v mokrých slipech zpátky do postele a po zbytek noci civěl do tmy. Nemohl se dočkat, až uběhne těch sedmdesátdva hodin a on se Beltramiho zbaví. Stephen naopak dospal do rána nezvykle klidně, věděl, že díky tomu malému divadýlku se ho Lyne neopováží ani dotknout. Ráno, po kontrole a přepočítání vězňů, zbývala hodina, než půjde na kuchyni přehazovat šlichtu ze včerejška, tak ji využije k návštěvě Dalího Madsena.

Podle Samuela zná Madsen celé tajemství kostí.

Dalího svatyně, tak té cele říkali i dozorci. Stephen u něj ještě nikdy nebyl, netušil, co ho čeká, věděl jen, že Dalímu se platí oddaností nebo službami. A věrnost na tři dny je dobrá možná pro šlapku. Přesně tolik času totiž Stephenovi zbývalo do odchodu na blok E.

Napadlo ho, o co asi Dalí požádá. O Madsenovi kolovaly věznicí pestrobarevné zvěsti. Že je kouzelník, ovládá voodoo nebo obeah a jehly plné tetrodotoxinu nosí připevněné uvnitř rukávů. Že je bocor, vlkodlak, upír. O úplňku prý zmizí z cely jako by tam nikdy nebyl a objeví se až ráno. Že je mystik a theosof a tma v koutech jeho cely není docela obyčejná. Samuel tvrdil, že je Dalí praktikující zaklínač stříbrné magie Měsíce.

Údajně dokáže vyvolat fantomové honicí psy, takže má člověk nepřetržitý pocit pronásledování, jakoby něco číhalo v temnotě za zády, koutkem oka prý sem tam zahlédne neurčitý pohyb, šmouhu v okraji zorného pole, neforemného tvora přeletět za hlavou, trýzní ho nevysvětlitelná úzkost, až se nakonec pomate.

Madsen měl taky pojídat trnité stonky růží a ptačí mláďata. Ať pravda ležela kdekoliv, Beltrami pochyboval, že Dalí chroupe holé drozdy k snídani. I když by asi byli lepší než zdejší mazlavé, přesolené experimenty. Cela šamana bloku D se nacházela na konci chodby.

Betrami vlezl bez zaklepání dovnitř.

Okamžitě zaznamenal teplotní rozdíl a jeho tělo regovalo, začalo vylučovat pot a uvolnilo svaly. Splihly mu vlasy. Vedení úmyslně udržovalo v prostorách věznice zimu, jenže uvnitř Dalího svatyně panovalo vedro až se tetelil vzduch. Lepkavé, hmatatelné, obalilo Stephena jako plstěná vata, škrábalo v krku a očích. Bezbarvé dusné proudy tekly podél zdí. V místech, kde se horko s chladem chodeb mísilo, vznikaly malé víry a z jejich středů vylétávaly lesklé mouchy.

Dalí seděl před zástěnou barevných elektrických svíček. Přes vězeňský stejnokroj visely pruhy různých látek jako kněžšská alba. Paže zdobilo tetování, složitý ornament vzájemně propletených květin. Tvář měl přepečlivě oholenou a černé vlasy ulíznuté mastnotou k hlavě a dozadu. Bulvy podivně vystupovaly z obličeje, duhovky byly stříbřitě modré. Zašklebil se, odhalil netypycky silné a široké zuby. Mohl by jimi trhat syrové maso, zuby pračlověka. Šířil kolem sebe silnou vůni kardamonu a cesmíny-pod tím oblakem schovával ještě něco, z čeho Beltramimu naskakovala husí kůže. Nedokázal to identifikovat.

Dalí pokynul rukou jako král. Budeš čekat. Podél zdi stálo sedm měděných misek a nad nimi visela kovová destička s vyrytými verši. Beltrami si je přečetl. Cosi o krystalických temnotách, kovu a krvi.

,,To je Balada odsouzenců. Napsal ji Matool, údajně hned po pokusu o sebevraždu. Chtěl se otrávit červeným tisem," promluvil do dusného tepla Dalí, slova jakoby mu odkapávala ze rtů.

,,Znáš ji?" zeptal se.

Beltrami zavrtěl hlavou.

,,To mě překvapuje. Je něco jako evagelium pro lidi tvého..formátu.Kolik máš času ?"

,, Necelé tři dny než mě šoupnou na éčko."

Blok E je zašlé apartmá vyhrazené speciálním hostům, odsouzencům na smrt a plísni.

,,A co chceš po mě, Stevie? Mince pro Chárona? Amulet nebo nějaký fetiš…můžeš mi sloužit na druhé straně, nemáš chuť?"

Dalího povýšené jednání Beltrami skouskl jenom těžko a nesnášel, když mu komolili jméno. Steviem ho naposled nazval bratr před třiceti lety. Je Stephen, sakra. ,,Znáš legendu o kostech, o Ylrechovi?" zeptal se Dalího přímo, neměl ve zvyku kličkovat.

,,Samozřejmě. Proč?" s příliš přehnaným nezájmem.

,, Mám drobnou potíž.." schválně udělal dramatickou odmlku ,,.. s tímhle."

Stephen vyndal z kapsy lahvičku a podal ji Dalímu. Ten s ní točil v rukou, zkoumal ji zblízka až šilhal a uniklo mu podezíravé, lačné mrknutí Beltramiho směrem. Cela jakoby pohasla.

,,Kdes to vzal?"

Stephenovi se začala točit hlava. Místnost tepala, měl dojem, že se v ní všechno hýbe. Šero pod umyvadlem pulsovalo a přelévalo se, nakukovalo do světla. Stěny ronily kapky mléčné tekutiny, vzduch se chvěl. Beltrami ztrácel motoriku jako opilec, sotva schopný odpovědět. Upřel oči na jedno místo ve snaze zkoncentrovat mozek. Horko, strašné horko, dusí se jím.

