The House of Unnamed Sisters

přečteno: 707x

tisknout článek

Celeste Cantelmi si všimnul nejistoty, s jakou se mladík vyjadřoval. Při pohledu na jeho zmatený výraz ve tváři se neubránil úsměvu. Starý pán pomalu usrkl doušek své kávy a poté se mladíkovi znovu naplno věnoval.

„Podezřelá?!“ zachraptěl hlasitě Cantelmi a rukou si nervózně prohrábl strniště vousů na tváři.

„Prosím?“ zapomněl se Kenneth a vrhl na starého pána tázavý pohled.

„Myslel jste tím, že tento skvostný dům je za pakatel, tudíž je cena podezřelá, nemám pravdu?“

Kenneth mírně pokýval hlavou na souhlas. Připadal si v téhle chvíli poněkud hloupě, jako nějaký podezíravý a nevěřící rýpal, který potřebuje vše na míru podle jeho představ, aby si připadal spokojený. Byl ale natolik chytrý, aby věděl, že takové domy, jako tento, nemívají takto podezřele nízkou cenu, jakou Celeste Cantelmi nabízel.

„Ano, chápu. Opravdu tu je vše, co by si mohl člověk přát. Krásný zařízený domov nacházející se v klidné přírodní lokalitě. Okouzlující výhled na jezero za městem. Do centra La Plase to také nemáte moc daleko. A za tu cenu si dům může dovolit téměř každý…“ Cantelmi si neustále mnul bradu, jakoby se snažil důkladně si promyslet, co vhodného dále říci, popřípadě co radši opomenout, aby Kennetha zprvu nevyplašil, jako ostatní předešlé zájemce, „No popravdě si ho každý dovolit nemůže!“

„O co tedy jde?“ pídil se Kenneth se stále větším zájmem a netrpělivostí.

„Budu naprosto upřímný. Nejde tu v žádném případě o peníze,“ pravil Cantelmi, „Jde tu o majitele!“

A je to venku! Pomyslel si Kenneth, kterého sžíralo stále větší podezření, že se Cantelmimu jako nový majitel nezamlouvá. Ba co víc, že jím kvůli jeho věku opovrhuje. Jiné důvody svých nedostatků Kennethovi dále unikaly. Bože, proč kolem toho dělá takové tajnosti.

„Nechápu vás, pane Cantelmi!“ vyhrkl nerozvážně Kenneth, ve kterém vypěnily emoce, div nenadskočil ze sedačky metr do vzduchu, „Myslel jsem, že spíše půjde o peníze, než o čest nového majitele!“

„Jak už jsem říkal, tady nejde o žádné peníze! Jde jen o ten dům! Způsob, jakým se s ním bude zacházet, mi totiž není lhostejný.“ sykl Cantelmi a mladíka počastoval nepříjemnými pohledy.

Konverzace mezi Kennethem a Cantelmim rázem utichla. Ohlušující klid narušoval jen hypnotizující tikot kyvadlových hodin, což ještě více podněcovalo napjetí mezi dvěma muži. Kennetha mrzelo, že Cantelmi nejedná narovinu a dělá kolem toho zbytečné okliky.

„Jestli vám ten dům tak moc přirostl k srdci, tak jej radši neprodávejte, pane Cantelmi. Protože jestli mi dům jednou prodáte, nenechám si do svého soukromí nijak zasahovat!“

Starý muž si povzdechnul. Těžko říci, co se mu nyní honilo hlavou. Kenneth si nemohl nevšimnout, jak se Cantelmimu nervózně chvějí ruce. Téměř ani neudržel šálek kávy v klidném sevření.

„Opravdu o ten dům stojíte?“ optal se mladíka po dlouhé odmlce.

„Ano. Ale zajímalo by mě, v čem je háček?!“

„Dobrá tedy,“ řekl Cantelmi zcela neslyšně, jakoby zde vůbec nebyl přítomen, „Dům jsem vám, mladíku, ukázal. Ale přeci jen jsem opomněl jednu věc.“

Starý pán vstal z pohodlí svého křesla a posunky Kennethovi naznačil, aby jej následoval. Oba zamířili do přijímací haly. Cantelmi při stoupání po schodech hlasitě sípal, jakoby stěží popadal dech. Přeci už má nějaká ta léta za sebou a tělo mu už neslouží jako dříve. Nakonec mlčky zamířili do skrytého podkroví. Kenneth strnul v neočekávaném úžasu.

            Rozlehlý prostor prosvětlovalo sluneční světlo, které sem pronikalo skrz mohutné kruhovité okno. Uprostřed místnosti stál dlouhý dřevěný stůl, podobný těm, které jsou obvykle k vidění v přepychových zámcích. Společně s elegantními křesly, které se nacházely kolem něj, jakoby tu vyčkával na nečekanou návštěvu. Dokonce tu nechyběly ani prázdné talíře s příbory a ubrousky.

