Procházeli temnými ulicemi staré části města, nad hlavou noční výšivku hvězd. Hodina už značně pokročila a ze země i zdí šel chlad. Mířili k vysoké budově knihovny.
Musí o nich vědět. Jako každý večer jsou na seanci a musí o nich vědět.
Zamrazení v zádech, jež bylo příliš silné, než aby to byla náhoda nebo velké oči.
„Co je s tebou?" všimli si jeho zaváhání ostatní. Jeho vystrašený výraz jim na odvaze nepřidával.
„Něco… Není v pořádku." Rozhlédl se okolo sebe. Cítil to. Nejsou tu sami. Udělal pár kroků dozadu. Jako kdyby se tomu někomu (nebo něčemu?) vydával napospas.
„Neblbni, Tommy, a pojď." Pobídla ho netrpělivě Petra.
Přidal do kroku, aby je dohonil.
„Nejsme sami." Zašeptal do nočního ticha.
„S tím jsme museli počítat." Odvětil s povzdechem Jeremy.
Konečně stáli až před knihovnou. Nemuseli se obtěžovat s klepáním nebo snad s odemykáním, věděli, že dveře jsou všem návštěvníkům otevřené. Což byla tak trochu zrada. Společenstvo dokázalo každé neoprávněné vniknutí tvrdě potrestat… Ale někdy ho umělo i využít.
Málem ho to ve dveřích porazilo. Ale opravdu netoužil omdlít mezi dveřmi během krátké doby podruhé.
„Půjdu první." Rozhodla Petra, „Amanda a Jeremy půjdou poslední."
„Nemusíme se nikam plížit." Přerušil jí, „Půjdeme rovnou do sálu. Stejně o nás vědí, čekají na nás. Vyřešíme to na rovinu a jednou provždy."
Zkoumavě se po sobě dívali. Nakonec jeden po druhém přikývli.
„Spoléhám na to, že víš, co děláš." Položil Jeremy Tommymu ruku na rameno.
Nevím, co mám jiného dělat, odpověděl mu v duchu. Proč mě pořád máte za spasitele…
Do sálu podle úmluvy vkročila první Petra…

-.-.-

„To jsou k nám hosté." Uvítala je Brooke, vůdkyně Společenstva, „Jen pojďte dál. My jsme vás očekávali."
Sál byla místnost ve starém křídle knihovny, které bylo jinak veřejnosti nepřístupné. Jen členové Společenstva do něj měli přístup, a to ještě pouze v noci. Místnost jako taková byla rozlehlá a tmavá, s jedním velkým kulatým stolem uprostřed, okolo nějž seděli členové Společenstva na starožitných dřevěných židlích. V každém rohu byl postaven velký svícen se čtyřmi svíčkami, jejichž plameny olizovaly stěny a vytvářely nejroztodivnější stíny. Jak se mohlo na oko zdát nezasvěcenému pozorovateli…
Kříže, tabulky, staré knihy, spousta dalších věcí… Sál vypadal jako velká prodejna zaměřená na okultismus.
Tommymu se z toho místa dělalo ještě hůř. Jako kdyby nestačilo, že mu Společenstvo zničilo rodinu, teď mu chtělo vzít i to poslední, co mu v životě zbylo…
„Čekali jsme vás. Ale nečekali jsme, že přijdete tak rychle a dobrovolně." Přistoupila k nim o krok blíž Brooke. Jako vždy stála u svého obvyklého místa u stolu hned naproti dveřím. Kdokoliv přišel, musel se nejdříve seznámit s ní.
Vytušil, že teď je jeho čas. Zhluboka se nadechl, setřásl ze sebe nejvíce patrné známky strachu a postoupil o tři kroky dopředu. Společenstvem to zašumělo, Brooke ucouvla o ten jeden krok zpět.
„Tedy… Vidím, že to nebylo tak horké, jak jsi nadělal, že?" ušklíbla se.
„Ne, to nebylo." Řekl tichým, ale pevným hlasem, „A myslím, že je čas to jednou provždy ukončit."