,,Od Lynea."

,,Toho příštipkáře? " podivil se Dalí, nechal dál iluzi plynout.

,,Nechtěj mi namluvit, že ten zfetovanej skřet u sebe nosí První atribut těla."

,, Nosil.." řekl Beltrami, klesl na kolena a poblil se. Dalí nespokojeně mlaskl jazykem a iluzi rozehnal. Tohle nesnášel, oni pokaždé zvrací. Musí s tímhle laciným, ale efektním kolotočářským trikem přestat, jestli se nechce brouzdat ve zvratkách po kolena. Beltrami vstal a otřel si ústa. Neomluvil se.

,,Neuvěřitelné, pravé.." žasnul kouzelník ,,jistě, proto Samuel kulhá. On Ti je snad věnoval jako dárek na rozloučenou?"

,,Schovával je uvnitř sošek vešebtů. Vzal jsem si je."

,,To se musel zlobit…nebo neví co jsou zač?!" Stephenovi přeběhl tváří lehký úsměv. ,,Chtěl mě v noci zabít. Hřebíkem."

Dalí zakroutil hlavou. ,,Nečekané. Zdá se, že budu muset své názory na pana Lynea přehodnotit. Možná bych ho mohl zahrnout do své kohorty noshledů. Víš co se říká?" Beltrami nevěděl.

,,Že když se dozvěděl koho mu strčí po Wolskim na celu, tebe, pochcal se strachy." Tak to bude asi jeho oblíbená činnost, pomyslel si Beltrami. Dalího oči se změnily v úzké škvírky. ,,Přišel jsi sem s pověstí maniaka, zabijáka, pro kterého jsou lidé méně něž dobytčí prd. Jeden laciný plátek uvedl, to jsem si zapamatoval, že tvá.." prsty naznačil do vzduchu uvozovky ,,bezbožná neúcta k životu je absolutní. Jenže tys nás tu všechny překvapil, byl jsi hodný, vzorný.."

Stephenovi vystřelil jazyk z úst a bleskově zajel zpátky. ,,Chci vědět jak je použít."

Dalí spojil prsty do propletence, opřel si hlavu a za tři vteřiny měl promyšleno. ,,Dobře. Naučím Tě celý Rituál těla. Je celkem snadný a bezpečný.Potřebuješ další tři atributy. Maso, krev a semeno. Kosti jsi ukradl, to zbylé musí být tvé…řekni mi, co všechno od Lynea ještě víš."

Stephen odříkal mantru, které nerozuměl, nechápal její význam, bezezbytku vřídlo jediné své naděje. ,,Lyne není moc pečlivý učitel. Zapoměl Ti říct poslední dvojverší."

,,Poslední verše? Co by se stalo, kdybych tu modlidbu při rituálu odříkal nedokončenou?"

,,To bys plul tady všude kolem.." Dalí zatočil ukazovákem ,,..rozemletý na drobné kousíčky. Nebo něco podobného."

Stephen zaskřípal zuby. Tak Lyne zapoměl. To určitě. Dalí nevěnoval jeho rozčilení pozornost. ,,Pořád se najdou lidé, kteří mi to tu chtějí znepříjemnit. Nemůžu na ně, protože jim chybí představivost a víra. Nevidí vylétávat mouchy z břicha vzdušných vírů." Pousmál se a Betramimu přitom ledové prsty polechtaly páteř. Dalí naškrabal cosi na kus papíru, hodil ho návštěvě k nohám jako psovi.

,, První tři stačí trochu postrašit, popíchnout. Ty ostatní chci mrtvější než kámen. Udělej to a já Ti věnuji zbytek Legendy kostí."

Beltrami papír sebral a rozbalil. Stálo na něm pět jmen úhlédným pravopisem vyrovnaných pod sebe. Poslední patřilo dozorci se zálibou v důkladných tělesných prohlídkách. Vryl si je do paměti a seznam vrátil Dalímu. V rukách kouzelníka se bleskově změnil ve vibuti, zázračný popel.

Stephen neřekl nic a vyrazil z cely. Zatuchlý mrtvý chlad byl mnohem příjemnější než živoucí horko Dalího svatyně.

Albert Gregoruis, Peter "Crank" Forster, Christopher Endino, Johnny Taleba a Ron Evans – jeho jízdenka z téhle mizérie. Dupal zpět do cely, myšlenky ne u Pětky, ale u spoluvězně. Ten malej zasranec. Zakroutí mu krkem. Až s ním skončí bude ten skřet srát do plen dennodenně a žrát hadičkou. Vpadl dovnitř. Samuel seděl na posteli, zabalený do deky si vykládal solitaire. Když viděl Stephena, okamžitě přitáhl polštář před sebe namísto chabého štítu.

,,Ty zmrde.." zaútočil Stephen ,, chtěl si ze mě mít mletý žrádlo pro psy!"

Samuel na něj civěl dokonale nechápavě. ,,Cože? Já jsem nic-"

,,To poslední dvojverší ty pitomej skřete.."

,,Jaký? Nevím o čem mluvíš, já jsem nic-" ale Stephen znovu utnul větu v zárodku. Z týhle smradlavý psí huby už nechce nic slyšet.

,,Zavři držku."

Držka zůstala zavřená. Promnul si oči, protáhl se, až mu zapraštěly klouby. ,,Něco od tebe potřebuju."

,,A co?" vypískl zakuklenec.

,,Dneska při večeři musíš rozpoutat pořádnej chaos, bordel, jasný? Potřebuju na jídelně skrumáž těl. Víš co je to skrumáž?"

Samuel vypadal že se chce vmáčknout do škvíry ve zdi ,,Něco jako chuchel?" pípnul opatrně.

,,Přesně. Potřebuju tam chuchel muklů. Uděláš to pro mě, viď?" ,,A jak to mám udělat?" Beltrami unaveně povzdechl. ,,Třeba vyskoč na stůl a tancuj, to je mě fuk."