„Páni!“ žasl Kenneth s otevřenými ústy, „To vypadá, že se bude pořádat hostina!“

Cantelmi stál v rohu místnosti s rukama v kapsách a nepřítomně hleděl skrz veliké okno na oblohu. Znovu vypadal, jakoby jej tížila nějaká zlá myšlenka. Když se vrátil zpět do reality, přistoupil k mladíkovi a poplácal jej po zádech.

„Máš pravdu, Kennethe. Takovou hostinu, jakou si užiješ tady, jsi určitě v životě ještě nezažil!“ pravil skrz ten ďábelský úsměv, jež mu hrál na tváři. Kennetha to malinko rozhodilo.

„Hostina se pořádá každý poslední den v měsíci. Hosti jsou velice milý, tedy jen když jsi dobrý hostitel.“ povídal Cantelmi a překračoval po podkroví z místa na místo.

Kenneth se jeho vystoupením očividně bavil. Samozřejmě se domníval, že si z něj starý pán jen nevinně utahuje. Cantelmi ovšem zvážnil: „Žiju tu už hodně dlouhou dobu, sám! Když jsem před mnoha a mnoha lety kupoval tento dům, jeho tehdejší majitel pro mě uspořádal menší exkurzi a nakonec mě zavedl právě sem do podkroví,“ pokračoval Cantelmi hlubokým hlasem, „Stál jsem tehdy na tom samém místě, kde stojíte teď vy, Kennethe! A právě na tomto místě jsem si vyslechl zajímavý příběh, který mi onen majitel vyprávěl. Chcete ho slyšet také?“

„To bych moc rád.“ Culil se Kenneth natěšeně.

„Úplně první majitelé byli manželé, kteří si mimochodem nechali dům postavit. Jak se kruci jmenovali… hm… jo… Jeffersonovi! Jak jste si už, mladíku, mohl všimnout, tento obrovitý stůl, který vás toliko upoutal, tu spočinul ještě dříve, než se dostavěl samotný dům. Očividně ho sem umístili přes střechu. Těžko by ho sem někdo dopravil jiným způsobem. Není to přece stůl jen tak do rodinného bytu že?!“

Kenneth špulil ústa a zamračeně sledoval starce, jak znovu rytmicky překračuje z místa na místo a s jakým zanícením svůj příběh vypravuje.

„Podkroví bylo opravdu určeno pro slavnostní hostiny, které Jeffersonovi pořádali, jak jsem již říkal, každý poslední den v měsíci. A vždy o půlnoci. Nevím proč! Možná nějaká rodinná tradice, kdoví?!“

„Dost výstřední rodinná tradice!“ přerušil ho zbrkle Kenneth.

„S tím souhlasím!“ pokračoval dále Cantelmi, „Bohužel zřejmě proto tu Jeffersonovi mezi zdejšími lidmi moc přátel neměli. Byli to prostě podivíni! Naštěstí tito manželé neměli žádné potomky, ne že by se o to Jeffersonovi nesnažili. Žena starého Jeffersona moc chtěla děti, ale Bůh stál proti ní. Z osmi porodů osmkrát potratila. Chudák děvče! Když oba zemřeli, jejich dům připadl městu a poté soukromým majitelům, kteří v něm žili nebo ho jednoduše pronajímali. Já jsem poslední majitel a jsem odpovědný za to, komu tento dům dále svěřím!“

Cantelmi pohlédl na Kennetha, který stál nehnutě jako socha a mlčel jak zařezaný. Jeho příběh na něj, soudě podle vzhledu jeho bledé tváře, docela zapůsobil. Přesto se Kenneth cítil poněkud zmatený. Ač se snažil sebevíce, netušil, kam tím Cantelmi míří.

„Opravdu velice zajímavá historka, pane Cantelmi. Mám to chápat tak, že až budu majitelem, jestli mi tedy dům vůbec prodáte, tak nemám s podkrovím nic podnikat, protože tento bizarní výjev,“ na okamžik se odmlčel a ukazováčkem vystřelil proti zámeckému stolu, „Tu slouží vlastně jako památka Jeffersonovým!“

„Ne tak docela!“ odvětil Cantelmi.

„Dobrá! Řekněte, co po mě vlastně chcete, a můžeme si plácnout!“

„Mám pro vás takovou nabídku, pane Kennethe!“

„Poslouchám!“

„Řeknu vám tedy narovinu, v čem je háček. Budete si sice myslet, že jsem imbecil a nebudete mi věřit ani slovo. Ovšem nechám vás o tom přesvědčit sám, a když vás to nepřesvědčí, tak nemusíte za dům platit ani cent. Dám vám ho sám! Berete?“

Kenneth miluje výzvy a tuhle si přeci nemůže nechat jen tak lehce uniknout.

