The Down Syndrome 2. část


„Cože?" zeptal se Jerry.
Nebyl si jistý, jestli ho slyšel nebo ne.
„To nic." Řekl tedy neutrálně.
„Nic? Poslyš, Tommy, mám takový podezření… Ty něco bereš?" klekl si k němu Jerry.
Podíval se na něj jako na totálního blázna. Chtěl se zasmát, ale nemohl.
„Ne." Odpověděl krátce a pokusil se zvednout. Postupně, pomalu… Žádné prudké pohyby. Bude to v pořádku.
Bude to v pořádku…
Sakra, bude to v pořádku!!
Jak má cokoliv hrát, cokoliv předstírat, když se mu chce křičet tak dlouho, dokud nepadne vyčerpáním? A nemá, jak by ze sebe tu energii dostal!
Energii?
Bezmoc, vztek, bolest, všechny negativní emoce, všechny černé myšlenky.
„Já… Musím teď jít." Pokusil se udělat pár kroků.
„Nikam nepůjdeš, podívej se, jak vypadáš!" zastavil ho Jerry. To už se ale v ohbí chodby objevila Petra.
„Já se o něj postarám."
„A kdo kčertu jste?" zeptal se útočně Jerry.
„Jeho přítelkyně." Zalhala bez problému Petra.
„Myslel jsem, že ty holku nemáš." Otočil se Jerry zkoumavě po Tommym.
„Jsme spolu teprve krátce. Vážně, Jerry, nedělej si starosti. Máš teď aspoň pádnej důvod ten koncert odvolat." Řekl.
Jerry uznal, že na tom něco bude, a rezignovaně odešel.
„Jsi v pořádku?" ujišťovala se Petra.
„Snad už ano." Přikývl, „Co to bylo? Děje se něco?"
„Pokoušejí se s tebou spojit. Říkala jsem ti, že od toho nemůžeš dát ruce pryč."
Vysíleně se opřel o zeď, ale tentokrát to nebylo kvůli nevolnosti.
Seber se, seber se…
„Pojď, musíme jít." Popostrčila ho Petra.
Nepohnul se.
Přitiskl obě ruce na zeď.
Tak seber se už konečně, co je to s tebou?
Hlava… Myšlenky…
Nechte mě prosím na pokoji! Já to takhle nechtěl!
Slzy řezaly v očích, hlava se točila. Bláznivý vír barev a tónů.
Co je to s ním?
Tentokrát omdlel doopravdy…