Jasná, plastická vzpomínka vystoupla Stephenovi před očima- teplý dubnový den, stojí u vody, hladina se leskne, čeří ji jen drobné nízké vlnky. Ty vlnky způsobuje on, hází do líné řeky kousky masa. Nasekané ženské prsty udrží hladina chvilku než klesnou na dno. S oblibou tam četl obrazoborecké výplody Williama Burroughse, teď popadl Nahý oběd a z hřbetu útlé knihy vyklepl žiletku. Do krve se nahrnul příval endorfinů. Řeznicina, na níž se chystal nebyla pouhou nutností k vykoupení, byl to život. Matoolovy verše..tam, v krystalických temnotách…tam je můj domov. S chutí by si přečetl sbírku jeho básní, jenže to už nestihne. Škoda.

Napětí mu bušilo ve spáncích, cítil je uvnitř kostí, usazovalo se coby nepostřehnutelné chvění konečků prstů. Ztratil odstup zabijáka a to bylo špatné. Těch osm let izolace se na něm podepsalo víc než by si kdy myslel. Nemohl večeře dočkat.

Žiletku přilepil k tělu páskou pod ponožku, zabroušený hřeben si nesl v levém rukávu. Volně, jen tak jezdil po kůži, sem a tam, mohl kdykoliv vyklouznout a jiskřivě zazvonit o podlahu. To vědomí naplňovalo Beltramiho příjemným vzrušením.

Napjatě sledoval líné ručičky hodin, pomaloučku ukrajující sekundy, aby se doplazily k minutám, půlhodinám a hodinám. V půl šesté si stoupnul do fronty k výdejně jídla. Dostal dva plátky průmyslově vyráběné hovězí sekané, kaši řídkou tak, že to mohla být klidně voda a něco zeleného s nažloutlými kousky uvnitř. Brr.

Sedl si ke stolu, nic se přece neděje. Začal jíst. Tik tak, tik tak.

Právě, když se odhodlával strčit do úst další kousek masa, z velké části tvořeného směsí konfiskátů, tedy mletýma ušima, mulci a paznehty, vylezl Samuel Lyne na stůl, začal tancovat, kroutit se a zpívat One silver dolar z filmu Marylin Monroe.

Pobavení vězni se nahrnuli se stolu, pískali, tleskali, fandili, někteří křičeli oplzlosti. Tedy Same, to se Ti povedlo.. Lyne poskakoval, pištěl a vypadal, že se dobře baví, ale když ho Beltrami našel pohledem, viděl v odlesku krysích oček jenom strach. Zvedl se a s předstíraným nadšením tlačil do davu.

Rychle poznal široká záda Petera Fostera i jeho typicky nahrblý postoj. Zvyky a stereotyp jsou požehnáním pro vrahy, pomyslel si Beltrami. Prolezl kousek blíž, nechal hřeben sklouznout do dlaně. Paží prokličkoval mezi těly a třikrát bodnul do míst, kde předpokládal Peterovy ledviny. Foster s řevem padl na kolena, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, srazili ho docela k zemi a brzy zmizel pod desítkami nohou. Endino stál kousek od Fostera a mával na Lynea svazkem bankovek jako na nějakou barovou tanečnici.

Všude křik a povykování.

Beltrami znal Endina docela dobře, nicméně neměl pocit, že ztrácí přítele, když mu uštědřil hluboké bodnutí do podbřišku. Dav držel Endina na nohou, vmáčknutého mezi těly i když dávno pozbyl vědomí.

Všechno vře. Oni to vědí, napadlo Beltramiho, vědí že tu leze zabiják, ale je jim to fuk. Beltrami projížděl chumlem jako had, útočil zákeřně a rychle trestal Dalího hříšníky. Cítil se opravdu naživu poprvé od doby, co ho sem zavřeli a spoutali tak i jeho přirozenost, poprvé za celých osm let skutečně dýchá.

Gregorius jen krátce vyjekl bolestí, když rukověť zakrojila do zad, Talebovi ji, celou zkrvavělou, vrazil až k pěsti do žaludku a prudce zaviklal do stran. Šok nebo sepse ho zlikvidují. Beltrami pustil hřeben na zem. Pot a krev se mísily, stupňovaly napětí k bodu únosnosti, řev rostl a stráže se hrnuly směrem k nim.

Výborně.

Stephen praštil chlapa za sebou prudce loktem do obličeje, přerazil mu nos. Krev vystříkla obloukem dopředu, skropila obličeje, paže a jazyky a spustila okamžitou reakci. Vybičovaní, zdivočelí tvorové se začali bezhlavě mlátit, klesali k zemi a znovu vstávali ve zvířecké touze ublížit. Na Lynea se dávno zapomělo. Proměnili se, přetvořili v organický celek pěstí, kopanců, zubů a nehtů, všeho, co dokáže porušit kůži a vyloudit krev. Dozorci vpadli do rvačky obuchy, drženými svisle podél paže k rozbíjení lebek. Beltramimu chvíli trvalo, než našel v rudých sprškách Evanse, který roztloukal někomu obličej na kaši.

Stephen vydechl.

Uchopil žiletku mezi plochou palce a hřbetem ukazováku tak, že čnělo pouze ostří, zbytek skryla dlaň. Vyrazil lesem těl. Lezl po měkkém koberci bezduchých tváří. Evans už stál jen pět metrů od něj. Čtyři, tři..připrav se. Dva..sevřel žiletku pevněji a před očima mu proběhl obraz krátkého útoku.

Jeden.