„Paráda." Pousmála se Brooke, „Nepředpokládám, že jste se přišli jen tak vzdát, bez boje. Ale mějte na paměti, že jste učinili chybný krok, a za něj si můžete jen a jen sami."
„Já si za nic nemůžu." Odvětil bohorovně, „A jsem to taky já, kdo stojí jako překážka ve tvé cestě za pomstou. A věř mi, že tu budu stát pevně."
„To se ještě uvidí." Posadila se Brooke na své místo, „Inu, dobrá. Pokud se ti podaří vymanit všechny tvé přátele z mé moci, jste volní. Ale nemysli si, že to budeš mít tak jednoduché."
A je to tady. Bude obětní beránek. Nic nezačal, za nic nemůže, ale najednou spočívá všechna tíha na jeho bedrech. Kéž tohle nikdy nepřipustil…
„Pojďte se mnou." Vstala Brooke o chvíli později ze své židle, jako kdyby si právě rozmyslela, co chce udělat. Přešla ke dveřím na druhém konci sálu, otevřela je a pokynula skupině příchozích: „Račte. Ty a ty," ukázala na dva členy Společenstva, co jí vždy seděli po boku, „půjdete s námi. Ostatní zde zůstanou."
Tmavá chodba a vzduch nasáklý vodou. Kamenné schody, na nichž se třpytily kapky rosy, čím níž scházeli dolů.
Věděl, kam je Brooke vede. Do sklepení. Tam se to všechno odehrálo minule. Začal se trochu chvět. Černé myšlenky, nepříjemné pocity.
Seber odvahu. Brzy už bude všechno u konce…
„Vypadá to, že to začínáš chápat." Řekla tajemným hlasem Brooke, zatímco poslala jednoho ze svých nohsledů, aby šel zapálit louče. Sklepení totiž nemělo zavedenou elektřinu.
Modré oči se zapíchly do hnědých a snažily se slídit v myšlenkách.
„Co ještě chceš? Nestačí ti, že stojím tady před tebou?" zamračil se.
Už dřív si myslel, že to byla ona. Teď si byl jistý. Vlastně ho nikdy pořádně nespustila z očí. Byl pro ní příliš cennou kořistí než aby ho nechala jen tak upláchnout.
„Nejde o mě. Jde o to, co bude stačit tobě." Odpověděla nakonec Brooke tajemně a přestala slídit v jeho myšlenkách, „Budeš mít možnost výběru, co je pro tebe skutečně důležité."
V té chvíli se vrátil její nohsled a kývnutím hlavy dal najevo, že louče jsou zapálené.
„Jdi. Až najdeš, co hledáš, a vybereš si, vrať se sem. Vybírej ale uvážlivě. Jen jedna cesta je správná. A hlavně pamatuj – vzal jsi na sebe zodpovědnost, to tě jistě šlechtí. V tvé situaci to však nebylo nejlepší rozhodnutí, které jsi mohl učinit."
Díval se na ní a nerozuměl ani slovu. Přece není možné, aby věděla víc, než on sám.
Zapomněl však na své podvědomí. Černé myšlenky… Něco, co si nechtěl připustit. V tuto chvíli netušil, že pokud by se nesnažil vidět věci za každou cenu s čistou hlavou, šel by nyní prakticky na jistotu.
„Co bude s nimi?" hodil hlavou směrem k ostatním.
„Zůstanou zde. Jak jsem řekla. Počkáme na tebe, i když moc času nemáme." Rozloučila se s ním Brooke posledním úsměvem.
Kéž by měl její sebejistotu.
Tak učinil krok do neznáma.
Na nepříjemný a svíravý pocit si za tu noc už zvykl. Stal se mu společníkem. Mohl mu i poradit. Přesto ho poslouchal jen minimálně.
Opatrně procházel rozlehlým sklepením a napadlo ho, jak je možné, aby měla knihovna takhle rozlehlé sklepní prostory. Důvodů ho napadalo několik a ani by se nedivil, kdyby byl správný ten, že je prostě vybudovalo Společenstvo. Ostatně se zde scházeli už velmi, velmi dlouho.