-.-.-

Probral se o několik málo hodin později. Ležel na starožitné pohovce, přikrytý těžkou dekou s kostkovanou výšivkou. Vedle jeho lůžka byl noční stolek a na něm stálo malé umyvadlo s vodou. Trochu se pokusil zaostřit i na vzdálenější předměty a vlastně celou místnost. Poznal, kde je. Trochu mu spadl kámen ze srdce.
„Tak jak ti je?" sklonila se nad ním Amanda, co seděla v rohu místnosti a četla si, aby nějak zabila dlouhou chvíli.
„Nikdy mi nebylo líp." Odvětil. Ztěžka vydechl.
„Byl jsi mimo tři a půl hodiny, měli jsme starost."
Že by ho zrovna tohle trápilo, to se říct nedá. Osobně by to docela bral, prostě usnout a neprobudit se, zbavit se všech problémů, které řešit nechtěl… Ale musel.
„Myslíš, že budeš schopný vstát?" řekla šetrně Amanda.
Jedním rázným pohybem ze sebe shodil deku a stoupl si. Před očima mu díky tomu prudkému pohybu zajiskřilo, ale to bylo jen kvůli tlaku. Během chvíle to bylo v pořádku.
„Fajn, stojím. Co teď?" zeptal se, jakmile se mu přestala točit hlava.
„Pojď se mnou." Vybídla ho Amanda.
Poslušně se vydal za ní.
Tentokrát ne s hlavou skloněnou, jako kdyby šel na porážku. Jistě a mlčenlivě Amandu následoval do největší místnosti téhle podzemní skrýše.
„Už jste tady? Paráda." Uvítal je Jeremy. Vypadal nervózně.
„Kde je Sunny?" rozhlédla se Amanda po místnosti. Jeremy němě zavrtěl hlavou.
„Na izolačce."
„Mám za ním jít?" navrhl Tommy. Vždyť věděl, co po něm chtějí. Oni se do toho navezli a teď si myslí, že on dokáže zázraky. On v to jednu chvíli málem uvěřil taky, ale realita ho rychle postavila zpátky na zem.
„Stejně to nemá cenu. Když to nezabralo minule…" pokrčil Jeremy smutně rameny. Jon se na své sedačce ještě více schoulil. Evidentně na tom z nich byl nejhůř.
„Musíme to nějak zastavit. Musíme to oddalovat, dokud to půjde. Dokud v tom jede jen Sunny, můžeme to zvládnout. Pokud do toho spadne někdo další… Bude to čím dál horší." Zamyslel se a udělal nervózní kolečko.
„Jak to chceš udělat? Myslíš, že mě to kurva baví, že je to nějakej senza požitek, když se cejtíš jako nejmíň čtyřnásobném schizofrenik?!" vyjel na něj Jon.
„Jenže ty si za to na rozdíl ode mě můžeš sám." Odpověděl mu bohorovně. Viděl, že by ho Jon nejradši stáhl z kůže.
„A co si představuješ, že máme udělat?" zeptala se mírně Amanda.
„Já to nevím. Táta by věděl…" pokrčil rameny a opřel se čelem o studenou zeď. To dělal vždycky, když se cítil bezradný.
Neumím čarovat, ani neumím dělat zázraky, nechápete to??
„A co kdybychom to teda zkusili?" napadlo Jeremyho, „Ty víš, jak to vyléčit, i když ve většině případů jen na chvilku. Ale i ta chvilka by nám stačila. To se mnou snad budete všichni souhlasit."
Ani se nemusel otáčet, věděl, že všichni přikyvují.
„Nic jiného nám nezbyde." Vydechl Tommy, stále opřený o zeď, „Vyhledáme tedy Společenstvo. Ale bez něj." Ukázal na Jona, „Nezlob se na mě, ale musíš pochopit, že bys nás jen ohrožoval. Přestáváš se ovládat a my si nemůžeme dovolit chybu."
Jon zaťal ruce v pěst, až si rozdrásal kůži v dlani, ale přikývl.
„A co já a Petra?" zeptal se pragmaticky Aaron.
„Jak se cítíte? Po pravdě."
„No… začalo to u nás později než u Jona a Sunny, takže ještě poměrně v pořádku, ostatně Petra pro tebe byla schopná dojít až do toho vašeho zapadákova." Trhl Aaron rameny.
„Hele, a co kdybys nás zkusil znovu vyléčit?" napadlo Petru.
„U Jona a Sunny to zkusit můžu… Pokud budou chtít… Ale bojím se, abych vám nějak neublížil, v nejhorší verzi bych vás totiž mohl i zabít." Pokrčil rameny s vědomím, že se bude řídit jejich volbou.
„Sunny už si moc vybírat nemůže." Poznamenal jedovatě Jeremy.
„A co ty, Jone?" otočil se na druhého jmenovaného.
„Pro mě za mě…" zajektal Jon zuby. Bylo mu čím dál hůř.
Tušil, že už moc času nemá.
Jeho věta se dala brát prakticky jako souhlas. Neměl na vybranou.
Klekl si před něj na jedno koleno a vztáhl k němu ruce.
„Takže vážně můžu?" zeptal se ještě jednou a očekával odpověď s konečnou platností.
„Jo…" zasyčel Jon. Jeho oči měly zvláštně černou barvu a Tommyho v jeho blízkosti znovu chytaly závratě. Přiložil špičky prstů k jeho spánkům a začal tiše opakovat pár vět v neznámé řeči, které ho naučil táta.¨
Supernovy…
Výbuchy, exploze…
Konec, tma, nic…
Světelná čára, vedoucí do dalekého neznáma.
Vzhůru nohama, rub a líc.
Jeden velký nonsense.
Krev, bolest, zkáza…
Oheň…
Výbuchy, exploze…
Konec, tma, nic.
Kurevská bolest, tělo v jednom ohni, duševní zvratky, skutečné zvracení.
„Tak, to by bylo." Zvedl se ze země a odešel se uklidnit. Nebyl tak chladný a netečný, jak vypadal. Každé další uzdravení ho vyčerpávalo, musel do toho dávat svojí energii, pokud chtěl, aby to k něčemu bylo. Neskutečně ho to ruinovalo.
Tak proč to dělal?
Protože věděl, že on je další na řadě.
„Kam jdeš?" volal za ním Jeremy. Nebo Jerry?
„Nikam." Odvětil polohlasně a vrátil se zpátky do pokoje, ve kterém se probral. Lehl si na postel a přitáhl si nohy k tělu.
Byli tam s ním. Pozorovali ho. Viděli, co udělal. A budou ho chtít uchvátit, stejně jako ostatní. Vlastně to mohli udělat už dávno. Asi byl silnější, než si mysleli. Ale to nic nemění na tom, že tímhle nad sebou vyřkl ortel smrti.
Jestliže si někdy předtím mohl namlouvat, že s tím nemá nic společného, teď poznal, jak naivní byl. Tím, že jim začal pomáhat, se do toho navezl možná ze všech nejvíc. Protože on jediný byl pro Společenstvo hrozbou.
Zaryl nehty do kolenou. Hlavně znovu nepodlehnout panice, tentokrát už ne.
Co by teď jenom dal za normální, ničím nerušený koncert…
„Tommy, co je s tebou?" vešla do jeho pokoje Amanda.
„Nic, dej mi pokoj." Zavrčel.
„Jo, jasně. Promiň, že se starám." Urazila se Amanda, „A jen tak mimochodem, moc tu nepolehávej, za chvíli vyrážíme."
Ležel a ani se nepohnul.
Vstát, hodit po ní první těžkou věc, co mu přijde pod ruku, třeba to umyvadlo, a říct jí hezky od plic, co si myslí.
Vždyť by jí křivdil.
Sakra, nesnaž se být za každou cenu objektivní a hodný, však moc dobře víš, kam to pak dotáhneš…
Jo, přesně tam.
S povzdechem vstal a vrazil ruce do kapes. Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo. Jestli to dopadne dobře, fajn, paráda. Jestli to dopadne špatně, taky fajn, protože mu to v konečném výsledku bude absolutně jedno. Pokud nebude mrtvý, stejně už to nebude on.
Nebo…
Pokud si chtěl uchovat naději, nesměl takhle přemýšlet.
Prohlížel si své třesoucí se ruce.

 

…pokračování příště

Sdílejte článek

Nový komentář