Vztyčil se, ruka vyletěla jako střela zpoza Evansových zad, zakousla se do masa, otevřela dlouze a hluboce hrdlo a zmizela. Evans ještě pár vteřin mlátil kolem sebe. Potom se zarazil, dotknul krku, nevěřícně prozkoumal vlastní krev – kdosi do něj strčil, hlava se zaklopila, rána červeně zašklebila a hlava zas padla dopředu. Evans tu strašlivou věc pevně sevřel rukama a ve spirále se svezl k zemi. Civěl do prostoru, lapal po dechu, cítil a slyšel bublání krve v krku, bezohledně ho obírala o život s každou další uniklou kapkou.

Beltrami si klidně lehl na podlahu naproti Evansovi. Pozoroval ho a usmíval se. Chtěl, aby dozorce věděl, že to byl on, který jej tak nevybíravě podřízl jako jatečné prase.

,,To já. Odměna." naznačil ústy.

Evans k němu natáhl pravou ruku, křečovitě sevřel prsty, zachrčel a trhnul tělem vzad, aby to poslední, co uvidí nebyla Beltramiho tvář se spokojeným úšklebkem.

Ve zmatku a krvi proklouzl Beltrami snadno zpět na chodbu. Srdce mu bušilo, hlava se točila příjemnou, lehkou závratí. Je pořád šikovný, ještě to umí. Chaos a křik za ním kontrastovali s klidem, který zaplavil jeho duši. Dlouze nasál vzduch, vychutnával si jeho těžký, sladký náboj. Ještě jednou se otočil, aby zachytil každý detail zkrvavělého propletence živých a mrtvých těl, uložil si jej do paměti jako cennou fotografii, a potom se od tohoto místa odřízl. Už mu nepatřil. Jeho vlastní duch povstal znovu z očistné krvavé lázně, stejně jako kdysi před lety, cele připraven na nový svět. Místo, čekající jen na něj.

Klusal chodbou do své cely, plánoval se pár hodin vyspat, než zítra naposledy navštíví Dalího a pak ho odvedou na blok E, přesvědčeni, že se chvěje hrůzou ze spravedlivého trestu, zatímco on bude dychtit očekáváním. Zaslouží si to, samozřejmě že ano. Smál se, když vcházel do cely, těšil se i na tu kousavou deku, až si zaleze a usne.

,,Samíku, Samíku.." začal ,,..to se Ti vážně povedlo. Takový divadýlko. Za ten kousek dostaneš všechny mý cigára, fakt-" zarazil se.

Směsice pachů, která mu zaplnila chřípí, zježila chloupky po celém těle. Moč, hovna a studená krev. Vězeňská smrt. Samuel Lyne ležel na své posteli a upíral Beltramiho směrem oči, které s každým nádechem získavaly sklovitější odstín. ,,Ježíši, Same.." hlesnul zděšeně Beltrami a dřepl si k Samovu lůžku. Lyne pevně tlačil obě ruce na břicho, tekly mu slzy. ,,Ukaž mi to.." poprosil Beltrami, násilím odtáhl jeho paže. Dlaně skrývaly rozšklebenou ránu, z níž trčel konec zabroušeného kartáčku na zuby. Krví nasákla Lyneova přikrývka i matrace, doslova se v ní koupal. Stephen tu příšernou díru schoval pod vlastní ruce. Někdo se ve rvačce přiživil hned zkraje. Projela jím náhlá a podivně silná vlna lítosti, nával smutku pro toho skřeta.

,,Same.." šepl ,,..je mi to tak líto. Kdo to udělal? Alba, že jo?" Lyne slabě kývnul. ,,Same.." jak tisknul plochy dlaní na ránu, cítil Beltrami chvění jeho vnitřností i jejich vlastní teplo, mizející někam pryč. Lyne namáhavě pozvedl ruku, opřel ji o zeď, kam pomalu krví nakreslil znamení kříže. Civěl na Stephena.

,, Co chceš?" snažil se Beltrami, jenže Lyne jen ukazoval na stěnu ke kresbičce.

,,Co ode mně chceš? Já.." sklonil k Samovi hlavu.

,,Chceš poslední pomazání? Ty? Same, přece.. nechápu proč.." Lyne kýval hlavou, vodnaté oči v zoufalé prosbě. ,,Ale já přece nejsem kněz, nemůžu, nevím co mám dělat. Přivedu Ti vězeňskýho kazatele, stihnu to."

Lyne mu sevřel zápěstí. Pozoroval ho a oči už odpouvaly, přilepené k Beltramiho tváři jako k modle nad okrajem skaliska. Už nemůžu čekat. Nemám čas. Prosííím, prosíííím. ,,Já-á.." koktal Stephen ,,..znám jen fráze z filmů..něco z televize."

Lyne pootevřel ústa. Nevadí. Na tom nezáleží. Tisíc Samuelových vír se smrsklo v banální touhu po jistotě dětství, kdy mu matka slibovala, že Panna Maria vyslyší všechna přání- i těch zlobivých kluků.

,,Dobře, dobře, udělám to.." Stephen sevřel Lyneovy dlaně pravou rukou a levou nad ním naznačil kříž. Ani nevěděl, jak začít. ,,Samueli, přijímáš Boha?" Kývnutí. Tohle je přece šílený..uvažoval jako by v doopravdy nabyl jistou moc nad osudem Samovy duše – pokud nějakou duši měl. ,,Vzdáváš se Ďábla?" Znovu kývnutí. Beltrami si setřel pot, z té krve a otevřené břišní dutiny se mu zničehonic bouřil žaludek, pro něj nový, nepřirozený, prapodivný pocit.

,,Dobře, potom..teda..v jeho jménu.. lituješ všech svých hříchů?" ,,A..no." vypravil ze sebe Lyne. ,,Potom.." Stephen lovil z paměti formule církevních programů, co jim tu pouštěli a najednou si na žádnou nedokázal vzpomenout ,,..potom Ti bude odpuštěno. Můžeš odejít v pokoji.." řekl pomalu. Lyne se na něj zašklebil a zemřel.