***

            Cantelmi je blázen! Kenneth už o tom nepochybuje. Ochotně vyslechnul onu nabídku a s úsměvem a přehnanou sebejistotou ji přijal. Teď už mu zbývá jen doufat, zda bude Cantelmi tak čestný, aby splnil svůj slib.

            Byl poslední květnový den. Cantelmi stál na terase a nedočkavě Kennetha vyhlížel. Když slunce zapadlo a okolí pohltila temnota a chlad, konečně se starý pán dočkal. Ještě jednou si zopakovali podmínky stanovené sázky, aby nedošlo k případnému nedorozumění. Poté Cantelmi znovu Kennetha obeznamoval s jeho úkolem.

„Zopakujte mi všechno ještě jednou dopodrobna! Tohle není hra, Kennethe. Jestli zaváháte, nepřejte si vědět, co s vámi udělají!“

„Počkám v podkroví, než odbije dvanáctá. Až se objeví, tak zachovám klid. Postupně jim vymyslím jména.“ Hučel zatrpkle Kenneth. V myšlenkách už přemýšlel, jak si svůj nový dům zařídí, až ho vyhraje v této směšné sázce.

„Můžou to být jakákoliv jména. Je jich osm a musíte je všechny pojmenovat. Nesmíte zaváhat. Raději si ta jména promyslete dopředu,“ chraptěl Cantelmi, „Já vím, o čem mluvím!“

„Jojojojo!“ uklidňoval ho Kenneth.

            Cantelmi opustil dům kolem jedenácté hodiny večer a nechal Kennetha samotného i s jeho myšlenkami. Ten se ovšem v mrtvolně tichém domě cítil malinko sklíčeně. Ale kdo by po těch Cantelmiho historkách nebyl?! Pomalu se blížil čas zkoušky!

Kenneth pohlédl na hodinky. Za pět minut dvanáct. Opatrně vstoupil do potemnělého podkroví. Měsíční svit pronikal kruhovým oknem dovnitř a mírně osvětlovalo tmavá zákoutí kolem. Stůl a ostatní věci zůstaly nedotčeny. Vše tu je tak, jak má být. Teď už jenom setrvat do půlnoci a přesvědčit se, že Cantelmiho strašidelné historky o osmi sestrách jsou jen nesmysly, kterými krmí každého zájemce o tento dům (tedy aspoň ty, kteří se té jeho staré paličaté hlavě nelíbí), aby je odradil. Kenneth si věřil! Jen doufal, že se tu z čista jasna nezjeví sám Cantelmi v bubáckém převleku a se sekyrou v ruce, aby tím zhmotnil své nepravdivé báchorky o strašidlech.

 Kyvadlové hodiny dole v ložnici začaly odbíjet dvanáctou hodinu. A je to tu. Ta tma kolem, jemný svit měsíčního světla, dunění hodin, které se rozléhalo celým domem, už sehrávaly svojí roli. Kenneth začal pociťovat záchvěvy strachu a mrazení v zádech. Cítil, jak mu po spáncích stéká štiplavý pot. Lehké šimrání za krkem pro něj bylo doslova nesnesitelné. Stál tam jako temná silueta a vyčkával. Dunění hodin umlklo. Kenneth stále hleděl napjatě před sebe do temnoty. Až teď si toho všimnul.

Náhle jakoby jeho tělem projelo tisíc střepů. Srdce mu děsem poskočilo. Byl tak hypnotizován tou hrůzou, že si ani neuvědomil, že přestal dýchat. Dokonce nevnímal ani bolestivé mrazení v konečcích prstů, které se každou chvílí měnilo v nesnesitelnou křeč. Jeho zrak byl nadále přišpendlený k postavě, jež se vynořila z temnoty. Měsíční svit odhaloval zářící bělmo v zapadlých očních důlcích. Bledá vrásčitá tvář s jasně viditelnými lícními kostmi, jakoby se právě díval do tváře smrti. Roztrhané rty a dlouhé šedivé vlasy, tedy spíše jejich zbytek, se staly středem Kennethovi pozornosti. Ztěžka popadal dech. Až nyní zbystřil hnilobný zápach linoucí se podkrovím. Takový kyselý zápach by složil i koně!

A hle za děsivým přízrakem se zjevil další, ještě odpornější výjev, než jaký se mu před chvílí naskýtal. Třetí přízrak na sebe nenechal také dlouho čekat. Kenneth nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. Cantelmi měl ve všem pravdu! Osm nenarozených a nepojmenovaných “dětí“ si přišlo pro svůj další křest.

„Nesmíte zaváhat, Kennethe! Dejte jim jakákoliv jména nebo si nepřejte vidět, co s vámi udělají!“ Kennethovi se v hlavě zpětně ozývaly moudré Cantelmiho rady, které ještě před malou chvíli považoval za největší nesmysl, který kdy v životě slyšel.