Jak dlouho to asi tak mohlo být…
Jemu byly čtyři, když začal vnímat, že u nich doma je to jinačí než jinde.
Dnes už věděl, že zvláštní schopnosti se v jejich rodině dědí z generace na generaci. Jenomže táta ho nenaučil všechno. Naučil ho bránit se, ale nenaučil ho bojovat.
Pomalu se začal propadat do světa, kde se stírala hranice mezi realitou a iluzí. Procházel nízkými místnostmi s kulatými stropy, jež jen sporadicky osvětlovaly louče, a cítil se neskutečně. Pomalu přestával používat rozum a začínal se řídit svými pocity.
A ty nebyly nijak příjemné.
Čím déle šel, tím to bylo horší…
A pak ho uviděl.
Sní či bdí? Je to realita, je to sen?
„Tati?"
Objal by ho a uronil pár slz, kdyby ho nebolel už jeho pohled. Nepochyboval, že dotyk bude bolet ještě víc.
Tíha, obrovská tíha na jeho bedrech. Srážela ho k zemi a dusila ho pod temným příkrovem bolestných vzpomínek.
„Ne, na tohle nemám."
„Na to se tě ale nikdo neptá. A dokonce není ani otázka, co chceš."
Neskutečná bolest v jeho hlavě. Cítil doteky rukou na svých spáncích a neskutečnou únavu ve svých kostech.
Sám ale ublížit nedokázal.
Sebral poslední kousky odvahy, než o své vědomí přijde docela.
„Takhle to ale neskončí…"
Pokusil se ty dvě cizí ruce sundat dolů ze svých spánků.
„Ne, tímhle to nekončí, tím to naopak začíná."
Záblesk světla v jeho beznaději.
„Tati?? Tati, ty mě vnímáš? Jsi to ty??"
„Uklidni se, Tommy. Bude to v pořádku. Brooke by si s tebou takhle jenom pohrála jako kočka s myší. Je načase, abys začal bojovat…"
„Ale…"
„Neptej se. Pochopíš."

-.-.-

„Sakra, sakra, sakra…" mumlal si tiše Aaron v začínající panice.
Petře se chtělo řvát, proč se už nevrací, ale věděla, že tím by jen nahrála Brooke. Mohla udělat jen to samé, co ostatní – tiše se modlit, ať přijde včas. A hlavně ať neudělá chybu…
Najednou zde byl. A tentokrát se hnědé oči vpily do modrých.
„Chtěla jsi nás podvést, co? Kdyby šlo všechno podle tvých plánů, uvízl bych v tvých klamech a měla bys nás všechny. Ale povím ti jediné. Nespoléhej se na mrtvé." Zasyčel hněvivě.
Bojovat. Ano, to udělá. Nemá cenu se schovávat. Zabila ho, ač slíbila, že to neudělá.
Nechápal, jak mohl být kdy tak bláhový a věřit, že s nimi sehraje čistou hru. Hrála podle svých pravidel, a sama si ta pravidla také měnila.
„Konec hry. Vidíš? Chtěla jsi, abych se rozhodl. To rozhodnutí může být okamžité. Stačí myšlenka, a dožiješ život v domnění, že jsi malá šestiletá holčička."
Nikdy ho takového neviděli. Tak rozhodného, rázného…
Plného hněvu.
Ale i plného odhodlání.
Dědictví, které se přenáší z generace na generaci, kterému otec naučí svého potomka.
Dneškem veškerá duševní krveprolití končí.
Už nikdy víc uzavírání podobných společenstev. Protože když se pak pokusí vymanit z jejich moci, nemusí se to podařit… A oni by to bez něj nedokázali. Společenstvo využívalo všech možných prostředků, aby opanovalo jejich mysl, aby se jim pomstilo za jejich zradu.
Otec by jí přijal mlčky a s pokorou. Kdyby do toho nezatáhli jeho syna…