Stephen klečel u postele. Jejich celu obsadilo ticho, žádné mumlání a šepot, nic. Ticho. To ticho přišlo Beltramimu jako nejstrašidelnější zvuk na světě. Volat teď vězeňskou službu nemělo smysl. Zalezl do postele, půl hodiny třeštil oči do tmy s vědomím, že pod ním leží navěky umlklý Samuel. Musel slézt dolů a zakrýt Lyneovo tělo dekou. Teprve pak usnul a ze spánku se mu dělalo špatně. Probral se a téměř nestihl doklopýtat k míse.

Ráno tam Samuel pořád ležel, tvar pod přikrývkou. Ulevilo se mu, když opustil svou celu, o Sama kupodivu nikdo nestál, bachař nad ním mávl rukou, že prý ho odtáhnou později. S podivem Beltrami zaznamenal, že ta včerejší olbřímí rvačka neměla větší vliv na zostření dozoru. Koneckonců, vězení bylo zoufale přeplněné a tento způsob uvolnění míst shledal efektivním nejen on.

Cítil horko Dalího svatyně z dálky deseti metrů. Teď viděl i ty stočené proudy, zachvácené bolestmi porodu chuchvalců hmyzu. Dalí přecházel celou z jednoho rohu do druhého a ona se hýbala s ním. Konečky prstů slabě pableskovaly. Zastavil, aby Stephenovi věnoval zvláštní pohled.

,,Škoda.." vzdechl ,,..býval bych ten seznam udělal trošku delší. Musím Ti vyjádřit obdiv.Tvá virtuozita byla neobyčejná."

Stephen pokrčil rameny. Nejpřirozenější věc na světě, neviděl jediný důvod proč se nad tím pozastavovat. ,,Copak? Nevypadáš dobře." Stephen stisknul rty. Připadalo mu hloupé kňučet u Dalího pat, jenže neměl nikoho, komu by se zpovídal. ,,Včera to odnesl taky Lyne. Je mi to-, no, prostě jsem si ho docela oblíbil. Nemyslím, že zasloužil kartáček do břicha. Byl neškodnej.."

,,Malý, štědrý Sam. Netušil jsem, že jeho spor s panem Albem se takto vyhrotí. Víš, Stephene, potěšil jsi mně dobře odvedenou prací, takže pana Albu ber jako bonusovou odměnu. Je mým občasným zákazníkem, takže nebude problém si ho otevřít. On má víry dost."

Styl, jakým pronesl poslední čtyři slova Beltramiho přesvědčil, že ať tím Dalí myslel cokoliv, nebude to pro Simona Albu pěkné. Dalí rozevřel dlaně, těsně nad povrchem pokožky trčelo ve vzduchu pět skleněných lahviček a v nich vzácné kosti, které Stephen pro jistotu svěřil pod kouzelníkovu ochranu.

,,Legenda kostí je labutí píseň zatracenců, Stephene. Není pro obyčejné lidi tam venku a není ani pro každého z těch za zdmi, rozumíš?"

Snad, doufal že ano.

,,To tajemství..je tak vábivé..přiznám se, že jsem uvažoval si je ponechat u sebe..dráždily mne celou noc, šeptaly mi, jejich esprit naplnil vzduch v mé cele. Jsem nakonec rád, že se jich zbavím, přese všechnen úžas. Vědí, že znám Rituál těla. Řekl jsem jim o Tobě. Snad jsou s Tebou spokojené."

Vložil kosti Beltramimu do dlaně.

,,Nezapomeň na zbylé atributy, jsou důležité."

,,Maso, krev, semeno. Ano."

,,Budeš si muset všechno pamatovat, Beltrami, jasné? Postup rituálu, verše…Legenda se drží za zdmi, nemůže uniknout ven. Nikde na papíře ji nenajdeš. Její kousky můžeš odhalit sem tam vyryté do stěn vězení po celém světě mezi řadami neplodných vizí a příběhů, ale to jsou pouhé fragmenty. Nikdo ji celou nezná…upřímně, Lyneovi muselo dát neskutečnou námahu ten obrys složit.."

Stephen nechápal Dalího až posvátnou bázeň, pro něj kosti znamenaly únik, ta zvláštní mytologie se jej nedotkla tolik, jak si přál. ( A právě proto někde hluboko v koutě mozku, kam odmítal vcházet, ho strašila jediná, vlezlá myšlenka, totiž – co když jsou to všechno jenom kecy..?!)

Madsen nechtěl mluvit dál nahlas a celý Rituál těla našeptal Stephenovi do pravého ucha. Dalímu hlas přeskakoval výš i nízko o celé oktávy, tahal slova přes jazyk jakoby vážila tunu. Stephen si zapamatoval obřad překvapivě rychle. I to poslední dvojverší. Jemu slova vyvstávala na jazyku lehce, krystalicky jasná a čistá. Rituál těla byl opravdu snadný, možná až příliš, jenže to Beltrami nedokázal posoudit, protože se v takových věcech nevyznal. Dalí vyzradil tajemství Legendy kostí a zase mluvil normálně.

,,Rozdíl mezi průměrným a skvělým magikem je ve správném načasování. Počkej až do poslední večeře a objednej si něco hodně extravagantního, neobvyklého, třeba..mořský jazyk s omáčkou champagne. V klidu si to sněz a potom, než ti přivedou kněze.." usmál se, z rukávů nechal vytrysknout spršku lesklých konfet. (Beltramimu nepatrně škubnul koutek úst při zmínce o knězi) ,,..a zapíšeš se mezi duchy. Budou o Tobě vyprávět, že po nocích chrastíš řetězy a staršíš dozorce. A já Ti vestoje zatleskám."

Přešel do vážnějšího tónu. ,, Opakuj si ta slova, Beltrami, až se stanou tvou součástí. A potom ještě častěji. A kosti, osahej si je, abys znal každou rýhu, záleží na jejich pořadí, nezapomeň že nejsou tvé. Přeju Ti štěstí, Stephene, věř mi."