            Než se nadál, jedna z mrtvolných sester v bílých plesnivých šatech nedočkavě postávala naproti němu a čekala na své ctěné jméno. Kenneth věděl moc dobře, co musí udělat, aby ho ty příšery nezamordovaly. Ale ve chvíli, kdy pohlédl první ze sester přímo do její polorozpadlé bledé tváře, ze které vysela shnilá kůže a crčela krev, zmohl se Kenneth bezmyšlenkovitě jen na jedinou možnou reakci:

„KURVA!“

Kenneth hned pochopil, že tohle slovo bylo zřejmě to poslední, které ve svém životě řekl. Páchnoucí mrtvola zkroutila svůj už tak dost pokroucený obličej do jakéhosi nenávistného úšklebku a z útrob jejích úst se ozvalo hlasité syčení.

Tak a teď tě ta věc vzteky roztrhá na kusy. KURVA? Tohle stačí říci normální živé ženské a je schopna tě rozčtvrtit, natož to říci natvrdo takové děsuplné mrtvole!!! Pomyslel si nebohý Kenneth, který čekal na spasení.

            Přízrak neočekávaně sklonil hlavu a usedl bez jakýchkoli námitek ke stolu. Přistoupila druhá sestra, která nevypadala svojí vizáží o nic lépe. Kenneth pochopil! Cantelmi přeci říkal, jakékoliv jméno, nebo spíše pojmenování! Ta odporná bytost přijala Kennethovu nečekanou slovní hříčku za své jméno. Neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Při téhle myšlence se Kenneth nemohl ubránit vítězoslavnému úsměvu.

„VILEMINA!“ ukázal na další ze sester. Ta se mlčky poklonila a usedla ke stolu. Kennethova tvář zářila radostí. Tohle všechno se zdálo být absolutně neuvěřitelné, nesmyslné. Prostě směšné. Ten starý blázen měl pravdu!

„REGANA!“ vyloudil další jméno pro třetí sestru, která své předešlé soukmenovkyně následovala. Jestli tohle není sen, tak se zítra zliju jak doga! Když Kenneth spatřil čtvrtou sestru, dostal chuť zaexperimentovat. Ty jsi ale odporná nátura! Ty dostaneš od strýčka Kennetha jméno hodné tvé odpornosti!

„A ty budeš ŽGRIZDIBALDA!“ usmál se Kenneth pobaveně, ale náhle znejistěl. Tři sestry, které seděly u stolu, provinile zavzdychaly. Totéž učinily zbylé čtyři nejmenované včetně odporné Žgrizdibaldy. Ta se na svého jmenodárce zuřivě podívala svýma zkalenýma očima a mohutně zavřískala. Tři jmenované sestry se náhle přidaly. Poté svými kostnatými pařáty převrhly stůl a vše co na něm leželo. Ozvala se dunivá rána doprovázená zvukem praskajícího porcelánu.  Jedna ze sester dokonce popadla dřevěné křeslo a vztekle jej prohodila kruhovým oknem ven. Sestry, které Kenneth nestihl pojmenovat, se ztratily v temnotě, ze které vzešly. Zbylé čtyři mrtvolné bytosti šíleně vřískaly, že to sotva bylo k vydržení. Kenneth si křečovitě přirazil dlaně k uším a vyděšeně pozoroval ten blázinec kolem. Nakonec usoudil, že bude nejlepší vzít nohy na ramena. Ale než se stačil vzpamatovat, zjistil, že už žádné nemá…

   Epilog

            Když se Cantelmi konečně vrátil, naskytl se mu hrůzný pohled. Všude na podlaze skleněné střepy od rozbitého okna. Převržený stůl a rozbité porcelánové talíře. Mezi tím vším ležel Kenneth. Nebo spíše to, co Kennethem kdysi bývalo. V kaluži krve se koupaly jeho zbytky masa a kostí, které ty hladové bestie nestihli požít. Cantelmi tušil, že ten hoch na to nemá. Tohle si bude do smrti vyčítat. Nikdy tu toho kluka neměl nechávat samotného. Kenneth porušil rodinnou tradici a za to zaplatil tu nejvyšší možnou cenu. Nestal se součástí tradice, stal se její parodií a znesvětil tak tuto významnou událost. Nejmenované sestry ctí tradice svých rodičů a nikdy je ctít nepřestanou. Strach prostě není na místě. Cantelmi také dlouho strádal, než se s nimi naučil žít. Kenneth to prostě nedokázal!

„Vždyť to byl ještě kluk!“ zvolal Cantelmi k sestrám, které se schovávaly někdy v temnotě. Poté se otočil a odkráčel pryč z podkroví. Tuhle spoušť musí dát brzy do pořádku. Cantelmi má na seznamu ještě spoustu dychtivých zájemců.