Dalí stál uprostřed své svatyně a díval se za odcházejícím Beltramim. On sám byl příliš velkým požitkářem, než aby se dokázal vzdát tohoto světa. Prozatím určitě. Jen co vrah zmizel dost daleko, vrhnul se Dalí k vyřezávané krabičce z jasanového dřeva, cosi do ní zlobně pošeptal, pečlivě ji uzavřel a ukryl do záhybů oblečení.

Až do večera chodil Stephen Beltrami jako blouznivec, přemýlal Rituál a modlidbu kostí. Po večeři, které se ani nedotkl, nechal dozorce aby ho v klidu odvedli na blok E. Jejich pohledy v zádech a výmluvná gesta, o nichž si mysleli, že odsouzený nevidí, daly Beltramimu jasný obrázek o tom, co si Ti dva myslí. Zas další mukl k popravě. No jo, to se zkrátka stává. Od toho tu přece muklové jsou, ne?

Na rozhraní bloku E Beltramiho přebral do své laskavé péče takřka dvoumetrový hispánec s uniformou nažehlenou tak, až se Stephen divil, že mu límeček košile neuřízne hlavu.

,,Vy čekanky na éčku máte tu výhodu, že nemusíte makat. Což znamená, že máš spousty volnýho času..je mi úplně jedno co budeš dělat, když přitom nebudeš vřískat, mlátit do mříží a pokoušet se o sebevraždu. Mám rád flegmatický typy, jasný? Všichni tady."

,,Ok." zabručel Beltrami a to slovo bylo na příštích mnoho hodin, jediné, které řekl nahlas.

Dostal krajní celu, což mu vyhovovalo. Potíže přišly brzy. Věděl, že s jeho uspořádaným světem uvnitř je něco špatně. Začal okusovat své nehty, časem až do krve, odlupoval záděry, škubal vlasy a chlupy, strhnul každý, i sebemenší stroupek, který na kůži objevil. Slova se v hlavě točila, že je šeptá polohlasem, si téměř neuvědomoval. Dokola, stokrát denně kontroloval kosti, jestli leží na svém místě, přestože jeho celu nikdo jiný nenavštěvoval.

Nespalo se mu dobře, dusily ho zlé sny v nichž malý, psu podobný tvor vytrhával jeho jazyk z úst (prožil si to, vteřinu po vteřině) a nad ním stála odporná bytost s křídly, jaké vídal na malbách biblických andělů. Vydechovala hnilobu a rozklad. Probouzel se s temnými váčky pod očima, pachem, usazeným v pórech, unavenější než večer. Bolela ho hlava.

Jedl málo a vše, co pozřel se zdálo bez chuti. Mumlal svou svatou mantru vrahů dokola a dokola, prohmatával drobné kůstky, vrýval si jejich texturu, prasklinky a zakřivení každé jedné z nich do paměti. Ochutnával je špičkou jazyka. Čichal k nim. Pozoroval je. Věnoval jim každý z pěti smyslů a ony za odměnu vypálily jeho mozek až k bezbrannému jádru.

Navíc každý den obcházel cely drobný kněz, houpající růžencem a neustále Stephenovi připomínal smutnou frašku předposledního dne na bloku D, kdy si sám zahrál na kazatele. Pocítil zoufalou potřebu Samuelovy přítomnosti, jeho povídání, pohvizdování, mumlání žalmů, křupání klouby, všeho, co dělal, aby se zbavil odpočítávání vlekoucího času.

Beltrami si tedy začal pěstovat drobné obsese. Jimi a přeříkáváním těch slov, co mu zaplnila hlavu, krátil svůj den. V jeho těle nezbylo místo pro nic než pro legendu.

Jednu noc, když zase nemohl spát, uviděl Samovu tvář v odrazu mříže. ,,Same.." oslovil zjevení potichu, se strachem, že jej poleká a ono zmizí.

,,Ste- phe-e-ne.." hláskovalo to nepříjemným skřípotem rezavých, zadřezných převodů.

,,Podívej, takový tvor." řekl Samuel a vystoupil z mříží do prostoru cely. Byl šedý, kůže se mu kroutila jako starý pergamenový list.

,,Nemůžu spát, Same. Je tu ticho, pořád a pořád," stěžoval si Stephen.

Samuel mu podal ruku. ,,Už to brzo skončí. Podívej se.." sevřel dlaň a ta se začala rychle drolit. ,,Nejsem…pevný.." vyslovil to jako otázku.

,,Sáhnu si na Tebe, ano?" Dotknul se Stephenovy tváře.

Beltrami necítil nic, zato Samuel se zatetelil blahem. ,,Taky chci držet pohromadě. Sebral jsi mi kus těla a já si teď chci taky kousek vzít.." vycenil dlouhé zuby, oči překryla blána jako žralokovi během útoku.

Stephen zaječel hrůzou.

K jeho cele se přihnali dozorci. Samuel udělal krok zpět a zmizel. Odemkli rychle dveře cely, jejich svěřěnec sebou škubal na podlaze v záchvatu podivné psychózy, která jej zužovala takřka už dva týdny.

Dozorce Harvey Trimmer držel odsouzence pevně u země a čekal, až záchvat pomine. Slyšel o tomhle Beltramim hotové pověsti, že je stroj bez duše, dokonalý zabiják, jenže to, co se svíjelo pod jeho přikrčeným kolenem nemohl nazvat jinak než ubohou troskou s prázdným rosolem namísto očí. Bylo mu Beltramiho líto. I proto, že věděl, co se na něj chystá. Beltrami bude popraven, to ano, jenže jinak, než si myslí. A on tomu napomůže, když se ve správný okamžik bude dívat jinam.

Samuel se už nevrátil. Beltrami nedokázal usnout na víc než slabé dvě hodiny denně. Černé kruhy pod očima se rošířily po celém obličeji jako nějaká infekce, připomínal vyzáblý přízrak v temnotě za mříží. Ostatní vězně děsil. Lícní kosti vystouply, oči zapadly do hlavy, tak strašně hluboko, díval se ze dna studní, bál se je zavřít a zatlačit tak ještě hlouběji. Rty měl suché, rudé, jako spálené mrazem. Prsty se chvěly a on ten třas vnímal až v kořenu mozku. Nutkání zabíjet ho opustilo jako zrádná, nasycená milenka.

Kněz den ode dne častěji meškal právě před jeho celou. S chutí by mu zakroutil krkem, jenže zapoměl jak. Možná, že jeho přirozenost vraha, jediné umění, kterému kdy rozuměl, už vysála černá hvězda a ono na něj čeká v Ylrechově dvorci. Snad, snad..

Tu noc Beltrami ležel na posteli a civěl do stropu. Pozoroval mouchu, lezoucí sem a tam po stále stejné trase. Předstírala, že má něco na práci aby zabila čas. Čekal a čekal na spánek. Oni si museli myslet, že spí, protože slyšel jejich hlasy docela blízko cely. Hlas dozorce Trimmera a další dva, povědomé.

,,Koukněte na něj, je mimo. Za čtyři dny ho popraví.." šeptal Trimmer.

Za čtyři dny? Ten čas letí, pomyslel si Stephen.

,,To mě vůbec nezajímá. Víš co udělal tenhle sráč, že jo? " zasyčel první neznámý, ale povědomý hlas.

,,No tak, Trimmere, už jsi to slíbil, vždyť se Ti nic nestane. Prostě ho vyškrtneš z papírů. Éčko je samo pro sebe, hele, a ušetříš státu náklady. Seš patriot, ne?" řekl smířlivě druhý neznámý, ale povědomý hlas.

Potom to šlo hrozně rychle. Dva chlapy vpadli do jeho cely a začali na něj řvát. ,,Co ty, ksindle, si myslíš? Že se tu budeš takhle válet?! Padej!" strhli jej z postele. Táhl ho pár silných rukou.

Beltrami začal vřeštět, hrabal rukama, drápal po podlaze, drápal deku podél okrajů. Kosti..kde jsou..zničehonic jim přestal vzdorovat, jenže to nebylo tím, že poznal, že proti nim nemá šanci, jak se okamžitě domnívali, ale protože si vzpoměl, že atributy nosí u sebe, na svém těle. Nechal je, ať ho vytáhnou ven. Přichystali si ho před sebe. Dozorci z bloku D. Jeden sevřel Stephenovu tvář.

,,Víme, žes zabil Rona, ty hajzle. Koukej- si- kleknout.."

Druhý ho vší silou udeřil obuchem přes kolena. Beltrami šel okamžitě k zemi. Civěl na ně. Jakého Rona?? Možná že někde někoho zabil, nevěděl. ,,Pojď, tak polez..!" Kopali do něj, do břicha, zad, hlavy. Koutkem oka postřehl blýsknutí ocely, z kapsy toho většího na něj mrkla a Stephenu Beltramimu došlo, že ho jenom nezmlátí. Zabijí ho.

Rozdíl mezi skvělým a průměrným trikem..začal odříkávat verše, přes nateklé rty to šlo těžce. Srdce, o němž poslední týdny netušil, jestli má stále uvnitř hrudi nebo už zetlelo, ožilo divokým tlukotem na žebra. Věděl, že nemá čas provést celý Rituál těla. Musí improvizovat. Rychle. Maso, krev, semeno, kosti..

,,Co to meleš, sráči? Co?"

Dostal nesmírně tvrdou ránu pěstí do obličeje, z nosu se vyvalila krev. Výborně, pomyslel si. Olizoval jí, polykal a pořád mluvil, pořád drmolil verše, svou poslední kouzelnou modlidbu, když ho táhli chodbou ven, kopali, mlátili pěstmi, přesto si dokázal udržet kousek vědomí.

,,..pojď, polez, dělej.." dostrkali ho na dvůr, obě nohy už měl zlomené.

Rozlousk zuby lahvičku se svým semenem, kterou nosil pod jazykem. Spolknul obsah i se střepy, některé zůstaly zabodené do jazyka, vnitřní strany tváří, do měkkého patra.

Venku bylo příjemně chladno.

,,Na kolena!" poručili mu.

Zíral do jejich tváří a mluvil, pořád mluvil. Bezcenné vši, netuší nic, nevědí…co je míra života proti poznání smrti..?

Vytáhli ho a srazili zpět do přeražených kolen, nedokázal se udžet a znovu upadl. Už to bude..jeden z nich ho vzal za vlasy, zaklonil mu hlavu a odhalil tak hrdlo. Beltramimu projela mozkem vzpomínka na vraždu, první dotyk jeho vlastní mysli, dosud zapouzdřené Rituálem.

Prokrista, oni mě chtějí podříznout jako jsem podřízl Evanse. Jenže já ještě nemůžu, nejsem připravený, ještě ne!

Nehodlal to vzdát, když už byl skoro u cíle. Vytrhl se ze sevření, dozorci zůstal v ruce mohutný chomáč vlasů. Beltrami se plazil, spadl, křičel na nebe kouzlo kostí.

Vykousl si z předloktí část svalu, stáhnul pás lepenky z vnitřní strany lýtka, pod nímž nosil První atribut těla. Kosti jako kameny, zlaté kosti draků..

,,Prosím..!"

Křičel, polykal jednu kost po druhé, smísené s kousky vlasního masa, drmolil poslední dvojverší, vlastně ho řval. Dozorci už byli u něj. Ještě jedno slovo, jedno…řekl ho.

Tři vteřiny dokonalého ticha. Nikdo nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo. Dozorce, kteří přišli vykonat popravu ve jménu pomsty za kamaráda odmrštila vlna síly až ke zdi. Ten, který neztratil vědomí přísahal, že viděl jak se ze země zvedla stěna prachu a obalila Betramiho od hlavy k patě. Když klesla, byl Beltrami pryč.

Dalí Madsen seděl ve své svatyni a poprvé za mnoho let jej ovládl skutečný, tělesný strach. Děs tak silný, že pramení přímo z mozku a ovlivňuje životní funkce. Hrůzou sotva dýchal. Že udělal hroznou chybu pochopil teprve nyní, když držel krabičku z lakovaného jasanového dřeva v klíně. Uvnitř leželo několik malých zažloutlých kostí, pokrytých složitými znaky.

Trvalo mu celou noc, než zhotovil z šakalích kostí, které běžně používal k obřadům, plagiáty těchto skvostů pro Beltramiho. Přestože byli nedokonalé, Beltrami nic nepoznal, když mu je podstrčil a sám si nechal pravé. Neměl to dělat, bože, měl dodržet dohodu, jenže ty kosti…mohl to poznat, chtěly ven, pryč od něj, vždyť ho téměř prozradily, když u něj Beltrami naposledy byl a on mu musel Rituál pošeptat, protože kosti na něj volaly a zamykaly mu ústa. Jenže on je dokázal přemoci.

Měl to poznat, že o něj nestojí. Domníval se, že Beltramiho normálně popraví, že to s falešnými atributy nebude fungovat.

Jenže pak se dozvěděl o incidentu na bloku E a hlavou mu vířila jediná otázka – kam to proboha Beltramiho s šakalími kostmi dostal? Kde se ocitl..kam se poděl..?

Ta bytost za ním, tak hrozně se bál otočit, věděl, že ta mu odpoví. Tušil totiž kdo stojí za jeho zády, i přes změněné rysy. Podvedený zákazník.

Z hlavy vyrůstalo množství šroubovitých rohů, ověšených nažloutlým masem, ze zad mohutná křídla, z rukou zkroucené pařáty, chodidla nahradily silné spáry. Tři ocasy sebou šlehaly jako hadi. Dalí věděl, že mu nepomůže žádný z jeho triků. Kosti v krabičce se chvěly, slyšel jak se mu smějí. Věděly to. Bytost udělala krok k němu. Položila mu těžký pařát na rameno. ,,Ahoj, Dalí. Zavři oči." řekla. A šaman z bloku D křečovitě stáhnul víčka k sobě.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    woolf 14 září 2011 v 13:57

    Tak jsem mrknul na první koment a taky to přečetl. Asi budu trochu kritičtější.

    Při čtení mi dost vadilo to různý názvosloví jako “sošky vešebtů”, “obeah” apod. Dost mě to rušilo, takovej esoterickej ruch bych tomu řek a když mě něco ruší, uvědomím si, že čtu a vytrhne mě to. Třeba se podívej na Gaimanovy Americké bohy, to je taky samá mytologie, ale čte se to krásně jako po másle. Vůbec v jednoduchosti je síla, aspoň podle mě. Takhle je to přesteroidovaný, je vidět, že máš načtenýho Burroughse apod., viz feťácký výlevy, pořád nějaký blití, sraní a vyměšování, ale mohlo by tam toho být míň. Pak to vypadá spíš komicky.

    Pak tam máš dost chyb. Třeba hieroglyf se píše takhle, ne hyeroglyf. Vůbec ty “y” a “i” jsou tam často blbě, ale to chápu, člověku se to po sobě nechce číst, taky se mi to občas stane.

    Nejvíc bych ale sejmul logiku. Ta má děr jak ementál.

    1) možná se mýlím, ale příběh jsi umístila do USA… a možná se mýlím znova, ale řekl bych, že tam když je někdo odsouzenej k smrti, tak jde rovnou do absolutní izolace, ven se dostane tak jednou za měsíc na pět minut na zadrátovanej dvorek… a sám, takže to, že si tam tenhle Stephen bloudí jak se mu zamane, je pakárna, vždyť si to vem logicky, člověk odsouzenej na smrt přece nebude míchanej s ostatními vězni, to by to vypadalo

    2) šaman – požitkář – když umí z místnosti zmizet, proč se tam vrací? Že by byl vězeň dobrovolně?

    3) žádná bezpečnostní opatření navíc po těch vraždách? Asi sotva, když zabili i jednoho ze strážců. A jestli jo, proč teda ho pak chtěli sami odpravit, když jim to nestálo ani za to zvýšit dozor?

    atd. atd.

    Ale abych nebyl jenom opruz, líbí se mi tvoje věty, pěkně se to čte, dialogy jsou občas věrohodný, že se člověk OPRAVDU začte. Výborná hláška PODVEDENÝ ZÁKAZNÍK. Konec pěkný.

    Uf, to jsem se zas rozepsal. Tak piš dál, určitě půjdeš nahoru.

  2. Profilový obrázek
    Sway 10 září 2011 v 12:37

    Teda paní kolegyně, nemůžu říct nic jiného než – Pokorně se zkláním před tvým uměním . Spisovatelka tvého kalibru tu nemá co dělat. Právě by jsi měla někde dávat své autogramy k povídce “To správné místo”   Přiznám se, že když začnu číst nějakou povídku, nebo knížku nehledám jen klady, ale podvědomě se snažím najít trhlinky v ději. Právě to se mi u tvé nové povídky nepodařilo a můžu říct, že na nějakou špatnou kritiku nemám sil. Hned u druhého odstavce jsem se příjemně uvolnila a užívala si to až do konce bez pomyšlení, že by jsi mě mohla čtenářsky poškodit. Excelentně zvládnutý popis i charakteristika. Slovní zásoba více než za jedničku. Těším se, co předvedeš příště

Nový komentář